Kde je zakopán pes
Pavel Kohout
Dobrodružný román a kriminální román – tak by mohl nezasvěcený kritik označit obě střídající se roviny této knihy. Jde však o téměř autentické vylíčení nejdramatičtějšího úseku života spisovatele Pavla Kohouta, volně navazující na jeho předchozí dílo Z deníku kontrarevolucionáře. Tentokrát jde o léta mezi intervencí Varšavského paktu v srpnu 1968 a 4. říjnem 1979 – tehdy byl autor spolu se svou ženou Jelenou násilně odsunut do Rakouska. Románový prvek je pouze v tom, že skutečný příběh skupiny zakázaných spisovatelů, jejich přátel i jejich protivníků je vyprávěn drsnosrstému jezevčíku Edisonovi, který se stal bizarní obětí státního teroru. Když kniha v roce 1985 vznikala, patřila představa, že pronásledovaní psanci budou za několik málo let řídit stát, do říše snů; tím zajímavější je soukromý pohled na některé protagonisty. V současném vydání byla doplněna pravá jména osob, které tenkrát neměly být vystaveny pronásledování, a připojena řada fotografií pořízených autorem pomocí Polaroidu. Nejčastějším motivem je druhé zvíře v jeho tehdejší domácnosti – andulák Valtrr, který s oblibou spočíval na hlavách předních disidentů. Toto vydání autor znovu přečetl a jazykově upravil. velké množství barevných ilustrací a fotografií... celý text
Přidat komentář
Jsem daleka toho, soudit činy lidí v době, kdy jsem nežila, a všechno o ní znám jen z literatury a tisku, bez ohledu na dobu vzniku nějak zatížených; takže k autorovu životu nic psát nebudu. Mně se z Kohoutových románů tento zdá nejzajímavější - kompozičně (řazením kapitol), dějově i jazykově. Kohout píše čtivě, což je pro některé náročné čtenáře minus, ale pro mě ne. Souhlasím se slovem "sebestřednost", ale není to základní vlastnost všech spisovatelů? Pro mě zde není rušivá, patří sem.
U četby jsem cítila smutek, rozhořčení, obdiv, údiv, nepochopení, pobavení, lítost... Kniha, která dokáže vyvolat spoustu emocí. Zároveň informuje o dřívějším režimu, se kterým se už má generace nesetkala na vlastní kůži...
Kniha mě nadchla svým kultivovaným jazykem i tématy. Líčení okolností vzniku a uveřejnění Charty 77 jsem hltala jako detektivku. Je zajímavé připomínat si buzerace, kterých byl normalizační režim schopen. Moc se mi líbilo, jak Pavel Kohout poklesky svých známých i osobností spíše s lítostí konstatuje, ale nesoudí. Sám u sebe neváhá ukázat strach, který cítil při svých střetech se soudruhy z StB i při vyděračské anabázi, a to nejdůležitější, dotýká se tématu, které mě vždy zajímalo - že čelit policejní zvůli šlo. Když se člověk smířil s tím, že vše, kromě vlastních hodnot a svědomí, je nedůležité, dosáhne nadhledu, s nímž může čelit strachu i buzeracím státu.
Kdo se chce něco dozvědět o socialismu v sedmdesátých letech, ať si to přečte. V Rudém právu tehdy psali o štváčích, placených ze Západu a tady se věc líčí z druhé strany.
Kolega z práce by namítl něco o Sorosovi, který dneska zase financuje štváče a rozvraceče na Ukrajině atd. atd.
Prostě se nedokážu oddělit od autora a záměru, proč byla napsána (což z ní přímo čiší). Pavel Kohout je údajně vynikající spisovatel, takže nejdříve čistě formálně - zdlouhavá, v zásadně z literárního hlediska (mám na mysli běžného čtenáře, kterého zajímá příběh a ne pseudoširší selektivně podávané souvislosti) nudná kniha s malou mírou skutečné dramatičnosti a gradace, příliš rozplizlá a přitom sebestředná. Představa, že čtenář se snadněji udrží v napětí díky prokládání kapitol je naprosto mimo a myslím, že proč tomu tak je, by Pavlovi Kohoutovi nejspíš vysvětlili v každém kursu tvůrčího psaní, stejně jako by mu objasnili, že množství slov a jazyková košatost není znakem velkého umění. Nakonec, jaký byl Pavel Kohout básník v dobách, které on sám marginalizuje jak to jen jde, skvostně (a na konci padesátých let!) popsal jeden z těch skutečně velkých synů Moravy Jan Trefulka, který zcela otevřeně popsal povrchnost, prvoplánovost a snahu se předvádět bez kapky sebereflexe. To, co Jan Trefulka napsal o Pavlu Kohoutovi básníkovi platí do puntíku o Pavlu Kohoutovi spisovateli. Nevím proč, ale toto dílo Pavla Kohouta velice připomíná největší díla socialistického realizmu, která byl člověk nucen číst v době školních let a jejichž přečtení nakonec dneska rozhodně nepokládá za zbytečné. Už samotný název memoáromán je příznačný. Všechny ty lži, manipulace, zkreslování na straně jedné a selektivnost paměti na straně druhé nebo ty absolutní morální soudy na adresu všech, kdo se nepřidali pod páně Kohoutovo velení v Chartě by byly možná až trestné, ale tady se autor vyvleče poukazem na uměleckost díla. A tak, když zde velkohubě a prázdně Pavel Kohout hovoří o morálce a všech těch velkých pravdách, s přihlédnutím k jeho životu, chování a působení v Česku i cizině musím konstatovat, že se mi vybaví slova jiné velké (tedy opravdu) osobnosti - Karla Kryla a jeho slova o vrahovi, kázajícím o morálce. Mimochodem, jako člověk, kde v širší rodině byl v době, kdy Pavel Kohout selhal (vlastními slovy) pouze intelektuálně, ale ne morálně, jeden popravený a druhý zavřený do dvaašedesátého, se tomu utrpení, které museli disidenti kolem charty sedum sedum jen usmát.....
Výjimečná kniha, ke které se určitě ještě ráda vrátím. Myslím si, že je dobré číst knihu spíše kratší dobu, protože mi při navracení se k příběhu dělaly potíže dvě dějové roviny, které si byly příliš podobné. Ale jinak - zajímavé informace a události, okouzlující jazyk autora a ohromná čtivost. Nemám co vytknout a chci další knihy od Pavla Kohouta.
Pavel Kohout si v době normalizace vybral tu těžší cestu. Jeho konflikt s mocí nebyl možná tak krvavý, jako ty o dvacet let dříve, ale pořád byl velice krutý a nakonec stejně skončil vraždou. Ale snad nejvíc mě z celého příběhu zaujala ta absurdnost situací, do kterých se autor dostával. Je zarážející, jakých trapných až ubohých kejklí se Státní bezpečnost dopouštěla. Přestože byl Kohout lovená zvěř a nakonec skončil v emigraci, vyšel z celé hry jako vítěz.
Jeho story opravdu doporučuji, i když je možná ze začátku trochu těžší zvyknout si na dva proudy vyprávění, které jsou si velmi podobné a trochu se pletou. Ale jinak je to dílo, která dokáže ve čtenáři vyvolat široké spektrum emocí od vzrušení z kriminálního případu, po dojetí ze smutného údělu hlavního hrdiny. A také je dobré přečíst si knihu jenom díky historickému období, které kniha popisuje, neboť má doteď vliv na současnost.
Četla jsem tuhle knihu a i když je to dýl pamatuji si, že zaujala. Děj je často napínavý a špatně odhadnout co bude dál. Je to autobiografický román a toto čtení se dokáže dostat pod kůži.
Dobre a syrove napdana autobiografie. Cetla jsem ji hmed jak vysla po revoluci a spadli mi ruzove bryle. Oni zas nemeli tak tezky zivot ti "chartiste". Nemeli zas tak strasny zivot. Doporucuju precist soucasnym 30tnikum, aby si upravili svoje znalosti z dejepisu:-)
Štítky knihy
spisovatelé Státní bezpečnost (StB) vystěhovalci, emigranti emigrace politické romány chartisté kriminální příběhyAutorovy další knížky
2008 | Katyně |
2008 | Hodina tance a lásky |
1990 | Kde je zakopán pes: memoáromán |
2009 | Hvězdná hodina vrahů |
2005 | Konec velkých prázdnin |
Kniha plná zajímavých informací o době nedávné (a přitom tak vzdálené) podána z velice subjektivního pohledu ublíženého člověka.
Trochu mi vadila snaha o popularizaci příběhu a zbytečně udržované napětí (krimiromán?), ale přiznávám, že jinak bych tak výrazně politickou knihu nedočetla do konce. Za detailní přiblížení a nastínění poměrů dávám 3*.