K majáku
Virginia Woolf
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/38613/bmid_k-majaku-dMg-38613.jpg
4
328
328
Román anglické spisovatelky, která patří k čelným představitelům moderní světové prózy první poloviny 20. století. Mistrně zachycuje vnitřní monology jednotlivých osob, nesdělitelnost jejich prožitků a úsilí, ztvárnit prchavé okamžiky života ať uměleckým dílem, ať činorodou účastí na životě všech. Rámec děje tohoto nejvyzrálejšího autorčina díla tvoří prázdninový pobyt rodiny londýnského profesora a jeho četných přátel ve starém domě u moře. Doslov František Vrba.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1965 , Československý spisovatelOriginální název:
To the Lighthouse, 1927
více info...
Přidat komentář
Nebylo to vůbec lehké počtení. Styl vyprávění příběhu čistě pohledem vnitřních pochodů a myšlenek jednotlivých postav mi popravdě moc nevyhovoval, nicméně na druhou stranu činil knihu stylově výjimečnou a netradiční. Oceňuji krásný jazyk, neobvyklý styl a schopnost předat niterní pocity postav, ale to mi pro plnohodnotný čtenářský zážitek bohužel nestačilo. Určitě to bylo zajímavé, jsem ráda, že jsem si nějakou Woolfovou přečetla, ale místy jsem se dost nudila a musela se do dalšího čtení nutit. Možná to ještě časem přehodnotím, ale je to pro mě tak za 3,5* a zatím mám dojem, že po další knize od Woolfové jen tak nesáhnu.
Výjimečná knížka, kterou jsem si dávkovala hezky pomalu a vždy ji četla jen když jsem se na ni mohla opravdu plně soustředit. Pro mě úžasný zážitek
Skvěle volená slova, každé je na správném místě a vyjadřuje všechno tak, jak si představuju, že by slova fungovat měla. Příběh ponurý, šepot mezi řádky také. Je to velmi naléhavé, intenzivní a bez katarze.
Tahle kniha by měla být povinná pro všechny. Je o tom, jak vnímáme druhé, jak si nerozumíme. Je o lidském vědomí a o tom, jak ho zachytit ve slovech a v umění. Nemám slov, Virginia mi mluví z duše.
Jakkoliv dávám předost knihám s tradičnějšími vyprávěcími postupy, rád oznamuji, že jsem si tento experiment přečetl s velkou chutí a jako čtenářskou lahůdku jej doporučuji dál. Opravdu není třeba se bát Virginie Woolfové.
Virginia Woolf roztáčí ruskou ruletu postav. Výsledkem zastavení disku však není smrt, ale jedinečný přístup k obyčejným myšlenkám, které ohromí, zasvrbí a omámí- svou jednoduchostí, jinakostí. Jazyk je jemný jako bič a postavy nudné jako horská dráha. Nevím, nejspíš nejlepší kniha, jakou jsem kdy četla.
Spousta lidí tady přirovnala knížku k něčemu, co se dá jíst. Taky to tak cítím. Je to jako pochoutka, ke které se jeden tak snadno nedostane. Okusí a chvíli mu připadá, že to je to nejlepší, co kdy jedl, chvíli se sám sebe ptá, jestli mu to vlastně vůbec chutná. Nedá se sníst moc najednou, a člověk brzy pozná, že tohle je gurmánský zážitek.
Já se toho tak bál! Tak moc! Po loňském selhání u Joyceova Odyssea, kterého se mi přes celé léto nepodařilo přečíst, jsem se Woolfové strašně bál. A strašně jsem si teď to čtení přečetl. Je to úžasné.
Kniha je to imateriální, nepolapitelná, nemá tvary a proto víří. Autorce se podařilo odpoutat se od fyzična a přenést celý román do sféry duchů. Obsahuje tři pevné konstanty, dům, maják, ostrov. Jinak je v ní vše vířivé a nic, opravdu nic není jisté. Nejrychleji se samozřejmě ten vír roztočí v druhé části, otáčí se ale stále.
Kniha se nepohybuje v reálném světě, ten je nedůležitý. Pohybuje se v mezilidských vztazích a myšlenkách osob, které jsou osobami, nikoliv postavami. Mají funkční kompletní psychiku, která je daleka patosu (nelidskému), osoby v knize jsou komplexní a komplikované, jejich vztahy jsou lidské. To se podaří málokomu. Tato kniha mi proto není ničím jiným, než optikou. Optikou, kterou se člověk podívá na jinou knihu a řekne: ale takhle to přeci není. Vše v knize obsažené totiž nepředstírá, je to upřímné. Lidé nemyslí v strukturovaných odstavcích, lidí nemluví ve strukturovaných odstavcích. Lidé jsou těkaví, nestálí, zvláštní.
To ale ukazuje již realismus a naturalismus. Woolf dochází dále, to, co je lidské, přenáší na knihu. Woolf provedla personifikaci knihy. Je nestálá, schopná v jedné větě přejít z introspektivní fokalizace postavy jedné na introspektivní fokalizaci postavy druhé, vrcholem je samozřejmě hostina. Kniha je upřímná a skutečná, se skutečnými postavami s milionem osobnostních vad a bolestí, tím však skutečnějšími a důvěryhodnějšími. Oproti K majáku většina knih vypadá jako schematická struktura, která vlastně neobsahuje nic skutečného.
Jsem opravdu ohromen. Jednotlivé obrazy knihy jsou naprosto kouzelné a okouzlující. Našel jsem díky K majáku další autorku, se kterou jistě budu chtít pokračovat, je totiž zkrátka mimořádná, vynikající vypravěčka. Nu a stojím nyní před volbou. Druhý pokus s Odysseem, nebo Roky?
Na díle je asi nejzajímavější introspekce, která se zabývá nejtitěrnějšími myšlenkami a obrazy v lidské mysli, zdánlivě nepodstatnými a všedními, snad iracionálními, ve výsledku však významně ovlivňujícími náš každodenní život. Pěkně také rozebírá dynamiku (tehdejších) vztahů mezi mužem a ženou a celkově psychologii postav.
Je na něj však potřeba si vyhradit více času, jelikož se poměrně obtížně čte.
Styl V. Woolfové je na mě příliš chaotický. Ráda čtu knihy s více pohledy na jednu situaci, problematiku, ale tady jsem tápala příliš. Mnohem více mi vyhovoval Flush.
Styl psaní je hodně specifický, proud myšlenek, slov, nejdřív to působí jakoby zmateně, ale jakmile se vyzbrojíte trpělivostí a naladíte se na ten správný rytmus, tak vás to unáší úplně přirozeně dál a dál. Ale na rozdíl od paní Dallowayové, která byla ucelená, prožili jste s ní jeden den, tady to bohužel nefungovalo. Aspoň na mě. Resp. první část ano, to mi přišlo hodně podobné, nejen způsobem psaní, ale i zde poznáváte jednu rodinu a ústřední postavou je postarší žena, matka, ale stále okouzlující. Ve druhé části to bylo hodně neuchopitelné, plno vět bylo v podstatě o ničem, a jen občas problesklo něco konkrétního. A třetí část skočí v čase a mělo by to být zase jako na začátku... ale není. Už to není ono. Navíc jsem očekávala, že se na konci něco stane, ale nestalo, a kniha tak podivně vyšuměla. Anebo mi něco uniklo? I to je možné.
Tři části. Tři časové úseky. Jedna paní Ramsayová. Jedna rodina. Jeden maják. Umění a také ztráta. Stejně jako v autorčině dřívější knize - Paní Dallowayové, se noříme do myšlenek jednotlivých postav a máme šanci prozkoumat hloubi jejich vědomí. Nejenže tak poznáváme jejich vztahy, ale prožíváme s nimi jejich ztráty i myšlenky toho, že některé věci se mohly udat i jinak nebo se odkládat neměly. Tragédie k všednímu životu patří a Woolfová ji dokáže postihnout opravdu skvěle.
Co říct o knize, která se těžko čte a přitom je tak plná? Ukrajovala jsem kousek po kousku ve snaze, aby mi nic neuniklo, žádný děj, žádná myšlenka. Nakonec mám z knihy jen pocit, o čem byla? O nitru, o myšlenkách, o srdci člověka, o vyřčeném slovu, o domněnkách. Ráda jsem se s knihou seznámila, podruhé bych ji asi nedala.
Styl Virginie Woolfové by jistě šel přirovnat k impresionismu - text se vás dotýká, cítíte ho, slyšíte ho, vidíte ho, aby vám za okamžik zmizel jako mlha nad mořem, a aby se vyjevilo zase něco dalšího. Na druhou stranu by byla škoda Woolfovou svazovat jasně definovanými a známými pojmy. Je totiž jako většina velkých umělců především “svá”. A přestože musím říct, že její styl spíše obdivuju, než že bych ho měl úplně rád, dílem K majáku mě dostala! Kontrapunktické prolínání vnitřních pocitů a dojmů s vnějšími jevy, zkoumání hranice mezilidské komunikace a vztahů, ale také silné pouto k různorodým postavám, které prožívají své životy, sny, nenaplněné cíle i touhy… A když u vám nezbývá žádná jistota, chcete pevný bod, stačí vyhlédnout z okna, stačí se podívat na maják, který stojí stále na svém místě a rytmickými pohyby světla nezúčastněně sleduje vše kolem sebe.
Dvakrát jsem otevřela a odložila, potřetí mne nadchla. Myslím, že to chce klid a soustředění, aby se člověku povedlo plynout do toho proudu slov a myšlenek. Jedinečný styl, dokonalé navození atmosféry, vhled do postav, prostě literární zážitek.
Bohužel se nemohu přidat k pochvalným komentářům. Mě se kniha vůbec nelíbila. Styl psaní mi nesedl, děj mi přišel nesouvislý a depresivní. Za mě tedy tato autorka ne.
Myslím, že autorka má fascinující dar vytvořit skutečnost. Esej o o životě, nevyřčené úzkosti a síle slova. Krásný román.
Nejcitlivější kniha, jakou jsem kdy četla. Otáčet stránky této knihy je jako procházet se bosá po čerstvě posekané trávě. Virginia Woolfová předává čtenáři obrazy, myšlenky a zmatky lidského života. Nehledá žádné odpovědi, ani rozuzlení, jednoduše prožívá společně se svými postavami momenty bytí, které nejsou ničím a zároveň celým světem. Nádherné!
"James, jak tam tak nehnutě stál u jejích kolenou, měl pocit, jakoby byla jabloní s růžovými květy, obtíženou listím a tančícími větévkami, do níž se ten mosazný zobec, ta neplodná šavle jeho otce, toho sobeckého muže, noří a trýzní ji a dožaduje se soucitu."
Štítky knihy
partnerské vztahy Skotsko anglická literatura rodina autobiografické prvky majáky proud vědomíAutorovy další knížky
| 2008 |  Paní Dallowayová |
| 2004 |  K majáku |
| 1994 | Orlando |
| 2006 | Deníky |
| 1998 | Vlastní pokoj |
V prvních osmdesáti stranách jsem se absolutně ztrácela a měla jsem pocit, že nikdy nepochopím, o co v díle vlastně jde. Upřímně jsem měla stejný pocit i na konci, ale když jsem si to po přečtení zrekapitulovala zjistila jsem, že stím vlastně žádný problém nemám a rozbor jde úplně sám.