Kdo se bojí Virginie Woolfové?
Edward Albee
Soukromý večírek, který pořádá dcera rektora univerzity Marta a její muž Jiří, kdysi nadějný historik. Hosty jsou mladí manželé biolog Nick a jeho žena Drahunka. Čtyři postavy hrají během noci kruté hry, ve kterých se probírají ta nejsoukromější témata, odkrývají se utajované komplexy, nenávisti i úzkosti. Autor tu odbourává konvence, přetvářku, ohledy i zábrany. V závěru Jiří s Martou, zbaveni svého snu, stojí spolu na pokraji něčeho, co by mohlo být začátkem.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2008 , ArturOriginální název:
Who's Afraid of Virginia Woolf?, 1962
více info...
Přidat komentář
Dva manželské páry, alkohol tekoucí proudem a staré křivdy rámují jednu noc, kdy se odkrývají stará tajemství. Někdo problémy řeší napřímo, někdo je nechává "vyhnít" a někdo si musí pozvat do domu úplné cizince, aby je použil jako katalyzátor pro vyřčení krutých "pravd". Rozhovor, kdy pomalu a jistě ukapává jedna kapka jedu vedle druhé. Jízlivost a krutost je všudypřítomná a zasahuje do života všech zúčastněných. Patlání se v minulosti i přítomnosti všech aktérů nebylo nic příjemného. Za přečtení to však stálo. Je dobré vědět, kam až lidé ve své zhrzenosti z nenaplněných ambicí mohou dojít.
Mnoho autorů se dnes pokouší a sarkasmus, ale výsledek je spíš trapný. Tahle hra by mohla být učebnicí distingovaného sarkasmu, který netlačí na pilu. Moc hezký text.
Kdybych byla ve skutečném životě svědkem podobného rozhovoru, sestávajícího z opileckých urážek a nedořečených vět, odešla bych pryč už na začátku. Je trochu ironické, že jen protože Albee tyhle dialogy „ze života“ sepsal, cítila jsem určitý závazek nechat si je doznít v hlavě až do konce.
„Kdo se bojí VW“ mi vlastně nepřijde jako absurdní drama, jen jako hodně nudná konverzační hra, kde vyplouvá na povrch nízkost, prostřednost, krutost a utrpení čtyř lidí. V závěru pak zjišťujeme, že Marta s Jiřím jsou ještě asi o desetinu šílenější než na začátku. Toť vše. Nevidím v tom ani kritiku vyšší střední třídy (což tady někdo zmiňoval): nezdá se mi, že by postavy byly zvlášť sociálně reprezentativní. Mně osobně připadají spíš jako případové studie extrému. Myslím si, že Jiřího s Martou nelze pokládat za normální dvojici.
Jelikož je hra vystavěná na rozhovoru dvou akademiků a jejich partnerek, z nichž jedna je dcerou rektora, očekávala jsem jinou úroveň komunikace. Třeba dialog mezi historikem Jiřím a biologem Nickem se chvíli zdál slibovat docela zajímavou výměnu názorů o eugenice a roli jedinečného či nepředvídatelného v dějinách, vzápětí se však zase utopil v blábolení. Dobře, chápu, je to absurdní drama, mluvčí se prostě míjejí. Fajn. Ale jestli mělo ukázat, že i nejcivilizovanější osoby jsou v jádře vlastně zvířecké (?) ..., no, byla bych se zobecňováním příkladu těchhle čtyř opatrná.
Také mě napadla možnost, že Albee na vztahu Jiřího a Marty předvádí chorobnost manželství a lásky obecně. Moje kamarádka-anglistka, která mi hru doporučila, ovšem naopak tvrdí, že je konejšivě romantická, jelikož Marta Jiřího miluje a sama sebou pohrdá. I kdyby, nic by to neměnilo na patologičnosti jejich vztahu (nazývat vlastního manžela „plísní katedry“...). Nicméně já osobně bych se přikláněla spíš k tomu, že autor záměrně napsal postavy odpudivé. Zdržovat se po těch 160 stran ve společnosti Jiřího, Marty, Nicka a Drahunky mi bylo nepříjemné. A žádné sebelítostivé monology hrdinů můj dojem nespravily — tihle lidé si prostě trpět zasloužili.
Je zvláštní, že „Kdo se bojí VW“ má podobný rámec jako Sartrovo „S vyloučením veřejnosti“: několik postav se baví v uzavřené místnosti, přičemž poznáváme jejich tajemství, a to ne právě přívětivá. Jenže Sartre měl dynamiku a taky hlavu a patu, tohle ne. Leccos ještě mohl napravit závěr. Nenapravil. Popravdě jsem se ani nechtěla smířit s tím, že pointa má být taková, jaká je, a uvěřila jsem tomu až po poněkud příliš vášnivé debatě s kamarádkou (která hru zbožňuje). Takže beru na vědomí, že jsem moc hloupá, než abych tohle báječné, pronikavě intelektuální absurdní drama ocenila.
Místy sarkastické, místy mi dialogy připomínaly forbíny V+W, místy hodně drsné a celkově dost smutné. Na jedné straně jako satira maloměšťácké přízemnosti nadčasové, na straně druhé člověku umožňuje posoudit, kam (a zda) se společnost jako celek posunula. V našich krajích určitě, když tak čtu o některých "kauzách" na západ od našich hranic (politická korektnost apod.), mám pocit, že trend směřuje k ještě tvrdšímu pokrytectví.
Zajímavé, ale že bych z toho byl extra nadšený, to zase ne.
Trošku absurdní, velmi vtipné, lehce i bolí. Drama Kdo se bojí Virginie Woolf je neskutečně hravě a s lehkostí napsané, naproti tomu vývoj událostí je posléze až mrazivý, jako ten led, co cinká ve sklenici.
Pokrytectví, přetvářka, maloměšťáctví, ty hrozné vlastnosti střední vrstvy se zde ukazíují v plném světle, dovedené ad absurdum, a spolu s repetujícímy replikami určitých postav tvoří takřka pitvornou frašku...
Big Bad Woolf.
Vůbec jsem netušil, co od tohoto žánru a tohoto konkrétního dramatu očekávat, a tak jsem se nechal unášet tím, co mi bylo autorem předloženo. Níže je pak naprosto trefně poznamenáno, že se těžko vysvětluje, proč je ta kniha dobrá, ale ona prostě dobrá je. Já se čtenářsky bavil a s pusou mírně otevřenou postupně objevoval a odkrýval různá a mrazivá tajemství snad všech postav. A na konci to pak padlo a vyvrcholilo.
"All truth," as George admits, "[becomes] relative."
Bylo zajímavé postupně odkrývat minulost jednotlivých postav z přibývajících náznaků. Vyvrcholení hry bylo rovněž působivé.
Tohle drama na druhou stranu nenabídlo nijak moc myšlenek nebo hlubokých postřehů a i těch vtipných či jazykově vytříbených replik tam oproti takovému Shakespearovi bylo pomálu.
Hra si podle mě získala určitou proslulost spíš kvůli tomu, že v době svého uvedení byla poměrně šokující. Jinak je to spíš slušně napsané drama, nic víc.
Špičková sonda do skrytých životů manželských párů - ve své době to musela být pecka (i filmová adaptace zůstává neobvykle svěží). Současník dnes možná úplně nepochopí soudobé souvislosti typu proč Marta jako žena v domácnosti prožívá kariérní neúspěch svého manžela jako svůj vlastní nebo že dítě bývalo symbolem úspěchu manželství.
Bohužel se kniha těžko popisuje a ještě složitěji se vysvětluje, proč je vlastně tak dobrá!
Celý děj je jako vystřižený z ústavu pro duševně choré a zasazen do kulis společnosti lidí, jež jsou považováni za inteligenci a vyšší střední třídu. Bohužel každý jeden z nich je hluboko uvnitř zvíře, které chce všem kolem ubližovat - trhat, výt, plivat krev. Zároveň jako zvíře trpí - chce se stočit do klubíčka, plakat, lízat rány uštědřené životem.
Nikdo není oběť.
P.S. Přečtěte si to!
Poměrně tenká kniha dialogů mezi dvěma manželskými páry během jedné noci. Čte se dobře, ale dobře z toho člověku není. Cynismus, urážky, rýpání, pocit nenaplnění... A příčina? Mimo jiné skutečné důvody, ze kterých si bereme své manžely a manželky. Přiznejme si to.
Kdo se bojí Virginie Woolfové pro mne bylo velkým překvapením. Jakkoli jsem vůbec nepropadla Čekání na Godota a chtěla tím absurdní dramata zavrhnout jako mně nenakloněný žánr, Virginie mě neskutečně bavila. Surová syrovost, sílící s postupem času i množství alkoholu, odsouzení hodnost činů postav, postupné odkrývání historie obou párů, které vedlo až k silnému finále, které mne dostalo na kolena a nepříjemně hořký, tísnivý pocit ve mně zůstal ještě dlouho poté. Nedůvěřovala jsem jí, ale nakonec ve mně knížka zanechala velice intenzivní zážitek. Doporučuji.
Drama ukazuje člověka v jeho sterilitě, pramenící z moderní společnosti a demýtizuje americký sen. Každá ze čtyř postav má své utajované problémy, hluboko zakořeněná tajemství, úzkost, nenávist i komplexy, které během jedné noci vyjdou na povrch a postavy zústavají obnaženy v celém svém zoufalství. Dialogy v této hře jsou lichlavé, vtipné, s ironickým až cynickým nadhledem a primárně založeny na principu agresivní hry využívající protiklady reality.
Tématem této hry je sterilita a prázdnota, umocněná neplodností obou manželství.
Tato hra je velmi zvláštní, ale to je tím, že tato hra je absurdní drama. Ale přestože je zde i humor v této knize zvláštní, tak je zajímavý. Asi nemám k této knize moc slov, ale charakteristiky postav jsou zde vykresleny hodně dobře a drama velmi dobře zachycuje problémy jak postav tak jejich manželství a postupné odhalovaní těchto problémů. Pokud si chcete tuto knihu přečíst musíte se připravit na všudypřítomné hry mezi postavami a neustálé útoky, které tyto hry obnáší.
Absurdní drama, první, které jsem četl. Vlastně jsem až díky němu pochopil o čem absurdní drama je. Nejde o nějakou formu magického realismu, jde o realitu, kde lidé ztratili schopnost komunikovat. Ne snad, že by mezi sebou nekomunikovali, ale slova, která vyslovují nemají žádnou hodnotu, jsou to pouze iluze/klamy/absurdity. Příběh sám je vcelku prostý. Postarší manželský pár přijde domů a záhy se dostaví jejich hosté. Dojde ke komunikaci a hosté nakonec odejdou. To je vše. Ale hlavním těžištěm děje není, co se stane, ale co se řekne. Jazyk a jeho schopnost spojovat lidi skrze komunikaci je zde vystaven kritice. Tedy ve skutečnosti je vystaven kritice fakt, že je jazyk zneužíván k nekomunikaci. A jak postupně konverzace plyne, tak se odhaluje nitro a pozadí jednotlivých postav.Musím říct, že mě hra zasáhla opravdu silně. Velice kvalitně napsáno a bezpochyby se mám v plánu k textu vrátit v budoucnosti. Pro hlubší pochopení disfunkce jazyka, jak je prezentována, bych doporučil jazykovědné práce Noama Chomskyho, eseje George Orwella o propagandě či v názorné ukázce srovnání jazyka s realitou esej Václava Havla Moc bezmocných.
Ou, tak tohle nebyla dobrá volba! Dramata mi nevadí, ale absurdní drama, hm, to asi nebude pro mě. Ještě mrknu na představení, jestli mi třeba něco neuniklo, ale moc šancí tomu nedávám.
A to jsem si jistá, že jsem to ve finále i pochopila! Tedy tu pasáž se synem určitě. Jinak jsem absolutně nechápala, co je to za nesmysl. Ostatně, z wikipedie jsem se dozvěděla, že absurdní drama zobrazuje skutečnost jako nesmyslnou. Takže pokud jsem to pochopila jako nesmysl, pochopila jsem to správně? :-)
Jediné, co hodnotím kladně, je počet postav. Celkem čtyři, takže odpadá jakákoliv složitější orientace. Ovšem cca v půlce jsem přestala přemýšlet o tom, kdo je mi nejsympatičtější, a přeformulovala jsem úvahu na to, kdo z nich je nejmíň na hlavu.
Film (z roku 1966) som videla pred 20 rokmi niekolko krat po sebe. Bola som ocarena dejom (dejom-nedejom, kedze ide o pribeh zalozeny na dialogoch), jeho gradaciou, britkostou, zavaznostou.
Po knihe som siahla z nostalgie a cakalo ma mile prekvapenie: pri citani som mala pocit, akoby som znova videla film. Vobec som netusila, ze cesky dabing je z velkej casti okopirovany z ceskej verzie knizky.
Vobec ma tento fakt neprekvapil, lebo kniha je napisana, aj prelozena genialne.
Kto ma rad pribehy s komornym prostredim a akcnost vie uvidiet nielen v lietajucich rekvizitach a vrhajucich sa zbraniach, ale aj v dialococh uzavretej skupiny ludi, nech si dopraje tuto knizku.
Proč jsem se tak dlouho vyhýbal dramatu? Proč? tleskám Tleskám TLESKÁM
Inteligentní a tedy náročné čtení,
to vždy uvítám vřele,
tak a teď jdu do postele,
možná ale neusnu – možná neusnu směle.
Knižně, divadelně i filmově. A pokaždé skvělé, skvělé, skvělé. (Ale asi to nebude pro každého, po představení jsem totiž s úžasem vyslechla, jak se jedna slečna ptá druhé: A ten jejich syn teda umřel nebo ne?)
(Zlý) smích s pláčem na krajíčku. Nenávist a úzkost. Absurdní drama je jedinečným prostředkem pro vyjádření rozporuplného světa lidských vztahů v moderní době.
A ještě k názvu: Kdopak by se Kafky bál? v překladu se mi líbí více než originální název s Virginií Wolfovou díky rytmu, který v sobě nese.
Štítky knihy
zfilmováno americká literatura manželství manželské hádky
Autorovy další knížky
2008 | Kdo se bojí Virginie Woolfové? |
1964 | Stalo se v ZOO |
2004 | Hra o manželství / Koza aneb Kdo je Sylvie? |
1964 | Hry |
1970 | Všechno na zahradě |
Jedná se o absurdní drama. Toto drama mi v minulosti někdo doporučil, a tak jsem se rozhodl, že si jej přečtu. Hra má 3 dějství – Radovánky a hry, Valpuržina noc a Zažehnání zlých duchů.
V tomto dramatu vystupují jen 4 postavy: MARTA (52 let), její manžel JIŘÍ (46 let), DRAHUNKA a její manžel NICK (28 let). Jednoho dne Drahunka a Nick navštíví Martu a Jiřího v jejich domě. Všichni mají něco popito, diskutují o různých věcech a hrají podivné hry (Hurá na hosty, Hupky, hupky na hostitelku).
Dialogy postav jsou pichlavé, vtipné, s ironickým až cynickým nadhledem a primárně založeny na principu agresivní hry využívající protiklady reality minulé, přítomné i budoucí, paměti a fantazie.
Při četbě jsem si nebyl v určité věci jistý a až v doslovu jsem si to ujasnil.