• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 10 knih

Nové komentáře u knih Edward Albee

Kdo se bojí Virginie Woolfové?

„Jedná se o absurdní drama. Toto drama mi v minulosti někdo doporučil, a tak jsem se rozhodl, že si jej přečtu. Hra má 3 dějství – Radovánky a hry, Valpuržina noc a Zažehnání zlých duchů. V tomto dramatu vystupují jen 4 postavy: MARTA (52 let), její manžel JIŘÍ (46 let), DRAHUNKA a její manžel NICK (28 let). Jednoho dne Drahunka a Nick navštíví Martu a Jiřího v jejich domě. Všichni mají něco popito, diskutují o různých věcech a hrají podivné hry (Hurá na hosty, Hupky, hupky na hostitelku). Dialogy postav jsou pichlavé, vtipné, s ironickým až cynickým nadhledem a primárně založeny na principu agresivní hry využívající protiklady reality minulé, přítomné i budoucí, paměti a fantazie. Při četbě jsem si nebyl v určité věci jistý a až v doslovu jsem si to ujasnil.“... celý text
— Marekh

---

Kdo se bojí Virginie Woolfové?

„Dva manželské páry, alkohol tekoucí proudem a staré křivdy rámují jednu noc, kdy se odkrývají stará tajemství. Někdo problémy řeší napřímo, někdo je nechává "vyhnít" a někdo si musí pozvat do domu úplné cizince, aby je použil jako katalyzátor pro vyřčení krutých "pravd". Rozhovor, kdy pomalu a jistě ukapává jedna kapka jedu vedle druhé. Jízlivost a krutost je všudypřítomná a zasahuje do života všech zúčastněných. Patlání se v minulosti i přítomnosti všech aktérů nebylo nic příjemného. Za přečtení to však stálo. Je dobré vědět, kam až lidé ve své zhrzenosti z nenaplněných ambicí mohou dojít.“... celý text
— Isew

---

Kdo se bojí Virginie Woolfové?

„Mnoho autorů se dnes pokouší a sarkasmus, ale výsledek je spíš trapný. Tahle hra by mohla být učebnicí distingovaného sarkasmu, který netlačí na pilu. Moc hezký text.“... celý text
— LeserDe

---

---

Kdo se bojí Virginie Woolfové?

„Kdybych byla ve skutečném životě svědkem podobného rozhovoru, sestávajícího z opileckých urážek a nedořečených vět, odešla bych pryč už na začátku. Je trochu ironické, že jen protože Albee tyhle dialogy „ze života“ sepsal, cítila jsem určitý závazek nechat si je doznít v hlavě až do konce. „Kdo se bojí VW“ mi vlastně nepřijde jako absurdní drama, jen jako hodně nudná konverzační hra, kde vyplouvá na povrch nízkost, prostřednost, krutost a utrpení čtyř lidí. V závěru pak zjišťujeme, že Marta s Jiřím jsou ještě asi o desetinu šílenější než na začátku. Toť vše. Nevidím v tom ani kritiku vyšší střední třídy (což tady někdo zmiňoval): nezdá se mi, že by postavy byly zvlášť sociálně reprezentativní. Mně osobně připadají spíš jako případové studie extrému. Myslím si, že Jiřího s Martou nelze pokládat za normální dvojici. Jelikož je hra vystavěná na rozhovoru dvou akademiků a jejich partnerek, z nichž jedna je dcerou rektora, očekávala jsem jinou úroveň komunikace. Třeba dialog mezi historikem Jiřím a biologem Nickem se chvíli zdál slibovat docela zajímavou výměnu názorů o eugenice a roli jedinečného či nepředvídatelného v dějinách, vzápětí se však zase utopil v blábolení. Dobře, chápu, je to absurdní drama, mluvčí se prostě míjejí. Fajn. Ale jestli mělo ukázat, že i nejcivilizovanější osoby jsou v jádře vlastně zvířecké (?) ..., no, byla bych se zobecňováním příkladu těchhle čtyř opatrná. Také mě napadla možnost, že Albee na vztahu Jiřího a Marty předvádí chorobnost manželství a lásky obecně. Moje kamarádka-anglistka, která mi hru doporučila, ovšem naopak tvrdí, že je konejšivě romantická, jelikož Marta Jiřího miluje a sama sebou pohrdá. I kdyby, nic by to neměnilo na patologičnosti jejich vztahu (nazývat vlastního manžela „plísní katedry“...). Nicméně já osobně bych se přikláněla spíš k tomu, že autor záměrně napsal postavy odpudivé. Zdržovat se po těch 160 stran ve společnosti Jiřího, Marty, Nicka a Drahunky mi bylo nepříjemné. A žádné sebelítostivé monology hrdinů můj dojem nespravily — tihle lidé si prostě trpět zasloužili. Je zvláštní, že „Kdo se bojí VW“ má podobný rámec jako Sartrovo „S vyloučením veřejnosti“: několik postav se baví v uzavřené místnosti, přičemž poznáváme jejich tajemství, a to ne právě přívětivá. Jenže Sartre měl dynamiku a taky hlavu a patu, tohle ne. Leccos ještě mohl napravit závěr. Nenapravil. Popravdě jsem se ani nechtěla smířit s tím, že pointa má být taková, jaká je, a uvěřila jsem tomu až po poněkud příliš vášnivé debatě s kamarádkou (která hru zbožňuje). Takže beru na vědomí, že jsem moc hloupá, než abych tohle báječné, pronikavě intelektuální absurdní drama ocenila.“... celý text
— JulianaH.

---

Kdo se bojí Virginie Woolfové?

„Místy sarkastické, místy mi dialogy připomínaly forbíny V+W, místy hodně drsné a celkově dost smutné. Na jedné straně jako satira maloměšťácké přízemnosti nadčasové, na straně druhé člověku umožňuje posoudit, kam (a zda) se společnost jako celek posunula. V našich krajích určitě, když tak čtu o některých "kauzách" na západ od našich hranic (politická korektnost apod.), mám pocit, že trend směřuje k ještě tvrdšímu pokrytectví. Zajímavé, ale že bych z toho byl extra nadšený, to zase ne.“... celý text
— vlkcz