Ke dnu
Bohumila Adamová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/535761/bmid_ke-dnu-6610065a3e870.jpg
4
957
957
V době prvních mrazů na konci listopadu je v močálech na kraji města nalezeno mrtvé tělo manželky lékaře Marka Diviše. Mezi obyvateli se začíná roztáčet kolotoč úvah, spekulací a pomluv. Osudy postav se kříží a praskají jako dráty elektrického vedení stožárů v polích za městem.
Romány Literatura česká
Vydáno:
2021
,
Témbr
Interpreti: Miroslav Táborský , Simona Postlerová
více info...
Přidat komentář
Ke dnu nemůžu hodnotit jinak, než plným počtem. I když to bylo něco jiného, než jsem čekala, bylo to super.
Kniha ve mně vyvolala různé pocity, Hanu jsem ze srdce nenáviděla (nevím proč), Anička byla na pár facek, ale měla jsem ji neskutečně ráda. Když to vezmu kolem a kolem, iritovaly mne snad všechny postavy.
Přišlo mi, že většina knihy se točila okolo Miladiny rodiny, že o Diviše a zesnulou Divišovou ani tak nešlo (i když to všechno byla jejich "zásluha").
Jediné, co mi chybí, je rozuzlení Málka. A co si budeme, čekala jsem nějakou zmínku o Anně z knihy Do tmy (nebo tam byla a já si nevšimla?).
Jinak skvělé, autorka umí krásně psát a čtenáře zasáhnout.
Kolik lidí, tolik názorů. Já jsem byla spokojená, přečetla jsem na jeden zátah. Doporučuji. Je to prostě jiné než Do tmy a jak jinak by to asi mohlo být? dvě věci nemohou být stejné, ne?
Roman me neuchvatil tak jako Do tmy, ovsem atmosfera opet jedinecna, neutesena, ceska...
Krásná čeština, dobře popsané příběhy jednotlivých postav, ale ... na můj vkus příliš smutné, temné, depresivní, některé nepříjemné a zvláštní postavy. Docela mě překvapuje a zdá se mi, že naši mladí autoři (např.Třeštíková ml., Bolavá..) vidí na životě to horší, pesimistické. A já, prošlá socialismem, si myslím, že teď je mnohem více naděje na to žít lépe a radostněji, ale musí se proto něco udělat. Tak příště něco více úsměvného.
Asi nemá moc cenu porovnávat s předchozím dílem. Knihy mi přijdou svým způsobem stejné, ale přesto tak jiné. Z knihy na člověka přímo přechází ten smutek, temnota, deprese, nevím jak to přesně popsat. Rozhodně se kniha čte dobře, i když témata jsou těžká a smutná. Autorka má opravdu skvělý styl psaní. Doufám, že se dočkám něčeho dalšího.
Ráda čtu knížky z českého prostředí .Dobře napsáno,četla jsem jedním dechem.Určitě si přečtu i Do tmy.
Pro mne to bylo silné a depresivní čtení, a teď mi vrtá hlavou, jakou roli hrála Anička ve smrti učitelky Divišové. Nedokončené nebo naznačené dějové linie jsou asi záměrem, ale já mám radši rozuzlení....určitě si ráda přečtu "Do tmy"
Marlowe na to kápl. Mám naprosto stejný názor. Když knize chybí pořádný příběh, může být napsaná naprosto skvěle a přesto čtenáře nechytí.
Coby prozaička se Anna Bolavá představila v roce 2015 úspěšným románem Do tmy. Letos vydaná kniha Ke dnu na něj navazuje, ale navazuje opravdu volně a vlastně je docela jiná. Zatímco Do tmy vyprávělo ich-formou příběh jedné výrazné hrdinky, ve kterým nebylo zrovna moc místa pro ostatní postavy, Ke dnu líčí z pohledu třetí osoby osudy celé řady lidí. Ze začátku v tom čtenář může mít trochu zmatek, ale jakmile se s postavama seznámíte a pochopíte, jak spolu jejich příběhy souvisí, čte se to o poznání líp a častý střídání vypravěčů pomáhá udržovat slušnej spád. Přestože v zápletkách nechybí tajemno a napětí a velkou část knihy ovládá pošmourná podzimní atmosféra, nejvíc jsem si užíval chvíle, kdy autorka s ironickým nadhledem komentovala nízký myšlení obyvatel příznačně nazvanejch Řečovic. A že těch chvil nebylo málo! Pokud tedy nevyžadujete pevně sevřenej příběh s ukázkovým dramatickým obloukem a přistoupíte na to, že tentokrát Anna Bolavá nabízí především depresivní obraz maloměsta, ze kterýho probleskuje ponurej kousavej humor, můžu tuhle knihu jedině doporučit.
Hodně mi vyhovuje autorčin ponurý styl vyprávění. Všednosti protkané nevšednostmi. U postav jsem se musela vždycky zamyslet kdo je kdo, ale neztrácela jsem se.
Anna Bolavá je prostě... jiná. Pro mě je to první setkání s autorem, který dokáže tak květnatě a zároveň bez obalu popsat to bolavé uvnitř, to, o čem většina "na oko" šťastných lidí nemluví. A je to prostě neskutečný zážitek.
Do tmy bylo trochu lepší co se týče celkového dojmu, ale Ke dnu místy až mrazivě vystihuje pokroucené lidské myšlení. Pravda, koncentrace vyšinutých postav byla chvílemi až neuvěřitelná, ale nevadilo mi to. Chápala jsem Milušku, litovala Miladu a neskutečně fandila Áni. A pojmenování postav mi, oproti některým komentářům zde, naprosto bodlo. Plně mi to korespondovalo se zmatkem, který někdy sama v mezilidských vztazích mám...
Klikám si Annu Bolavou do oblíbených autorů a už se těším na další dávku vyšinutosti :-)
To je to známé prokletí vynikajících debutů – neschopnost (ve většině případů) znovu překročit vysoko nastavenou laťku…
Zatímco román "Do tmy" mě uhranul svojí kompaktností a dokonalým sladěním formy a obsahu, v tomto druhém autorčině románu (který navíc volně navazuje na jedničku, takže stačilo "jen pokračovat v načatém") se vše rozpadá a drolí jako týden starý chleba, umělý, iracionální a papírem šustící příběh-nepříběh se "děje" v naprostém bezčasí, bez nějakého pevného ukotvení v místě (močál, masokombinát, z mlhy vystupující izolovaná obydlí atd.), je zaplněn podivnými lidmi, kteří podivně mluví (dialogy jsou, mimochodem, jedním z nejslabších článků knihy!) a neméně podivně i jednají…
Jak je tohle možné? Autor dokáže, že něco umí – a vzápětí svůj úspěch takhle fatálním způsobem zpochybní! Něco se zkrátka pokazilo…
Zatímco při četbě "Tmy" se čtenář STÁVAL nemocnou Annou, spolu s ní vnímal okolní nepřátelský svět, vdechoval vůni bylin a dokonce i trpěl bolestí "děravé ruky", tady si člověk uvědomuje jen tlusté sklo – jako by se postavy (mimochodem ani jedna z nich mi nebyla sympatická) nacházely v nějakém akváriu… A ke všemu ten guláš ve jménech – upřímně, až do konce jsem se nedokázal pořádně zorientovat ve všech těch Miluškách, Aničkách, Gábinách, Miladách, Jiřinách, Pavlínách, Alžbětách atd., atd. – a nemyslím si, že to byla jen MOJE chyba…
Co ve "Tmě" fungovalo, tady působí jako zadřený motor. Důvod? FORMA vyprávění se zkrátka nepotkala s PŘÍBĚHEM – dokonce bych řekl, že se spolu tyhle dvě entity od první stránky přetlačovaly jako dva souhlasné póly magnetů ("básnický" způsob vyprávění versus "novinářský" a "policejní" motiv atd.)…
Škoda a ještě jednou škoda!
Tak mám pocit, že vím, proč má autorka pseudonym Bolavá. Její knihy jsou o lidských bolestech, smutné a depresivní. Do tmy mne zaujalo a tady vidím že autorka vyzrává, city postav jsou propracované. Budu zvědavá, jak bude pokračovat. A koho to chytlo, bude ji číst i dál.
Já jsem unešena a přiznám se, že více než u Do tmy. Do tmy byla taková neuchopitelnější a snovější a navíc příběh vlastně jednoho člověka. U Ke dnu se nám příběh více tříští, protože sledujeme osudy více postav, které se samozřejmě propojují. A to mi možná sedlo trochu víc a nebo to byl ten podzim, který mám tak ráda. Každopádně kniha je to krásná, i když rozhodně ne veselá. Doufám, že se brzy dočkáme další knihy (že by zimní?). Rozhodně je Anna Bolavá příklad toho, že stojí za to sledovat české autory a českou literaturu.
Skvělá kniha. Neubráním se ale porovnávání s předcházejícím dílem "Do tmy", která mi sedla více. "Ke dnu" je oproti ní jaksi hmotnější, reálnější, je zde i více postav a vnějších dějů. Nicméně citlivost, s jakou je knížka napsaná a propracování postav je opět vysoce nadstandardní. Rozhodně stojí za přečtení.
Štítky knihy
česká literatura tajemství maloměšťáctví vztahy psychické problémy psychická traumata jižní Čechy rozhlasové zpracování Vodňany Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2015 |  Do tmy |
| 2017 | Ke dnu |
| 2020 |  Před povodní |
| 2022 | Vypravěč |
| 2013 | Černý rok |
Druhá knížka, kterou jsem od této autorky četla a už se moc těším na další. Je skvělá! Je to hodně syrový příběh, který nějak autorka nepřikrášluje.