Kapesní atlas žen

17.05.2020

Jak moc může být člověk skeptický, když do rukou bere prózu od ženy, která vystudovala "gender studies"? Ještě když na vás na první straně vybafne slovo "antikvariátník"? Vcelku dost, co si budem povídat.
Chutnikova ale smetla veškeré mé předsudky a já jí za to vřele děkuji.
Příběhy zasazené do jaksi přehlížené části Varšavy budí respekt. A to je přesně ono - místo nějakého skuhrání, bezmyšlenkovitého kafrání, se nám dostane výtečně propracovaná psychologie (zejména ta vnitřní) odloučených žen (a muže). A co je ještě bezvadnější, je že i ty ohavnosti, co jsou v knize páchány, Chutniková popisuje skoro i s nadsázkou, ironií a pichlavým sarkasmem. Tomu říkám vydobytí respektu.
Perspektivy vypravěče - to je taky žůžo pažůžo. Chvílemi jakási odměřená z části přímá řeč, potom er-formové monology... navázání atmosféry jak se patří.
Nějak tak popořádku dle kapitol:
1. Bazaračky - tohlencto mě zasáhlo nejvíc a jediná škoda, že totálně selhal překlad. Nebo ne úplně totálně, vcelku osobitě zachycuje atmosféru temných míst, ale ta interpunkce tam lítala jak koza v petrželi. A to nemluvím o zkomolených výrazech, např. již zmíněný antikvariátník (i když přirovnání, že vypadají jak vylisování jezevčíci či záložky, mě docela dostalo). Ale jinak je to síla, progres ženy s jedním špatným rozhodnutím a je to v čudu. Žena, co si drásá ruku o zídku. Drsňárna.

Už žádné existenciální smutnění o lásce: láska destilovaná jako žaludeční likér a pálivá jako žitná. A královský život byl vyhozen spolu se stříbrnou korunkou a žezlem.

2. Spojky - historický motiv, to se mi líbí. A ještě k tomu nejsžíravější pohnutky mysli. Stejně jako v první kapitole opět precizní progres postavy.
3. Napodobeniny - tématicky (toxická mužnost) je to perfektní, musím ocenit, že autorka zařadila i jakýsi jiný exemplář, nežli ženu, ale tady mi přesně chybí to, čeho je v prvních dvou kapitolách až až - nějak vývoj, nejsou pořádně popsány Mariánovy vnitřní rozkoly. Škoda, z tohodlenc šlo vytesat víc.
4. Princezny - a zase jsem na pochybách. Malá anarchistka se zas úplně vymyká, hodí se k ostatním osobám atlasu snad jen odlišným smýšlením a to je naprosto extremistické. Ani zapojení žen z předchozích kapitol zrovna nepovažuji za šťastné, spíš dost natlačené - jak například cloumá dějem Marie ze sklepa? Ale závěr ohromnej, to zas jako jo.

Víte, co bych nejradši udělal? Rozposílal tohle dílo všem pseudofeministkám, který se málem soudí kvůli naprostejm serepetičkám (momentální kauza -ová, nerozlehlé kabinky v obchodech, muži roztahující nohy v MHD - prostě šaškárny).
Naproti tomu Chutniková vykonstruovala dechberoucí prózu, která popisuje zvěrstva do největších detailů lidské mysli.
Mimochodem č. 1 - název kapesní je zcestný, nebo mám jen malé kapsy, nevím.
Mimochodem č. 2 - jaký byl význam v těch tučných názvech? Jestli jen tak na okrasu, tak nevím nevím, ale budiž.
Mimochodem č. 3 - pár dobrejch glos:

...jenom moc nevěděla, co je to ta coura. Ta, co se pomalu courá po ulici?
*Marie nechce nastoupit do autobusu*
Řev, že ona nepojede, že se bude courat pěšky, protože chce být coura. Celá zastávka ztichla.

Vidím, že jdete na procházku s potomkem, to je krásné. A jak se ten váš drahoušek jmenuje?
Jmenuje se stará plechovka, kurva.
A jak se ženou takové jméno zdrobňujete?

12.07.2019

Kapesní atlas žen tvoří čtyři povídky-kapitoly, které spojuje varšavské prostředí, určité městské dominanty a zejména důraz na nešťastné lidské osudy. Kapitoly se nazývají Bazaračky, Spojky, Napodobeniny a Princezny; představují se tak čtyři různé, patrně nejvýraznější „exempláře“ z atlasu žen (v průběhu vyprávění jich přibývá). Povídky jsou na sobě nezávislé, přestože se některé motivy vracejí a opakují. Hlavními hrdiny jsou tři různé Marie a Marian, jejichž příběhy tvoří – jak se často říká – „sondu“ do varšavské společnosti. Výsledek analýzy není nijak lichotivý: „Napravo bordel, nalevo taky a před námi městské bludiště“, zazní hned v úvodním odstavci první povídky. Chutniková formuluje problémy, protestuje proti současnému stavu společnosti a zvláště proti postavení žen, které trpí mezi mlýnskými kameny toho, co se sluší a patří, a toho, jak se cítí a co prožívají uvnitř.
Kapesní atlas je zaměřený na psychologii jednotlivců – jaká jsou očekávání rodičů, druhých lidí, přátel či starší (anebo mladší) generace a jak na nešťastné ženy, ty „polské maminy, které vyrostly na mariánském a zavinovačkovém mýtu“, tento tlak působí. „Hřích, když dítě nemáš, hřích, když se narodí a nepokřtí.“ Čím je osobní svět člověka bohatší, tím horší je jeho situace, když mu docházejí životní síly, finance anebo tolerance lidí z nejbližšího okolí. Příběh záhadného starého mládence a jeho střetu s realitou varšavského světonázoru z Napodobenin a povídka Spojky o stařičké pamětnici Varšavského povstání patří k tomu nejzajímavějšímu, co lze v Kapesním atlasu žen najít. Zvláštní způsob vyprávění, totiž jakási odosobněná polopřímá řeč, umožňuje autorce zachytit kruté poznámky vševědoucích „pravých Poláků“ a vést popisy či dialogy způsobem, který vyvolává mnoho otázek, provokuje k zamyšlení, a přitom neztrácí nic z expresivity a výrazové exkluzivity.

26.12.2016

Kniha staví na (krutě věcném a detailním) psychologickém rozboru skrytých slabostí a tajných tužeb postav, styl psaní je svižný a skutečně neotřelý, připomíná až metodu proudu vědomí. Autorka stírá rozdíly mezi vnitřní promluvou, dialogem a řečí vypravěče - přesto jsou zde všechny tyto formy téměř rovnocenně zastoupeny - zkrátka ideální pro bezútěšnou, bolestivou sociální tematiku knihy, která mi svými myšlenkami evokuje protitotalitní a protiválečné manifesty.

20.05.2016

Naprosto jedinečný styl psaní-dynamický, živý, neustále v pohybu. Přestože příběhy nejsou nijak komplikované, co se děje týče, ani chvilku jsem se nenudila. Slova a věty mi tepaly v mozku, vířily mi v hlavě v šíleném tempu, zahlcovaly mě emocemi a každá další stránka mě nutila číst dál. Vyprávění se mísí s myšlenkami jiných lidí, ,,společnosti´´, ,,ctihodných, slušných občanů´´, kteří nepřemýšlí nad tím, že by pomohli staré ženě s nákupem do schodů, ale ještě jí vynadají do pomalých rašplí, které zdržují ty mladé, perspektivní jedince v jejich každodenním shonu za jejich jistě úžasně smysluplnými činnostmi. Autorka úžasně propojila všechny čtyři části knihy. Čtyři trpitelky (tedy vlastně tři trpitelky a jeden trpitel), čtyři jmenovci Panny Marie. Budiž jim země lehká.
A nesmím zapomenout na dokonalý formát knihy, dobře čitelné písmo a nezvyklou (a úchvatnou) fotografii na obálce knihy. Jednoduše řečeno kniha nakladatelství Fra...

03.03.2015

Ukázka:

Holčičky si musí poradit samy. Žít buď podle citu nebo podle daného scénáře. Odkud mají vědět, jakou mají hrát roli? Jak intonovat, hýbat se a kým být? Musí přece uspokojit všechny kolem: učitelky, rodinu i známé.
Recept je jednoduchý: především je nutné zbavit se svojí osobnosti. Přistřihnout své představy o životě a přizpůsobit je nárokům okolí. Aby nic neodstávalo a všechno pasovalo. A pokud se něco nevejde do šablony, musí to zmizet. Například vlastní tělo. Malé holčičky tedy sedí na skříních a kolem břicha si obtáčejí obvazy nebo korzety, které ukradly starší sestře. Strkají si dva prsty hluboko do krku, a když to nefunguje, myslí na něco nechutného, vrazí si do pusy lžičku s octem nebo hořkým sirupem. Zvracejí. Růžově. Anorexují a bulimují se ve svých krajkových a tylových bonboniérách. A zase špatně, za chvíli se dozvídají, že mají psychickou poruchu přijímání potravy a musí se dostavit na terapii. Pokud je rodiče bili, půjde všechno hladce. Ale pokud se jim nic špatného nedělo, uslyší otázku: „No tak proč to tedy děláš na zlost všem okolo – zraňuješ maminku, zraňuješ tatínka, zraňuješ svého pejska a medvídka?“
*
Uvolněné, hravé i angažované, příjemně naštvané. Nejpečlivější popis úklidu vnitřku záchodové mísy, na jaký jsem v beletrii narazila (uklízí se holou rukou a za efektivního použití nehtů). Pěkný svorník čtyř příběhů, čtyř světů spojených hranami jako do pláště shora a zdola otevřené krychle.