Populární knihy
Nové komentáře u knih Sylwia Chutnik
Potvory
„Na zadní straně knihy - přebalu je psáno, že román Sylwie Chutnikové Potvory..., patří do stejného imaginária jako ,,Kill Bill" a ,,Grindhouse: Auto zabiják" Quentina Tarantina, punkové fanziny, nebo streetartové samolepky. Autorka smíchala v jednom kotli různé motivy a ideje. Jejím výsledkem je ,,feministická pohádka se superhrdinkami."
Ano, tohle můžu po dočtení jen potvrdit. Vážně až na dřeň, se zde autorka rozepsala o palčivých tématech - problémech dnešní doby a o možném způsobu, jak je za pomoci Haliny, Bronky a ostatních aktérek - POTVOR, v této útlé knížce ,,řešit..."
Kniha nejenom k pobavení, ale i k zamyšlení...“... celý text
— Leona333
Kapesní atlas žen
„Jak moc může být člověk skeptický, když do rukou bere prózu od ženy, která vystudovala "gender studies"? Ještě když na vás na první straně vybafne slovo "antikvariátník"? Vcelku dost, co si budem povídat.
Chutnikova ale smetla veškeré mé předsudky a já jí za to vřele děkuji.
Příběhy zasazené do jaksi přehlížené části Varšavy budí respekt. A to je přesně ono - místo nějakého skuhrání, bezmyšlenkovitého kafrání, se nám dostane výtečně propracovaná psychologie (zejména ta vnitřní) odloučených žen (a muže). A co je ještě bezvadnější, je že i ty ohavnosti, co jsou v knize páchány, Chutniková popisuje skoro i s nadsázkou, ironií a pichlavým sarkasmem. Tomu říkám vydobytí respektu.
Perspektivy vypravěče - to je taky žůžo pažůžo. Chvílemi jakási odměřená z části přímá řeč, potom er-formové monology... navázání atmosféry jak se patří.
Nějak tak popořádku dle kapitol:
1. Bazaračky - tohlencto mě zasáhlo nejvíc a jediná škoda, že totálně selhal překlad. Nebo ne úplně totálně, vcelku osobitě zachycuje atmosféru temných míst, ale ta interpunkce tam lítala jak koza v petrželi. A to nemluvím o zkomolených výrazech, např. již zmíněný antikvariátník (i když přirovnání, že vypadají jak vylisování jezevčíci či záložky, mě docela dostalo). Ale jinak je to síla, progres ženy s jedním špatným rozhodnutím a je to v čudu. Žena, co si drásá ruku o zídku. Drsňárna.
Už žádné existenciální smutnění o lásce: láska destilovaná jako žaludeční likér a pálivá jako žitná. A královský život byl vyhozen spolu se stříbrnou korunkou a žezlem.
2. Spojky - historický motiv, to se mi líbí. A ještě k tomu nejsžíravější pohnutky mysli. Stejně jako v první kapitole opět precizní progres postavy.
3. Napodobeniny - tématicky (toxická mužnost) je to perfektní, musím ocenit, že autorka zařadila i jakýsi jiný exemplář, nežli ženu, ale tady mi přesně chybí to, čeho je v prvních dvou kapitolách až až - nějak vývoj, nejsou pořádně popsány Mariánovy vnitřní rozkoly. Škoda, z tohodlenc šlo vytesat víc.
4. Princezny - a zase jsem na pochybách. Malá anarchistka se zas úplně vymyká, hodí se k ostatním osobám atlasu snad jen odlišným smýšlením a to je naprosto extremistické. Ani zapojení žen z předchozích kapitol zrovna nepovažuji za šťastné, spíš dost natlačené - jak například cloumá dějem Marie ze sklepa? Ale závěr ohromnej, to zas jako jo.
Víte, co bych nejradši udělal? Rozposílal tohle dílo všem pseudofeministkám, který se málem soudí kvůli naprostejm serepetičkám (momentální kauza -ová, nerozlehlé kabinky v obchodech, muži roztahující nohy v MHD - prostě šaškárny).
Naproti tomu Chutniková vykonstruovala dechberoucí prózu, která popisuje zvěrstva do největších detailů lidské mysli.
Mimochodem č. 1 - název kapesní je zcestný, nebo mám jen malé kapsy, nevím.
Mimochodem č. 2 - jaký byl význam v těch tučných názvech? Jestli jen tak na okrasu, tak nevím nevím, ale budiž.
Mimochodem č. 3 - pár dobrejch glos:
...jenom moc nevěděla, co je to ta coura. Ta, co se pomalu courá po ulici?
*Marie nechce nastoupit do autobusu*
Řev, že ona nepojede, že se bude courat pěšky, protože chce být coura. Celá zastávka ztichla.
Vidím, že jdete na procházku s potomkem, to je krásné. A jak se ten váš drahoušek jmenuje?
Jmenuje se stará plechovka, kurva.
A jak se ženou takové jméno zdrobňujete?“... celý text
— lubtich
Kapesní atlas žen
„Kapesní atlas žen tvoří čtyři povídky-kapitoly, které spojuje varšavské prostředí, určité městské dominanty a zejména důraz na nešťastné lidské osudy. Kapitoly se nazývají Bazaračky, Spojky, Napodobeniny a Princezny; představují se tak čtyři různé, patrně nejvýraznější „exempláře“ z atlasu žen (v průběhu vyprávění jich přibývá). Povídky jsou na sobě nezávislé, přestože se některé motivy vracejí a opakují. Hlavními hrdiny jsou tři různé Marie a Marian, jejichž příběhy tvoří – jak se často říká – „sondu“ do varšavské společnosti. Výsledek analýzy není nijak lichotivý: „Napravo bordel, nalevo taky a před námi městské bludiště“, zazní hned v úvodním odstavci první povídky. Chutniková formuluje problémy, protestuje proti současnému stavu společnosti a zvláště proti postavení žen, které trpí mezi mlýnskými kameny toho, co se sluší a patří, a toho, jak se cítí a co prožívají uvnitř.
Kapesní atlas je zaměřený na psychologii jednotlivců – jaká jsou očekávání rodičů, druhých lidí, přátel či starší (anebo mladší) generace a jak na nešťastné ženy, ty „polské maminy, které vyrostly na mariánském a zavinovačkovém mýtu“, tento tlak působí. „Hřích, když dítě nemáš, hřích, když se narodí a nepokřtí.“ Čím je osobní svět člověka bohatší, tím horší je jeho situace, když mu docházejí životní síly, finance anebo tolerance lidí z nejbližšího okolí. Příběh záhadného starého mládence a jeho střetu s realitou varšavského světonázoru z Napodobenin a povídka Spojky o stařičké pamětnici Varšavského povstání patří k tomu nejzajímavějšímu, co lze v Kapesním atlasu žen najít. Zvláštní způsob vyprávění, totiž jakási odosobněná polopřímá řeč, umožňuje autorce zachytit kruté poznámky vševědoucích „pravých Poláků“ a vést popisy či dialogy způsobem, který vyvolává mnoho otázek, provokuje k zamyšlení, a přitom neztrácí nic z expresivity a výrazové exkluzivity.“... celý text
— Liilith
Kapesní atlas žen
„Kniha staví na (krutě věcném a detailním) psychologickém rozboru skrytých slabostí a tajných tužeb postav, styl psaní je svižný a skutečně neotřelý, připomíná až metodu proudu vědomí. Autorka stírá rozdíly mezi vnitřní promluvou, dialogem a řečí vypravěče - přesto jsou zde všechny tyto formy téměř rovnocenně zastoupeny - zkrátka ideální pro bezútěšnou, bolestivou sociální tematiku knihy, která mi svými myšlenkami evokuje protitotalitní a protiválečné manifesty.“... celý text
— růžovámakrela
Potvory
„„Pane, niečo vám vypadlo z vášho psa,“ hovorím „neodnesiete si to?“
„A čo som ja jediný čo nezbiera po psovi? Keď budú ostatní budem aj ja.“ uzavrie debatu nepriestrelným argumentom arogantný psíčkar. Tu to pre mňa zvykne, končiť. Odpadky na chodník, špaky v predzáhradkách, autá na tráve, je toho všade kopec. A ja nemám na riešenie podobných konfliktov metódu. Nie tak dievčatá z mokotówskej partie. Jedna bomba medzi oči, druhá, tretia. Netvrdím, že ma podobné riešenie nikdy nenapadlo. Iba na to proste nemám gule. Nie tak Potvory. A oni idú ešte ďalej...
Zaujímavá sonda do životov nevšedných hrdiniek na všednom Varšavskom sídlisku. O ich boji, ktorý je správny. O spôsobe ich boja, ktorý je minimálne sporný. A o výsledku, ktorý nikdy nie je taký, ako si ho človek, predstavuje. Jednoducho o boji, ktorý sa nedá vyhrať.
„Nový domy rostou samy. To je podstata těch baráků, že je nikdo stavět nemusí. Živí se zbytkama starejch domů a vyletí nahoru během pár dní.“
Husté, drsné, neférové a kruté. A strašne smutné...“... celý text
— bondula
