Kdo chytá v žitě
J. D. Salinger (p)
Jeden z nejpopulárnějších amerických poválečných románů od klasika moderní literatury. Příběh vyprávěný sedmnáctiletým Holdenem Caufieldem je vlastně popisem necelých tří dnů jeho cesty domů (po opuštění přípravky v Pencey) předvánočním New Yorkem, kdy se Holden konfrontuje s řadou lidí (spolužáci, venkovanky ze Seattlu, prostitutka a její pasák, rodiče, učitel...). Více než putováním prostorem je tato cesta však spíše putováním od nevinnosti k vědoucnosti, od sebeneznalosti k sebeuvědomění, od izolace k pocitu sounáležitosti s okolním světem. Černý humor, jímž je tento svět nazírán, je jednou ze zbraní proti němu: člověka, který není schopen se světu smát, brzy jeho zoufalství zahubí...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2010 , Knižní klubOriginální název:
The Catcher in the Rye, 1951
více info...
Přidat komentář
Mnoho lidí tvrdí, že je to přeceňované dílo. Já tvrdím, že je nedoceněné... nedocenitelné.
Je přece jedno, že tahle kniha v dnešní době už nedokáže vzbudit takový rozruch, jako v době, kdy byla napsaná. O to přece nejde! Nejde o ten rozruch, o tu kontroverzi! Nejde o příběh a ani o hlavní postavu. Hlavní postavou, by mohl být každý z nás... v tom je ta jedinečnost. Každý z nás se může stát hlavním hrdinou... ´
Každý z nás má, a nebo měl, v životě tak nějak prázdno...
A že je to vlastně o ničem? A o čem jiném, než o ničem by to mělo být? Vždyť celý lidský život je o ničem...
Genialita Salingera a jeho Kdo chytá v žitě spočívá v tom, jak dokázal zachytit tu ohromnou nesmyslnost bytí...
Sláva některých knih jde někdy do takových výšin, že nakonec mnohé čtenáře zklame. Jenže většina knih není slavná proto, že by byly geniální v tom slova smyslu, že by se v nich každý našel - jsou geniální proto, že se v nich autor nebál mluvit tak, jako nikdo jiný před ním. Kdo chytá v žitě je prostým vyprávěním obyčejného, vnímavého, ač nijak vytříbeného kluka, který prostě nechápe okolní svět a na rozdíl od všech ostatních se to nebojí přiznat. Ukazuje prstem a za to se mu dostává jen nepochopení a kárání (a paradoxně končí v péči psychologa). Je to dílo odvážné, svěží a dodnes velmi neotřelé. Kdo jde chytat s Holdenem do žita, ať nečeká, že tam najde zlato a poklady. Nejde o to, co v něm najde, ale co vlastně představuje.
Knihu jsem si přečetla po shlédnutí hodnocení knih zde na databázi a můžu říct, že mě zase tolik nenadchla. Je to pěkný příběh, na odpolední odpočinek skvělá.. ale že by to byla nějaká úchvatná kniha? Nepřišlo mi. Pro mě blízké téma, rychlé čtení - proto 4 hvězdičky. :)
„Nikdy nikomu o nikom nevypravujete, poněvadž by vám pak začal scházet.“ Kdo chytá v žitě je moje nejoblíbenější kniha. Když čtete pozorně a snažíte se hledat hlubší smysl i v těch nejbanálnějších (a na první pohled možná i hloupých) myšlenkách, zjistíte, kolik zbytečných frází denně používáme a že ve spoustě věcí, kde bychom se klidně mohli řídit sami sebou, děláme to, co se od nás očekává. A pokud někdo prohlašuje, že nechápe, jak tohle může být jedno z nejvýznamnějších děl klasické americké literatury, neumí číst mezi řádky.
Oblíbená a uznávaná klasika, která šla úplně mimo mě. Jakoukoli kontroverzi z jejího obsahu vymazal čas, příběh je o ničem.
Doufal jsem v nahlédnutí do nitra existencionálně tápajícího teenagera, čímž si někdy prošel každý, ale to jsem našel zajímavější snad i v Diskopříběhu.
Holden je ve všech směrech nezajímavej a ufňukanej fracek, se kterým jsem se nedokázal ztotožnit absolutně v ničem. Tahle kniha mě nejen k smrti nudila, ale místy i vysloveně rozčilovala.
Možná v jiném životě.
Asi jsem se k této knize dostal pozdě, než by bylo třeba. Chvíli jsem teda s Holdenem chytal v žitě, asi tak do té vzdálenější půlky knihy. Pak jako bych trošku začal hledat cestu z toho žitného lánu postřehů a názorů kluka, který byl věčně něčím deprimovaný. To mě deprimovalo :-)
Stojí za přečtení, ale že by mě nějak umrtvila, to jako ne :-)
Nemam tuseni cim to je, ale takhle knizka se mi nelibila. Pribeh byl dobry, ale strasne me iritovalo vecne "umrtvilo me to" a celkove mi vadila primitivni forma jazyka, jakou je roman napsan.
Mně tahle kniha přišla teda doopravdy báječná a skvělá a tohle všechno. Vážně. Bez psiny.
Kdesi som čítala,že Holdena obdivoval nejeden anarchista a napr aj týpek,ktorý zabil Johna Lennona.Ktovie prečo...hmm..Ako myslím to tak, že, čo preboha na postave Holdna ľudia vidia?Čo vidia vlastne na tom príbehu? Tieto otázky sú pre mňa tak nepochopiteľné ako napríklad prečo je (údajne)najväčší výskyt UFO na Slovensku práve nad našou jadrovou elektrárňou:D
Priznám sa, že je to jedna z mála knižiek, kde som hlavného hrdinu nemohla ani vystáť. Miestami som mala obrovskú chuť s ním zatriasť a nafackovať mu, nech sa spamätá. Holden proste nie je moja šálka kávy, tak znudeného, neambiciózneho, negativistického človeka by som asi v svojej prítomnosti nezniesla. Prečítala som ju dva krát, po prvom sklamaní som jej chcela dať ešte jednu šancu, ale bohužial - jediné, čo vo mne vzbudila bolo naštvanie nad tým nevďačným malým spratkom, čo nevie, čo so sebou.
Holden Caulfied je (tedy alespoň pro mě) z jisté části kombinací Poláčkova Péti Bajzy a Hrabalova Miloše Hrmy. Nesmírný sympaťák se specifickým jazykem, zkrátka žádný tajtrlík. I když si to možná neuvědomuje a i když by si to možná přál, není první rebel, který byl kdy zmaten, vyděšen, podrážděn a dokonce zhnusen chováním lidí. A myslím, že ani poslední. Je to citlivý člověk, se smyslem pro ironii a s poetickým pohledem na svět (jak praví přebal knihy), což je prostě kouzelná kombinace. To jeho třídenní tápání, to je pro něho ta nejlepší škola a jestli se chcete o životě něco přiučit i vy, neváhejte a opusťte s Holdenem Pencey. Stojí to za to..
Četl jsem tuhle knihu na začátku 80. let. Komouši jí tenkrát vydali, protože ukazovala desiluzi života v kapitalizmu. Moc mě nebavila tenkrát a dneska by to bylo ještě horší. Trochu nechápu ten její kultovní status. 45 %.
Možná ve své době, to byla odvážná pokroková kniha. Dneska je to už jen hodně slabý odvar Nicka Twispa (Mládí v hajzlu). Pořád jsem čekal až do poslední stránky, že se tam něco stane, ale ono se tam vůbec nic nestalo - ta kniha nemá skoro žádný děj, jen vzpomínky hlavního hrdiny a jeho toulání po městě. Je pravda, že autor skvěle vylíčil pocity teenagera, ale to je asi tak vše.
Potřebovala jsem si zpravit chuť po Mechanickém pomeranči a sáhla po této knize - nebyl to úplně nejlepší nápad. K hlavnímu hrdinovi jsem zaujala neutrální vztah, jenom mě trochu rozčiloval jeho častý pláč (asi jsem ještě nikdy neviděla sedmnáctiletého kluka brečet). Nemohla jsem se ale zbavit dojmu, že některé z věcí, které jej deprimovaly (a že jich bylo), bych spíš čekala u staršícho zkušeného člověka, než u dospívajícího kluka (a určitě aspoň půlka těch věcí deprimovala i samotného autora :)). A taky mě vlastně štvalo, že si Holden vůbec nevážil toho, že mu rodiče financovali vzdělání - nebo aspoň předpokládám, že všechny ty školy a internáty nebyly zadarmo - to je ostatně i současný jev a je mi z toho pěkně zle. Kniha mě celkově moc neuchvátila, ale když jsem ji omylem dvakrát zapomněla v práci a tudíž jsem ji nemohla večer číst, tak mi docela chyběla - ale možná to bylo proto, že už jsem ji chtěla mít dočtenou. Jo a absolutně jsem si nedokázala představit New York 50. let. Po jazykové stránce ale velmi zdařilé dílo!
Štítky knihy
New York americká literatura dospívání USA (Spojené státy americké) studenti psychologické romány černý humor škola internát pro chlapce
Autorovy další knížky
1971 | Devět povídek |
1960 | Kdo chytá v žitě |
1987 | Franny a Zooey |
1987 | Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte! / Seymour: Úvod |
Kniha mě moc nenadchla, oceñuji akorat čtivou formu psaní. Děj mi přijde o ničem, bohužel jsem čekala víc.