Když jedné zimní noci cestující
Italo Calvino
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/339816/bmid_kdyz-jedne-zimni-noci-cestujici-2yM-339816.jpg
4
127
127
Román Když jedné zimní noci cestující je rafinovaným beletristickým dílem, je to "kniha o knihách", i o sobě samé. Kombinují se zde dvě narativní linky - tou první je příběh Čtenáře a Čtenářky, druhou tvoří úvodní kapitoly deseti románů, které se mezi sebou rozmanitými způsoby proplétají, a tím vyvolávají napětí a neustále živí čtenářovu zvědavost. Calvinovi se tak do struktury jednoho románu podařilo zakomponovat fragmenty různých prozaických žánrů, které napodobuje a paroduje. Četba této neobvyklé knihy vyvolává otázky po vztahu "psaného" a "nepsaného", literatury a skutečnosti či autora a čtenáře, ale zároveň se stává zábavným literárním dobrodružstvím.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , DokořánOriginální název:
Se una notte d'inverno un viaggiatore, 1979
více info...
Přidat komentář
Z hodnocení knihy jsem pravda trochu v rozpacích, nejvíc mě bavily autorovy prvky zábavné mystifikace, které jsou pro Calvina typické, ale méně už složitá rámcová konstrukce, do které jsou postupně všechny postavy z knihy začleněny (nebýt skvělého doslovu Jiřího Pelána asi bych hodnotil hůř).
Ve vztahu čtenáře a autora jsem tedy na straně čtenářky Ludmily a mám také trochu pocit, jako bych po přečtení, překročil pomyslnou hranici mezi čtenářem a autorem, která by se neměla překračovat.
Na mne až příliš meta...: stačilo by číst dva romány smíchané v jednom (což je zde premisa celého díla), ale číst o dvou románech smíchaných v jednom a o čtenáři čtoucím dva romány smíchané v jednom, to je nějak moc vrstev a moooc abstrakce, do kterých se mi nechce nořit (pak bych se nemusela už vůbec z meta-tenat ani vymanit).
Některé myšlenky vtipné a zajímavé, jiné ale anachronismy (kdo ještě dnes musí rozřezávat archy na čitelné listy ve svých nových knihách? - a to to bylo napsané až v roce 1979!).
Deset příběhů a k tomu ústřední linka o čtenářích, čtení, knihách, autorech, plagiátech a překladech. Pokud žijete literaturou, je tato kniha rozhodně něco pro vás. Právě ony kapitoly, kdy Calvino přímo oslovuje čtenáře, byly velice úsměvné a nahlížet na čtenářský svět zase i z jiného úhlu pohledu bylo velmi zajímavé. Calvino vzbudil můj zájem. Další čtení nebo nahlédnutí do jiné tvorby tak určitě jednoho dne přijde.
„Jak dobře bych psal kdybych tu nebyl!“
Je to o čtenáři, o autorovi, o románových postavách, o knize v knize v knize. Děje se to stále, je to ukončeno, a přesto stále na začátku. Tolik rovin, jako když řeknete, že je jedno kudy jdete, stejně někam dojdete.
Skvělá kniha pro všechny milovníky literatury, psaní, procesu tvorby i samotného čtení. Velké čtenářské dobrodružství snad se všemi styly literatury - od špionážního thrilleru, přes východní vesnický román, po vycizelovaný japonský erotický příběh. To vše v jedné knize. Italo Calvino je velký Mistr.
Tak tohle je slušná fantasmagorie v tom nejlepším slova smyslu!
Náhoda, s níž sem seznámil s Calvinovou tvorbou, zcela odpovídá intenci tohoto románu; láska s jakou jsem propadl jeho dílu od ní není příliš vzdálená.
Ano, četl jsem o sobě, četl jsem o své lásce ke knížkám, četl jsem o svých myšlenkách, samotě s ojedinělým dílem, jež nikdo jiný nezná...
Román má několik vrcholů, sám sebe vysvětluje, zesměšňuje, paroduje, naplňuje.
Asi nejkrásnějším s krásných okamžiků je v samém závěru díla - hrnec, pekáč, svíčková, roura od kamen!
Nekompromisní postmoderna, která neustále záměrně odepírá čtenáři hlavní příběhový fetiš: finále. Ale za to mu poskytuje lahůdku v podobě neustále do sebe vnořovaných příběhů, kde v každé vrstvě znovu a znovu ustavuje instanci vypravěče, autora, čtenáře a postavy. Přidejte k tomu porci výživného, sofistikovaného humoru a okořeňte si mixem kulturních aluzí. Calvino buduje kompozici svého románu jako matematický model ve stylu Oulipa, ale zároveň jde o milostný dopis možnostem literatury - nebo možná by bylo lépe říct: možnostem čtení. Jen samotná kapitola "Z deníku Silase Flaneryho" je tak fantastickým esejem o autorství a čtenářství, že by si zasloužila pět hvězd - a podobně i borgesovská kapitola o zrcadlech "Tam, kde se linie protínají".
Kniha sa mi nepáčila. Neviem, či je to len slovenským prekladom, alebo samotnou knihou (mám tušenie, že len prekladom, súdiac podľa pozitívnych reakcií ostatných užívateľov). Autor pred čitateľom fúka balón a čaká, že sa bude tešiť a tlieskať rukami, keď splasne. To by nemusel byť zlý postup, len to nemôže byť nuda (autor nedýcha naplno, pení len tak akoby pre deti, vie, že nikto dospelý sa nepozerá).
Jsem příznivcem silných příběhů a silných poselství a moderní literaturu v tomto směru shledávám méně zajímavou než díla starší. Nemám rád knihy, které stojí čistě na stylu - s jednou výjimkou, a tou je tato kniha. Ne že by tu žádný příběh nebyl, to ne, je jich tu naopak spoustu, ale prakticky žádný není dokončen a celé se to zamotává a zamotává, tak, že by to bylo frustrující, kdyby to nebylo tak brilantně zvládnuté. A pokud tu nějaký ten příběh s poselstvím je, pak je to oslava onoho tajemného a magického procesu, jež je spojený se čtením románů.
Ačkoliv mi hodně pomohl doslov, nemohu říct, že jsem knihu pobrala zcela. Jednou bych se k ní ráda vrátila a četla ji znova, novým pohledem, lépe informovaná o autorových záměrech, ale až s větším odstupem.
Calvinův románový labyrint, v jehož spletitě nahodilých chodbičkách zmateně pobíhá Čtenář v honbě za možností dočíst započatý příběh. Každá z nich může fungovat jako samostatný mikropříběh a zároveň ukázka nejrůznějších knižních stylů. Jako červená nit je spojují úvahy nad literaturou, autory a především čtenáři, jejich rozličnými přístupy i důvody čtení.
A hledaný střed bludiště - pointa? Těžko říct...pro mne osobně výborná pasáž Z deníku Silase Flanneryho.
Zajímavý experiment, parodie, románová hříčka, vícevrstevnatý kaleidoskop nebo trochu samoúčelná exhibice...to bude záležet na úhlu pohledu tebe, Čtenáře.
Jedna z těch z tajemných knih, o kterých se příliš nemluví, spíše jen v náznacích a nepřímo ji zmíní nějaký sečtělý fajnšmekr s nevyřčeným dovětkem: přečtěte si ji, ale teď se o ní nebudeme bavit. Je to s ní totiž složité. Kdo by považoval za jistojistě dobrý nápad věnovat ji někomu k narozeninám aniž by se neobával toho, že to dotyčný od vás pochopí jako recesi? Samozřejmě, není to úplně vážné dílo, ale přece nejlépe ji dle mého sluší představa jak je čtena v houpacím křesle, nebo starém ušáku někde v podkrovní mansardě samotářským milovníkem podivínské literatury, nebo intelektuálem s matematickým mozkem, jenž črtá schemata, siločary propojující dějové linie, postavy v knize a hledajíc tak další ukrytý význam; to pravé tajemství, které Italo Calvino vložil do rovnic, jenž nejsou psány číselnými znaky, nýbrž výhradně jen slovy. Je to propadání se do tekutých písků představ, ztrácení se v džunglích příběhů. Existuje jen ten váš příběh ve vašem vesmíru a v jiném vesmíru, příběhy druhých, miliony, miliardy. Nečekejte, že každý bude dopovězen a vysvětlen. Je-li položena otázka proč někteří lidé musí číst, není jednou z možných odpovědí dokonce i ta, že se snaží proniknout ze svého příběhu, vesmíru i do těch druhých?
Italo Calvino touto knihou skládá nádherný hold Čtení, Čtenářům, Literatuře.
Co se týče struktury vyprávění, vzdáleně mi kniha připomněla Londonova Tuláka po hvězdách, kterého ale obsah mnohonásobně převyšuje. Liší se také spíše žertovným laděním.
Hlavní linie vyprávění se vyznačuje originalitou a (nenásilnou) hravostí a každá z odboček - kapitolek žijících vlastním životem a zároveň tvořících každá vlastním dílkem skládačku celé knihy - člověka vtáhne po pár prvních řádcích a ve výsledku se čtenář cítí stejně frustrovaně jako Calvinův Čtenář, když je četba jednotlivých příběhů přerušena (nutno říct, že vždy perfektně zvolenou pointou).
Svěží směsice pastiše, parodie, mystifikace a eseje o literatuře. Průběh knihy je svou fragmentárností sympaticky iritující, Calvino přidává postřehy a epizodky, které jsou jaksi povědomé... Kdesi se vynoří vliv jiného autora - ale vlastně kdoví jestli...
Je potřeba se soustředit, leč osobně jsem se v knize úplně neztratila. Jako jednu z obzvláště povedených věcí bych vyzvedla zparodování univerzitního prostředí. Jak trefné.
Ačkoli ke konci už originalita knihy lehounce ztrácí tah, závěr (který mnohým připadá odbytý, divný) mi svou tupou schematičností vlastně zaimponoval - je to kopanec do tváře konvenčních příběhů. Stejně jako celá kniha.
A nakonec všechno dává smysl...
Skvělá, tak trochu kafkovská hra, unikající příběhy i Čtenářka. Kniha vskutku modernější než moderní..
Nahlédněte do ní. Ale nejdřív se pohodlně usaďte a řekněte ostatním " Čtu! Nechci být rušen!"
Knihu jsem po pár desítkách stran vzdala. Jazyk byl pro mě nezáživný a přeskakování z jednoho pro mě nezajímavého příběhu do druhého mě odradilo úplně.
Začiatok tejto knihy je viac ako pravdovravný pre každého náruživého čitateľa. Dokonale opisuje akými zaťažkávajúcimi skúškami si musíme prejsť počas návštevy kníhkupectva!
Dej príbehu, ktorý je doslova "odfajčom" ma po prvej kapitole riadne prekvapil a najmä pobavil. V ostatných kapitolách som už viac menej tento akt od autora očakávala, no zakaždým to fungovalo. Bavila som sa, prežívala s postavami...Calvino ma skutočne vtiahol do deja a nechala som sa obalamutiť príbehmi na pozadí, keď tu zrazu prišla ďalšia facka.
Podobný kúsok som ešte nečítala. Odporúčam.
Výnimočná najmä svojou jedinečnou a originálnou štruktúrou. Tá večná neschopnosť dočítať akúkoľvek knihu pôsobila veľmi zábavne a zároveň nesmierne iritujúco v tom najpozitívnejšom zmysle. Škoda len pre mňa trochu slabšieho konca a pointy, inak výborné čítanie pre každého, kto ocení hranie sa s formou.
*Čitateľská výzva 2017 - kniha, ktorá je staršia ako čitateľ
Autorovy další knížky
| 2007 |  Neviditelná města |
| 1982 | Italské pohádky |
| 1998 | Když jedné zimní noci cestující |
| 1967 |  5 italských novel |
| 1970 | Naši předkové |
Tato kniha obsahuje vše, co by se mi na knize obvykle líbilo: Originální nápad, experimentální styl vyprávění, zajímavé perspektivy a ještě do toho hluboké filozofické postřehy. Bohužel jsem se ale s knihou nedokázal příliš spřátelit, a to i přesto, kolikrát Calvino dával důraz na čtenáře a jeho čtenářský prožitek. Nejsem velký fanda -du formy, něčím mě ruší, a kromě toho jsem se několikrát ztratil v liniích příběhu a nebyl jsem schopen rozklíčovat, co jimi autor chce říct. Na druhou stranu se mi líbily některé scény či myšlenky. Kniha mě bavila, do čtení jsem se nenutil, ale zároveň jsem si z knihy příliš neodnesl. Takže je to opravdu tak nějak 50 na 50. Třeba jí dám někdy ještě šanci, a pak budu mluvit jinak...