Jitřní píseň

(SPOILER) Jsou tam "klasiky" jako Balada o ocich topicovych, ta se mi libi moc, nebo Balada o namorniku. Basen plna zivelnosti a mladi je za me Noc, takoveho si Wolkera predstavuju :

Dnes v noci rozbiji okna v naší ulici.
Rozbiji okna.
Já vím.
Já musím.
Já jsem žhář a ruce mám hořící,
a noc je dnes nahá, rozjásaná.

Krasny je zpev o rentgenu - opevovani moderni techniky a jeji presahy do lidskych vlastnosti. Dalsi prijemna prekvapeni byly basne Vzdalena mila a Nemocna mila.

05.02.2024

Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít.
Dřív než moh srdce k boji vytasit,
zemřel, mlád dvacet čtyři let.
I když na poezii a verše moc nejsem, dávám plný počet

26.02.2020

Četla jsem poprvé jako desetiletá, zaujatá v první řadě obálkou.. I když básničky dost často těžce zavání tehdejší dobou, komunismem a vším tím dělnickým a stranickým pelem, stále mají své kouzlo. Největší stopu ve mně jako v malém dítěti (netuším proč) zanechala Balada o očích topičových, především její konec.
"Dělník je smrtelný
Práce je živá
Antonín umírá
Žárovka zpívá!"

01.08.2018

Jelikož básně opravdu nečtu tak to nemohu posoudit.pro mně žádný zážitek

24.06.2018

Nečekala jsem, že se mi to bude líbit... Ne vše jsem pochopila a ne vše ke mě proniklo, ale to, co se dostalo za hranice, mě opravdu oslovilo. Asi se k této sbírce ještě v budoucnu vrátím. A samozřejmě mě potěšila Pokora a vzpomínky na Školu základ života. Zase se na ni někdy musím mrknout :-)

05.05.2018

Až umřu, nic na tomto světě se nestane
a nezmění,
jen srdcí několik se zachvěje v rose jak k ránu
květiny,

I ten kdo nezná básně Jiřího Wolkera, určitě zná začátek básně Umírající. Měla jsem v úmyslu začít svůj komentář básní Sloky, ale předběhl mě mcleod. Myslím, že je nás mnoho,kdo objevili ve Wolkerových básních netušenou krásu.
Jitřní píseň byla moje první sbírka od tohoto básníka. Dostala jsem ji před mnoha lety od své třídní profesorky. Tehdy jsem Wolkera moc ráda neměla, milovala jsem Seiferta, Mikuláška, Zábranu....Knížečka pro mě měla spíš cenu vzpomínkovou. Často jsem jí listovala a nějak jsem nepostřehla, kdy jsem tu krásu objevila. Najednou tady byla. Paní profesorce jsem to však už povědět nemohla.

12.02.2017

V básních Jiřího Wolkera (ke kterému mě možná překvapivě inspirovala chvála Maxe Broda) jsem objevil netušenou krásu... Lásku ke světu a životu i k těm nejmenším jeho detailům, které tvoří krásný celek a velké příběhy lidí a přírody, hluboký smutek z životních zklamání, velké sociální cítění s těmi nejposlednějšími z posledních, marnost mezilidských bojů, radost z jarní přírody v rozpuku a smutek z jejího podzimního zániku... prostě krásné pocity, myšlenky a pohledy v nádherných verších. Ze spíše kratších básní, z nichž některé názvy znám již ze střední školy, ale teprve nyní jsem pochopil jejich krásu a hloubku, pak vystupují rozsáhlejší a nádherné verše Balady o očích topičových, Svatého Kopečku a Balady o námořníku. Citovat však musím výbornou báseň Sloky:

"Sníh padá na město, na město zšeřelé,
v tvém oku roztává se v louže popele
a z věží hodiny jak panny zrazené
padají v náměstí, v jezero kamenné.
Jdeš tudy prvně sám se srdcem churavým,
a proto se ti zdá, že trpíš světem vším,
a zatím jsi to ty, jen ty a zčásti jen,
jenž hořem soukromým jsi kdesi poraněn.
Staň u zdí nádraží a poslyš vlaků hvizd,
jež vezou do světa lásku a nenávist,
a do všech usedni a slavnou silou hnán
se z místa bolesti rozjedeš do všech stran
po světě širokém, jenž nezná modřin tvých,
zápase v závratích a ranách propastných.
Své srdce přemoz tu, neb nejsi srdce jen,
tím, čím chceš vítězit, - sám nebuď poražen,
a přemoz bolest svou a nepřežvykuj ji,
bys stále v boji byl a nikdy po boji.
Pak sníh, jenž na město se snáší zšeřelé,
jen bílým obkladem ti bude na čele
a z věží hodiny se s ptáky rozletí.
Neb bolest přemoci je víc než trpěti."