Johana
Pavla Horáková , Alena Scheinostová , Zuzana Dostálová
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/378157/bmid_johana-YeA-378157.jpg
4
307
307
Jedenácté narozeniny chce Johana oslavit se svou nejlepší kamarádkou Simonou, protože je mají ve stejný měsíc. Johanina máma cvičí džezgymnastiku a je krásná. Na tátu si Johana moc nepamatuje, zato s babičkou tráví spoustu času. Ta jí vypráví o tom, co bylo, a dovede zahnat veškeré obavy. Johanu ale vlastně kromě pitomého spolužáka Radka Hadraby a tajného obsahu babiččiny krabičky nic netrápí… Bude to stejné i za třicet let? Svěží novela civilně a bez okázalosti mapuje třicet roků v životě dívky narozené v polovině 70. let. Mohlo by se zdát, že se v ní nic dramatického neděje, přesto však Johana vypovídá o historických událostech i osobních prožitcích leckdy výmluvněji, než dovedou zachytit vypjaté scény. Johana nese i svérázný literární rukopis. O jednotlivé dekády se postaraly tři výjimečné autorky.... celý text
Přidat komentář
Kniha se čte dobře, všechny eskapády Johany mě zaujaly až tedy na ten konec, ten byl zbytečně přitažený za vlasy a měl na mě až moc rychlý spád.
Já mám tento styl knih, kdy jedna osoba vypráví svůj příběh odmala až do určitého okamžiku, ráda. Tato kniha mi sedla, čte se to dobře, je to taková knižní jednohubka
Mám raději příběhy, které jdou víc do hloubky. Tento příběh klouže hodně po povrchu, dobové okamžiky zobrazuje obecně nebo letmo a Johana je IMHO nesympatická egocentrička. V životě se jí moc nedaří a může si za to sama, roli tam jistě hraje i to, jakým způsobem jedná s lidmi ve svém okolí.
Přečíst ano nebo ne? Ale jo, proč ne, oddechovka to je a jako čtení na koupák nebo do MHD se hodí, hluboké myšlenky nebo nějaké poselství od toho ale nečekejte.
Knihu jsem přečetla, nutkání odložit ji ve mě nevyvolávala, ale že bych si čtení nějak extra užívala, to bohužel také říct nemohu.
V anotaci knihy je napsána tato věta: "Mohlo by se zdát, že se v ní nic dramatického neděje, přesto však Johana vypovídá o historických událostech i osobních prožitcích leckdy výmluvněji, než dovedou zachytit vypjaté scény. Johana nese i svérázný literární rukopis."
Já osobě bych udělala řez za větou "Mohlo by se zdát, že se v ní nic dramatického neděje" a doplnila bych za sebe: "a skutečně je to tak."
Za mě vhodné na čtení do vlaku nebo autobusu, kde potřebujete zabít čas a text nevyžaduje žádné extra soustředění. Prostě taková časopisová povídka natažená na velikost malé knihy.
Jsou to vzpomínky, které prožívá Johanka od svého dětství, kdy se jí vytrácí z paměti vzpomínka na otce, který s nimi žil do jejích čtyř let, ale postupně z jejího života odchází dědeček, babička a ona zůstává sama s maminkou, které se v životě také moc nedaří. Později projdeme s Johanou až do dospělosti a prožijeme porevoluční dobu, odchod do ciziny a pár partnerských vztahů. Knížka mě bavila a myslím, že často i takový život je.
Kniha mě kdysi zaujala skrz podobné příjmení jedné z autorek. Ale roky jsem se k ní nedostala. Až teď. Přečteno za chvíli, příběh takový...vzpomínkový, ikdyž jsem o generaci mladší, než hrdinka. Možná měla smůlu na život, možná ne, možná si za něj mohla sama, možná ne. Každý žijeme tak, jak umíme, musíme, ti šťastnější jak chceme.
Johana má smůlu na muže, všechny její známosti končí zklamáním a ona celý život jen touží setkat se se svým otcem. Neustále se jí také vracejí slova její babičky: "Však on přijde, jednou ano." To se opakuje tolikrát, že tak nějak ve třetině knihy už tuším, jak to asi skončí. Jednu věc nechápu: proč tuhle depresivní knihu napsaly tři spisovatelky, když by to určitě zvládla jen jedna. Možná proto, aby se lépe prodávala? Je to ale jen takový průměr, alespoň mě to moc neoslovilo a ani nic nedalo. Pro mě to byla spíš taková ukázka, jak žijí někteří dnešní mladí lidé. Cestování, střídání známostí, které jsou však spíš nezávazné a pak je tu najednou střední věk a na dítě už pozdě, manželství v nedohlednu.. Johana chtěla všechno zvládnout sama, ale když onemocněla v cizině, musel jí vše zaplatit mámin přítel. Odsuzovala dřívějšího milence své matky, ale pak když se cítila sama, šla se mu znovu připomínat a provokovat ho. V podstatě mi Johana nebyla moc sympatická a i když měla v životě smůlu, dost si toho zavinila i sama. Úryvky písní v knize se mohou někomu líbit, ale pro toho, kdo neumí anglicky, jsou vlastně úplně zbytečné - mohl být aspoň trochu nějaký jejich překlad.
Tři životní etapy vyprávěny třemi autorkami. Dítě, dívka a žena - hlavní hrdinka Johana, která nám ukazuje svůj obyčejný život, tak jak jí ho osud naservíroval. Hezký příběh.
- je to klidné a pohodové povídání o české ženě - od dětství po stáří
- dojímá, dotýká se
Výborně popsaný život mladých lidí. Příliš se nevázat, cestovat, užívat si, vydělat peníze a najednou jsou z dívek ženy bez dětí, manželů a rodin. A roky utíkají.
Holky, co tohle psaly, si určitě moc rozumí a je to z textu znát!️ Krásné.
Jsou chvíle, kdy si myslíme, že svět skončí právě v tu chvíli, že není fér, aby dál pokračoval, ale on neskončil, neskončí ani zítra a my dál budeme muset žít svoje každodenní životy, tak banální a tolik podobné jeden druhému... ten nekonečný dnešek už je přece jenom za námi a zítra budeme muset začít znovu, i kdybychom nechtěli...
Láska přichází a odchází.... stejně jako dny... Ano, možná že novela o jednom životě jednoho dítěte, dívky a posléze ženy klouže po povrchu, jak mnozí zmiňují, ale možná je právě to důvod, proč je to tak dobré. Do životů ostatních nevidíme - vždycky vlastně kloužeme jen po povrchu.
Johana je román o lidské zranitelnosti, o zradě, neustálých pádech (leckdy až na dno) a vzestupech. O křehkosti vztahů, síle vymanit se osudu i bolesti, když to přese všechno nedokážeme... O chybách, které dělá každý z nás i o tom, že někdy prostě nemůžeme jinak...
Mně se to líbilo. Čtivé, drsné, smutné. Bez naděje na únik z každodennosti života, bez odvahy vymanit se ze všednosti, která ubíjí, až po okraj plné bolesti nad ztrátou možností, které jsme promarnili, a také touhy po lásce, která nepřichází...
Však on přijde, jednou ano...
Vážně?
Spíš novelka než román, vhodná k letmému nahlédnutí do tvorby hned trojice literátek. Dívčí četba pro lehce zralejší holky. Nenáročné, v pohodě stravitelné. Popina.
Občas jsem měl v hlavě deník Bridget Jonesové. Ale tohle rozhodně nebyla komedie.Také bych nepoznal že to psaly tři dámy. Líbilo.
Po prvních pár stránkách jsem zjistila, že to bude zase depka. A ano, byla to depka. To já můžu.
I přesto, že z tria autorek znám jen Zuzanu Dostálovou se mi kniha četla velice dobře. Děj je svižně napsaný, žádné zdlouhavé a složité souvětí tady nenajdete. Autorky vymyslely Johaně tedy pěkně komplikovaný život. Zažila toho mraky. Šťastné a samozřejmě i nešťastné chvíle, které k životu také patří. Moc se mi líbila konkrétně strana 111, tu jsem si olepíkovala a dovolím si tu jeden odstavec citovat (!!! KDO NECHCE, NEČTE, ale spoiler to asi není !!!).
„A musím si to opakovat i u sebe. Jsem tady, v takové a takové situaci a je to to nejlepší, co mě mohlo potkat. Všechno se děje s nějakým vyšším záměrem, který já nedohlédnu, a vše je pro moje dobro. Nezbývá než být vděčná za to, co osud přináší, ať je to dobré, nebo špatné. Ale věřím tomu doopravdy, nebo jsou to jen těšínská jablíčka?“
Moc se mi líbilo, jak se Johana i přes všechno zlé snažila myslet na to, že se to děje z nějakého důvodu. Že kdyby nezažila to zlé, tak teď nežije tak, jak žije. A tím, bych se měla ve svém životě také řídit. Asi my všichni, že ano? Protože „Všechno je, jak má být.“
Po Johaně jsem sáhla, protože jsem měla chuť na styl Zuzany Dostálové (Soběstačný je na mém žebříčku hodně vysoko!). A Johanu miluju, Johana je na první pohled jednoduchá novela na odpoledne, ale ve skutečnosti je to psychologická sonda do hlubiny duše. Johaniny i mojí vlastní. Styl všech tří autorek se skvěle doplňoval a Johanin příběh je ten, kterej píše sám život. Cením občasný reálie, díky kterým je příběh dobře ukotvenej v čase (Sametová revoluce, pád dvojčat, vstup do EU...).
A myslím, že hodně z nás se v příběhu trochu najde.
Moc, moc, moc se mi to líbilo.
Štítky knihy
láska partnerské vztahy česká literatura rodinné vztahy normalizace (1969-1989) 90. léta 20. století sametová revoluce 1989 společenské romány matky a dcery
Jména znám, Zuzanu Dostálovou mám dokonce ráda a Pavla Horáková mě Teorií podivnosti zaskočila v dobrém slova smyslu. Jen úplně nechápu koncept téhle knížky. Je účelem přizpůsobit se jedna druhé? Nebo se naopak odlišit? Nebo je to jen hra, která nějak dopadne? Životní příběh hlavní postavy působil celistvě, takže asi platí první varianta. Vlastně mě zaujal a bavil. Jenom mě v první části rušilo „jej“ místo „ho“; ano, je to správně, ale Johana má být mladší než já a ze mě byste spojení „vidím jej“ nedostali ani pod hrozbou násilí. A trochu úsměvná je splácanina „ocitnout se v nebezpečí života“; koneckonců, bez ohledu na správnost, je to tak: život je nebezpečný :-).