Kdo chytá v žitě
J. D. Salinger (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/36692/bmid_kdo-chyta-v-zite-HFc-36692.jpg
4
4259
4259
Tento psychologický poválečný román poprvé vydaný v roce 1951 patřil v padesátých letech k těm nejčtenějším. Příběh vypráví sedmnáctiletý mladík Holden Caufield, který byl vyhozen z přípravné školy a popisuje tedy jeho cestu domů. Cestou se setkává s různými typy lidí a získává nejednu zkušenost. Černý humor, kterým nám je tento příběh vyprávěn, nás více přibližuje k povaze pubertálního hocha, který cestou poznává nejen nové lidi a nová místa, ale také tak trochu sám sebe.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1968 , OdeonOriginální název:
The Catcher in The Rye, 1951
více info...
Přidat komentář
Po knížce jsem sáhnul kvůli tomu, že jsem ji našel v knihovně v sekci "Povinná literatura pro ZŠ", a po jejím přečtení musím říct, že pokud je toto reprezentativní příklad povinné četby, tak je dle mého názoru nejvyšší čas zvolit pro přitáhnutí mladé generace ke knihám novou strategii. Pozitivem určitě je, že kniha není žádným kolosem a děj zpočátku hezky ubíhá. Nicméně s každou přečtenou stránkou se pro mě text stával větším a větším utrpením. Poměrně originální způsob zpracování a vyprávění není tím hlavním problémem, přestože na atraktivitě nepřidá. Hlavní potíž jsem měl s tím, že vypravěč (tj. hlavní hrdina děje) je tak neskutečně nesympatickou postavou, že trávit "s ním" čas mě téměř fyzicky bolelo. Asi každý teenager si projde obdobím hledáním sebe sama, životního smyslu či třeba vyššího principu mravního, nicméně úroveň odpudivosti přemýšlení hlavního protagonisty přesahuje takřka všechny aspoň trochu pochopitelné meze. Příslušník "zlaté mládeže", který si nevidí na špičku nosu, přičemž má zároveň neustálý pocit, že sežral hned několik Šalamounových výměšků, se ke všem a ke všemu (s výjimkou vlastních sourozenců) vyjadřuje s takovou mírou nesnesitelnosti, že tím nastavuje zrcadlo jen a pouze sám sobě. A to knihu ani náhodou neutáhne, jelikož to je zcela zřejmé po prvních pár stránkách. Zbytek je opakování téhož bez posunu čehokoli kamkoli. Opičí láska k mladší sestře (a mrtvému bratrovi) je sice příjemným oživením jinak totálního odmítání všeho a všech, stálým opakováním je ovšem dotáhnuto až do zbytečného absurdna. Když se k tomu všemu přičte ještě nepříliš povedený překlad (obraty "daly si ke snídani než topinku a kafe" nebo "to mě umrtvilo" jsou možná novátorské, ale z mého pohledu až tak, že je už nikdy nikdo víckrát nepoužije), bylo pro mne dotáhnutí knížky až do konce utrpením. Prosím nahraďme tuto knihu v přehledu povinné literatury něčím jiným. Prosím. Utahané fňukání zlaté mládeže, která se povyšuje nad všechny a všechno, přičemž veškeré její problémy vždy zamázne tatínkova kreditka, není tím správným lákadlem do světa literatury.
Byť to teda píšu hodně nerada, dal mi tenhle román pěkně zabrat. A přitom to na počet stran není nijak dlouhé čtení. A přesto mi to dělalo problém se prokousat na závěr. Ačkoliv si uvědomuju, že se jedná o klasiku, kterou řada lidí miluje, já jdu bohužel proti proudu.
Řadě lidem nevyhovuje styl psaní, který je takový rozvláčnější, nespisovný, některými frázemi dost repetitivní. Což by mně osobně ani tak nevadilo, zvyknout se na to dalo. Ale úplně mi neseděl hlavní hrdina Holden, s nímž jsem myšlenkově ani emocionálně neuměla najít stejnou notu.
Holden je 16letý kluk, který neví, co v životě chce, a prostě se v tom hrozně plácá. Tomu asi porozumět umím, spousta z nás se tak asi v tomhle věku cítila - nebo nějak podobně. To, že je ve svém věku nevyrovnaný a nevyzrálý, to bych mu taky uměla odpustit a netepat ho za to. Ale teda co mne dost iritovalo, byl ten jeho věčný negativismus. To, jak všechno nesnáší, všechno kritizuje, nic mu není dost dobré, nic ho nezajímá, nic ho nebaví, všechno špatně, všichni jsou tajtrlíci, zatímco on je povznesenej nad všechny a nad všechno. Zatímco Holden se cítí deprimovaný ze všeho okolo, já se cítila deprimovaná z Holdena. Možná zním necitlivě, ale já z toho kluka rostla.
Nevím, no. Je možné, že kdybych četla tento příběh v době dospívání, byla bych to vnímala jinak a nějak bych se na Holdena mohla umět líp napojit a víc mu porozumět. Ale jelikož to čtu ve věku, kdy jsem víc jak 2x starší než Holden a jsem v úplně jiné životní fázi, než se nachází Holden, nějak tomu jeho přemýšlení neumím přijít na chuť, Nemluvě o tom, že některé postoje a názory, které tu Holden svým vypravováním zrcadlí, jsou už dávno zastaralé a překonané.
Bohužel, má-li v sobě kniha nějaké závratné kvality, kvůli nimž knihu stojí za to číst a ocenit ji, já je bohužel nalézt nedokázala. Jakože asi na té knize něco bude, když je považovaná za klasiku. Ale já to bohužel ocenit neumím. Momentálně lépe než 2 hvězdy dát nemohu.
Ač chápu, proč to je Holden takový, jaký je, tak mi občas dost lezl na nervy :) Ale kniha se mi ve finále moc líbila.
Úplne nechápem to nízke hodnotenie. Čítal som to po prvýkrát a už v dospelosti. Veľmi pekná kniha, ktorá len zdanlivo smeruje k trpkému koncu. A práve ten koniec je neobyčajne pekný, takže aj všetky predchádzajúce nedostatky, ktoré môže jeden pri čítaní pociťovať, sú ihneď odpustené.
Jednoznačně moje nejoblíbenější knížka. Několikrát jsem si připadala jako blázen vlivem občasného hlasitého smíchu na veřejnosti - právě při čtení této knihy. Rozhodně rozumím popularitě, kterou sklidila i tomu, proč je téměř kultovní (samozřejmě, že hlavní spojitostí je vražda Johna Lennona), narážím ale také na obrovskou emoční inteligenci, kterou spisovatel projevil při psaní. Jak neobyčejným způsobem zachytil stereotypy lidských charakterů a přirozeně je zachytil do svého díla. Pakliže si jednotlivé postavy, které na cestě s Holdenem poznáváme představíme v trochu odlišné životní situaci, zjistíme, že většinu z nich známe i v realitě. Některé pasáže jsou přitažené za vlasy ale především kvůli určitému vývoji hlavní postavy, kterou autor potřebuje někam dostat - tedy k patřičnému konci - což se podaří. Co je ale důležitější, s hlavní postavou zažíváme skutečné pády a první zklamání, kdy hrdina zjišťuje, že ač jsou to právě "TI" dospělí, jenž jej neustále kritizují jsou také právě těmi, kteří jsou v životě nejvíce ztracení.
U některých knih to prostě cítíte. To, že vám teď sice moc neříkají, ale jednou se k nim musíte ještě vrátit. Tak to bylo i s Kdo chytá v žitě. Četla jsem ji jako teenagerka a po letech jsem dostala hroznou chuť si ji přečíst znova. A ano, ocenila jsem ji až teď.
.
Je to vlastně úsměvný paradox: kniha o teenagerovi, kterou jako sám teenager moc nechápete, protože jste moc vážní a „intelektuální“, důvěřivě následujete společenská osidla a vůbec se vám zdá, že Holden Caulfield vede samé nezáživné plky. No a po letech (kdy už fakt teenager nejste) vám to vlastně přijde tak nějak fajn a řeknete si: ten Holden, to je ale borec. Kladu si otázku, proč a taky si odpovídám: je to sice rebel a vzdal už několik škol, ale je v něm svoboda, autentičnost a čisté srdce. Je v něm přesně to všechno, co je v mladém člověku plném ideálů, než přijde „dospělý“ život.
Vyprávění mi příšerně lezlo na nervy, z knihy jsme neměl žádný dobrý pocit ani zážitek. Vlastně ani nevím, co víc bych k tomu řekl, takže 60% je možná až moc. 8. 12. 2022.
Překlad Pellarů z roku 1960 je výborný, ale přesto už trochu v roce 2006 či 2010 zastaralý, některá výraziva by chtěla trochu aktualizovat.
Kniha o Holdenových patáliích se mi četla sice dobře, ale tak nějak se nemůžu zbavit dojmu, že v určitém věku ( mladším) by mě její děj oslovil více.
Půl na půl. Prvních padesát stran jsem přečetl jedním dechem, jak mě kniha bavila, pak jsem dalších třicet ztratil zájem, a tato fáze byla nahrazena dalším ponořením se do knihy, abych v závěru cítil zmatení. Holden je opravdu zajímavá, nezapomenutelná hlavní postava, a kupodivu jsem si k němu dokázal během čtení najít cestu. Líbí se mi, jak popisuje prostředí a lidi okolo sebe. Styl psaní mě docela otravoval, ale chápu, proč je tak kniha napsaná. S čím jsem nejvíc bojoval, byly nerealistické příhody, do kterých se Holden zapletl - někdy se choval a přemýšlel jako o dost starší člověk, někdy zase o dost mladší. Hlavu mi docela zamotal konec, který byl velmi useknutý a já si říkal: "Aha??" Jsem rád, že jsem si tuto klasiku přečetl, ale chyběla mi v ní větší hloubka a surovost, která mi v případě Salingera připadala dost vlažná. Bukowskiho taky příliš nemusím, ale v konfliktních postavách, jež se potloukávají pubertou, je lepší. Za mě zkrátka průměr. Nevím, jestli se ke knize někdy vrátím.
S Holdenem mi bylo skvěle, rozuměli jsme si, protože jsou v něm všechny ty pocity doprovázející mladí, nenásilně a upřímně sdělené, přiléhavé i na dnešní dny. Správný roman má být o ničem a o všem. Tady Salinger v tom pro někoho "ničem" řekl všechno.
Pokud hledáte šok a kontroverzi, sáhněte po dnešním mainstreamu, tady jste špatně. Tohle je nadčasových dvě stě stránek o údělu mladí v dospělém světě, kam chtě nechtě míří.
Mám jednu otázku..Proč má proboha tahle knížka tak nízký hodnocení?
Četla jsem ji někdy cca v 16-17 letech , ted po skoro 7 letech znovu a pořád baví stejně :)
Velmi zajímavá knihy, co se týče děje i způsobu, jakým je napsána. Zejména postava Holdena je dokonale propracovaná a čtenář jen stěží dokáže vydedukovat, co se v knize stane. Závěr knihy bych sice trochu více rozepsal, ale i to činí knihu mnohem originálnější než jsou ostatní. Nespisovnost některých výrazů mi osobně nikterak nevadila, jelikož to výborně sedělo do vyprávění.
- Skoro vždycky, když mi někdo něco dá, to skončí tím, že je mi z toho smutno. -
Děj románu je jednoduchý, pojednává o šestnáctiletém Holdenovi, jeho pár dnech, pocitech. Kniha je však význačná svým ironickým hlasem vypravěče v první osobě, Holdena. Umožňuje hluboký pohled a zároveň nespolehlivou výpověď vypravěče, který vysvětluje důležitost loajality, "falešnost" dospělosti a svou vlastní neupřímnost.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli knížku nenechat bez hodnocení, protože se hodnotí opravdu hodně těžko, je těžko uchopitelná. Vadilo mi dost věcí, vyjadřování Holdena, nespisovnost a bohužel v mnoha ohledech i zastaralost. U knihy ohromně záleží na tom, jak moc blízko jste k věku Holdena, člověk postupem času dost zapomene, jak se cítil sám. Mně je 23 let a občas jsem se do toho věku a pocitů hrdiny vrátila. Neví, co se sebou, kam patří, jedná impulzivně, zmateně, hledá se. Na tuhle knihu musí být ten správný čas, správný věk, správné rozpoložení. Bohužel, jako povinná četba si myslím, že spíše odradí a to právě jazykem, neaktuálností.
IG: ctenislaskou
Já to tam cítila - ten posun v myšlení a zodpovědnosti hlavního hrdiny se stupňoval až do závěrečné scény s "Phoebulkou" - celou dobu jsem nevěděla, o čem kniha je, až když jsem dočetla poslední řádky, tak vám dojde, že to vlastně není o nějakém ději.
K překladu - "to mě umrtvilo - it nearly killed me" - dle mého názoru překladatelský průser.
Přečetla jsem proto, že je to prostě "klasika". Upřímně, jsem ráda, že jsem se do ní pustila, ale moc mne neoslovila.
Asi jedna z mých oblíbených knížek! Trochu mě mrzí, že jsem se k ní nedostala dřív. Vyprávění Holdena se čte jedním dechem a jednoduchý hovorový jazyk dodává příběhu nadčasovost. Holden se celou dobu snaží najít někoho, kdo ho konečně bude poslouchat. Bohužel ve světě dospělých nenachází nikoho, a to ho utvrzuje ještě více v jeho odporu k samotnému konceptu dospívání.
Ze začátku na mě příběh působil poněkud pomalejší, poté co opustil práh školy se příběh pomalu rozjíždí. Dlouho jsem přemýšlel o čem tato vlastně má vyprávět a proč je tak adorovaná. Jedná se zpověď rozzlobeného mladého muže, který je každým coulem svého těla negativní a nedokáže svou negativitu, která pramení ze zmatenosti a ztracenosti, překonat. Je to člověk, který je ztracen, hledá sám sebe a snaží se svou ztracenost naleznout ve svých představách, kam i často utíká. Jeho dobrá společenská situovanost a široká škála možností přispívají k jeho ztracenosti ve společenském řádu meziválečné USA.
Příběh dospívajícího Holdena, který si snaží vydobýt své místo ve světě a uniknout průměrnosti. Od knihy jsem měla veliká očekávání, a možná i proto jsem byla nakonec lehce zklamaná. Chápu, že kniha neměla vyprávět nějaký velký příběh, jako spíš jen vylíčit pocity sedmnáctiletého chlapce, ale i tak jsem měla velké problémy se do knihy začíst a vždy jsem se do ní spíš nutila. Kniha však celkově určitě stojí za přečtení, už jen proto, že se jedná o tak významné dílo, ale já se do ní už asi znovu nepustím.
Štítky knihy
New York americká literatura dospívání USA (Spojené státy americké) studenti psychologické romány černý humor škola internát pro chlapce
Autorovy další knížky
| 1960 |  Kdo chytá v žitě |
| 1971 |  Devět povídek |
| 1987 | Franny a Zooey |
| 1987 | Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte! / Seymour: Úvod |
Hodnotiť to budem až neskôr, knihu som prečítala vo veku, kedy ma nahnevalo, že ma v rámci povinného školského čítania čokoľvek nútili prečítať (mala som svoje obľúbené žánre), tak si ju dám ešte raz, každopádne, čo si spred tých 25 rokov pamätám, bolo, že na to, aká tenká tá kniha je, som ju čítala hrozne dlho... Snáď to teraz, keď už som 40tnička, bude lepšie a niečo mi to do života dá. :-)