Jméno růže

19.04.2016

Můj první Umberto Eco. Kniha má sice rozvleklé pasáže plné filosofických a křesťanských úvah, ale nějak si bez nich Jméno růže nedokážu představit. Díky nim se čtenář lépe přenese a vžije do doby ve které se příběh odehrává.
K dlouhým naučným pasážím sám autor napsal:
"...chce-li někdo vstoupit do opatství a týden tam žít, musí přijmout tamní rytmus. Když to nedokáže, pak taky nedokáže přečíst moji knihu."

18.04.2016

Zajímavá kniha zajímavého autora. Je to dlouhé, rozvleklé, filosofické, křesťanské, ale přesto to má své kouzlo, i když to není vůbec akční. Trochu podobný pocit jsem měl z Egypťana Sinuheta. Zajímavá kniha i zajímavý film.

15.04.2016

Poprvé mi trvalo dlouho, než jsem knihu přečetla. Rušily mě latinské pasáže, jejichž překlad jsem si musela vyhledávat v zadní části knihy. Ale když jsem četla podruhé a následně pokaždé, už jsem s tím problém neměla. Naopak mě více vtáhly do doby, kdy je příběh vyprávěn. Skvělá zápletka, různorodé postavy, kacíři, inkvizitoři a do toho zločin. Prostě úžasné.

11.04.2016

V této knize jsem objevil uspávací prostředek nevídané účinnosti. Ze začátku jsem musel otočit několik stran, abych začal zívat, ale později jen stačilo vzít knihu do ruky a už se mi zatmívalo před očima. Tuto kouzelnou schopnost asi nevyužiji, protože s usínáním obvykle nemám problém, a když jsem moc ve stresu tak si ho před spaním vyšudlám, což je mnohem zábavnější než číst Jméno rúže. Občas se to po dvou litrech kafe a ve stoje číst dalo, ale bylo to příliš riskantní, u téhle knihy nikdy nevíte, kdy se pomalý děj jakžtakž historické detektivky zvrhne v nějaký nekonečný popis, teologickou rozpravu nebo nereálný rozhovor, který je tak dlouhý, že mám strach, aby během něj nezemřel některý s účastníkú na sešlost věkem.

„Mistře co se s ním stalo?“
„Je mrtvý. Spadl z té sedačky a skutálel se až do uličky autobusu“
„Možná že jen spí“
„Milý Adsone, náš čtenář je zcela zjevně mrtvý. Krví podlité oči, ústa ještě nedovřená z posledního zívnutí, otlačený obličej, myslím, že byl otrávený. To ta kniha co drží v ruce, podívej na její stránky, jsou zcela nasáklé nudou“

06.04.2016

Než jsem četla knihu, tak jsem viděla film, ale musím říci, že mi to nikterak nevadilo, protože mi to usnadnilo začátek příběhu. Pak přišlo to příjemné a krásné. Jedna z mých oblíbených knih.

05.04.2016

Úchvatné! Nádherný popis středověkého života. Konec byl hodně skličující, jako kdybych tam stála též a dívala se na tu zkázu.

04.04.2016

Nádherná klášterní detektivka, a taky první kniha, kterou pan Uberto vstoupil do beletrie. Takže si dal záležet, dal do toho všechno co uměl a možná to i trošku přeplácal. Kromě detektivky a velkého detektiva tady máme pár dalších linií.
Linii historickou, ve které autor popisuje politické proudy raně středověkého období předcházejícího papežskému schizmatu. Dost se taky dočteme o žebravých mniších, kteří v Umbertově pojetí začínají u Svatého Františka a postupně se transformují až do loupeživých band. Tyhle výklady se proplétají s líčením klášterního života a s teologickými debatami, autor je v obojím jako doma. Kniha je prošpikovaná latinou a to jí dává takovou zvláštní atmosféru. Můžeme si uvědomit, že originál je v italštině, takže to je trochu jako kdyby někdo psal o starých českých dějinách a citoval do toho staroslověnské texty. Já myslím že každý Ital, který má aspoň maturitu, to musí zvládnout a neodskakuje pořád dozadu do vysvětlivek. Překladatel do češtiny to ale měl těžké.
Pak tady máme skvělou linii psychologickou, s docela přesvědčivým líčením denního života mnichů, jejich motivace a jejich zvyklostí. Od těch mladých, kteří vášnivě touží po duchovním poznání, až po otrávené dědky.
No a pak ještě dost hororu při setkání se Svatou Inkvizicí.
Poslední scholastik zemřel v předjaří L.P. MMXVI. Škoda, už nám nic nenapíše.

26.03.2016

Tato kniha je jedním z mála případů, kdy předloha je horší než film. Příliš rozvláčná, dočetl jsem ji jen silou vůle.

24.03.2016

Klasika, memomentálně přečteno už potřetí

10.03.2016

Román významného italského sémiologa a estetika, v němž hledání příčin záhadných událostí v italském opatství (1327) je zároveň hledáním podstaty a smyslu středověké kultury. Za pozadím historické detektivky, opřené o tradiční postupy a motivy gotického a detektivního románu (opatství jako scenérie hrůzy, knihovna – labyrint jako typ uzavřeného prostoru), se tají další, hlubší významná vrstva, jejíž syžet tvoří dešifrování stop, kterými svět promlouvá k poznanému jako kniha. Trojí cesta do labyrintu je zároveň cestou lidské vzdělanosti a dialogem s knihami, mezi nimiž je pozornost věnována spisům z oblasti tzv. karnevalové literatury. Samotné vyřešení detektivní zápletky není podstatné, důležitější je proměna čtenáře, k níž dochází během četby románu, který prezentuje poznání jako hru a hru jako poznání. Labyrint událostí a labyrint knihovny odkazují k labyrintu světa a jeho poznání (Slovník světových literárních děl).
Se Jménem růže jsem se setkal několikrát (kniha, audiokniha, film), námět mě pokaždé magicky přitahoval a napínal.

02.03.2016

knihu nezkousne každý, zvlášť mladší ročníky raději zkouknou film, než aby se prokousávaly teologickými pasážemi.
a to je někdy chyba, přestože film je výborný a Connery k sežrání.

02.03.2016

Když se řekne Umberto Eco, většině lidí se vybaví právě Jméno růže, případně Foucaltovo kyvadlo. Umberto byl přitom také profesor, napsal skripta a několik vědeckých knih. Jeho romány jsou tak protiváha odborné práce, ale právě díky fikci především se proslavil.

Jméno růže patří mezi knihy, jejichž příběh se mi vryl hodně hluboko a tučným písmem do duše. Napínavý příběh plný tajemných vražd ve zdech středověkého kláštera, jejich vyšetřování a postupné odkrývání tajemství je proloženo mnoha zajímavými momenty (často mě bavily odkazy na Rogera Bacona; např. brýle). Čas od času si rád tohle vyprávění zopakuju ať už knižně nebo z případného nedostatku ve výborném filmovém podání (i přes jisté odchylky) s Seanem Connerym.

29.02.2016

Když Umberto Eco nedávno zemřel, tak jsem knihu zrovna četl. Zvláštní okolnost. Průběh záhadných vražd a jejich vyšetřování je umně zpracováno, i když je prokládáno méně napínavými a zdlouhavějšími dialogy a úvahami (dle mého vkusu). Ale i tyto čtenářsky složitější záležitosti jsou neodmyslitelnou součástí příběhu a výstižně zachycují život, myšlenky a pocity mnichů hříšného opatství. Sympatická postava je herbarista Severin a nesympatický knihovník Malachiáš. Detektivní pátrání po pachateli je plné logických souvislostí a pozorný čtenář je schopen vydedukovat a odhalit hlavního strůjce a neznaboha, jehož duše propadla nejtěžšímu smrtelnému hříchu a musela dostát svého ďábelského plánu. Závěrečné kapitoly s tragickým rozuzlením jsou jednou velkou apokalypsou, jež přinesla více obětí, než bylo plánováno, a mohla být ještě včas odvrácena. Ale právě proto, že se tak nestalo, učinilo tento román nezapomenutelným.

21.02.2016

Jméno růže je krásný a vcelku napínavý román, jehož děj se odehrává na pozadí skutečných historických reálií roku 1327. V jednom nejmenovaném opatství má proběhnout disputace mezi papežskými vyslanci jako představiteli církve svaté a mezi zástupci řádu Františkánů a Benediktýnů podporované císařem o chudobě Kristově. Opatství, které je neutrálním místem pro tuto disputaci, se pyšní jednou z nejobsáhlejších knihoven křesťanského světa v té době. Vilém z Baskervillu přijíždí spolu se svým žákem, mladičkým novicem Adsonem, do opatství právě ve chvíli, kdy se tam odehrává série záhadných úmrtí mnichů. Vilém spolu s Adsonem se snaží záhadu tajemných úmrtí vyřešit. Jejich pátrání je přivádí do zakázaného labyrintu knihovny, která obsahuje bezpočet církevních, pohanských i zakázaných (kacířských) svazků a foliantů. Šifry, tajné znaky a chodby, labyrint knihovny, tajemná znamení apokalypsy, mnišské řády, falešní proroci, inkvizice a potírání odlišných názorů jako kacířských učení, filosofie a hledání pravdy - to je román Jméno růže. Umberto Eco poutavě dává nahlédnout do historie církve a zápasů o hledání pravdy.

Neodolal jsem a hned po přečtení knihy jsem se podíval na internetu na filmové zpracování se Sean Connerym v hlavní roli Viléma z Baskervillu. Jak jsem předpokládal, děj filmu je jen chudým "výcucem" a ještě navíc značně upraveným obsahem románu.
**********************
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jm%C3%A9no_r%C5%AF%C5%BEe

20.02.2016

V den ůmrtí U.E. přidám i já svůj komentář-zatímco film se podle mě velice povedl a je jedním z mých nejoblíbenějších,kniha byla pro mne absolutně nezáživná-nemůže za to ani děj,jako spíš to,že je v knize obrovské množství latinských citátů,kdy po půl přečtené stránce byl opět citát,muselo se samozřejmě listovat na konec,aby si člověk přečetl překlad.Nevím,proč to nepřeložili zrovna v textu přímo,nebo pod hvězdičkou,jak se to běžně dělá-to působilo strašně rušivým dojmem a z bezpochyby výborného románu a středověké detektivky jsem díky těmto rušivým elementům vlastně nic neměl-nevím,jestli to byl záměr,nebo chyba českého vydání(tuším asi 198něco),ale díky tomu se kniha prakticky nedala číst

07.02.2016

Dílo není přímočaré – dalo by se nazvat detektivkou, teologickou naukou, dějinami křesťanství a všech jeho směrů ve vrcholném středověku, atd. Zdánlivě se může jevit, jako by bylo psáno více spisovateli, ale autorův rukopis je originální, nezpochybnitelný a Eco napsal bezesporu celistvý, výborně vystavěný román. Z prvních stran jsem měl pocit, že se mi do ruky dostal Sherlock Holmes řešící zločiny 14. století. Ale později se vyprávění dostávalo do stále rozsáhlejších dimenzí a s Sherlockem nakonec zůstalo zpodobnění snad jen zálibou v deduktivní metodě. Hlavně tedy proto, že tento román je založen na domněnkách, pochybnostech a souhře náhod.

Je jasné, že autorovy znalosti jsou velmi obsáhlé a jeho vyprávění je tím o to uvěřitelnější, čímž dokáže vtáhnout do děje (i přes některé zdlouhavé pasáže a odbočky, které ovšem ani trochu nenudí) a představit čtenáři, jaký středověký život byl. Detailní a útrpný popis popravy fra Dolcina zve k myšlenkám „to je pravý středověk“ a při velmi živé představivosti i k převrácení orgánů. Skvěle vykresleny jsou i všechny dřívější směry křesťanství, nelítostnost a ďábelská povaha inkvizice a také jaká genocida tehdy probíhala jen kvůli odlišnému výkladu Písma svatého. Přesněji řečeno kvůli tomu, kdo měl z rozdílného výkladu větší prospěch. Protože zatemněná mysl najde vždy jen ten paprsek tmy, který najít potřebuje.

V závěru Eco bravurně naznačuje úpadek středověku vším, co mu předcházelo. Kladem je i fakt, že teologické poznání knihy překračuje rámec křesťanství, byť v malé míře. Stejně tak, že autor čtenáři nechává prostor pro vlastní myšlenky a názory při disputacích kněží, aniž by někomu výrazněji nadřazoval.
Kniha patří mezi náročnější a rozhodně není pro každého. I přes vysvětlivky se smíchání s latinou zdá dílo ještě obtížnějším. Ale má to své kouzlo.
Kdyby se dal román shrnout do jediné věty, tak nejpříhodnější by byla - Scio me nihil scire.

03.02.2016

Architektura knihy se slovy nedá popsat. Eco na to má své manévry. V tomto případě se příběh stává živoucí bytostí na samém počátku a pak už se člověk jen nestačí divit v jakém loubí slov a skutečnosti se ocitl. V podstatě jen tak meziřečí se toho člověk hodně dozví. Geniální a nápadité.

06.01.2016

... dlouhá a popisná ... hlavně ze začátku .. rychlá a napínavá ... ke konci ... celkově velmi poučná historická krimi se zápletkou, která vám po dobu čtení nedá spát :) ...

24.12.2015

Eco je bez diskuze pan spisovatel. Věty si dle libosti ohýbá jak nejzručnější zlatník filigrány korunovačních prstenů, vše perfektně sedí na místě a ještě tím protékají vánky. Jenomže je taky tak nesnesitelně perfekcionisticky debilní, že i jakékoli přiznání slabosti je v jeho podání vypočítavě cílenou kapkou schematického jedu. Vlastně mě četba jeho knih (tohle a fukóltovo kyvadlo) neustále něčím buněčně dráždila a ježila mi srst. I tak, ať mu aspoň bůh z pěti, vyměří provaz šibenice na čtyři kilometry. 4 ****
PS: v komentu jsem přesně užil autorovy zaříkávací formule