Zápisky o smutku
Chimamanda Ngozi Adichie
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487673/bmid_zapisky-o-smutku-wYq-487673.jpeg
4
59
59
Na smrt blízkých se nikdy nepřipravíme. Má však smysl se o to pokoušet. V roce 2020 náhle zemřel James Nwoye Adichie. Jeho nenadálá smrt zasáhla celou rodinu roztroušenou po světě, včetně jeho dcery a globální spisovatelské hvězdy Chimamandy Ngozi Adichieové. Ta chtěla vzdát svému otci hold, zavzpomínat s láskou na moudrého a starostlivého tatínka. A také vyjádřit soucit všem lidem, kteří v pandemickém roce zažili podobnou ztrátu a kteří se stejně jako ona museli vyrovnávat se zármutkem. Vznikl tak esej Zápisky o smutku, nejprve publikovaný v časopise The New Yorker, později rozšířený do knižní podoby, v níž Adichieová přemýšlí o pocitech, o nichž běžně přemýšlet nechceme.... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje
Vydáno: 2022 , HostOriginální název:
Notes on Grief, 2021
více info...
Přidat komentář
,,Jak konkrétně bude člověk prožívat zármutek, když mu někdo zemře, nevíme, dokud to nenastane."
,,...smutek vám říká, že je po všem, ale srdce se ozývá , že není. Váš cit vůči zesnulému neochabuje, jen se ho smutek snaží zahnat do minulosti. Srdce se však brání, že je pořád tady."
Autorka se v tomto krátkém útvaru svěřuje se smrtí svého otce, kterého milovala. Jak se to přihodilo najednou a nečekaně. Naskýtá se nám možnost sledovat komplikace způsobené covidem i vypořádávání se se zármutkem a žalem. Autorka velmi citlivě, jemně a láskyplně popisuje vzpomínky na svého otce i reakce své vlastní dcery na její zármutek.
Kniha je opravdu taková jednohubka, která dokáže pomoci lidem, kteří nedávno také přišli o blizkého člověka.
Chápu důvod, proč takovou knihu napsat, určitě to pomůže vyrovnat se se smrtí blízkého člověka.
Nechápu ale, proč takovou knihu vydávat a dokonce ještě překládat do jiných jazyků.
Čekala jsem víc než jen záplavu útržkovitejch vzpomínek. Anotace láká spíš na popis vlastního procesu truchlení a sdílení zkušenosti. Ale i tak mě to neurazilo - dostala jsem uklidnění, že nejsem sama, koho zastihlo truchlení absolutně nepřipravenýho.
Za mě byla tato kniha celkem zklamání. Ano, byly tam některé hezké myšlenky, které jsem si dokonce i zapsala - ale celkově to pro mě mělo nulovou přidanou hodnotu.
Autorka zavzpomínala na svého otce, jaký byl a co s ním zažila, věnovala se velmi konkrétním zážitkům a následně opravdu velmi stručně popsala pocity, které cítila, když ji navždy opustil. V jejím podání to na mě bohužel vůbec nezapůsobilo - když to porovnám například s Bílou knihou, která mě opravdu hluboce zasáhla.
Smutek a truchlení je samozřejmě velmi individuální záležitostí, takže v žádném případě nezpochybňuji autorčinu potřebu tuto knihu napsat a zpracovat si myšlenky tímto způsobem - a věřím, že spousty lidí se to opravdu dotkne. Na moji strunu to tentokrát nebrnklo.
Není literatura i o tom vtáhnout druhého do světa, jak ho vidím já, o tom předat emoce, sdílet se a vypsat se.... Číst osobní zápisky, které jsou upřímné, živelné, místy nesrozumitelné je osvobozující. Podobně jako zápisky od Carla Lewise o úmrtí jeho ženy. Díky za každou knihu o/pro/skrze truchlení, která je autentická a umožní uvolnit emoce. Samozřejmě ne všem,ale žádná kniha nerezonuje se všemi....
Smutek je individuální proces, se kterým se každý vypořádává po svém. Podle svých možností. Někdo jenom brečí, někdo kope kolem sebe, někdo uvnitř ztratí naděj, někdo napíše knihu, někdo natočí desku. Je to hodně osobní. Každá kniha, která není napsaná jenom kvůli penězům, vždy do ní autor a do svých příběhů vždy otiskne sám sebe. A ten text je též osobní. Jenže podobné knihy jako je je právě Zápisky o smutku, jsou za mě trochu jiné, protože ne každý má tu odvahu napsat něco podobného o sobě. Snazší je psát takhle o druhých, byť s přidáním sebe samotného. A já opravdu nevidím nic špatného na tom, o co autorce šlo. Ona nepsala žádnou univerzální pravdu o smutku. Ani nepsala návod na to, jak se člověk lépe vypořádá se ztratou. Psala o sobě a svých vlastních pocitech a jak to vnímala. A to je na místě plně respektovat a nikdo nemůže říct ani slovo na to, co napsala a co cítila. Jenom s tím plout...
Děkuji za tuhle nádhernou knihu :)
Ztráta blízké osoby, natož milovaného otce, byla pro spisovatelku hlubokou ránou pro její psychické rozpoložení. Pokusila se s tím vyrovnat po svém: napsala esej o smutku a zoufalství, které prožívala. Současně si vybavila chvíle strávené v rodinném kruhu a s láskou zavzpomínala na otce, který byl pro ní nejenom laskavým a tolerantným rodičem,ale i morální autoritou.
Z môjho pohľadu je v tomto prípade cisár nahý. Áno, Adichie píše skvele. Ale ak svoj talent zúročí v diele, ktoré by sa stručne dalo zhrnúť v štýle „môj ocko bol skvelý, nemal chyby, no teraz umrel, ja som smutná a hnevám sa na celý svet“, to sa mi zdá málo. Fajn, pár zaujímavých a univerzálnych myšlienok o smútku a trúchlení by sa tam našlo, inak to však bolo skôr terapeutické vypísanie sa, vydané zrejme pre to, kto je jeho autorka, nie pre toto dielko samotné. Niečo mi vraví, že ak by identické dostal vydavateľ od niekoho neznámeho, dnes by sme ho nečítali...
Úlovek z novinek z knihovny a jsem moc ráda, že jsem po téhle ač útlé, tak velmi silné intimní zpovědi sáhla! Velmi citlivé vzpomínání na otce a vyrovnání se se smutkem, ale bez jediné kapky patosu!
Krátká intimní zpověď o pocitech zármutku a truchlení po smrti milovaného otce. Koronavirus očividně řadu lidí seznámil se smrtí a smrtelností a dost je tak překvapil. Ačkoliv Adichieové otec zemřel na něco jiného, zemřel v době lockdowna, což na propojení s takto globálně zažívanou strastí stačí. Adichieovou jeho smrt opravdu hodně zasáhla a pravděpodobně jí lze věřit, že ji zásadně změnila. Co je už ale z mého pohledu trochu za hranou, je tvrzení, že tři úmrtí osmdesátníků v jejich rodině během Covidu navždy onu rodinu změní a už nikdy nebude stejná. Jakoby předtím nikdo neumíral... Chápu ale, že každý truchlí po svém.
Kdyby se mi tahle knížka nehodila do Čtenářské výzvy na Databázi knih, nikdy bych po ní nesáhla. Což by byla škoda. Jasně, není to něco, co bych běžně četla, ale jednou za čas nevadí vystoupit z komfortní zóny.
Příběh o žalu ze smrti blízké osoby. Kniha o pocitech, které nikdy nemám. Což znamená, že mi tahle knížka přiblížila, jak se ostatní v takové chvíli asi cítí. Obohacující.
Nevím, co víc k tomu říct, není tam pořádně děj, postavy, zápletky, o tom to není. Jenom o pocitech. A ty to popisuje dobře. A co já vím, možná se někdy pustím do další takové knížky. Nebo do další od téhle autorky.
Tohle byla tak osobní zpověď, až mám pocit, že mi ji z literárního - a vlastně ani z žádného jiného hlediska nepřísluší hodnotit. Nicméně, jak už můžete tušit, není to veselé čtení, je z toho cítit pochopitelně velmi silný smutek a zároveň láska k otci, který odešel nečekaně a až moc brzy..
Přečtete ji na jeden zátah, ale v hlavě vám zůstane dlouho. Na oddechové letní chvilky asi nic ideálního, ale na pochmurný podzim, kdy se chcete utápět v instantně depresivním čtení, tak to je značka ideál.
Bolest nad ztrátou blízkého, která se objevuje na stránkách této útlé knížečky je přímo hmatatelná. Stejně tak intenzivně je ale cítit i láska, kterou autorka ke svému tatínkovi cítila. Pan Adichie byl jistě úžasný člověk...
Štítky knihy
eseje zármutek smutek nigerijská literatura koronavirus, covid-19
Autorovy další knížky
| 2017 |  Amerikána |
| 2008 | Půl žlutého slunce |
| 2020 | Purpurový ibišek |
| 2018 | Feminismus je pro každého |
| 2018 | Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních |
No.. má to niekoľko rovín.
Jedna je tá, že - táto knižka môže niekomu pomôcť. Môže pomôcť vyrovnať sa so stratou blízkeho človeka.. môže pomôcť... lenže ono je to veľmi individuálne a tak, ako to niekomu môže pomôcť, rovnako tak to niekomu nemusí pomôcť a práve naopak, môže to len spôsobiť akési jatrenie rán a bolestí. Ale rozumiem, aký je zmysel literatúry s takouto smutnou tematikou. Smrť, utrpenie, bolesť - to nemajú byť tabu témy.. je to súčasť života a tak to proste je.
Krásne je, ak táto literatúra pomôže. Je to potrebné.