Když v ráji pršelo
Jan Otčenášek
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/207821/mid_kdyz-v-raji-prselo-SMF-207821.jpg
4
587
587
Román Jana Otčenáška je právě v dnešní době aktuálním návodem jak utéct před stresem, shonem a nevlídností současného uspěchaného života. Stačí pouze porozumění, soucítění, trochu odvahy, hodně tolerance a každý z nás může mít svůj ráj, ale i tam občas zaprší.
Přidat komentář
Jan Otčenášek byl lidový spisovatel, psal romány ze života, o odhodlání, o lásce a jak přijmout životní překážky a vyrovnat se s nimi. Pořekadlo, co tě nezabije to tě posílí, platí dodnes. Stále je co řešit, s čím se vyrovnat, svět se sice mění, ale lidé se svými starostmi a radostmi zůstávají a předávají své generaci svoje životní moudra. Vybral si v tomto příběhu kraj Šumavu a tím udělal plno čtenářům radost. Šumava je krásná a stále zajímavá.
Romantické a chvílemi také dramatické a hlavně zamilované a místy erotické čtení. Moc pěkné. Přemýšlel jsem, jestli mi vadí nebo nevadí kulisy socializmu a občasné soudruhování, ale ne. Není to ze současné doby a není to nadčasové, ale knížka zestárla se ctí.
V době, kdy jsem knížku četla, se mi hodně líbila. Krásné místo na Šumavě, trochu romantiky, snaha překonávat všemožné nástrahy. Za přečtení rozhodně stojí i dnes.
Díky za tuhle výzvu, hned jsem věděla, co chci číst. Byla to moje zamilovaná kniha v pubertě. Opsala jsem si z ní tehdy několik pasáží. Ale některé věci by se měly nechat vzpomínkám, v těch byla prostě úžasná. Teď už to prostě nebylo ono.
Tak jsem si konečně přečetl knihu ,kterou jsem dlouho odkládal (nyní vím, že zbytečně). Kniha mě velmi bavila ,a hodně se mi na ní líbilo ,to uniknutí někde na Šumavu, plus romantika. Možná si časem od autora ještě něco přečtu.
[audiokniha]
Socialistické žůžo dobrodrůžo, říznuté erotikou až romantikou, ze kterého se vyklube láska jak trám na vysoké úrovni emoční inteligence. Petr jako absolvent filozofické fakulty - Otčenáškovo alter ego? - a sympatická úča Lu Kadlecka jako vypravěčka jsou dvojka k pohledání.
Ke zvýšení dramatu se mihne i dcera vysídlených sudetských Němců na podporu tvrzení, že ve mlýně straší. . .
Taky jsem četla po letech, taky ušima. I na můj vkus Táňa trochu přehrává, ale na druhou stranu ji přitom snadno uvidíte na filmovém plátně. A chlapský figury zvládá s bravurou zkušené herečky.
Fajn zážitek po letech, trochu prototyp pozitivní a osvěžující literatury nehloupé!
6/6
Knížku skvělého Jana Otčenáška mám doma spoustu let. A vždycky jsem si na ni vzpomněla, když jsem se pouštěla do něčeho nového a neznámého. Úplně podle známého "kdybych to byl věděl..."
Tak nějak se do toho svého šumavského dobrodružství bez bázně a hany (protože nevěděli, do čeho jdou) vrhli Petr a Ludmila, zkušenostmi a věděním nepolíbení...
Mám ráda Jana Otčenáška, jeho skvělý jazyk, jímž psal a mám některé jeho příběhy ráda obzvlášť. Ty, které prostě nestárnou...
Doporučuji.
Knížku jsem četla snad v devítce, kdy se mi moc líbila, pak možná ve dvaceti, kdy mi přišla připitomělá a nezábavná, teď jsem se k ní na prahu čtyřicítky zase vrátila a líbila se mi moc. Takže mám sama možnost posoudit svou čtenářskou preferenci a vkus napříč časem :-) Jaké to tedy je? Hřejivé, lidské, lehké - nikoli obsahem, ale z pohledu životních priorit. V dnešní době přibývá lidí, kteří opouští komfort města, aby hledali plnohodnotnější smysl života, vrací se ke kořenům, tradicím, jisté míře soběstačnosti, snaží se navázat zapomenutý vztah s přírodou. Mnoho z nás taky nedokáže dostatečně žít tady a teď, naplno, bez přehlcenosti hlavy přemírou myšlenek, bez toulání se v čase minulém nebo budoucím, případně ve snových vidinách zvaných "časem" a "jednou". A tohle je, myslím, hlavní pointou příběhu - být, žít, užívat, naplno, každodenně, pokorně, s přijetím výzev, které nám život staví do cesty. Navíc se mi líbí složitost jazyka, úžasná hravost, výrazová obsáhlost, barvitost, pestrost, zvukomalebnost - čtenář nemusí jenom číst - může si prohlížet malířské plátno, otáčet snímek za snímkem, může spolu s Lu poslouchat všemožné zvuky, které se linou domem i jeho okolím. To vše dělá z obyčejného příběhu dvou mladých lidí, kteří utečou z města na vesnici, text, ve kterém si chcete listovat, když se na vás valí frustrující zprávy, když den stojí za houby s octem, když nechcete být ("protože to je mnohem snazší než být" jak řekl Petr). Ráj pak představuje nejen údolí samotné se svou snovou krajinou, ale parafrázuje ráj biblický, jehož jedinými lidskými obyvateli byli Adam a Eva.
K této knížce jsem se dostala nedávno, jakože snad už dospělá... ; ) A uznávám, že jsem ,,ostuda," když jsem si na tento knižní klenot, neudělala čas mnohem dříve...
Ale o to víc si jí cením, snad i chápu, než kdybych jí četla před léty, jakožto náctiletá.
Jan Otčenášek, svou brilantní češtinou, zde popisuje na první pohled docela obyčejný, až naivní příběh dvou mladých lidí, kteří si pro splnění svého snu v době minulé, ne až tak zas minulé a vzdálené..., vyberou ke svému žití, úplný opak toho, na co byli zvyklí.
Jeden jim při čtení musí fandit, ale i mnohokrát, kroutit nevěřícně hlavou, zda opravdu vážně...?
A i já, se vážně znovu ke knize pro zopakování si všeho úžasného a podstatného v našem lidském bytí, časem rozhodně vrátím.
Poslouchala jsem jako audioknihu v podání Taťány Dykové a dlouho mi trvalo, než jsem si zvykla na její projev. Mám radši klidný "přednes" než různé přízvuky, změny hlasu podle postav a výrazné projevy citů. Přijde mi to jako přehrávání. Ale to je jen můj osobní pocit.
V každém případě je příběh uvěřitelný a napsaný hezkou češtinou. Některá slovní spojení a popisy se mi opravdu líbily. Možná s odstupem času zkusím přečíst "papírové" vydání.
Zkoušela jsem knihu číst, dokonce dvakrát, ale absolutně mě nezaujala. Příběh jako takový by mě asi bavil, ale styl psaní mě ubíjel. Nedokázala jsem číst dál. Bohužel.
Ani si nespomínam, že by som niekedy čítala knihu od autora - muža, kde by bol dej zaznamenaný z pohľadu ženy, tak ako v tomto prípade vo forme denníka. Počas čítania však máte pocit, že autorkou je žena, že to jednoducho nie je možné, aby muž dokázal tak presne popisovať vnútorné pochody nežného pohlavia. Zrejme mal autor výborný vzťah s manželkou, bytostne jej rozumel, a práve preto ju vrúcne a oddane miloval. Alebo len jednoducho vedel svoju "ženskú časť muža" prebudiť a dovolil jej "rozprávať"... ktovie?
Nech je ako chce, kniha Když v ráji pršelo je napísaná dokonale a skvelo sa číta. Príbeh o Petrovi a Lu, ktorí sa odvážne rozhodli zmeniť veľkomestské (pražské) prostredie za samotu na Šumave, keďže pochopili, že vyhliadka kariéry v školstve, bytu, detí, raz možno chalupy ich nenapĺňa, ich odhodlanie zriadiť v Líščom mlyne hostinec, nebojácne prežitie zimy bez elektriny, plynu, vody a len s jednou pecou vo výške vyše 1000 m n. m., skúška vzťahu v náročných podmienkach... k tomu milý humor, vycibrený a povznášajúci štýl, láskavosť prýštiaca z popisov, no a ako bonus podmanivá šumavská kulisa, to všetko sú ingrediencie zmiešané v dokonalom pomere lahodného duchovného krmu.
Když v ráji pršelo podruhé
V roce 2016 jsem k této knize napsala komentář.
To bylo v době, kdy jsem se tady na Databázi knih teprve rozhlížela.
Vykulená, že tu něco tak perfektního je.
A už od té doby si říkám, proč jsem pořád nenapsala tohle, co mě v téhle knize také tak zaujalo:
Petr se konečně vrátil. Byl promoklý až na kůži.
"Smrdíš jako pes." řekla mu Lu.
Zaujalo mě to.
A od té doby, jsem si toho začala všímat.
A opravdu.. když prší a potkám někoho se zmoklým psem, je to také takový divný pach.
A nebo.. když zmoknu já, tak to také cítím. Že také jsem tak divně cítit. Jestli je to vlasama, nebo oblečením.. Nevím.
A nebo.. když potkám někoho zmoklého, tak také..
Ale není to nepříjemný pach. Je jen takový zvláštní.
Jen jako zmoklý pes.
„Já vím, že je efektnější objevovat v lidech špatnosti, ukazovat na jejich špínu a sobectví, ale já teď nemohu – lhala bych! Prostě nemohu, i když nepodléhám iluzím… Znám je, ledacos už o nich vím, ani místní voda nebo vzduch z nich nedělá andělíčky, ale…“
Když v ráji pršelo jsem si chtěla přečíst věky. K této knize mě to přitahovalo z jediného prostého důvodu. V naší zapadlé vesničce v podhůří Šumavy se totiž podle ní natáčel film a moje babička dává k dobru historky z natáčení. V obchodové scéně se dokonce mihne moje mamka:-) Když jsem ji objevila u rodičů v knihovně, tak bylo jasno, poputuje se mnou na sever.
Ze začátku mě trochu při čtení rušilo, že jsem si představovala právě ty naše putkovská místa, která se však úplně neshodovala s popisem v knize:-) Brzy jsem se přes to ale přenesla a byla plně v Jelení a jeho blízkém okolí. Přiznávám, film jsem nikdy celý nedokoukala, šíleně mě nudil. Kniha je naštěstí úplně něco jiného. Vůbec jsem nečekala, že si ji tak užiju. Dva intelektuálové z Prahy v zapadlé vísce na Šumavě, ještě k tomu na úplné samotě v takřka neobyvatelném mlýně, bez základních vymožeností jako je elektrika nebo voda. Jak to asi může vypadat?:-) Z vlastní zkušenosti vím, jaká je kosa ve starém šumavském kamenném baráku, i v létě! Lu a Petr mají rozhodně můj obdiv.
„A přece – dva, jsme dva! – říkám si s úlevou, Petr a já! Odedávna věří lidé na jistá čísla, některým z nich přisuzují až magické vlastnosti – všelijakým těm trojkám, sedmičkám, třinácti nebo čtyřiceti – nikdy jsem však neslyšela, že by je zaujalo i číslo dvě. A to přes to, že mají dvě oči, dvě ruce a nohy, přes to, že se nový život rodí ze spojení dvou těl, dvojího pohlaví. Proč? Nedovedu si ten nevděk vysvětlit jinak než tím, že o závažnosti čísel rozhodovali především kněží nebo kouzelníci, a ne milenci. Ať!“
Kniha je psaná formou deníkových záznamů. Bavilo mě, jak i do těch nejobyčejnějších věcí vnáší Ludmila své intelektuální úvahy. A její peripetie s domácím zvířectvem:-D Chudáci zvířata:-) … S dvěma „blázny“ jsem se zasmála, prožívala jsem jejich radost, stejně tak obavy, nejistotu, uzavřenost, vztek, smutek, odhodlání, držela jsem jim palce a pochopila bych, kdyby se na všechno vykašlali. Díky nim jsem se také seznámila s dalšími místními lidičkami jako Dočkajka, Pomajzl, Saska nebo Sepp. Občas mi připadalo, že nakukuju cizím, ale přesto známým lidem do oken. … Příběh se odehrává za minulého režimu. Podle mě autor velmi citlivě přistoupil k znázornění frustrace, kterou lidé tehdy pociťovali. Protipólem hlavní dvojice je Eva a Evžen. … A čím si mě Otčenášek získal především? Tohle dílko je neskutečně zdařilé po jazykové stránce! Radost číst, brblavé potoky, klinkání zvonců, mečení klaksonu, … a sám dvojznačný název.
A abych jenom nechválila. To sušení hub je hodně zvláštní. Takhle by jim všechny houby zplesnivěly:-)
„Prší, už šestý den prší, ale zavile, už zase žijeme v mracích, svět za oky se rozpouští a mokvá, je to k uzoufání! Potoky vystupují z břehů a jejich řečišti se hrne cosi jako řídké kakao, prostě hnus! Pořád jsem se kasala, když jsem tvrdila, že už si tu zvykám; to prohlášení bylo lehkovážně předčasné a vázané výhradně na sluneční pohodu – tyhle lijavce dokáží v člověku rozleptat veškerou odvahu a ubít ho svou tvrdošíjností. Občas se mi zdá, že se z toho nepřestajného mlaskotu zblázním, ale snažím se to nedat najevo.“
Když jsem se blížila do finiše, tak se začaly v mé knize objevovat otrhané/okousané listy a ten předposlední dokonce chyběl. Ještěže existuje uložto, jinak bych neměla klid:-) … Moje první kniha od Jana Otčenáška a věřím, že ne poslední. Doporučuji. (lákalo mě to, abych udělala jako Lu její oblíbený vykřičník:-))
PS. Tak jsem si opět rozšířila obzory. Tentokrát to bylo písní Horst Wessel Lied a povídkou Zvětšenina od J. Cortazára. V knize je zmiňován film Zvětšenina, který podle ní natočil Antonioni.
Knížku jsem četla před mnoha a mnoha lety na gymnáziu a jako -náctileté se mi strašně líbila. Aby také ne, když hlavní protagonisté jsou mladí a zamilovaní. Mají své plány se zvelebením starého domu, těší se na společnou budoucnost a i když vše není tak růžové, jak si představovali, neházejí flintu do žita, ale snaží se všechno nějak řešit. Vztah se nehroutí, ale utužuje. Neřekla bych, že je to růžová knihovna. Pro mě to bylo velmi bystré a vtipné čtení. Myslím, že spousta dnešních vztahů jim nesahá ani po kotníky.
To bylo tak bozsky obycejne hezky a mily. Necekala jsem nic, dostala jsem mnoho.
Mladý manželský pár, filosof a učitelka, se rozhodnout utéct z ruchu velkoměsta na Šumavu. Několikaleté čekání v pořadníku na byt v paneláku vymění za polorozpadlý bývalý mlýn v odlehlém horském údolí, intelektuální debaty s kamarády z Prahy za rozhovory se svéráznými obyvateli malé vesničky uprostřed lesů, večery v divadlech za návštěvu malého místního kina či sledování západu slunce z okna ložnice. Přečkají v objektu, do kterého byla již před delším časem přerušena dodávka elektřiny i vody, nemilosrdnou horskou zimu? Zprovozní v něm nakonec vytoužený penzion s restaurací? Jan Otčenášek rozehrává formou deníkových záznamů hru o člověku stojícímu tváří v tvář přírodě a zároveň podává uměleckou analýzu páru vystaveného životním překážkám a sobě samotným. Dlouhé zimní večery, kdy není pořádně co dělat a kolem sebe máte pouze jediného člověka – svého partnera. Neustálé střídání hádek s pohodovou atmosférou. Kniha, při které mi byla zima (ulehat do zimou zvlhlé peřiny v promrzlé ložnici, brrr…), avšak zahřála i nakažlivým optimismem.
Jan Otčenášek si pro svůj román „Když v ráji pršelo“ vybral mladý pár z Prahy, Petra a Ludmilu Kadlecovi, kteří se jednoho dne rozhodnou dát vale pohodlnému životu a současně také všem lákadlům a zábavám hlavního města a vydají se do šumavských hvozdů přeměnit zpustlý mlýn Mölkeových na staročesky vlídné pohostinství a hotel v jednom. Že to nepůjde snadno, je nad slunce jasnější. V ráji totiž prší až příliš často, v zimě tu panují třeskuté mrazy, nemluvě o tom, že v domě není elektřina ani tekoucí voda, na toaletu se chodí do lesa a zatopit v kamnech je nad skromné síly zhýčkaných intelektuálů. Ale věci se mění. Otčenášek si ke ztvárnění boje s přírodou, horskou samotou i vlastní pohodlností vybral styl deníkových záznamů, a trochu překvapivě je píše z pozice ženské poloviny páru. Humorně i vážně, ale vždy s nadhledem. Z každé řádky tepe hřejivé lidství a nezdolný optimismus. Přestože nepoužívá vypjatých konfliktů, stresových situací ani jiných dramatických pobídek, daří se mu udržet dějovou linku sdostatek zajímavou a působivou. Je to takové příjemné čtení, které s věkem neztrácí nic ze své čtivosti.
Autorovy další knížky
| 1984 |  Romeo, Julie a tma |
| 1980 | Když v ráji pršelo |
| 1984 |  Kulhavý Orfeus |
| 1958 | Občan Brych |
| 1952 |  Plným krokem |
Příjemný román z krásného prostředí Šumavy. Bavila mě výstavba charakterů nejen hlavních postav, hajný Saska se svými pokusy o námluvy mě vyloženě bavil, pro mě zajímavá sonda do duše mladého člověka z období tvrdého socialismu.