Kafka na pobřeží
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/39121/bmid_kafka-na-pobrezi-pYZ-39121.jpg
4
2609
2609
Kafka Tamura, nejdrsnější patnáctiletý kluk na světě, se vydává na dlouhou cestu – obrazně i doslovně vzato. Odchod z otcova domu, putování i pokus o nový život je totiž metaforou vnitřní proměny. Osud je jako písečná bouře, co bez ustání mění směr. Odejde tam, kde ho nikdo nezná a ani nezkoumá, odkud se vzal. Začne pracovat v jedné knihovně pod dohledem pana Óšimy, svého rádce a kamaráda. Pozná slečnu Saeki, která žije ve vzpomínkách na tragicky zesnulého milence, okusí hodně bolesti i krásy.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2010 , OdeonOriginální název:
Umibe no Kafuka / 海辺のカフカ, 2002
více info...
Přidat komentář
(SPOILER) Za mě velmi overrated kniha. Dobře se četla, příběh mě ze začátku chytil, skutečně mě zajímalo, co se tenkrát v lese dětem stalo, proč Kafku opustila matka se sestrou, co se stalo malému Nakatovi, díky čemu se pak schopnost mluvit s kočkami a balvany přenesla i na Hošina. Vůbec mi nevadilo nadpřirozené rozmlouvání s kočkami, ani s kameny, ani přechody do jiných světů, ale kdyby to autor vysvětlil, byl bych šťastnější. Poslední třetina knihy na mě působila jako náhodně vygenerované věty zařazené za sebe do odstavců. Sexu bylo dost, jeho množství by mi však ani tolik nevadilo, jako jeho použití a styl viz sex ve snu, který není ve snu (nebo je?, to už se však nedozvíme :() Z postřehů na internetu jsem zjistil, že jde o Murakamiho nejvíce WTF dílo, na další autorovy knihy se rozhodně nechystám.
Tohle je jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla!!! Byla mou první od pana Murakamiho a tolik mě pohltila, že jsem se „probrala“ až za několik hodin. Nedokážu ani slovy popsat, jak skvělá kniha to je. Doporučuji si ji přečíst, nebudete litovat.
Moje první setkání s panem Murakamim mě naprosto okouzlilo. "Hloupý " pan Tanaka mě svými výroky a postřehy neskutečně bavil, s panem/paní Óšimou by se krásně povídalo u kávy či sklenky vína...
Čteno v angličtině.
Naprosto jsem Murakamiho stylu psaní propadla.
Fascinující zážitek a už se těším na další knihu od něj.
Ačkoliv... Dám si předtím dlouhou pauzu.
Moje druhá kniha od Murakamiho a její kvalita byla rozhodně srovnatelná s Norským dřevem. Je tu daleko více mystiky, která je zasazena do veskrze reálného světa a to v kombinaci s hlubokými úvahami hlavních postav dělá z knihy jedinečný zážitek. Děj sám o sobě je napínavý a poskytuje více otázek než odpovědí, což ale v tomto případě rozhodně není na škodu - chytrý čtenář si domněnky vytvoří sám a možná ani sám Murakami neví, zda-li jsou to domněnky správné nebo ne.
PS: V záplavě sympatických postav jsem měl největší slabost pro pana (paní) Ošimu, se kterým bych moc rád vedl debatu o smyslu života nad šálkem kávy od Kafky Tamury. :)
Zvláštní, magická, snová. Nevím, jestli je to magický realismus, ale hodně mi to připomíná. Nemohla jsem se odtrhnout. Jen mi trochu chybí vysvětlení některých jevů, asi ani žádné vysvětlení není.
“Zeměkoule se pomalu otáčí a všichni, všichni žijeme ve snu…”
I já, okouzlována Murakamim …navždy.
Pro mě Murakamiho kniha knih. Je jako kaleidoskop. Při každém přečtení mě napadají nové souvislosti a teorie a ačkoli sám autor tvrdí, že žádné řešení této velké záhady ani on sám nezná, nenechám se odradit a patrám mezi řádky dál!
Tak jsem se konečně dostal i k jednomu z nejikoničtějších Murakamiho děl. Román Kafka na pobřeží je klasický Murakami – se svou úžasnou imaginací a nadreálným světem, i s nezbytným patosem, který mu ale obvykle rád odpustím. Tento román je vyprávěn ve dvou dějových liniích, jenž jsou však vlastně poměrně (co do kvality a zároveň zábavnosti) poněkud nevyvážené. V jedné z nich je hlavním hrdinou teenager Kafka Tamura, ve druhé stárnoucí podivín Nakata, případně jeho společník Hošino...
V Kafkově linii se setkáváme s motivy, na kterých později (a podle mě lépe a zajímavěji) vystavěl celý román Komturova smrt: tedy na detailním (metaforickém :)) rozboru a zeživotnění metafory, na tématu hledání sebe sama a na světě, který působí zároveň jako rozsáhlý labyrint, zároveň ale jaksi komorně. Ve vyprávění Kafky Tamury, patnáctiletého kluka, který utekl z domova a přejel přes půl Japonska, se míchá mnoho příběhů, veskrze zajímavých, Murakami klade otázky a otevírá děje, které ovšem nakonec nechává nedořečené a nezodpovězené. Tak to ostatně činí často. Avšak v téhle linii románu Kafka na pobřeží mě to místy příliš nebavilo a celý příběh Kafky Tamury klidně mohl být poloviční. Rádoby tajemného tu bylo příliš, patosu taky až moc, množství sexu začalo být otravné, příběh se někdy zbytečně táhl a ani skutečnost, že jde o parafrázi mýtu o Oidipovi a o téma ne/možnosti utéct osudu, to nakonec nezachrání. Začíná to dobře, ale nakonec je to rozvleklé a přespříliš vzletné...
Oproti tomu druhá linie románu, zaměřená na chlápka jménem Nakata, je úžasná a klidně by fungovala i samostatně. Dokonce možná lépe. Nenápadně filosofická nadreálná "roadmovie" o starém muži, který měl jako malý kluk jistou nehodu, po níž je negramotný a na první pohled hloupý. Jenže pozor, tenhle Nakata dovede mluvit s kočkami, kameny a občas přivolá na město déšť pijavic nebo ryb. Ale jinak je hrozně hodný a každý, kdo mu vstoupí do života, je tím setkáním dosti změněn, řekl bych k lepšímu. A ani ten patos tady vůbec nevadí, naopak by snad i chyběl, nebýt tu... Nakatův příběh začíná během druhé světové války, k níž se obě linie Kafky na pobřeží občasně vrací, jeho jádro se ale odehrává po Nakatově šedesátce, kdy hledá zatoulanou kočku a setká se s fyzicky zhmotnělým Johny Wolkerem, ano, tím z lahve whisky. Nebudu příliš prozrazovat, ten příběh je spletitý a nanejvýš kouzelný, zároveň příjemně meditativní, vtipný a dokonce umí být i dojemný. Nakatova linie tu Kafkovu hravě strčí do kapsy. Jako by kniha Kafka na pobřeží spojovala dva různé romány (ano, samozřejmě s propojeným příběhem). Bohužel, jeden z nich mnohem slabší, než ten druhý. Ale nebojte se. Ani ten Kafkův není vysloveně špatný a celkový dojem knihy nekazí tolik, jak by můj komentář mohl naznačovat...
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Kniha o útěku před osudem, o vnitřní prázdnotě a hledání smyslu. Moje první setkání s japonskou literaturou prostřednictvím Murakamiho Kafky na pobřeží pro mě bylo velice milým překvapením. Přestože jsem se z doslovu dozvěděl, že se jedná o "nejméně japonskou" knihu tohoto autora, musím říct, že na mě prostředí Japonska z textu silně zapůsobilo. Přestože se v textu objevuje velmi mnoho odkazů na euroamerickou kulturu, stále jsem měl pocit, že čtu něco, s čím jsem se dosud nesetkal a nejsem schopný říct, zda za to mohou reálie nebo Murakamiho styl.
Příběh je rozdělen na dvě dějové linky, a tak sledujeme Kafku Tamuru, patnáctiletého chlapce na útěku z domova, s panem Óšimou, který je biologickou ženou, paní Saeki, milf padesátnicí s tajuplnou minulostí, a pana Nakatu, postaršího jednoduššího penzistu, s Hošinem, mladým řidičem kamionu znechuceným vlastní prací. Obě dějové linky se za celou knihu neprotnou, ale činy postav ovlivňují dění i ve druhé dějové lince. Zároveň je děj zasazen do reálného světa, ve kterém se lze setkat s jevy, které nelze vysvětlit, a všichni hlavní protagonisté jsou jimi obklopeni. Nijak je ovšem nerozporují a nepídí se po jejich původu (až na Hošinu), proto odpovědi a vysvětlení toho, jak fungují snové reality a jiné světy nebo mluvení s kočkami, opravdu nečekejte.
Celý Kafka na pobřeží na mě působí zvláštně odemočněně. Když se hlavní protagonista na konci knihy usměje, vyznívá to až zvláštně v porovnání se zbytkem textu. Nevím, zda je to japonskou náturou, inspirací v Kafkových románech nebo obojím, ale postavy tak nějak kafkovsky přijímají svou roli, která je jim okolím naservírována, a i když se pokusí o útěk, nakonec stejně přistoupí na vytčenou trasu, ať už ji vytyčuje osud, vláda nebo váš nadřízený. Ovšem zde je to jaksi přirozenější než v Kafkových románech, kde tato podřízenost jde až do absurdity, proto je mi „Murakamiho Kafka" mnohem milejší.
Bavily mě autorovy metafory a přirovnání, kdy některé působí až směšně, jiné vyloženě nezvykle. Při jejich tvorbě rád sahá autor k přírodním jevům, takže naše mysl je potopou, osud je písečnou bouří apod. Obecně mohu říct, že jazyk knihy si mě získal svou chladnou precizností, a Harukiho smyslem pro detail, díky kterému bych byl schopný dokonale popsat vzezření všech postav i s oblečením a doplňky. To už se mi u knihy dlouho nestalo a byla to příjemná změna.
Kafka na pobřeží rozhodně stojí za přečtení, nejlépe při poslechu Beethovena nebo Schuberta. Třeba vám kniha pomůže najít zrovna ten váš pokoj, který každý máme, rádi bychom se do něj vrátili, ale už to nikdy nepůjde.
„Ono je nakonec úplně jedno, jestli je člověk feministka, fašistická svině, komunista nebo člen Hare Kršna - takové věci jsou vedlejší. Je mi úplně jedno, jakým kdo nad sebou mává praporkem. Strašně mi ale vadí jakákoliv vnitřní prázdnota."
Bohužel, styl Murakamiho mi nesedí. Ikdyž je kniha čtivá, tak obsahově mě nebavila. Mám trochu pocit, že si z nás autor dělá srandu a zkouší, co všechno čtenář snese. Knize absolutně nerozumím a upřímně ani nemám po dočtení potřebu se jí snažit porozumět dalším přečtením nebo rozjímáním, co tím autor chtěl říci. Přijde mi to jako totální slátanina, která se díky několika moudrům a odkazům na světovou literaturu a hudbu snaží tvářit jako špičková literatura, kterou ale bohužel hloupý čtenář nepochopil...
Ačkoli Murakami bezesporu umí psát a na knihu asi nezapomenu, to míchání žánrů mi trochu pilo krev, o nejasném konci nemluvě. Nerada bych někoho z fanoušků naštvala, ale to neustálé jakoby něčím důležité popisování stravování hlavního hrdiny, mě rušilo v dumání nad originalitou zápletky. Přiznávám, že jsem si často představovala, že hlavním hrdinou není Japonec, ale nějaký český Pepa, který napjatému čtenáři náhle oznámí, že si otevřel láhev pivka, namazal chleba sádlem a pak dorazil gulášek ze včerejška. Uf :) Ale je hezké, jak je čtenář v knize často poučen o nějaké historické osobnosti, ať je to Napoleon či Beethoven.
Dovolím si začať tým, že sa z Murakamiho knihy cítim obohatená. A to doslova. Neviem čím to presne je, ale nadobudla som práve tento pocit.
Nečakala som také silné prvé stretnutie s týmto autorom. Tak realistické, miestami naturaliatické dielo z pera tvorcu príbehu vo mne zanechalo hlboký pocit. Ocitla som sa akoby na rázcestí reality a fikcie. Živé opisy a detaily ma ako čitateľa nútili ísť stále ďalej a ďalej. Najlepšie na to bolo, že človek ani netušil ako všetko skončí pokiaľ sa knihou neprelúskal až do samotného konca.
Za mňa 1 s *. K Murakamimu sa ešte určite vrátim
(SPOILER)
Tak takovou zápletku jsem opravdu nečekal. Vůbec by mě nenapadlo, že by se Murakamiho realistický úvod knihy mohl přetavit v jistém smyslu do fantasy žánru. Mně to však překvapivě sedělo. Říkal jsem si, že to tak asi má opravdu být.
Postavy byly neskutečně skvěle vykreslené. Bylo však zajímavé sledovat dvě úplně odlišné dějové linky - Tamurovo počínání a životní úděl pana Nakaty. Dějová linka Nakaty mi zpočátku přišla jako pohádka pro děti. Vůbec jsem netušil, kam se taková postava může v průběhu knihy dostat. Konec mne však silně překvapil. Byl dosti poetický, ale krásný.
Tohle je trochu odlišný Murakamiho titul. I přesto je nádherný.
Kafka byl mým čtvrtým setkáním s Murakamim. A musím říct, že knihy, které neobsahují prapodivnou fantastiku (Bezbarvý Cukuru a Norské dřevo) se mi líbily mnohem více. Ale zase z druhé strany tady to bylo mnohem snesitelnější, než ve Wonderlandu. Nebudu dumat nad filozofickými hloubkami, to určitě mnohokrát v komentářích udělali jiní. Trvalo mi zhruba 200 stran se začíst, ze začátku mě to moc nebavilo, pak se to ale prudce zlepšilo. Závěr tradičně nechává spostu věcí otevřených a odpovědi na otázky nedává, ale to je v pořádku.
Po Norském dřevu a “Wonderlandu” můj třetí Murakami, a byť si už detailně nevybavuji ty předchozí, tak “Kafka” řekl bych více mystický až fantaskní …popravdě jsem se těšil na kapitoly s Kafkou a trochu mě neseděly ty s p. Nakatou. Začetl jsem se až ve třetině knihy, pak už to byl šupec…a mám-li shrnout, pak slovy z doslovu : Ustavičně ztrácíme něco důležitého…důležité šance a možnosti, ..city,
které se nedají ničím nahradit. To už je jeden ze smyslů lidské existence. Specifická váha času na tebe doléhá jako mnohoznačně starý sen.
Štítky knihy
japonská literatura magický realismus převtělování World Fantasy Award (cena)
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Některé části se mi četly velmi dobře (Hošino a Nakata), jiné pasáže nebyly tak dobré. Souhlasím se zhodnocením Metuje, některé otázky zůstaly nezodpovězené a to já velmi těžce nesu.
Moje první kniha od Murakamiho a na dlouhou dobu asi i poslední.