K majáku
Virginia Woolf
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/38613/bmid_k-majaku-dMg-38613.jpg
4
326
326
Román anglické spisovatelky, která patří k čelným představitelům moderní světové prózy první poloviny 20. století. Mistrně zachycuje vnitřní monology jednotlivých osob, nesdělitelnost jejich prožitků a úsilí, ztvárnit prchavé okamžiky života ať uměleckým dílem, ať činorodou účastí na životě všech. Rámec děje tohoto nejvyzrálejšího autorčina díla tvoří prázdninový pobyt rodiny londýnského profesora a jeho četných přátel ve starém domě u moře. Doslov František Vrba.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1965 , Československý spisovatelOriginální název:
To the Lighthouse, 1927
více info...
Přidat komentář
Knihy Virginie Woolfové ... pulsující obrazy, ve kterých se dohromady nic neděje, a přesto je všechno v neustálém pohybu. Nad hladinou se odehrávají obyčejné a bezvýznamné výjevy nebo povrchní, často úplně mimoběžné dialogy, pod hladinou těkají myšlenky, pocity a nálady jako přeskupující se střípky v kukátku krasohledu, v nekontrolovatelném a rozbíhavém proudu, přeskakujíc asociačně od jednoho vjemu k druhému, jindy zase v zacyklených mentálních kruzích ... V.Woolfová je všímavá pozorovatelka, její jemná ironie mne dokázala i dost pobavit (zejména pasáže o vyžadování vřelé účasti panem Ramseyem, nejdříve po jeho ženě, poté po slečně Lily), spolu se svým specifickým způsobem psaní tím dokáže stvořit až vizuálně ožívající postavy, se vší jejich vnitřní permanentní proměnlivostí i vnějším odstupem, s napětím vznikajícím i polevujícím tím nepřetržitým tokem protichůdných vnitřních pochodů.
Svět Virginie Wolfové - pro někoho možná chaos a nuda bez hranic, pro jiného nezaměnitelně originální.
Jak vůbec člověk může nějak komentovat knihy Virginie Woolf...? Všechna moje slova budou vedle těch jejích nutně těžkopádná a nevhodná...
Na začátek přiznám, že mě o něco víc oslovily její povídky, místy mi přišlo, že by kniha mohla být trochu kratší, ale pak jsem zas narazila na pasáž, která mě obzvlášť oslovovala a na nějaký rozsah jsem naprosto zapomněla. A to ani nemluvím o okamžiku, kdy jsem narazila na Ten zlom a... no, něco takového jsem vůbec nečekala.
S postavami je tu člověk skutečně "na tělo", někdy mi to bylo až nepříjemné, jako bych narušovala jejich soukromí. A občas člověk zkrátka ani nechce vědět, co si daná postava myslí - buď si tam a já budu tady a budeme se vzájemně ignorovat... Virginia Woolf má zkrátka neskutečný talent, její postavy jsou skutečné, protože nikoho jiného by ani nenapadlo do centra postavit osoby tak obyčejné a přitom... živé.
"Ale člověk budí lidi jen tehdy, když ví, co jim chce říct. A ona nechtěla říct nějakou jednu jednotlivost, ale vše. Slůvka, která přerušují myšlení a usekávají mu údy, neříkají nic. "O životě, o smrti; o paní Ramsayové" - ne, uzavřela, člověk nedokáže říct nikomu nic. Naléhavost okamžiku se nikdy netrefí správně. Slova ulétnou stranou a zasáhnou objekt o kus níž. Pak to člověk vzdá, myšlenka zase zapadne, a člověk se stane stejným jako většina lidí ve středním věku, opatrným, tajnůstkářským, má vrásky mezi očima a výraz neustálé obavy. Neboť jak může člověk vyjádřit slovy tyhle tělesné pocity? vyjádřit támhletu prázdnotu? (Dívala se na schůdky k salonu; vyhlížely neobyčejně prázdně.)"
Celý zážitek mi trochu narušila skutečnost, že jsem četla trochu ve spěchu, protože jsem knihu už dávno měla vrátit do knihovny a na Virginii Woolf se nedá spěchat. Přesto skvělé a k Woolf se rozhodně ještě vrátím....
P.S. Pro případné kupce: Vydání od Odeonu 1999 má vážně příšerně udělanou vazbu (vypadávají listy).
Ani by mi nevadilo, kdyby kniha byla trochu kratší. Styl psaní Virginie Woolfové mi sedí víc než Proustův. Hlavní postava Hledání ztraceného času pořád jen fňuká a hodnotí dění kolem sebe, s oblibou lidi satirizuje. Virginia Woolfová nám dává možnost nahlédnout do myslí vícero lidem, tudíž se nám dostane jakési mozaiky myšlenek a prožitků, které dohromady skládají příběh, méně zaujatý než Hledání ztraceného času. A postava paní Ramsayové je super.
Četba nevyžaduje velké odhodlání jak tu někdo psal, četba vyžaduje pouze a jedině otevřené srdce, nic takového si člověk dnes už nepřečte. Je to poklad, je to světlo, které nehasne. Je to kniha pro každého z nás, stačí přestat k literatuře přistupovat s takovým školním přístupem.
To si tak myslíte, že už máte něco přečtené, jen tak něco vás nepřekvapí... A pak přijde Virginia Woolf... :)
Virginia Woolf byla nepochybně úžasně vnímavý a citlivý člověk. Kniha o vnitřních myšlenkách pocitech, často nesdělitelných, nevyjádřitelných, rozporuplných. Kniha a myšlenky v ní jsou jako vlny, rostou, mění se, navzájem se prolínají, občas klidně plynou, občas bouří a naráží.
Pohledem do nitra porůznu se střídajících postav se odvíjí děj knihy, který je spíše podružný a sleduje jeden den života jedné rodiny. V polovině se kniha posouvá o několik let a v poslední části opět sleduje jeden den po změnách, které se mezitím udály.
Virginia Woolf dokáže úžasně proniknout do vnitřního světa a skvěle vystihuje takové to těžce sdělitelné "něco", bytí, podstatu. Jeden z nejsilnějších čtenářských zážitků, těším se na další čtení. :)
Tohle prostě je jedna z nejlepších knih, jaké kdy vznikly, a stojí na piedestalu hned vedle Prousta (někdy se mi zdá, že i o centimetr výše). Woolfová ví, co se v člověku odehrává a dokáže to vměstnat do slov. Je jen na vás, jestli jí budete umět naslouchat, jestli se spolu s ní ponoříte do nesmírné – a přitom tak běžné – bolesti schované v každé větě. Pokud vám kniha připadá těžká, odložte ji, nemá smysl se trápit. Pokud do ní proniknete, můžete si gratulovat. Budete odměněni.
Nejdřív jsem si myslel, jak rychle knihu přečtu, když je dlouhá jen necelých dvě stě stran, ale to jsem nevěděl, do čeho jdu. "K majáku" je těžká knížka psaná úplně jinak, než jak jsem z čtení beletrie zvyklý. Autorka se zaměřuje na vnitřní svět postav a přeskakuje mezi nimi tak plynule, že pokud na chvilku u čtení vypnete, ztratíte se (což se několikrát stalo mně). Bylo pro mě poměrně těžké si proto na její styl psaní zvyknout, ale jsem rád, že jsem u knížky vydržel, protože mě i přes svoji náročnost moc bavila. Virginia Woolfová píše, jako kdyby slova malovala, má širokou slovní zásobu a zajímavý způsob vyjadřování a i přemýšlení o věcech. Nikdy jsem nenašel autora, který by věnoval pozornost takovým věcem jako právě Virginia Woolfová. Normálně doslovy nečtu, ale tady jsem rád, že jsem mu věnoval pozornost. Taky bych možná doporučoval potenciálním čtenářům, aby si před četbou "K majáku" alespoň stručně nastudovali něco o životu této autorky - vše pak bude dávat větší smysl.
Zvláštní přitažlivost nekonečných vět a ztrácení se v proudech vědomí.
Ale člověk je vždycky moc rád, když se zase najde.
Stojí za to číst.
Přiznávám, že K majáku bylo poměrně náročným čtivem. Autorka se převážně zabývá vnitřním světem svých postav, což je velmi zajímavé, ale také náročné sledovat a v jednotlivých postavách se vyznat. Kniha je rozdělená do tří částí, což mně osobně přišlo velmi příhodné. Já knihu můžu rozhodně doporučit, už jen pro vykreslení tehdejší mentality lidí z různých vrstev.
Túto knihu som už mala rozčítanú pred 5 rokmi, vtedy som ju nedala a skončila som snáď na nejakej 40.strane. Ale toto je dôkaz, že niektoré knihy potrebujú svoj čas a ich čitateľ musí takisto zrieť a o niekoľko rokov sa ponoríte do rytmických viet Woolfovej. Tá ako vždy, je očarená a fascinovaná plynutím času, vodou, vlnami. Ako ďalší motív tam vidím ako nepoznáme ľudí vedľa seba, z vlastnej rodiny a že nikto k vám neprenikne tak, aby vedel prečítať vaše celé vnútro. A ani mi nikdy nedokážeme druhej osobe sprostredkovať všetky naše myšlienky a názory, akokoľvek veľmi by sme chceli.
Zamilovala jsem si Woolfovou už v okamžiku, kdy jsem četla její povídku Kew Gardens. Kniha K majáku mě jenom utvrdila v tom, že tato autorka patří k mým favoritům. I když se musím pekelně soustředit, abych udržela krok s jejím proudem myšlení a neztratila nit, miluju způsob, jakým se dívá na věci a na lidi - hluboce ženský citlivý způsob, který je mi blízký.
Psané obrazy, psaná hudba, vůně i chuť. Kniha, která mě naučila pomalému čtení, čtení mezi řádky a čtení labužnickému.
Nádherná mnohovrstevnatá kniha: meditace na povahu času, vztahové drama v rodině stíhané depresemi pana Ramseyho a úvahy Woolfové na všechno od feminismu po kreativitu. Rozhodně jedna z mých nejoblíbenějších knih.
Příběh téměř bez děje plný pocitů a vztahů: rodičů a dětí, mužů a žen, mladých, starých, vzdělaných, jednoduchých...
První část se mi četla hůře, je náročná na soustředění a myšlenky mi často utíkaly stejně jako hlavním hrdinům, ale je potřeba pro pochopení či náhled všech osobností. S druhou částí přichází změna - popisy opuštěného místa, počasí, atmosféry jsou proloženy strohými větami odhalujícími osud postav. A ta třetí už vyplývá a uzavírá. Woolfová měla velký dar popsat myšlenky i atmosféru a typy lidí a když se do čtení ponoříte, stojí to za to.
Naprosto úžasný román! Dlouho mi trvalo, než jsem se k němu dostal... Jen výčet důležitých motivů by vydal na celou knihu, tak se pokusím postihnout jen zlomek z těch hlavních - otázka morálky první poloviny dvacátého století a z ní odvíjející se otázka mezilidských vztahů, ať už mezi muži a ženami (podřízenost a tichá vzpoura proti ní), či vztahy rodičů a potomků, nebo otázky po smyslu filozofie, umění... A to často také rámováno ženskou otázkou. A pak tu máme samozřejmě motiv majáku. Maják jako symbol (zdánlivé) nedosažitelnosti a samoty, kterou trpí postavy i přes to, že jsou spolu, avšak odcizeni společenskou normou, kvůli níž prostor pretvářka a nikoli upřímnost. Upřímnost se odehrává jen v hlavách postav, autorka nás nechává nahlédnout do nitra každé z nich a v myslích postav se odehrává děj (jak je to u modernistů zvykem a také revolučním přínosem). Román má tři části, které bych nerad popisoval konkrétněji, snad se jen pokusím stručně vystihnout, co symbolizují: Společenství osamělých lidí vyšší střední vrstvy - rozklad všeho, který symbolizuje paralelně probíhající světová válka - pokus k návratu do starých časů a navázání tam, kde byly přerušeny. Ale je to možné? A do jaké míry? A pokud ano, přináší to uspokojení? Odpověď najdeme nejspíš až při dosažení zdánlivě nedosažitelného vlastního (symbolického) majáku...
Jedna hvězdička za originalitu, jinak pro mě bohužel nečitelná kniha, dočetla jsem jen se sebezapřením.
Úvodní text je trochu zavádějící. I když ono se to asi dá chápat i tak. Nebo úplně jinak.
Impresionistický obraz v textu. Stovky drobných teček myšlenek jednotlivých účastníků, které se přelévají jako mořské vlny. Jedna se vzedme, nabere na síle, dosáhne svého nejzazšího bodu, aby se změnila ve svůj opak a stahovala se zpátky, až narazí na postupující vlnu myšlenek jiného člověka, která tu původní pohltí, použije ji ke svému posílení a ve stejném koloběhu spěje ke svému konci a pohlcení další vlnou a tak stále dál a dál.
Neustálý boj mezi touhou po svobodě a svazujícími konvencemi, stálý řetěz nedorozumění, vycházející z toho, že jeden člověk předpokládá, že ostatní přemýšlejí, vnímají a pociťují stejně jako on, někdy vede k překvapivé shodě, ale většinou k až groteskní karikatuře.
Woolfová byla nepochybně geniální pozorovatelka, na rozdíl od třeba Jane Austenové mohla vnímat i mužský svět, takže i její pohled je mnohem celistvější. Chybí mu humor, kromě několika, spíše nahodilých, okamžiků, ale on ten meziválečný svět k takovému pohledu asi sváděl.
Vynikající překlad Kateřiny Hilské původnímu textu nepochybně velice dobře slouží.
Četla jsem v lednu 2005. Podle mých poznámek:
Příběh je hezký.
Ale ty dlouhé spletité věty, souvětí s pěti hlavními a deseti vedlejšími větami - ach jo.
Štítky knihy
partnerské vztahy Skotsko anglická literatura rodina autobiografické prvky majáky proud vědomí
Autorovy další knížky
| 2008 |  Paní Dallowayová |
| 2004 |  K majáku |
| 1994 | Orlando |
| 2006 | Deníky |
| 1998 | Vlastní pokoj |
Toto nebyla kniha pro mne. Chápu, co na autorčitě stylu ostatní mají, ale já bych potřebovala víc děje a méně náhodných myšlenek. Často mi odbíhaly myšlenky a hůř jsem se soustředila na příběh.