Kdo chytá v žitě
J. D. Salinger (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/1953/bmid_kdo-chyta-v-zite-u8T-1953.jpg
4
4254
4254
Tento psychologický poválečný román poprvé vydaný v roce 1951 patřil v padesátých letech k těm nejčtenějším. Příběh vypráví sedmnáctiletý mladík Holden Caulfield, který byl vyhozen z přípravné školy a popisuje tedy jeho cestu domů. Cestou se setkává s různými typy lidí a získává nejednu zkušenost. Černý humor, kterým nám je tento příběh vyprávěn, nás více přibližuje k povaze pubertálního hocha, který cestou poznává nejen nové lidi a nová místa, ale také tak trochu sám sebe.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2000 , Volvox GlobatorOriginální název:
The Catcher in The Rye, 1951
více info...
Přidat komentář
Ano, přečetl jsem to jedním dechem, ale že bych si odnesl něco víc, než ukrácenou cestu z Itálie do Čech? Upřímně řečeno, čekal jsem něco víc.
Pro mě osobně kniha knih. Přečteno zhruba desetkrát, srdcová záležitost. "Kdo chytá v žitě" buď milujete nebo nenávidíte. Tuto knihu je nejlepší přečíst v pubertě, postupem času už se s Holdenem asi těžko sžijete... Je to velmi silná knížka, kde lze číst mezi řádky, což ne každý dokáže. Každopádně doporučuji všemi deseti.
Asi můj názor bude extremistický, ale tak strašnou knihu jako Kdo chytá v žitě jsem snad nikdy nepřečetl. Když to shrnu, tak se mi v ní nelíbilo vyjma cca prvních 30 stran (díky tomu taky jedna hvězdička)... NIC. Tak trochu chápu, že se tato kniha může někomu líbit, jako že pochopím, že se někomu může líbit film Mamma Mia!, který já osobně nesnáším. "Cool" výrazům jako: "To mě umrtvilo", "Fakticky" a dalším jsem též nepřišel na chuť, spíše mě při čtení knihy vytáčely, hlavně tedy mě umrtvilo "To mě umrtvilo", které se vyskytuje vždy a všude. A tak nakonec můžu s klidným svědomím napsat, že jediné, co mi přišlo pozitivní, je to, že Jerome David Salinger, budiž mu země lehká, od roku 1965 nevydal žádnou další knihu.
Kdo chytá v žitě je dnes už docela známý pojem, ať už „to je o tom klukovi, co hází hustý hlášky a utekl ze školy“ nebo „kniha, kterou měl u sebe v době vraždy Johna Lennona vrah Mark David Chapman“. Pro mě to je ale unikátní dílo, které vás dokáže vyprostit ze špatné nálady, nebo právě naopak, dostat vás do té největší melancholie vůbec. Dílo napsané černým humorem, emočním výlevem citů a jednou takovou cestou z Pencey do New Yorku na kterou nikdy nezapomenete. Stylově napsaná Salingerovka a opravdový literární klenot, který nikdy nebude chybět v mé knihovně.
V této knize jsem se prostě našla.. je tam kus každého z nás i když si to neumíme přiznat...je to vážně vynikajcí kniha a je pozoruhodné, že jí Salinger napsal když mu byl 45 a přitom kniha dnes osloví hlavně teenagery
Souhlasím s názorem, že ti co knihu četli se dělí na ty, co jí milujou a ty, co jí nesnáší... Já jsem ten první případ, mně se moc líbila, ačkoliv jsem nebyla už nějakou dobu na střední škole, když jsem jí četla. Líbila se mi tak moc, že jsem jí dala kamarádovi k Vánocům. On bohužel patří k těm, kdo jí nesnáší. Říkal, že ji přečetl jenom s vypětím všech sil. Nadával, co to je za hlavního hrdinu, kterýho všechno a každý jenom štve...No a pak mi to došlo. Hlavní hrdina je on. Taky v jeho věku (a možná i později) všechno a všechny nesnášel. Jenomže teď mu táhne na 30 a jakoby zapomněl, jaké to je, když je člověk na střední. Čtením té knihy se vrátil o pár let zpátky a v duchu klasické projekce ho na hlavním hrdinovi nejvíc štvalo to, co ho štve (či štvalo) nejvíc na sobě samém. Já na tu knihu nedám dopustit. Salinger ji napsal skvěle!
Konečně jsem se k této knížce dokopal a lituju, že jsem to neudělal už dávno. Svižnost sama. Koukám, že pro někoho je to jen kniha o tom, že se ten chlapec jen plahočí od nikud nikam. Mě přijde, že život je jen plahočí od nikud nikam. A chtěl bych vidět vaše knihy o vašem životě :D chrápat-škola/práce-počítač-televize-hospoda-chrápat-škola/práce-počítač-televize-hospoda-chrápat a podobný legrace :D
Mě bavila jen ta pasáž, kdy se Holden baví s tím svým učitelem (asi 2 stránky). Zbytek jsem četla se zatnutými zuby (a to jsem taky v jehom věku).
Abych řekl pravdu, tak mám podobný názor jako kluci ze South Parku. I díky tomuto seriálu jsem si knihu přečetl a musím říci, že opravdu nic moc. Prakticky celá kniha je o tom, jak si teenager stěžuje, jak je ten svět krutej a hroznej.
Ráda jsem o si o Holdenovi četla, jeho mluva dodávala příběhu značnou dávku věrohodnosti, všechno plynulo tak přirozeně...
Líbil se mi jako charakter, kterým mě nejednou pobavil.
A občas se mi po letech zdálo, že začínám caulfieldovatět... :o)
Zkrátka knížka, co asi nijak zásadně nenadchne (ačkoliv myslím, že dostatečně zabaví), ale rozhodně neurazí.
Opravdu jsem se ze všech sil snažila přečíst tuto knihu do konce, ale nešlo to. Nebavilo mě to čím dál víc.
S touhle Salingerovou knihou mám problém. Po prve jsem ji četl tuším v roce 1961 (mám dojem, že to bylo 1.české vydání v Klubu čtenářů). Fantasticky jsem si ji vychutnal a protože už byla nedosažitelná, zařadil jsem si ji na seznam knih, bez vlastnictví kterých by byl můj život značně ochuzen. Pokládám za důležité podotknout, že jsem v té době bydlel v Brně v místech zvaných Mount Bú - z toho mohou zasvěcení odhadnout můj tehdejší věk. Na seznamu bylo Chytání... hezkých pár let, až v roce 1979 se mi zadařilo a získal jsem vydání v edici Kamarád.
Jaké bylo ale mé takřka zděšení, když jsem po přečtení zhruba 50 stránek zjistil, že mne kniha, na kterou jsem se těšil jak děcko na Ježíška, nijak neoslovuje, ba takřka nudí, hrdina mi připadá jako notné pako, se kterým úděsně mlátí zastydlá puberta a knihu jsem odložil do knihovny a přiznám se, že jsem ji do té doby do ruky nevzal (až teď, když jsem doplňoval pár údajů k ní do DK).
Proč o tom tedy vlastně mluvím - z nostalgie, ze vzpomínek. S odstupem času jsem si uvědomil, že je to výborná kniha, že chyba není v ní a ani ve mně, že se jen projevil časový efekt a s ním související objem prožitků a životních zkušeností.
Proto - pokud ji chce čtenář plnohodnotně prožít a vychutnat, měl by ji číst v čase "malin nezralých" - tedy zhruba od puberty do dvacítky - jinak jej asi příliš neosloví. A že má i po zhruba půl století od vyjití schopnost upoutat pozornost čtenářů, svědčí skutečnost, že se jí i teď vydá po světě okolo 250.000 výtisků a není tedy mrtvá, ale žije.
Kniha mě zaujala dříve a holduji jí i nyní.
Je o putování, hledání jak žít, jak se vyrovnávat v dospívajícím věku se světem dospělých pravidel...
Jediný román autora, vyšla prvně v roce 1951, takže mě zaráželo, že je tak aktuální i koncem osmdesátých letech, že vůbec nepůsobí dojmem, že by se dala rázem zařadit do některého období, desetiletí, ale autor ji napsal ve svých 32 letech, takže měl zhruba odstup 15 let od věku hlavní postavy.
U J.Salingera mě ale zaráželo co dělá dál, když přestal psát!
Čím tráví čas o samotě, když nepíše, straní se veřejnosti a stále mu na konto přibývají peníze z této knížky.
Čím se asi tak zabýval další roky, kdy už údajně nepsal.
Každý člověk, ať bez penězi či s velkým množstvím peněz se musí něčím zabývat, jinak to nejde.
Takže co dělal člověk, co se několik let intenzivně věnoval literatuře?
Tu otázku si kladu i nyní.
Čím uspokojoval základní lidské sekundární potřeby?
Mark Chapman - až letos jsem se dozvěděl o tom, že je spojován s touto knihou a to po shlédnutí filmu, který neúplný i vlastním - "Zabil jsem J. Lennona". Ten film mě facinoval, jako jeden z mála v letošních roce.
Že je spojován s touhle knihou je spíše náhoda než aby se v tom dalo hledal něco hlubšího. Ale film "Zabil jsem J.Lennona" je mistrovskou sondou do myšlení, psychiky tohoto chlapce, tedy Marka Chapmana, žádná vata, žádný vyumělkovanost - až jde z toho mráz po zádech... A to se mi už dávno nestalo.
Film občas vysílal filmový kanál Film+. A ten své balíčky filmů často opakuje, takže bych ho rád měl celý.
Dopředu mě nenapadlo, že film "Zabil jsem J.Lennona" je tak umělecký, očekával jsem běžný tedy nudný film otrocky opisující pouze realitu z faktů...
Myslím, že jsem to četl v tom nejvhodnějším věku. Přesto mě ta kniha nebavila. Připadalo mi, že se ten chlapec jen plahočí od nikud nikam. A co já s tím?
Holden Caulfield je jedna z mých nejoblíbenějších literárních postav.
"Don't ever tell anybody anything. If you do, you'll start missing everybody".
taky nemám moc ráda tyhle příběhy stylizovaný do jaksi kdysi současný mluvy (myslim takovy tý frajerský řeči viz třeba mechanickej pomeranč nebo můj strýček osvald) a ze začátku jsem se na to chtěla vykašlat, ale pak se to v nějakym bodě přelilo a úplně mě to dostalo-)) přes všechnu tu hrubost a tupost je to citlivej, až svym zpusobem moudrej a dojemnej příběch malýho kluka, kterej musí vyrůst. navíc je to pár stránek:P doporučuju
Štítky knihy
New York americká literatura dospívání USA (Spojené státy americké) studenti psychologické romány černý humor škola internát pro chlapce
Autorovy další knížky
| 1960 |  Kdo chytá v žitě |
| 1971 |  Devět povídek |
| 1987 | Franny a Zooey |
| 1987 | Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte! / Seymour: Úvod |
Jestli chcete co vědět, tak mě to prostě nadchlo. Fakticky. Ty myšlenky a úsměvné dedukce (Co se stane s kachnami, když zamrzne rybník?) jsou prostě skvělý (i když tohle slovo fakt nesnášim). Čet jsem to jen tak z recese, prostě jestli chcete co vědět, tak mě zajímalo proč ksakru někdo kvůli tomuhle střílel na Johna Lennona. A musím říct, že kromě zjištění, že tahle kniha přetéká myšlenkami a hloubavými postřehy puberťáka, jsem z toho chuť zabíjet teda neměl. Ten příběh mě nadchnul. Bez psiny.