Když Nietzsche plakal
Irvin D. Yalom
Jeden z bestsellerových románů prominentního amerického psychoterapeuta. Děj románu nás přivádí do Vídně devatenáctého století, do kolébky psychoanalýzy. Hlavními protagonisty fiktivního příběhu jsou filozof Fridrich Nietzsche a psycholog, jeden z otců psychoanalýzy, Josef Breuer. Na pozadí vztahu mezi jedním z největších evropských filozofů a nadaným terapeutem dochází k setkání světů filozofie a psychologie. Když Nietzsche plakal je příběh o posedlosti, o zachraňující moci přátelství, o úkolu odborníka pohlédnout do tváře vlastnímu démonu a tak nalézt schopnost pomoci svému klientovi.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2000 , PortálOriginální název:
When Nietzsche Wept, 1992
více info...
Přidat komentář
Krásné a hluboké. Skvělý čtenářský zážitek, který si musím znovu zopakovat. Doporučuji 4*/5*
Jedna z nejlepších knih o životě a jeho smyslu, kterou jsem četl. Přestože se jedná o fikci, tak knížka přiblíží i život Nietzscheho a Breuera.
Fikce, která je geniálně zasazená do reality doby počátku psychoanalýzy a Nietzscheho tvorby. Vypůjčuje si reálné historické postavy a jejich životní příběhy, vyobrazuje zdařilou psychoterapeutickou práci. Dalo by se říci, že je cílem díla i seznámit čtenáře s hlavními myšlenkami Nietzscheho, ale nejsem si jistá, jestli bych je z toho pochopila dobře, pokud bych je neznala už předem. Určitě se ale jedná o zdařilou knihu, kterou ráda doporučím dál, přečetla jsem ji za dva dny, pohltila mě.
Je těžké napsat "kniha se mi líbila či nelíbila"... Jde o velmi zajímavou knihu, jak myšlenkami, tak formou. Rozhodně to není odpočinková četba. Celou dobu jsem přemýšlela zda se mi vůbec líbí hlavní hrdinové a komu chci "fandit"... Dle mého je to zajímavý vhled do psychoanalýzy pro laiky a života lékaře koncem 19. století. Nebýt ale slavných jmen, asi by člověka tolik nelákalo ji přečíst. V jeden okamžik už jsem si i myslela, že nedočtu. Pak ale nastal zlom a závěr jsem zhltla za večer. Přikládám to spíše svojí karanténní únavě a nepozornosti, než že by to byla vina knihy. Pustím se určitě i do "Léčby Schopenhauerem".
P.s. Doktor Breuer byl buď superman, nebo kouzelník s časem, jinak nemohl práci, kterou mu autor do každého dne naordinoval včetně všech rozhovorů s Freudem a Maxem, stihnout...
I přestože mnohé myšlenky, které byly uvedeny v knize oponovaly mému logickému myšlení musím uznat autorovi, že se mu povedl skvostný román, jenž jsem zhltla během pár hodin nepřerušovaného čtení. Autorova znalost ohledně počátků psychoanalýzy byla výtečná a těším se na přečtení dalších jeho knih.
Výborná fabulace. Strhujícím způsobem napsaný příběh o jinak pro mě poměrně nudných záležitostech psychologických sezení. Alespoň dosud jsem je za nudné považovala...
Ovšem teď začínám přemýšlet, jestli bych si neměla najít svého psychoterapeuta :)...
Ne, vážně, kniha se mi moc líbila a mohu ji jen doporučit. Je vidět, že autor ví, o čem mluví a navíc to umí sdělit poutavou formou. Jistě lze poděkovat částečně i překladatelce. Nikde nic nedrhlo a člověk se hladce dostane zničehonic na konec, ani neví, jak.
Fiktivní román založený na pravdě. Bylo mi křišťálově čistým potěšením dotknout se doby psychoanalýzy, její otců (Breuera a Freuda) i volné asociace. Z knihy lze snadno poznat, že je psána rukou vzdělaného a zkušeného psychoterapeuta, nicméně ani omylem netápe ve slohovém podání. Dílo se zabývá otázkami a významy snů, nevědomí, základních duševních poruch, hypnózy i historickými díly jako je: "Lidské, příliš lidské" nebo "Jak pravil Zarathustra". Autor se na skládání Nietzscheho charakteru velice obstojně připravil z univerzitních přednášek ovšem i jeho děl. První polovina knihy byla dar od boha, později se autor zabývá krizí středního věku, která pro mě osobně nepůsobila příliš záživně. 9/10
Kniha se skládala skoro jenom z dialogů, na začátku mi ten styl přišel takový nebeletrický.. Ale časem jsem si zvykl a dostal mě děj a myšlenky. Román byl trochu temný, asi jako Nietzscheho život. Skvělé propojení jeho myšlenek a Freudovy psychoanalýzy, mých oblíbených témat.. určitě se vrhnu i na Schopenhauera..
Kniha čtená v jednom z mých nejtěžších období. Děkuji za příběh, děkuji za doporučení, děkuji za možnost k zamyšlení, že nic není jen černé nebo bílé...
Autor: člověk v sobě musí mít chaos a posedlost, aby zrodil zářící hvězdu. Růst je odměnou za bolest. Jestliže Boha zabijete, musíte se také přestat skrývat v jeho chrámu. Lidský duch je budován rozhodnutím. Někteří filozofové se rodí až po smrti. Žijte dokud žijete! Smrt přestává být hrozná, když člověk vyčerpal možnosti svého života..Zajímavé myšlenky v dobře napsané knize. Doporučuji.
Príbeh o sile slov. Jediné mínus bolo Breuerovo zázračné vyliečenie, ktoré pôsobilo ako ukážkové deus ex machina. Zachránila ho jedna jediná hypnóza, na ktorú si akoby náhodou spomenul, zatiaľ čo chudák Nietzsche mal smolu. Myslím, že človeka celý príbeh zasiahne tým viac, čím viac sa uzatvára pred ostatnými rovnako ako Nietzsche.
Najsilnejšia scéna:
„Kdyby moje slzy dokázaly mluvit, řekly by – řekly by ‘Konečně jsme volné! Tolik let jsme byly zavřené! Ten muž, ten upjatý suchar, nás ani jednou nepustil ven.’ Co ještě? Ty slzy by řekly ‘To je dobře, že jsme volné! Čtyřicet let nás nikdo nevyměnil. Už bylo načase tu pořádně uklidit! Nemohly jsme se dočkat, až budeme venku! Ale nešlo to – teprve když ten vídeňský doktor otevřel zrezivělá vrata.”
„Děkuju vám. Ten, kdo otevírá zrezivělá vrata – to je velká poklona. A teď mi o smutku, který tyto slzy skrývaly, povězte vy sám.“
„Ne, to není smutek! Naopak, když jsem před chvílí mluvil o umírání o samotě, zaplavila mne nesmírně silná útěcha. Nejde tolik o to, co jsem vám řekl, ale o to, že jsem to vůbec vyslovil, že jsem konečně, konečně řekl, co cítím.“
„Povězte mi o tom pocitu něco víc.“
„Je velmi silný. Dojímá mne. Je to posvátný okamžik! Proto jsem plakal. Proto pláču teď. To se mi ještě nikdy nestalo. Podívejte se! Nemohu ty slzy zastavit.“
„To je v pořádku. Slzy, které jsou projevem síly, mají očistnou moc.“
„Je to zvláštní, ale v tentýž okamžik, kdy jsem poprvé v životě přiznal svou samotu v celé její hloubce, v celém jejím zoufalství – právě v ten okamžik se moje samota rozplynula! Jakmile, jsem vám řekl, že se mne nikdy žádná žena nedotkla, poprvé jsem sám sobě dovolil, aby se mne někdo dotkl. Je to neopakovatelná chvíle, jako by se kdesi ve mně náhle rozbil ledovec a roztříštil se napadrt’.“
„Je to paradoxní! Samota existuje jen o samotě. Jakmile se o ní někdo dozví, sama zmizí.“
Velmi zajímavý román z Vídně roku 1882 vycházející ze skutečných událostí - jen
setkání praotce psychoanalýzy Josefa Breuera a slavného filozofa se ve skutečnosti
neudálo.Působivý střet dvou silných a přemýšlivých osobností,kdy se postupně
jeden druhému stává lékařem duše,se čte-i díky dobrému překladu-jedním dechem.
I další postavy jsou skutečné-Sigmund Freud,tehdy nadějný mladý lékař,femme fatale
Lou Salóme i pacientka"Anna O.",ve skutečnosti Bertha Pappenheimová.
Tip na tuto knihu jsem dostala od jedné medičky, jež ji zmínila na youtube. Čekala jsem tedy něco o trošku víc lékařského, avšak propojení medicíny a filosofie bylo hodně zajímavé. Z počátku mě i vyděsila informace v knize, že se jedná o fikci, neb hlavní protagonisté se nikdy nesetkali, leč obě osoby skutečně žily (ověřovala jsem si dle díla, uvedené na straně 299 v předposledním odstavci označené pod "kapitolou" "Autorská poznámka", které měl doktor spolu se S. Freudem vydat). Autorovi se povedlo dobře "vykreslit" tehdejší noblesu ohledně vyjadřování (zdrženlivé vyjadřování honosnějšího stylu nejspíš opravdu typické pro danou dobu).
Z hlediska četby se kniha nečte rychle a po opravdu hodně dlouhé době se mi stalo/ne-li poprvé/, že knihu čítající 300 stran jsem četla dlouhých sedm dní. Některé pasáže byly náročnější na čtení (možná i tím, že jsem se snažila číst večer, neb dopoledne a odpoledne mi zabraly převážně školní povinnosti), některé mě nezaujaly a některé se mi nelíbily (SPOILER: Od počátku jsem věděla, že se rozhovor v rámci rádoby uzdravení Nietzscheho zvrhne v to, že doktor bude chtít pomoci "sám sobě", navzdory z lékařovy strany "výmluvy" či fiktivního důvodu, aby mohl léčit pacienta, který o jeho péči nestál, tudíž se nakonec péči Nietzscheho plně oddá. A následně jako "Deus ex machina" se nalezeným lékem doktora k uzdravení z vlastní lásky, uzdraví i sám filosof. Dále jsem byla v šoku z kapitoly 21 /str. 253 a násl./ a jak hlasitě/spadl mi balvan ze srdce/ se mi ulevilo, že to byla "jen" hypnoza a následek uvedený v hypnoze jsem tušila. KONEC SPOILERU. Nic proti nesezdaným, svobodným lidem nemám /Co já vím, zda ze mě Osud neučiní totéž? A nevidím to vůbec jako špatnou možnost, neb vše má své pro a proti/, avšak jak to asi dopadne, když já-mladá, svobodná- budu radit osobě o něco starší ohledně jeho manželství? Co já o manželství asi tak vím? SPOILER: Byť toto tvrdí na počátku i Nietzsche, tak nakonec se nechá strhnout-možná mocí, kterou v knize tolik opovrhuje-a radí o stošest. A nakonec to sám mezi řádky přizná na straně 291 nahoře a dále to rozvíjí ve třetím odstavci téže strany.Takže suma sumárum: málem odloudil doktora od manželství, čehož by doktor hořce litoval a současně jakoby si to filosof sám uvědomoval. KONEC SPOILERU.).
Drobný rozpor jsem našla na straně 211, kde se v posledním odstavci na stránce píše následující:"Nietzsche vypočítal, že nad svými představami tráví přibližně sto minut denně, tedy přes pět set hodin ročně. To znamená, jak prohlásil, že půjde-li to tak dále po dvacet let, věnuje Breuer stále stejným, fádním představám více než šest set drahocenných dní. Breuer si povzdech a myslel na Berthu dále." Nejsem matematik, ale nějak mi ty čísla nesedí. Sto minut denně je pět set minut za pět dní. V rámci běžného-neepřestupného roku-se tak jedná o 36 500 minut/rok a za dvacet let (=5 krát přestupný rok) se dostáváme na 730 500 minut/rok strávený myšlenkami nad Berthou.
Za snahu, zajímavé propojení filosofie a medicíny zahrnující i jisté drobné idee k zamyšlení, tehdejší medicínské poznatky o migréně (dle mého skromného názoru popsána velice působivě a před četbou jsem netušila, že již tehdy existovaly min. 4 druhy léčby této nemoci) uděluji hvězdičky tři.
Je mi líto, ale první pokus o čtení jsem vzdal po pěti stránkách - žádná z těch postav není živá, na všech je hned vidět, že byly napsány jen proto, aby vykládaly psychologii, která se klidně (a lépe) dala napsat i přímo. A "literární" stránka trpí mj. zbytečně podrobnými popisy toho, jak kdo vypadá nebo co zrovna jí a pije, jak to známe u té slabší poloviny autorů zkrácených digestovek... Ale třeba to ještě zkusím a třeba se mi bude dařit líp.
Dodatek: na druhý pokus přece jen dočteno (tedy s přeskakováním - prvních 11 kapitol by se podle mě dalo škrtnout skoro sakumprásk) a ta psychologie stojí za to, zvlášť když si uvědomíte, že v kritické 21. kapitole autor promlouvá nejen skrze Nietzscheho, ale i skrze Matyldu.
Jo a ještě: ten film, nad kterým se na čsfd ohrnuje tolik znaleckých nosů, podle mne vůbec není z nejhorších.
Absolutní vrchol literatury z mé strany. Mám osobní vztah ke knize, od dob kdy mi pomohla vyřešit vlastní problém. Doporučuji
Kniha obsahuje množství zajímavých myšlenek. Je psaná krásným, poetickým jazykem. Opravdu z ní vyzařuje noblesa časů minulých. Mám ráda takovéto knihy. Doktor Breuer mi byl moc sympatický. Kéž by všichni lékaři byli jako on. I samotný příběh byl zajímavý, měl i svůj nečekaný zvrat. Jediné, co mi kazilo dojem, byla postava Zikmunda Freuda.
Krásná kniha. Příběh, kde nejde o příběh, ale o dialogy.
S Nietzschovou filozofií jsem vždy měla problém.Tato kniha mi ho velmi zlidštila a vzpomenu si na ni asi vždy, když na jeho myšlenky narazím.
Krásné. 5+
Tak tohle se musí číst velice pomalu, jinak se o mnohé sami ochudíte. Není to žádná rychlá akce, takže to asi nebude pro každého. Pokud si ji ale náležitě vychutnáte, tak ve vás mnohé zanechá. Těch myšlenek je zde opravdu hodně. Takže jen pro názornost.
SPOILER!
Vaším úkolem je přijmout sebe ne usilovat o to, abych vás přijal já.
Více milujeme touhu než její předmět!
Píše se zde často o vymetání komínů. Pokud vás v tuto chvíli napadly nemravné myšlenky, tak raději zkuste jinou knihu.
Následující dvě závěrečné ukázky se jisté části čtenářské obce asi nebudou líbit:
...život je jen jiskřička, po níž následuje stejná tma, jaká ji předcházela tma před narozením a po smrti.
...plamen víry má nevyčerpatelný zdroj ve strachu ze smrti, zapomnění a ztráty smyslu.
Parádní kniha, kterou doporučuji!
Štítky knihy
19. století Vídeň zfilmováno psychoterapie Friedrich Nietzsche, 1844-1900 filozofická beletrie
Autorovy další knížky
2008 | Lži na pohovce |
2014 | Když Nietzsche plakal |
2010 | Láska a její kat |
2010 | Léčba Schopenhauerem |
2006 | Existenciální psychoterapie |
"Slzy, které jsou projevem síly, mají očistnou moc."
Přemýšlím, zda knihu okomentovat spíše z pozice čtenáře, nebo člověka zabývajícího se psychologií; nakonec, tyto pohledy se příliš nevylučují. :) Skládám profesoru Yalomovi poklonu za velmi elegantní propojení historických reálií a fikce, jelikož jedno se do druhého přelévalo bez jakéhokoliv násilí. Musím říct, že si zvolil velmi ambiciózní cíl v podobě zachycení filosofa Nietzscheho v pozici, v jaké ho neznáme - přesto se mu podařilo, aby literární Nietzsche zůstal věrný svým ideím. Zdá se, že si jeho raná díla nastudoval velmi pečlivě.
Okouzlila mě myšlenka zprostředkování určitých psychických fenoménů (nejen) uvnitř (zárodku) psychoterapeutického vztahu čtenáři pomocí příběhu. Touto formou je sdělení srozumitelné pro každého, protože ukazuje neuvěřitelnou léčivou sílu, ale i nástrahy a vlastní temná zákoutí, která se zvýrazní pokaždé, když se dva lidé jeden druhého dotknou "nitrem nitra".
Děkuji za strhující cestu a mnoho podnětů k přemýšlení. Zdá se, že knihu budu trávit delší chvíli, přesto se moc těším na volná pokračování této trilogie. :)