Jméno růže
Umberto Eco
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/197176/bmid_jmeno-ruze-n15-197176.jpg
4
3896
3896
Na sklonku života vzpomíná mnich Adso na události, jichž byl svědkem, když v roce 1322 pobýval se svým mistrem, učeným františkánem Vilémem z Baskervillu, v jistém severoitalském opatství. Mělo zde dojít k jednání mezi stranou císařskou a papežskou, ale klid kláštera narušila série záhadných vražd. Tak začíná proslulý román Umberta Eca Jméno růže, který nyní vychází v doplněné verzi. Lze jej číst jako detektivku nebo jako historické vyprávění, Eco se však inspiruje i románem gotickým či iniciačním. Pátrání po neznámém vrahovi, vrcholící v bludišti klášterní knihovny, je pro autora navíc záminkou, aby podal neobyčejně plastický obraz evropského středověku, vztahem křesťanského intelektuála k nekřesťanské učenosti počínaje a kacířskými učeními a inkviziční praxí konče.... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi Romány
Vydáno: 2014 , ArgoOriginální název:
Il nome della rosa, 1980
více info...
Přidat komentář
Moc pěkné, sice pasáže, kdy se hádají zda byl Ježíš chudý nebo ne jsou... no... jsou... ale za to je to velice pěkný příběh.
Zajímavá historická detektivka, která byla velmi čtivá, až na pasáže rozpitvávající náboženství. Přiznám se, že ty jsem proběhla jen letmo. Hlavní postavy byly sympatické, jen ti mniši se mi trochu pletli.
Kedysi pred rokmi som čítala knihu, lebo vtedy prišiel film a chcela som najskôr knihu a až potom film. Knihu som vtedy zhltla, film bol síce skvelý, ale kniha lepšia. A teraz som sa k nej vrátila ako k audioknihe s dolespomenutými pánmi. A teda paráda.
Kniha na mňa dýchala temnom, špinou, tmárstvom na jednej strane, na druhej strane neskutočným múdrom kníh, fascinovali ma popisy knižnice a úplne som si predstavovala, aká musela byť úžasná a čo všetko sa v nej muselo tajne ukrývať.
Kniha je to skvělá, alespoň pro lidi, kteří chtějí poznat blíž historii doby a já jsem spokojený. Ale pro normálního čtenáře je to příliš. Naproti tomu film mě zklamal, protože je velmi, velmi osekaný a přizpůsobený stopáži. Co mohli dělat... Nejvyšší uznání má u mě v tomto případě rozhlasová verze, protože je to něco mezitím. A je tam všechno podstatné, navíc aktéři byli naprosto úžasní.
Napřed musím říct, že jsem neviděla film, takže pro mě to bylo napínavé a nevěděla jsem, jak to dopadne. Samotný příběh byl dobrý, ten se mi líbil, za něj bych dala 5*. Ale kazily mi to takové ty, pro mě, kecy okolo, když se úplně odbočilo od základního děje a popisovaly se věci, které mě osobně moc nezajímají, akorát to natahovalo celou knihu. Za to strhávám jednu hvězdu, takže dávám 4*. A jsem zvědavá na film, který doufám nebude tak natahovaný.
Knížku jsem četla tak asi před třiceti lety. Tak jsem si teď pořídila audio a jsem opravdu nadšená. Josef Somr, František Němec, Radovan Lukavský, Pavel Soukup, David Novotný, Jiří Lábus, Jan Vlasák, Václav Vydra, Miroslav Táborský, Bořivoj Navrátil a Rudolf Pellar v dramatizaci Michala Lážňovského mi opět připomněli, jak je to dílo nadčasové a prostě skvělé.
Hm, tak tohle ne. Film mám rád, ale knihu jsem dočíst nedokázal. Ta spousta keců okolo byla prostě k zbláznění nezáživná.
Bohužel jsem nejprve viděla film a až poté četla knížku. Kdyby to bylo naopak, dala bych asi 5*.
Kdysi jsem knihu přečetl, už si netroufám hodnotit, ale zápletka mne nadchla a filosofické a teologické disputace okolo již méně, zato si z nich mnohé matně pamatuji dodnes.
Stejnojmenný film je oproti knize sice stravitelnější, ale také ochuzen o mnoho pěkných detailů. Jeho plusem je lehká úprava konce, mám rád happyendy.
Skvělé dílo. Úžasně popsaná atmosféra italského kláštera 14. století. Na jednu stranu na nás dýchá izolace, klášter je světem sám pro sebe a zároveň je z části dějištěm světových událostí. Výborně sepsaná zápletka a ten konec.... :-)
Po pročtení komentářů je těžké k nadšeným recenzím něco přidat. Za důležitý rozměr románu, který není tolik zmiňován, považuji také jeho rovinu, týkající se hájení přesvědčení o pravdě, tedy fanatismu. Myslím, že je to hlavní rovina díla. To, jak Jorge lpí na svém přesvědčení, stejně jako větší či menší "heretici", papež a jeho lidé kontra císařských. Každý je ochoten se pro své přesvědčení dopustit jakéhokoli zla, a netýká se to pouze Jorgeho, jehož čin je jediný označen za ďábelský.
Tím je román aktuální i v současnosti, resp. v každé době a v tom je nadčasový.
Dlouho jsem čekal, proč "Jméno růže." Nu, byl jsem opravdu překvapen, ten shakespearovský závěr mě opravdu nadchl.
Dnes tomu už asi málokdo uvěří, ale když Jméno růže (ve své filmové podobě) poprvé přišlo do kin, tak bylo označeno jako film mládeži nepřístupný. To samozřejmě pouze zvyšovalo můj zájem o tuto knihu a současně jí to dávalo jedinečný lesk určité nedostupnosti. A protože kniha samotná byla pro mne v té době příliš obtížná, musel jsem si na ni ještě několik let počkat.
Na střední jsem Jméno růže konečně přečetl a poodhalil roušku tajemství, která pro mne tuto knihu do té doby zastírala. Při jejím čtení jsem se cítil podobně, jako když Vilém s Adsem vstoupili do knihovny a postupně odhalovali její tajemství. Zkrátka ta středověká atmosféra, to tajemno a všechno kolem, na mne doslova dýchalo z každé stránky.
Tento rok jsem se ke Jménu růže v rámci čtenářské výzvy opět vrátil. Kniha už pro mne sice není zahalená tím obtížně vyjádřitelným závojem tajemství jako kdysi, ale ono to vůbec nevadí. Jméno růže je totiž nadčasová kniha, ke které se mohu vrátit a pořád zůstane stejně nepoddajná, ale přitom stejně dobrá. Zkrátka dávám plný počet hvězd, protože Jméno růže si to zaslouší.
Jméno růže je podivná kniha (trochu tu rozředím řady jejích nadšených fanoušků).
Připadá mi jako takový kočkopes (či výtvor Pejska a Kočičky?) v intelektuálně líbivém balení.
Na jedné straně je znát, že U.Eco zúročil ve své první beletristické knize letitou akademickou a odbornou publikační činnost. Kniha je až exhibicionisticky nabitá dlouhými řadami teologických, filozofických, historických a jiných fakt, úvah, výčtů a popisů (často bez zásadního přínosu pro příběh).
Na druhé straně chtěl - dle vlastních slov - napsat knihu zábavnou - pro sebe i čtenáře. Fakta a úvahy tedy narouboval na přístupný čtivý příběh (sám možná v nadsázce jako impuls k napsání uvedl "chuť nechat zabít mnicha":) ).
Výsledkem je pak kniha, u které si čtenář možná připadá, že nečte jen tak obyčejnou detektivku, ale fakta a úvahy, které ji činí neobyčejnou, ve výsledku nepřináší nějaký uchopitelný obraz doby nebo konzistentní názor na dobu, ve které se odehrává (ze záplavy údajů si čtenář musí vybrat sám).
Myslím tedy, že Jméno růže je třeba číst prostě jako opulentní zábavnou odpočinkovou knihu, po jejímž přečtení toho ale kromě zážitku ze středověké detektivní zápletky moc nezůstane. Třeba to byl Ecův záměr. Proč ne?
Fantastická kniha, fantastický film. Dan Brown ubohý plagiátor. Hledání významu dobrodružstvím. Intelektuální lahůdka a thriller zároveň.
Skvělá kniha. Hrozně moc bavila tajemná, tíživá a chvílemi trochu děsivá atmosféra kláštera. Do knihy jsem se úplně vžila. Příběh byl napínavý a měl fantastické rozuzlení. To by mě opravdu nikdy nenapadlo. Krom toho, že jsem si čtení opravdu užila jsem se ale taky spoustu věcí dozvěděla úplně nenásilným způsobem a hlavně mě zaujalo celkové poselství knihy. Jediné, co mi trochu vadilo, byla ta latina. K atmosféře středověkého kláštera to patří a nic bych proti tomu neměla, ale tady už toho bylo opravdu víc než je třeba. Vysvětlivky suce byly, ale až na konci knihy, a neustálé listování znemožňovalo se pořádně začíst.
Jinak ale opravdu geniální kniha, ke které se určitě vrátím.
Detektivní, historické, křesťanské, filosofické, místy vláčné a zdlouhavé. Občas jsem se ztrácel, především když text přešel do latiny. Ale to přece ke klášteru s kouzelnou a tajemnou knihovnou patří, ne?
Četl jsem jen díky čtenářské výzvě a určitě se k ní vracet nebudu. Hodně textu je latinsky a i když je vzadu slovník, tak je těch textů tolik, že se nedá stále listovat sem tam. Zaujalo snad jen to, jak to zhruba ve středověku chodilo.
Štítky knihy
náboženství teologie zfilmováno středověk italská literatura Itálie inkvizice kláštery, opatství knihovny mnichové, mnišiAutorovy další knížky
| 2005 |  Jméno růže |
| 2011 |  Pražský hřbitov |
| 2001 | Foucaultovo kyvadlo |
| 2015 | Nulté číslo |
| 2001 | Baudolino |
"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."
Ve Jménu růže se mi dostalo mimořádného a netušeného potěšení. Dílo se pohybuje na pomezí románu, naučných statí, historických pojednání, filozofických a etických přednášek a náboženských výkladů. Fascinovaly mě logické vývody, bystré postřehy, moudra hodná vytesání do kamene i Ecovy odborné a jazykové znalosti, které čtenáři překládá ústy impozantní postavy, františkána Viléma z Baskervilu.
Neváhám dílo označit za monumentální s ohledem na to, co profesor Eco v tomto tajuplném, detektivním příběhu, kde nejvýznamnější roli hraje knihovna, přesněji knihovna všech knihoven, nabízí. Tolik knih, tolika podrobných a zajímavých informací a pojednání o jedech, náboženstvích, teologických sporech mezi císařem a papežem, o historii nebo třeba o tom jak se vyléčit z lásky :-). Latinským citátům jsem rozuměla snad jen z poloviny, ale Eco se "obtěžoval" jejich překladem a mně přišly naprosto příhodné pro příběh z doby temného středověku, křesťanské inkvizice a soumraku osvícenství. Sám Eco často přebýval v budově bývalého opatství u San Marina. Jeho inspirace se mi tak jeví více než autentická. Je to místy nesnadné, ale fascinující a jedinečné čtení a já vím, že se ke Jménu růže znovu a zase vrátím.
"Abych nevypadal jako hlupák potom, snažím se nevypadat jako chytrák teď."