Když se z Harryho stala Sally

22.10.2024

"Každý má právo na svůj vlastní názor, ale nikdo nemá právo na svá vlastní fakta."
Autor si vzal za své tohle mé oblíbené heslo a knihu začal psát v podobném duchu. Její první kapitoly, se tedy zakládají na vědeckých poznatcích, jsou nesmírně poučné a čtenář si tak může na jejich základě udělat pořádek v tom zmatku různých postojů a nepřeberného množství informací, které se týkají problematiky transgenderu.
Za nejvíce alarmující a zároveň nejdůležitější pro debatu, považuji kapitolu o dětské dysforii, tady mi nedělá problém být s autorem za jedno.
Naopak poslední dvě kapitoly už trochu víc zavání konzervatismem, což mi zrovna nevoní a měl jsem zde největší problém se s názory pana Andersona ztotožnit.

Ve výsledku na mne kniha působí jako konzervativní krok směrem k názorové shodě. Věřím, že se mi časem do rukou dostane i podobně psaná kniha, tentokrát ale z pera autora z liberálního tábora. No a to už nebudu daleko od toho, abych uvěřil v knihu, ve které se shodnou obě strany.

22.08.2024

Na úrovni braku. Nicméně bohužel obě strany perlí podobné nesmysly, že vlastně i tak stojí za přečtení. Jen se připravte pozornost na plno manipulací, argumentačních faulů (např. slaměný panák) nebo špatných implikací (např. máme jiné pohlavní orgány, potřebujeme oddělené záchody, jakoby záchodová mísa pro ženy byla jiná než pro muže, jakoby ve Švédsku nebyly už dávno "společné" záchody, kabinky se samostatným vstupem použitelné muži i dětmi). To, že si mnohé argumenty navzájem protiřečí v různých částech knihy, částečně odpouštím, protože i druhá strana není zdaleka jednotná argumentačně a beru to jako snahu odpovědět na všechny možné protiargumenty. Kniha z roku 2018.  Navíc popisuje především americké prostředí.
Kniha je svým způsobem i nebezpečná, tolikrát opakuje stereotyp, že muži jsou ti násilničtí, že vlastně nepřímo popírá násilí na mužích a z toho plynoucí následky.
Kniha je přínosná pro toho, kdo chce v ucelené podobě znát argumenty strany říkající, že existují jen dvě pohlaví. ("Má" realita je "Člověk může mít ženské nebo mužské přirození, může mít chromozomy XY nebo XX (ale i např. XXY i jiné) a k tomu všemu se může cítit jako muž nebo žena ve své mysli. Podle prvního znaku určuje pohlaví veřejnost, podle druhého určují pohlaví lékaři. Podle třetího se chovají samotní lidé. Většinou jsou tyto tři věci v souladu, ale může existovat jakákoliv kombinace."
Na druhou stranu je špatně, že zákony diskriminují, nutí diskriminovat nebo (ne naopak) nařizuje nějak oddělené prostory. Nevidím důvod, aby různé instituce měli různý přístup. A ať si každý vybere instituci, která to má dle jeho představ. Ať už ta představa je ve stylu oddělení dle pohlaví, oddělení dle genderu, nebo třeba dle pohlaví + samostatná kabina pro vše ostatní. Mně osobně vyhovuje téměř cokoliv a z mnoha různých důvodů (např. i lepší vytížení) mi dává smysl švédské řešení, univerzální samostatné kabinky.
Stejně tak není hezké, když min. v Americe to má vliv na potírání zločinu. Nevím jak v USA, ale v ČR jako rodič dcery běžně chodím jak na mužské tak na ženské záchody, ženy nemálokrát jsem potkal na mužském záchodě, včetně akcí, kde lidé pili hodně alkoholu, nevidím na tom nic nemorálního ani nezákonného. A zatím jsem se nesetkal s negativní reakcí, maximálně s překvapením následované pochopením situace.

08.08.2024

naprosto souhlasím s čtenářem n.ezn.amy a především s vyčerpávajícím komentářem čtenáře thorir níže

díky této Andersonově knize jsem si konečně vyjasnil, jak se "vyrábí" ty desítky pohlaví, k nimž se lze hlásit, dnešní mladí lidé si v podstatě sestavují svůj profil podle módní nabídky, jako avatara nějaké pc hry, ale za nelogickými "argumenty" woke aktivistů a směšnými absurdnostmi typu "kam má jít kdo na fakultě na záchod" málem přestáváme vidět a hlavně slyšet (!) lidi, kterých se problematika transgenderu opravdu týká a kteří potřebují pomoc a podporu odborníků (a tím nemyslím chirurgy soukromých plastických klinik)

neztotožňuju se s Andersonovým silně konzervativním/křesťanským názorem na tradiční rodinu: pokud náležitě přizpůsobíme legislativu, dejme alternativním svazkům zelenou - napřed je však ale opravdu nutné si vyjasnit mnoho otázek, například co se stane s dětmi po rozpadu takové rodiny? kdo bude mít vyživovací povinnost? pouze rodiče biologičtí, nebo všichni, nebo stát atd.? (práva dítěte po rozvodu rodičů jsou v ČR stále problém, a to se mají domluvit jen dva biologičtí rodiče), stejně tak mi přijde zrůdné podávat dětem a nezletilým hormonální preparáty pro blokaci puberty a na přání jim amputovat "druhotné pohlavní znaky", mimochodem hormonální terapii a tranzici v těchto případech už loni zakázalo i 20 států USA (odkazuju např. na web Česká justice)

doporučuju ke shlédnutí dokument What is a woman? (2022), který v mnohém Andersonovu knihu následuje a srozumitelně shrnuje

19.06.2024

Kniha, která se věnuje velkému dnešnímu fenoménu a to transgender a jejich následných důsledcích. Autor v této knize dává prostor všem k vyjádřením se tomuto problému a také se zaměřuje i na genderovou dysforii u dětí a na experimentální terapie, které se rychle začaly běžně zavádět. Autor se podle mě snaží o maximální objektivitu, uvádí jen fakta a varuje před fatálními následky, které po operaci mohou nastat a pak být nevyhnutelné. V předmluvě této knihy se píše

Stav vědeckého poznání, v knize zachycený do roku 2017, se ani poté nezměnil. Žádná terapie, medikamenty ani blokační hormony, žádný chirurgický zákrok dosud nepřekonaly fakt konstatovaný Andersonem a dalšími nonkonformisty, totiž že kdo se narodil jako muž nebo žena, zůstává i po té nejpovedenější tranzici biologicky mužem nebo ženou.

A s tím bych souhlasil.

Navrhuji malou rozvahu.

Přijměme jako axiom, že muž a žena jsou (co do společenských rolí a charakterových vlastností) převážně sociálním konstruktem.

Proč potom tomuto, do značné míry umělému a kulturně velmi variabilnímu, konstruktu podřizovat svou tělesnou schránku?
Nebylo by mnohem zdravější vést lidi k tomu, že není nic zlého na tom, když se vnitřně neidentifikuji s vlastnostmi, jež většinová společnost příslušné kultury připisuje tomu kterému fyzickému pohlaví?

Transgenderová "ideologie" (lze-li ji tak nazvat) mi v tomhle smyslu přijde trochu schizofrenní, neboť na jedné straně poukazuje na umělost kulturních konstruktů sexuálních stereotypů a na straně druhé umožňuje se jim podřídit tím nejzažším možným způsobem, totiž aktem reálné tělesné proměny.

RE-EDIT: Pokud by někoho zajímala konkrétní čísla ohledně "výčitek z tranzice", tak relevantní studie na dostatečně reprezentativních vzorcích (navíc s odstupem 1-7let po operaci) existují...je to cca 1% viz. https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC8099405/
Jinak, jako "trans gender" se v usa identifikuje cca 0.6% populace (https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5227946/) přičemž operativní zákrok vyhledává dle "Range of estimated prevalence (of GCS) among transgender people in the USA" a "Epidemiology of gender confirming surgery(GCS overall)" cca 30% těchto lidí (https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC6626314/)
Co se hormonální léčby (GAH) týče, tak vývoj (od 1979 - teď) přístupu k ní zde, konkrétně odrážka "introduction" (https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC9387802/)...a tady skutečně potenciální problém je, neboť se kvůli de-stigmatizaci diagnózy ustupuje od nutnosti psychiatrické evaluace...ale těžko říct; k téhle změně došlo po extenzivním vyhodnocení dlouhodobé praxe a odborných debatách, tak co já vím...možná bouře ve sklenici vody?

12.06.2024

Když se bavím s kamarády, kteří pracují ve školství, trend několika málo posledních let je naprosto zřejmý – zcela bezprecedentní nárůst jedinců v řadách žáků a studentů identifikujících mimo zavedenou biologickou dichotomii muž / žena. Kdysi naprosto opomíjená, přehlížená a ignorovaná minorita genderově nonkonformních jedinců narostla za několik málo let o jednotky tisíc procent.

Téma je to pochopitelně obtížné, kontroverzní, výbušné a zfanatizovaní aktivisté mimořádně agresivní a nesmiřitelní. Je třeba ocenit odvahu českého vydavatele knihu přeložit a vydat. Svého času totiž způsobila značnou kontroverzi, v jednu chvíli byla dokonce po úporném tlaku aktivistů stažena z prodeje na Amazonu, nyní je opět dostupná. Ano, kniha přináší konzervativní (klasicky konzervativní, není třeba spojovat s náboženským / křesťanským extrémismem) pohled na problematiku, který je dnes, domnívám se, v progresivně laděném mainstreamu spíše opomíjen a upozaďován. Ano, kniha může vyvolat kontroverze a nesouhlas, přesto přichází s myšlenkami a otázkami, které by měli být vysloveny. Text je rozhodně silně kritický k současnému standardu lékařské péče o genderově nonkonformní osoby a je napsána Američanem, tedy komentuje primárně stav v USA, okrajověji v UK. Praxe např. u nás bude pochopitelně odlišná.

Kniha je rozčleněna do tematických kapitol. V úvodu autor stručně shrnuje dějiny transgenderového hnutí, zmíněn je příběh vysoce kontroverzního lékaře Johna Moneyho. Dále se věnuje množství dílčích detailů, od výčtu typů poruch genderové dysforie (GD vs ROGD – rapid onset gender dysphoria – tahle se objevuje u náctiletých), přes současnou lékařskou praxi péče o GD jedince, přes kontroverzní téma detranzice, přes propojení transgenderové problematiky s ideologií a dogmaty současné progresivní levice, přes nesmírně zajímavou kapitolu mapující zásadní nekonzistence současné transgender ideologie z aktivistického pohledu. Dále pohled do medicínského disentu – shrnuje studie odmítající a vyvracející současný pohled na problematiku – např. „neměnnost“, rozporuje i další běžně uváděná fakta, např. zlepšení duševního zdraví po tranzici. Věnuje se též tématu sebevražd – absurdně vysoká čísla mezi transgender populací, bez ohledu na zvolenou léčbu. Rozebírá rozdíly tranzice u dětí a dospělých. Detailně se věnuje možnému a kontroverznímu spojení GD s vybranými parafiliemi. Dále se věnuje současné praxi práce s dětmi, silně inkluzivnímu prostředí na školách, pronikání trans aktivismu do škol a do dalších institucí. Zajímavé jsou související poznámky ohledně možnosti, že GD může být forma „sociální nákazy“, „psychické epidemie“, jako svého času např. anorexie, zejména u mladých dívek. V neposlední řadě mapuje mimořádně silný lobbing aktivistických skupin ohledně změn zákonů, např. snahu prosadit povinné oslovování vybranými zájmeny apod., ale mapuje též formy diskriminace a právní ochranu trans osob. Zaujali mě naprosto absurdní příběhy z amerického školství, téměř manipulace s rodiči ze strany některých učitelských a lékařských profesí. Otřesné a nesmírně smutné jsou též vybrané výpovědi transosob, jejich příběhy, tranzice a případně následná detranzice, bolest a zničený život. Témat je mnoho, otázek ještě víc.

Autor je kritizován za radikální konzervativismus a bigotnost, ten dojem jsem při čtení neměl. Nikomu neupírá právo na existenci, nikomu neupírá právo na rovnoprávné zacházení. Z textu je patrné, že nikde nezpochybňuje zcela objektivní utrpení, kterým jedinci s GD musí denně procházet. Nikde též nezpochybňuje skutečnost, že obrovskému množství jedinců tranzice objektivně pomůže žít lepší život, na druhou stranu však oprávněně poukazuje na rostoucí trend neúspěšných tranzicí a zničených životů. Co naopak je zpochybňováno, je současný aktivistický přístup k péči o GD jedince. Jedná se o jednoznačný apel k otevřené diskusi a výzva k objektivní kritice a přezkoumání současných postupů lékařské péče.

Knihu je třeba číst s otevřenou myslí, určitě bych doporučil výklad kriticky zkoumat. V textu se nachází několik okrajovějších konzervativních myšlenek, ke kterým úplně blízko nemám. Nicméně není jich mnoho. Vědeckou hodnotu odkazovaných studií hodnotit nechci. Je fakt, že lze nalézt několik detailních rozborů, kde se autor mýlí, zájemce bych odkázal např. na komentáře na Goodreads. Naopak, ve světle posledních událostí, např. nedávno (5/2024) zveřejněný finální „Cass Report“, silně kritizující praxi a úroveň péče o trans osoby v rámci britského NHS, nebo stejně nedávné úniky interní komunikace „WPATH“, organizace sdružující profesionály v oblasti transgenderu, se ukazuje, že autor zase tak úplně mimo být nemůže.

Hlavní dojem z knihy je především lítost, byť chápu, že ta nikdy nikomu nepomůže. GD jedinci objektivně trpí a dost pravděpodobně trpí celý život. Příběhy v knize jsou dostatečně výmluvné. Není na místě diskriminace, není na místě ignorace, opomíjení, ostrakizace, a už vůbec ne výsměch nebo zlehčování. Naopak je na místě podpora a pomoc – v rámci objektivních vědeckých a medicínských standardů. Aktivistický fanatismus je naopak spíše na škodu. Z textu mám pocit, že stejný názor zastává i autor.

Hodnocení: objektivně, na 5* to není a z mé strany je to tedy spíš protest proti aktivismu.

Knihu bych rozhodně doporučil každému, kdo se o problematiku zajímá. Zejména pak rodičům dětí, kde je v současnosti nárůst GD jedinců největší a kde správné, objektivní a neaktivistické rozhodnutí ohledně případné péče má zcela zásadní vliv – např. informace, že, dle různých zdrojů, když neléčena, ROGD v 70-95 % případů samovolně vymizí a jedinec se konsoliduje v původním pohlaví.