Kallocain
Karin Boye
Co se stane, když nás ovládne ideologie?
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno:
2022
,
Tympanum
Originální název:
Kallocain, 1940
Interpreti: David Matásek
více info...
Přidat komentář
Nebylo to zlé, ale zoufale neoriginální. Hlavní postava byla navíc neuvěřitelně nesympatická a několikrát během čtení (poslouchání) jsem mu přál něco zlého. Tím, že se díváme na svět jeho očima, vlastně nevíme nic, protože jakýkoli popis by byl vlastně vyzrazení vojenského tajemství, místo toho nám jsou předkládány dlouhé a relativně nudné úvahy o lidském údělu.
Utopie jsem četl bezesporu lepší, tím, že mi to do ucha četl pan Matásek to nepovažuji za ztrátu času, ale víc než průměrné hodnocení si dle mého názoru knížka nezaslouží.
Zamjatin, Huxley, Orwell no a dobře, patří sem i Boyeová. V období před a po druhé světové válce vznikla řada dystopií a autorka přidává jednu z nich. Jak je povedená? Osobně se mi to četlo dobře, strávil jsem s knihou jen něco přes den. Ale na druhou stranu je to celé takové předvídatelné a neskutečným způsobem to sráží konec. Zatímco Zamjatin dává naději na změnu, u Orwella už není možná, tak Boyeová přináší co? Nějakou podivnou "sektu pomatenců" a asi naději, že systém se dá změnit nějakou vnitřní proměnou jednotlivce, či přesněji řečeno, když se opět proměníme v jednotlivce. Ale je to vágní a nedotažené. A znovu opakuji, ten konec je strašný, absolutně to neguje vše, co autorka postupně buduje. Silná naopak je v okamžicích, kdy ukazuje, jak osamocený je člověk v tak brutálně kolektivistické společnosti. Původně jsem chtěl dát čtyři hvězdy, za ten závěr jen tři (a možná jen dvě a půl). A na závěr pár slov k samotnému vydání. Četl jsem to z roku 1982 a fascinuje mě, že to mohlo v normalizačním Československu vyjít. A přemýšlím, proč toto přes cenzory prošlo a Orwell ne.
Príbeh pripomína časť zo seriálu Dr. House, kde sa pacient nedokáže ovládať a „čo na srdci, to na jazyku“. Lenže to bolo všetko. Boyeová síce nastolila otázku rozkolu medzi myšlienkami a činmi (ktoré „ja“ je to pravé?), ale vysporiadať sa s tým už veľmi nevysporiadala a samotná otázka novátorská nie je. Dokonca aj koniec s druhou superveľmocou vyšumel do prázdna, aj keď mal veľký potenciál. Bohužiaľ mi to neprinieslo do života ani tú pochmúrnosť, skľúčenosť a anxietu, akú som očakávala...
Hodně slabý a těžkopádný dystopický román. Těch pár dobrých nadčasových myšlenek o využití a hlavně zneužití séra pravdy státem už to moc nevytrhne. Ano, když si z románu vyzobu jen to, co chci, snadno jej mohu naroubovat na současnost. Úplně stejně jako na dobu komunismu, fašismu, obrozenectví, dobu rakousko-uherské monarchie či kteroukoliv jinou dobu v dějinách, protože vždy je někdo, kdo touží po moci. Dystopické romány jako Kallocain nejsou vizionářské. Jen varují před tím, co tady bylo a bude vždy. Bohužel, jiné známé dystopické romány, to dělají stejně dobře i lépe a jsou daleko čtivěji napsané.
"Neustále jsme zpřísňovali dozor - ale nezískali jsme pocit bezpečí, jak jsme doufali, naopak jsme čím dál bázlivější. A se strachem roste i náš reflex bít kolem sebe hlava nehlava." Klobouk dolů. Takhle vystihnout patologický rys první čtvrtiny jedenadvacátého století, projevující se především na sociálních sítích, a to s osmdesátiletým předstihem, to je ryzí vizionářství. Není to jediná pozoruhodná věc na Kallocainu. Autorka stvořila uvěřitelnou společnost, která je v něčem krotší než Orwellovo 1984, ale v něčem naopak mrazivější. Je to především proto, že některé její aspekty jsou nepříjemně povědomé.
Současný ultraprogresivní vývoj séra pravdy (dnes však již spadá pod kompetenci softwarových měst) jistě šokoval nejednoho spolučtenáře, když dlouhodobý nedostatek kvalitního testovacího materiálu (vzhledem k upadajícímu zájmu o práci v dobrovolné sebeobětovací službě) obratem nahradila alarmující prudká masová účast nejen mladých uchazečů z řad tzv. sociálně síťových fetišistů...
Další z řady dystopických románů, které vznikaly v období první polovině 20. století, na jehož konci stojí mnohem známější román 1984. Stejně jako v románech Orwella a Zamjatina pojednává příběh o zdolání poslední překážky na cestě totální kontrole lidského jednání. V případě Orwella se jednalo o svobodu myšlenek a u Zamjatina o fantazii. V románu Kallocain umožňuje nová droga kontrolovat lidské podvědomí. Na druhou stranu ústřední autoritou v románu Kallocain není ani Velký bratr či Dobrodinec, ale stát samotný. Zájmy státu jsou nadřazeny zájmům jednotlivce a pro své přežití potřebuje stát lidi, kteří "v případě nutnosti naplivou na tiskařskou čerň." Individualita je tedy opět považována za relikt minulosti.
Kniha se četla mnohem lépe než román My, ale stále si myslím, že Orwell tento žánr dovedl k dokonalosti. V příběhu mi chyběla ona depresivní stísněnost a beznaděj veškerého odporu. Pouze v případech, kdy se autorka dotkla tématu porodnosti v obou znepřátelených státech jsem onu beznaděj pocítil. Oba superstáty totiž vymírají. Je škoda, že dějová linie pojednávající o odbojové skupině nebyla dostatečně dokončena a čtenář tak neví, jestli existuje po zatčení několika jejích členů ještě naděje.
Původně jsem chtěl udělit pouze dvě hvězdičky, protože román nenaplnil mé očekávání. Třetí hvězdičku bych nakonec přidal spíše s ohledem na okolnosti, za nichž román byl napsán. Nicméně se jedná o důstojný příspěvek k řadě dnes již kultovních dystopických románů.
Jaké by to bylo žití, kdyby měl totalitní stát k dispozici sérum pravdy? Velice závažné téma a také anotace ke knize mě zaujala. Ale není to bohužel poprvé, kdy musím s lítostí konstatovat, že jenom dobrý nápad k sepsání zajímavé knihy nestačí. Jazyk je poněkud těžkopádný a děj značně nevyvážený. Ano, vzhledem k období ve kterém byla kniha sepsána se to dalo očekávat, ale depresivní příběh, lze sepsat také zajímavým způsobem. Některé pasáže mě svojí hloubkou a myšlenkou zasáhly a musela jsem o nich chvilku přemýšlet, ale jiné jsem zase téměř prozívala nudou. Na podobné téma již vzniklo několik podobných knih a mně tato přijde ze všech, které jsem zatím četla nejslabší. A ta nejlepší? Stále je to Zpěv drozda. Audioknihu lze považovat za vydařenou a načetl ji pan David Matásek.
Věřím, že v těch 40. letech, kdy to původně vyšlo, to muselo zapůsobit neskutečně. Ale po těch letech to stejně neskutečně zestárlo a není to k učtení. Na to, aby to bylo stejně "zábavné" jako Verneovo Ocelové město je to málo dobrodružné. Na to, aby to bylo stejně sugestivní jako Orwellovo 1984 (které vyšlo až o 8 let později a jsou tam určitě styčné plochy), je to málo vtahující a míň souzníte s hlavním hrdinou. Na Huyleyho Konec civilizace je to málo vizionářské a na Příběh služebnice je to ploché. Fakt to asi nejvíc působí jako chabá kombinace toho Ocelového města s Orwellem. Ale berte moje hodnocení s rezervou, zvlášť jste-li žena. V komentářích není žádné negativní hodnocení od ženy. Všechna negativní hodnocení napsali muži.
Odporná obálka a název evokující kokain, no moc se mi do toho nechtělo. Takže obsah překvapil. Přijde mi, že děj byl víceméně podružný, že šlo hlavně o to, vylíčit ten nový světový řád a fanatiky, kteří mu bezhlavě věří a žijí podle toho. Moc se mi líbilo vyprávění z pohledu jednoho z nich. Prostě jsem si to užívala. Autorka do vyprávění vnesla i hodně filozofických myšlenek a zaměřila se na psychologii vypravěče a jeho vnitřní vývoj. Relativně depresívní čtení, ale tentokrát bavilo.
(SPOILER)
Vypocute v podani Davida Mataska.
Vo svojej dobe asi dalsia odstrasujuca vizia, tentokrat o zneuzivani sera pravdy. Kniha je ale naozaj napisana dost nudnym stylom. Kedze navyse sledujeme pocinanie vedca a vedeckeho experimentu, v podstate to zodpoveda aj obsahu. Najposobivejsie su vnutorne myslienky hlavnej postavy, v systeme zaradenom, bezmedzne loajalnom ozubenom koliesku, ktore zacina byt nastrbene. Kniha a aj obraz despoticko vojensko utopistickej spolocnosti - statu je... je dost aktualny. Idea sera pravda? Zastarala. Snad len ziarlivi manzelia sa nad tym napadom dnes zasnivaju, pripadne policajni vysetrovatelia. Stala sa horsia vec. Dnesne serum pravdy su socialne siete. Ludia sa dobrovolne nechavaju sledovat, dobrovolne o sebe vyzradzaju informacie, a este veria ze je to sloboda. To je pokrok!! Nie tam daka chemia. Daj ludom mobily, tablety, pocitace, a nechaj ich tvarit sa anonymne.
Hodnotit knihu ako? Ako nieco menej slavne ako 1984, ako My, ako Fahrenheit, ako pozabudnuty produkt hrozby nacizmu, fasizmu. Ale stale odstrasujuce, len treba mat na pamati cas vzniku. A ani v porovnavani s vyssie spomenutymi dielami, nie je to zaostavajuca kniha. Co autorke vycitam je, ze zhruba v polovici knihy som mal vymyslene aspon 3 zaujimave zapletky ktorymi sa pribeh dalej mohol rozvijat. Ona si vybrala za mna uplne nudnu cestu akejsi ziarlivostnej zapletky a vnutornych bojov hlavneho hrdinu. Chvilami mi Kall pripominal akusi parodiu na Kafkovskych hrdinov plnych neistoty a zmatenosti. Moj verdikt komu knihu doporucit by teda bol kontroverzny. Skor je to kniha pre milovnikov Kafku ako Orwella.
Knihu napsala Karin Boye rok před svou sebevraždou v roce 1941. Po jejím přečtení je nám jasné, proč se tak pravděpodobně stalo. Bezvýchodnost, všudypřítomnou a zdánlivě neporazitelnou mašinérii vojenského státu s celým svým odlidštěním, tupou funkčností a ideologickým terorem odráží živoření lidí v něm přebývajících (životem to nazvat snad ani nelze), s dušemi „scvrklými jak sušené švestky“, až k nesnesení trpících strachem ze svého nitra, z tušených, avšak nežádoucích zbytků lidskosti a rovněž z ostatních lidí.
Kniha připomíná mnohem známější Orwellův román 1984, jenž byl napsán o nějakých 9 let později nebo našeho vzácného a milovaného Karla Čapka. Styl psaní a nakonec i celé poselství je vlastně už zcela „old school“, dnes bychom měli být ostražití před jinými vzorci propagandy. Ale přečíst si knihu doporučuji, už jen z úcty ke autorce.
Chemické město č. 4 uprostřed Světového státu, kde ve vzácných okamžicích pobytu na čerstvém vzduchu není slyšet vlastního slova, protože se vzdušná flotila připravuje na další střet s Univerzálním státem. Je to šedivý byrokratický svět plný zákazů, propustek, udání a především strachu, v němž „policejní oči a uši“ špiclují lidi i v ložnici, každý je vnímán primárně jako „spoluvoják“ (děti mají odmalička armádní výcvik a záhy odcházejí od rodiny do kasáren) a po práci musí do služby nebo na kolektivní akce. Švédská autorka knihu psala v beznaději, kdy svobodný svět postupně užírala Hitlerova vojska, a po jejím vydání ve 40 letech spáchala sebevraždu. Řadou motivů o dekádu předběhla George Orwella a dystopickou literaturu obohatila o objev drogy, jež každému odemkne mysl. Co se jinde musí z lidí páčit mučením a vymýváním mozků (nadto často bezvýsledně), zde zvládne infuze zelenkavé substance. V jádru jde stále o střet vzletných ideologií a lidské přirozenosti, kterou nikdy nejde zcela potlačit a která přebije jakoukoliv naučenou nebo vnucenou loajalitu. Po kallocainové injekci se navenek hrdí a odvážní příslušníci „dobrovolné sebeobětovací služby“, snad nejhoršího zaměstnání na světě, projeví jako strachem zmítané lidské trosky. A je příznačné, že „disidenti“ neusilují o státní převrat, jen chtějí žít o trochu přirozeněji. Co by dal kterýkoliv totalitní režim za takové sérum pravdy, jenže pokud by opravdu i myšlenky mohly být trestné, zůstal by vůbec někdo ušetřen žalářů a popravišť…? (8/10)
Příšerná kniha. Jak obsahem, tak formou. Strašně mě štvali dlouhý neplodny věty. Několikrát jsem u toho usnul.
Ale chtěl jsem ti dočíst.
Příšerný je obsah. Chemikálie která donutí lidi říkat pravdu, totalitní stát a tohle všechno dohromady.
Otresna představa. Zvláště pamatuju-li si dobu před 1989 a děsí mě že se to větší mírou vrací....
Srovnání s 1984 je asi na místě, nicméně 1984 mě bavilo daleko víc....
Tísnivé čtení, velmi uvěřitelné. Bála jsem se trochu ženské autorky, ale zbytečně.
Lepší než pozdější Orwell, řekla bych.
Komu se líbilo 1984, určitě také ocení Kallocain.
Doporučuji.
Znepokojivá kniha. Její autorka se vášnivě obrací na svého čtenáře s výzvou k pochopení zběsilosti a nesmyslnosti totalitních režimů, čemuž lépe porozumíme, když víme, že ve zvětšujícím se černém stínu německého nacismu a ruského socialismu Karin žila (1900 - 1941) a pod vlivem svých strašných zkušeností s vývojem světa své doby nakonec spáchala sebevraždu. Kallocain je ovšem kniha fantazijní, líčí nám osudy jednoho vědce z budoucího, smyšleného světa, kde se z lidí pod vlivem propagandy mohou stát zaslepení "budovatelé státu" a paranoidní vojáci v permanentní válce. Líčí to energicky, chytře, zoufale, sarkasticky a dojemně.
Knihu doporučuji a podotýkám - nenechte se zastrašit nic nevypovídající, podle mne přímo ohavnou obálkou.
Ukázky:
- Příští ráno vyšel v novinách článek s titulkem MYŠLENKY MOHOU BÝT TRESTNÉ! Byla to zpráva o novém zákonu zároveň s poukazem na můj kallocain, jenž vyhlášení zákona umožnil.
- Dva lidé o samotě, noc za nocí, rok za rokem a možná že se nenávidí, a jestliže se manželka vzbudí, co všechno by manželovi mohla způsobit… Kdyby tak Linda měla kallocain… Myšlenka mě uchvátila jako vlna, která zvedne kousek kůry. Neměl jsem už možnost volby, musel jsem jednat tak, jak jsem jednal, čistě v sebeobraně, abych si zachránil život. Nějak to určitě půjde. Pod nějakou záminkou propašuji to malé množství kallocainu, kterého je zapotřebí. Donutím Lindu, že bude muset se svými tajnostmi na trh. Pak bude v mé moci tak, jako já v její nikdy nebyl. Pak se nikdy neodváží mi uškodit. Pak budu svobodný.
- Ale co bude se všemi novými udáními? Nemůžeme přece mít dvě třetiny obyvatelstva na trestných pracích! – A proč ne? zeptal se vesele a opřel se klouby o zeď. – Rozdíl to není tak veliký a sníží se nám výdaje na mzdy.
- Dal jsem jim svůj objev, protože jsem prostě chtěl, aby zůstal zachován. Kdyby z Chemického Města č.4 nezůstalo nic než rozvaliny, kdyby se celý Světový stát změnil v poušť popelu a kamení, chtěl jsem si zachovat pomyšlení, že někde v jiných zemích a u jiných národů bude nová Linda mluvit jako ta první, dobrovolně, na místě, kde ji někdo bude chtít přinutit, a jiný zástup zděšených udavačů bude naslouchat novému Rissenovi. Byla to přirozeně pověra, protože nic se nemůže opakovat, ale nemohl jsem jinak. Byla to pro mě jediná nepatrná možnost přece jenom pokračovat tam, kde mě zastavili.
- Ale stává se mi, když sedím se zavřenýma očima na pryčně, že se mi podaří zahlédnout mihotání hvězd a uslyšet šum větru jako oné noci, a nedovedu, nedovedu zapudit z duše iluzi, že se ještě někdy, přese všecko, zúčastním tvoření nového světa.
Tento kratší román Karin Boye bych zařadil mezi klasiku v žánru dystopické sci-fi, vedle děl Huxleyho, Orwella či Atwoodové. Příběh je poměrně jednoduchý a výmluvný.Jeho vypravěč je postavou, která ztělesňuje ideálního "spoluvojáka" naprosto oddaného zvrácené ideologii "Světového státu". V závěru dochází u něj k poznání zrůdnosti režimu využívajícího "drogu pravdy" pro své mocenské účely .
Kniha je protkána spoustou silných myšlenek a úvah zabývajících se otázkami úlohy státu, moci, osobní odpovědnosti a morálky.
Vřele doporučuji.
Doufám, že nikdy nic takového jako Kallocain nebude existovat. To, že ho vynalezli v despotickém státě jen podtrhává tu tragédii. Ale i u nás, v dnešní době, vidím super “využití” pro takovýhle preparát.
Mimochodem hlavní hrdina byl pořádně vymytý mozek a znovu: i dnes a v ČR se jemu podobní lidé hojně uplatňují a s vážnou tváří je jim nasloucháno.
Řekl jsem si před časem, že si pročtu (některá opakovaně, některá poprvé) významná díla tohoto žánru. Kallocain byl dosud jedním z těch opomíjených, byť jeho odeonské vydání mám snad od okamžiku, kdy vyšlo. Ostuda. Ale na dobré knihy nikdy není pozdě.
Autorka knihu napsala na počátku druhé světové války - v okamžiku, kdy více než půlka Evropy byla zachvácena Stalinským a Hitlerovským režimem. Nevím, zda na ni tato skutečnost působila tak depresivně, ale faktem je, že krátce po napsání knihy Karin Boyeová spáchala sebevraždu.
Velmi často, když dojde na povídání o dystopických dílech, dojde na porovnávání konkrétních děl. Znám Orwella, Bradburyho, Zamjatina, Atwoodovou, Huxleyho, Tevise… Asi bych se mohl pokusit o srovnání, ale nejsem si jist, zda by to mělo hlavu a patu. Všechny ty knihy mají něco společného – varování před odevzdáním se do rukou kolektivního „rozumu“, jenž je vektorem iracionálních rozhodnutí mnoha jednotlivců -, ale každá nám servíruje úplně jiný scénář našeho selhání.
Kallocain je svým tématem poměrně originální (pokud pomineme skutečnost, že i „Konec civilizace“ má jako téma psychofarmaka), ale na druhou stranu to není příliš velké fantazírování (odkazuji např. na knihu „Brainwash - Tajná historie ovládání mysli“ Dominica Streatfeilda). Podobný nápad mělo dříve nebo později mnoho mocenských pragmatiků.
Porovnávat zpětně literární formu je velmi ošemetné, neboť se při tom snadno zapomíná, kdy a za jakých okolností autoři svá díla tvořili. Literární kvalita mnohdy nebyla jejich hlavním měřítkem a neusilovali o úspěch. Vpřed je hnalo úplně něco jiného.
V době, kdy národ podléhá konspiraci, že vakcinace proti SARS-CoV-II je snahou světových elit o naše ovládnutí, se možná dočkáme zvýšeného zájmu o Boyeovou i Huxleyho, ale měli bychom umět kriticky posuzovat realitu a fikci.
Mé první setkání se Sci-fi žánrem. Možná ze mně mluví nostalgie, ale já tu knihu mám rád. Hlavní postava která rozhodně není černobílá a čtenář má možnost ho nenávidět (nebo chápat) od začátku stejně jako většinu prospěchářů v jakékoliv době. Někdo si může říct že hlavní hrdina jen nechce bojovat, ale tvořit to co mu jde a přitom se sám svého vynálezu bojí.
Kallocain je sci-fi z roku 1940, takže je na svou dobu velice originální a nadčasové.
Bez ostychu ho přirovnávám k Orwellovému- "1984"