růžovámakrela
komentáře u knih
Schopnost milovat
Fritz Riemann
Spousta cenných myšlenek, které bohužel vlivem rozsahu knihy a především její nedokončenosti zůstaly nerozpracovány.
Zápisky o smutku
Chimamanda Ngozi Adichie
Čekala jsem víc než jen záplavu útržkovitejch vzpomínek. Anotace láká spíš na popis vlastního procesu truchlení a sdílení zkušenosti. Ale i tak mě to neurazilo - dostala jsem uklidnění, že nejsem sama, koho zastihlo truchlení absolutně nepřipravenýho.
Takové maličkosti
Claire Keegan
Miluju autory, který dokážou silný sdělení rozehrát i na 112 stranách a funguje jim to!
Možnosti milostného románu
Jan Němec
Hravá postmoderna proložená vcelku normálním románem o (ne)porozumění v partnerskejch vztazích.
Skutečná cesta ven
Patrik Banga
Bez patosu, bez sebelítosti, vlastně skoro bez emocí. Pokus o vlastní životopis nahlíženej profesionálním novinářským odstupem. Povinný čtivo pro všechny latentní rasisty, který maj ještě šanci se myšlenkově pohnout z místa. A prosím ne, Patrik neni "ta jedna výjimka" - kdo chcete poznat celej zástup, napište mi :)
Na jih od hranic, na západ od slunce
Haruki Murakami
Murakami říká, že jakmile se lovestory utne v procesu, může vám strašit v hlavě třeba do smrti - lepší je zahrát si ruskou ruletu a využít šance na druhej pokus... Něžný, romantický a silný příběh o lidech, se kterýma máte prostě nevyřízený city. A taky o těch, co maj nevyřízený city s váma.
Narcismus – vnitřní žalář
Heinz-Peter Röhr
Celá porucha demonstrovaná na pohádce... ale proč ne, autor je evidentně hlubinně zaměřen. Takže pokud vám tento přístup k psychologii nesedí, berte to jako varování. Za velké plus považuji zahrnutí tématu "patologicky kompatibilního" partnera k lidem s narcistickou strukturou - i tomu je věnována podstatná část knihy.
Moje máma Jana Brejchová
Tereza Brodská
Pro milovníky šedesátkovýho Československa a jeho filmu je tahle memoárová bichle plná fotek jako stvořená... Líbí se mi, že se Tereza nebála napsat na národem milovanou mámu i kritiku - zároveň vychytala slušnou, nebulvární formu. A že fotek bylo skoro víc jak textu? Mně to nevadilo, sem to patří. Co bych jedinýho vytkla - opakovat informace v textu a v popiskách fotek, byť jinými slovy, je zbytečná škoda.
Plavec ve tmě
Tomasz Jedrowski
Za mě super. Realistickej, nepateticky podanej příběh, kterej neni žádná prvoplánová homosexuální romantika. Zasazení do komunistickýho Polska tomu pochopitelně dalo poněkud dramatickej nádech. Tím se příjemně liší od bestselleru Call Me By Your Name (jakkoli mám tuhle záležitost taky moc ráda).
César a Drana
Isabelle Doré
Krátká, ale emocionálně strhující jednoaktovka plná vzpomínek... na divokej kočovnej život, lásku, hudbu a koňský handlířství. Moc bych si to přála vidět naživo s Lubou Skořepovou, ale kdysi jsem to prošvihla a teď už je tahle vzácná dáma bohužel po smrti...
V lidožroutově zahradě
Leïla Slimani
Velmi svižná jednohubka, která objektivně není žádným literárním skvostem jako spíš nahým (doslova) svědectvím o nešťastný ženský, která navzdory rodinný pohodě a milujícímu manželovi trpí devastující emoční prázdnotou... no a jako svoji drogu (která by jí pomohla aspoň na chvíli cítit aspoň něco) si vybere sex. Nebudu se hádat s ostatními uživateli - sympatická postava to fakt neni a vzhledem k extrému, do kterýho to autorka románu vyhnala, je taky dost problém se s ní ztotožnit. Tak jako tak dávám plnej počet, a to za kvalitní psychologickou studii, která celou dobu vede linku. Není nad to, když autor od začátku do konce ví, co chce sdělit, a toho se prostě drží.
Sparsholtova aféra
Alan Hollinghurst
Dějová linka bohužel nezvládla naplnit na 500 stran, ačkoli se o to autor zuby nehty pokoušel... První oxfordská část je senzační, dál v podstatě o ničem - vzpomínky, popis všedních dnů, tisíce zbytečnejch postav a tisíce myšlenek, který nevedou absolutně nikam. Tak jako tak dám Hollinghurstovi druhou šanci a zkusím rozsahem podstatně kratší Linii krásy.
Záblesk světla
Garth Stein
Jako kdyby autor nevěděl jak začít, první polovinu se děj vlekl od ničeho k ničemu, pokusů o hlubokou filozofii bylo už trochu moc. Závěr mě ale dostal - dočkala jsem se mrazivě gradujícího příběhu o posedlosti, postavy přestaly žvanit a začaly jednat, kolečka se rozhýbala, všechno do sebe zapadlo a já nestačila zírat. Doporučuju.
Dnes v noci jsem ji viděl
Drago Jančar
Dobře jsem udělala, když jsem po tomhle sáhla. Akorát teď přemejšlím, co je v týhle knize ten faktor, že jsem dala bez váhání pět z pěti... Poněvadž konec od začátku tušíte. Jazykovej styl je normálně dobrej. Psychologie slušná, ale nijak fascinující. Vyprávění z pohledu několika postav, to taky neni žádná novinka. Takže suma sumárum, pro mě to nejvíc táhne ústřední myšlenka - jak beznadějně destruktivní je kombinace války, žárlivosti, nedorozumění, závisti a lidský jinakosti.
Zbouchnul jsem Satanovu dceru
Carlton Mellick III
Pavle, jestli od tebe příště dostanu ke čtení zase takovou ultra bizár ujetost, tak už s tebou nehraju!
Ústřičkova smutná smrt a jiné příběhy
Tim Burton
Nemám ráda mučení zvířátek, v pubertě jsem nebyla emo ani jsem neujížděla na Happy Tree Friends. Proto se mi na tom líbily hlavně pěkný obrázky a sem tam nějakej Burtonův nonsens absurdní divno-vtip:
Zkoušela se culit, zkoušela se kabonit, zkoušela liščím ocasem leštit ebonit.
Najdi mě
André Aciman
Mno. Tak trochu nastavovaná kaše, plácání se v emocích pořád stejný, filozofie pořád stejná a to dokonce i v konkrétních dialozích... Jakoby autor chtěl strašně moc vyždímat úspěch prvotiny Dej mi své jméno do poslední kapky, ale nějak už neměl o čem psát, tak recykloval (dokonce se to ani nesnažil před čtenářem skrejt a tím mě definitivně naštval). Bodejť by taky měl o čem psát, když ta první knížka absolutně nedává prostor pro jakýkoli pokračování. Poslední třetina je důvod proč jsem dala dvě hvězdy, i když si teď řikám že by jedna stačila... Variace v Oliverově kapitole na téma žiju-nebo-nežiju-život-jakej-jsem-chtěl-žít bylo konečně něco novýho a trochu originálního.
Řekni vlkům, že jsem doma
Carol Rifka Brunt
Emoce se mi rozčeřily vcelku obstojně, což jednoznačně souvisí s tim, že jsem v tý holce poznala svoje pubertální já. Eh au, ještě že už je mi pětadvacet. Ale i kdybyste měli větší štěstí než já a nepoznali se v tom, stojí to za to, páč se tu poměrně do hloubky, ale furt čtivě pro úplně kohokoli, zpracovává téma smrti, přátelství, sourozeneckejch vztahů, žárlivosti a samoty. Kdyby to někoho od četby odrazovalo, tak můžu uklidnit, že AIDS a homosexualita to jen celý tak jako rámuje, obojí je v příběhu docela podružný. V zásadě to mohlo aspirovat na klenot světový literatury, kdyby se autorka tak strašně po americku nesnažila podávat vám polopatický vysvětlení ke každýmu pocitu, kterej se v textu objeví.
Příběh ztracené holčičky
Elena Ferrante
Celá tetralogie je pro mě výjimečná, autorka si skvěle hraje s jazykem, umí dobře vyvážit emoce i rozum, poskládat chaos divoký Neapole tak, že mu rozumíte. Je v tom respekt a úcta k lidským slabostem, která dokáže pochopit vášeň stejně jako zlo a zbabělost. Celý je to tak trochu óda na život, kterej je často špinavej a zákeřnej, ale stejně má cenu do něj jít naplno a nebát se ho. Lina je fascinující postava, jedinečná svojí rozervanou inteligencí a celoživotní marnou snahou najít duševní klid - geniální, nešťastná, milující i zlá zároveň, přesto naprosto reálná, uvěřitelná do poslední buňky. Závěrečnej díl série je po ucouraný trojce hutnej a nabitej k prasknutí, trochu se pošklebuju jen očividný snaze autorky dostat tam všechny fenomény současný literatury, to jest drogy, homosexualitu i transky tak, aby to nevypadalo, že jsou tam vměstnaný na sílu, jenže ono to tak stejně trochu vypadá. Buď jak buď, dávám plnej počet a bez váhání doporučuju!
Dej mi své jméno
André Aciman
Dlouho jsem se tomuhle slavnýmu materiálu vyhýbala, protože vzhledem k zařazení do sekce "young adult" jsem logicky měla za to, že se jedná o nějakou béčkovou literaturu, která byla napsaná za jedinym účelem - totiž podpořit sebevědomí dospívajících gayů (a taky si namastit kapsu, protože literatury pro dospívající gaye furt neni zas tak moc). Když jsem si před pár dny ten film konečně pustila, vcelku rychle mi došlo, že se tady zmýlil můj neomylnej instinkt. Viděla jsem (a potom přečetla) nádhernej lyrickej příběh o letní lásce která dokáže bolet navzdory času, autorovi předlohy se podařilo nespadnout do sladkýho patosu i když chvílema dost balancoval na hraně. Za některý myšlenky, který čtenářovi nabídl, by se nemusel stydět ani maestro Kundera. Přesto se kniha v dialozích rozkecává a obnažuje na můj vkus zbytečně moc - nejlepší srovnání nabízí poslední nostalgická kapitola, kterou autor natáhl na dvacet stran a několikrát vyždímal všechny emoce až na kost, ale režisérovi filmu na tohle všechno stačila jediná scéna mlčky plačícího Timothéeho Chalameta, při který tryskaly slzy proudem i mně, královně všech cyniků.
