Kafka na pobřeží
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/389574/bmid_kafka-na-pobrezi-N1X-389574.jpg
4
2609
2609
Patnáctiletý Kafka Tamura žije s otcem v centru Tokia; rozhodne se najít matku a sestru, které před mnoha lety zmizely, a uteče z domova. Skrývá se v knihovně v malém městečku, kde pozná stejně "podivné" kolegy. Párkrát se mu zdá, že matku zahlédl, ale je to mýlka. Setká se i s chlapíkem připomínajícím Forresta Gumpa: neví, jak si koupit lístek na vlak, nezná jméno premiéra, zato rozmlouvá s kočkami… Murakamiho román je další, moderní verzí příběhu o Oidipovi. Hrdina se pokouší uniknout otcovskému (oidipovskému) proroctví: Jednou zabiješ svého otce a jednoho dne budeš spát s matkou. Autor se soustředí na osud dvou individualistů, kteří se nedokážou zařadit do společnosti. Jak bývá u autora obvyklé, dílo obsahuje narážky na kulturní ikony euroamerické kultury, nechybí prostředí bordelů, barů ani fantaskní prvky. Po veleúspěšném Norském dřevu Murakami osvědčil, co skvěle umí: "mix" příběhů a nevtíravé propletení japonské a západní mentality.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , OdeonOriginální název:
Umibe no Kafuka / 海辺のカフカ, 2002
více info...
Přidat komentář
Opět nemám slov. Toto mě úplně vnitřně rozložilo. Dějová linka pana Nakaty mě vzala za srdce ze všeho nejvíc. Murakami je zkrátka prvotřídní vypravěč, tady to opět dokázal.
Zpočátku jsem se nemohla začíst a ke konci zase odtrhnout. Hlavní i vedlejší postavy jsou kouzelné. Silný zážitek, který jen tak nevyprchá....
(SPOILER) Knížka je velmi svěží, autor prokazuje širokou znalost světové kultury Kafkou počínaje, přes Bethovena, Strausse.... příběh je moc hezky vystavěn a čtenář projde nejedním zvratem, fantasijní prvky jsou skvělé, snad jediné, co mi zabránilo dát plný počet, je jedna dějová linka, která pro mě byla za hranou, možná proto, že jsem sama maminka právě 15letého (skvělého) syna, tohle bylo pro mě neskousnutelné (vztah k mamince, k tátovi, k sestře a ty věci se sexem kolem toho, když to napíšu polopaticky). Dějová linka kolem pana Nakaty je krásná, možná bychom my méně domýšlející čtenáři ocenili vysvětlení, co se s Nakatou stalo v jeho dětství, ale jak je i součástí děje, některá díla jsou hezká právě tím, že čtenář nedostane úplně návod, rozuzlení, co si o tom myslet. Závěr je moc krásný, tím si mě autor získal, ale prostě 4,5 hvězdičky.
Větší knihy, jako právě Kafka na pobřeží, jsou pro mě docela výzvou. Četl jsem ji po částech několik měsíců. Ale jakmile se dostanu přes tento můj blok, tak se nedá položit. Musím říct, že Murakamiho tvorba mě nikdy neomrzí. Nemám slov. Nedokážu popsat jak moc mě jeho tvorba oslovuje ani jak moc tuhle knihu doporučuji. Četl jsem ji teda v angličtině, ale myslím si, že i český překlad stojí za to. :) Doporučuji ke čtení lehký jazz. Dovolím si říct, že Murakami se takhle vstřebává nejlépe.
Moje první low fantasy kniha od Murakamiho. Opět zde máme jeho dokonalý vypravěčský um a odvíjí před námi velmi zajímavý příběh a osudy několika postav. Jen ten fantasy prvek mi zde přišl spíš matoucí a úplně nevím, jak ho uchopit, co si o něm myslet. Ze začátku jsem se do knihy vůbec nedokázala začíst a jen jsem čekala, kdy mi nějaká z odehrávajících se událostí začne dávat smysl. Nakonec jsem si ale čtení přece jen užila. Je to však těžké čtení, od kterého si zas musím na chvíli odpočinout, než se pustím do dalšího Murakamiho díla.
Hodnocení: 3,5 hvězdiček
.... Svět je jedna veliká metaforma ....
A životem se prolínají realita - a snové vize ....
Ráda jsem se na klidné víkendové čtení vrátila k mladému Kafkovi, ale i zralému Nakatovi ....
A procházela s nimi jejich odysseu .... na útěku před věštbou a k vnitřní metamorfoze....
Je zde tolik myšlenek, tolik odkazů, že je ani nyní nestihnu vypsat ....
V tomto čtení mne příznivě ovlivnilo lidství, s nimž se jak Kafka, tak Nakata na své cestě setkávají ....
A jak říká sám autor :
Doléhá na nás specifická váha času ....
Nejspíš mu neunikneš i kdybys šel třeba světa kraj ....
Jsou věci, které nedokážeš, pokud nezajdeš úplně na konec ....
A já tedy s hrdiny knihy došla na konec... a znovu jsem jejich osudy oslovena....
Je to moje nejoblíbenější kniha tohoto autora - a určitě se k ní ještě vrátím.
Popravdě jsem se rozhodoval mezi třemi a pěti hvězdičkami; 3 popisuje můj prožitek ze samotného čtení a 5 to, jak dlouho ti tahle knížka setrvává v hlavě, stále znovu se vrací, přináší inspiraci, nové nápady a kolikrát nutí, abys s ní zápasil i dlouho potom, cos ji přečetl. Někdy působí dost nesoudržně a některé myšlenky jakoby nikam nevedly (citace z Hegela a Bergsona od eskorty přivedené pl. Sandersem?). Možná se Murakami snaží uplést tapiserii z příliš mnoha vláken a vymykají se mu trochu z rukou. Ale právě tím je kniha dlouhodobě zajímavá, jak se člověku po čase různá ta vlákna v hlavě rozmotávají a pak zase smotávají a šmodrchají.
Připomíná mi to z nějakého důvodu povídačku o té staré panně, která pořád sešívá, přešívá, látuje a záplatuje šaty, které si šetří jako svatební, a představuje si při tom, že v těch šatech látuje celý svět. Ale ty šaty, čím dýl je přešívá, tím víc se trhají, až je to nakonec víc díra než šaty. A tím ten příběh končí a pointa se někam ztratila.
Knihu jsem měla na seznamu už dlouho. Odehrává se v několika časově či místně odlišných rovinách a tak čtenář čeká kdy konečně ty dvě roviny do sebe zapadnou. Za mě nejzvláštnější kniha, kterou jsem četla a moc mi nesedla.
Můj první Murakami a obávám se, že i poslední. Ne že by mě to nebavilo, nenudila jsem se, ale prostě mi to nesedlo. Nějak mi vadilo, jak se ti lidé chovají, nejen hlavní hrdina, ale i ti další. A to hlavně pokud jde o morálku - od vraždy po incest.
Už pár let chystám pro děti ve škole zjednodušenou školní verzi Čtenářské výzvy. Letos jsem tam neprozřetelně zařadila bod “Kniha autora, který má stejné iniciály jako Ty" a tak mi nezbývalo, než přečíst dalšího Haruki Murakamiho..
Norské dřevo bylo pro mě tehdy hodně melancholicky depresivní, takže jsem očekávala, že to bude náročné - a taky, že bylo!
Ty fantaskní psychedelické prvky mě pravda dost překvapily.. Slovo METAFORA se táhne celým příběhem jako červená nit.
Pana Nakatu a Hošina jsem si opravdu zamilovala - byly to postavičky ala Stařík od Jonassona. S hloubkou větší, než to okolí umí ocenit. Ostatní postavy byly také zajímavé, ale pro mě hůře uchopitelné.
Každopádně to bylo napsáno skvěle a mistrovsky. Příběh hoden zamyšlení. Bez těch dvou násilných scén a detailního sexu bych se obešla, ale to je zkrátka Murakami..
Fajn, byla to jízda, ale na dalšího Harukiho už se nechystám ;-)
„Všichni ustavičně ztrácíme něco důležitého Důležité šance a možnosti, city, které se nedají ničím nahradit. To už je jeden ze smyslů lidské existence. Ale někde ve svých hlavách, aspoň já myslím, že v hlavách, máme každý takový malý pokojík, kam ukládáme vzpomínky na všecky ty ztracené věci. Takovou nějakou místnost s regály, jako máme tady v knihovně. A v jednom kuse vyplňujeme katalogizační lístky, abychom se ve své vlastní mysli ještě vůbec vyznali. Musíme v té místnosti zametat, větrat, vyměňovat květinám vodu. Jinými slovy: žiješ pak na věky ve své osobní knihovně.“
Předtím jsem od Murakamiho četla jen Norské dřevo, proto pro mne Kafka na pobřeží bylo mým prvním setkáním s Murakamiho magickým realismem. S napětím jsem obracela jednu stránku za druhou a netrpělivě očekávala nějakou "stopu", které bych se mohla chytit a příběh díky ní rozklíčovat. Murakami je však ten typ spisovatele, co tyto nápovědy poskytuje opravdu sporadicky a je tedy spíše na čtenáři, aby tuto práci udělal sám a příběh si sám také interpretoval. Přiznám se, že po dočtení knihy jsem se musela obrátit na internet a různé analýzy tohoto příběhu, co zde byly zveřejněny, abych se ujistila, že jsem Kafku pochopila správně. Záměrně zde však svoji interpretaci zmiňovat nebudu, abych další čtenáře nepřipravila o ten nezaměnitelný zážitek ;-). Kafka vás přenese do říše snů, obklopí vás mystičnem a zahltí tajemstvími a záhadami, které často zůstanou nezodpovězeny. Pojednává o osudech lidí, kteří jsou si vzájemně, určitým až nadpřirozeným způsobem, propojeni. Po této spojitosti mezi postavami mě velmi bavilo pátrat.
Ke knize jsem si rozhodně v průběhu četby vybudovala vztah, moc jsem se na ni pokaždé těšila a vracela se k ní s radostí, což se mi moc často nestává. Zároveň se musím přiznat, že jsem si na druhou stranu od četby občas musela dát pauzu, protože to na mě bylo někdy "prostě moc". Je potřeba tento příběh vstřebávat pomalu a postupně a užívat si ho plnými doušky. Tato kniha mi rozhodně předala zážitek, který jsem předtím u žádné knihy ještě nezažila a suverénně se zařadila mezi mé oblíbené knihy.
3,5 hvězdy z pěti možných
A proč?
Kniha se mi z prvních 80% zdála velmi zajímavou, neotřelou. Trošku se předchozím věcem, které jsem od Murakamiho četla, vymykala.
Podivná směsice západního a východního světa, takový mix kultur, kterému nasloucháte v té nejpodivnější verzi Japonska. Potkáváte japonské duchy, americké tváře fastfoodů, posloucháte německé skladatele a anglickou hudbu.
Sledujete dva hlavní hrdiny, o nichž od začátku tušíte, že jsou něčím svázáni. Mladého Kafky, který na útěku z domova hledá více než smysl života, starého pana Nakatu, který se potácí životem hloupoučký, po velmi zvláštní “nehodě, která ho postihla v dětství.
Oba pronásledují přízraky. Oba si to nezaslouží. Velká část knihy mi přišla strhující, posledních 150 stran bohužel až moc bizarních na to, abych hodnotila lépe.
Navíc ty nezodpovězené otázky a prazvláštní konec pana Nakaty.
Je fakt, že si na hádanky může každý čtenář odpovědět dle svého. Takže pro všechny ty, co milují tajemno a prazvláštní věci, fajn hrdiny:: jó, bude se vám to líbit.
Na mě toho bylo už hodně. Ale Murakami je stále jedním z mnoha králů v mé knihovně.
Nedopatřením jsem knížku uložila mezi přečtené do poličky. Až teď po pár letech jsem zjistila, že si nějak nemohu vzpomenout, o čem to vlastně bylo ... a ejhle, já to ještě vůbec nečetla. Okamžitě napraveno a zařazeno mezi skvosty. I když netvrdím, že se mi všechny Murakamiho knížky líbí (třeba opěvované Norské dřevo nebo Podivná knihovna mě zrovna nenadchly), některé zanechaly v mé čtenářské dušičce pořádné otisky (třeba 1Q84, Hon na ovci nebo Komturova smrt). Miluji jeho styl, nadpřirozené se objevuje tak přirozeně, že to čtenář automaticky přijímá a ani se moc nediví (mluvící kočka? ok, plukovník Sanders? proč ne), a i když u jiného autora bych se možná podivovala, co to při psaní šňupal, u "mistra" se nepodivuji a jen přijímám a žasnu. Vždycky mě ohromí jeho neskutečný rozhled co se týče nejen hudby, ale i celé západní kultury. Po každé přečtené knížce mívám seznam několika skladeb, které se v příběhu objevily a které si plánuji přehrát, a nebývám zklamaná.
I já bych asi v některých explicitních scénách ubrala, ale většinu připisuji autorovu japonskému původu ... a k jeho knížkám to prostě patří (rozervaný hrdina, tajemná kráska, zástupce nadpřirozena, troška nechutného násilí, sex tak nějak po japonsku a spousta hudby). Asi to není čtení pro každého, ale já jsem nadšená. Děkuji za zážitek!
Celou dobu při čtení jsem nevěděla, co si mám o téhle tvorbě myslet, a nevím to ani teď, když jsem knihu dočetla. Rozhodně se k ni nebudu vracet, nebylo to něco, co by mě vyloženě nadchlo, zároveň musím uznat, že ještě nikdy jsem nic podobného nečetla. Nedokážu pochopit, jak jeden člověk dokáže do tak tlusté knížky nacpat tolik myšlenek a filozofických otázek. Mnohdy jsem se už v tom ztrácela. Nevím, zda to byl záměr, ale možná, že i autor sám se občas ve vyprávění ztrácel, nebo naopak je možná mistr ve svém oboru.
Pro mně určitě tato tvorba ne, i když pravda, kniha to byla pozoruhodná. Jsem ráda, že jsem u ni vydržela a dočetla do konce, některé autorovy myšlenky byly skvělé. Postavu pana Nakaty a Hošina jsem si zamilovala okamžitě, slečna Saeki a pan Ošimo se mi posléze dostali pod kůži taky. Bylo zajímavé sledovat vývoj každé z postav. Jako bonus vnímám líčení Japonska, určitě si ráda přečtu zase něco s touto tématikou.
Tato kniha mě docela příjemně překvapila. I když po jejím dočtení mám hodně otázek, které jsou však záměrně nezodpovězené. Můžeme zde sledovat dvě hlavní dějové linky - 1. je příběh 15 letého Kafky (jeho pravé jméno se nikdy nedozvíme), který utíká z domova, zjistíme, že je prokletý (v tomto směru nacházíme podobnost s Oidipem) a nakonec najde útočiště v knihovně. Druhá linka je příběhem zhruba 60 letého pana Nakaty, který je po záhadné události z dětství negramotný. Upřímně jsem si více oblíbila a bavila mě právě tato linka. Celou knihou nás provází magické události a kočičky, typické pro Murakamiho tvorbu.
Hlavní hrdina románu Kafka Tamura determinovaný zlou věštbou prchá sám před sebou a chce jí uniknout, myslí si, že vzdálenost mu umožní se jí vyhnout, jenže se ukazuje, že zlé věštbě, nebo možná sobě sám, nelze uniknout vzdáleností, protože osud si vás najde, bude vás pronásledovat třeba ve snu - a vy zjistíte, že není vlastně důležité, zda-li je to reálné, nebo jen vysněné, že to podstatné si vás najde. A že není jiná cesta, než se postavit svému vnitřnímu strachu a běsům, vrátit se, přestat utíkat ,odpustit nejbližším, sobě a jít dál - a to se nakonec hlavnímu hrdinovi podaří. To, že se to celé děje v hávu magického realismu dodává knize zajímavost, to, že tu máme pana Óšimu jako jakéhosi gurua hlavního hrdiny, to je něco, co může vadit snad jen dospělým, kteří už mají v sobě leccos srovnáno a udílejí mouder nepotřebují....ale rozhodně ne mladým dospívajícím lidem, kteří průvodce a ochranitele v podobě takovýchto přátel potřebují pro svou křehkost a zranitelnost. Alter ego hlavního hrdiny v podobě kluka , co si říká Vrána - je v podstatě hlasem svědomí a zajímavým způsobem reflektuje Kafkovy rozhodnutí. Střípky filosofických myšlenek určitě přimějí nejednoho čtenáře k úvahám, které ho budou nutit odložit knihu a zamýšlet se nad hlubšími otázkami po smyslu lidské existence i v souvislosti se svým životem. Za mě výborná kniha, kterou doporučuji.
I když překvapivě je v knize adorována západní kultura, je znát, že ji psal Japonec. Hranice mezi reálným a nereálným je velmi tenká. V japonské literatuře to tak často bývá.
- Omezenost, netolerance a nedostatek fantazie jsou jako cizopasní červi. Střídají hostitele, mění formy, pořád, donekonečna. Není proti tomu léku.
- Když začnete brát lidi s nedostatkem fantazie vážně, stojíte vždycky proti přesile.
- Jen prostřednictvím metafor přijímáme ironii. A tím se prohlubujeme a rosteme.
- ...svět stojí na zániku a ztrátách. My jsme jen pouhé stínové obrazy tohohle principu. (buddhismus)
- Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoliv se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestu sám sebou.
Tak poučuje Óšima kluka o životě.
Pak tu je také řeč o odpuštění, jako jediné životní šanci, jak se vyrovnat s druhými.
A všimněte si, že děda je prázdný. A co je prázdné, skýtá netušené možnosti. (buddhismus)
- ...když jsi v lese, staneš se beze zbytku jeho součástí. Když jsi v dešti, budeš beze zbytku součástí deště atd. (Kafka také nahý tančí v lijáku ještě jste to nezkusili?) Být dokonale přítomen, je také buddhistické.
A je potřeba mít imaginaci která se obejde bez protiargumentace. A poslouchat vítr.
- Až bouřka přejde, sám vlastně nebudeš pořádně vědět, jaks ji přestál. Nebudeš mít ani jistotu, jestli vůbec přešla. Jistá je jen jedna věc: až z ní vyjdeš, budeš někdo úplně jiný než na začátku.
A všimli jste se, jak jsou tu lidé laskaví?
O tom to je.
Autor má pozoruhodný kulturní rozhled, který zúročil v této knížce, v níž nevíte, co je skutečnost a co ne. Zajímavé byly i střípky ze soudobé japonské společnosti.
Štítky knihy
japonská literatura magický realismus převtělování World Fantasy Award (cena)
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Tohle bych bral jako nejlepší knihu co jsem doposud četl. Příběh mi připadl chytlavý úplně od začátku. Lehce zapamatovatelné postavy, nádherně poskládaný děj, magický realismus a záhady, příjemné prostředí děje a nádherný styl psaní, který jsem od Haruki Murakamiho čekal.
Tuhle knihu jsem dočetl minulý rok kolem podzimu a píšu hodnocení bohužel až teď.