Ke dnu
Bohumila Adamová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/535761/bmid_ke-dnu-6610065a3e870.jpg
4
954
954
V době prvních mrazů na konci listopadu je v močálech na kraji města nalezeno mrtvé tělo manželky lékaře Marka Diviše. Mezi obyvateli se začíná roztáčet kolotoč úvah, spekulací a pomluv. Osudy postav se kříží a praskají jako dráty elektrického vedení stožárů v polích za městem.
Romány Literatura česká
Vydáno:
2021
,
Témbr
Interpreti: Miroslav Táborský , Simona Postlerová
více info...
Přidat komentář
Ako to len táto Pani Spisovateľka robí, že dokáže napísať niečo tak úžasne hlboké, poetické, mystické, miestami dramatické, hrôzostrašné a občas i satirické, pričom sa to naoko tvári ako jednoduchý krimiromán z českého malomesta?
Zavedie nás na miesta, kde by sa asi nikto z nás nechcel dvakrát ocitnúť, a postupne nám odhaľuje charaktery a osudy miestnych obyvateľov.
Milujem túto knihu, v ktorej naozaj záleží na každej maličkosti. Aj na tých medzi riadkami. Navyše každá autorkina veta, myšlienka, metafora, použitie slova je zážitok. Vie nahliadnuť do vnútra postáv tak, že máte pocit, že ich dobre poznáte, viete ich pochopiť. Dokonale sa vysmieva z malomeštiactva, a pritom vie s nesmiernym citom písať o ľudských trápeniach. Jej personifikácie všetky tie obávané miesta oživujú.
,,Ledová hladina něco říká, ale ona to nechce slyšet, běžela přece na dvůr, a najednou leží tady, na druhé straně zahrady, jako kdyby ji kdosi roztočil jako slepou bábu, přestože nechtěla hrát.”
Druhý díl volné trilogie je tentokrát daleko blíž realitě, která se může zdát hodně syrová, ale on je to vlastně běžný život. Bolavá svým mimořádným jazykem kreslí střípky ze života různých postav (pokud řekneme, že postavy nejsou černobílé, opravdu to není fráze). Jedná se opět o přítomnost zdánlivě vytrženou z kontextu a minulost či širší souvislosti jsou odhalovány jen tak mimochodem, nebo taky vůbec. Přírodní lyrika nás zavede do světa močálů a je vnímána částečně i dětskýma očima jedné z postav. Obrazy bylin, řeky a lesa jsou v tomto díle vystřídány neutěšeným prostředím jatek, nemocnice a nákupního centra, nicméně sugestivnost zůstává stejná.
Autorka má vynikající schopnost nenásilně střídat žánry, aniž by jakkoli narušovala celistvou poetiku.
Moje první kniha od autorky, předchozí Do tmy jsem zatím nečetla. Kniha Je dost depresivní, ponurá atmosféra.. Ale je i celkem zajímavá.
Nevlídné, vlezle chladné podzimní počasí, mokro a vlhké spadané listí, pro Annu Bolavou ideální pochmurná scenérie pochmurného kraje pro pochmurný příběh, v němž se najde prostor pro smrt člověka či kvokající pernatce a jateční kolorit odrážející se v těžko stravitelné drůbeží polévce s těžkými, mastnými oky. Život v Bolavé románech je nesnadný a tentokrát jsem nenašla útěchu ani ve vůni čehokoliv. Spíše naopak. Bolavá přitvrdila. Smutné čtení o bolesti i zlosti doktora Diviše, Milady z drůbežáren či její dcery Aničky, na které ulpívá pach matčina krvavého živobytí. V Bolavé románu se jednoduše pokazí všechno, co se pokazit může. Jednolitá beznaděj, v níž vše do sebe zapadá jak v dokonalé mozaice. I takový život umí být. A je dobré to mít na paměti. Bolavá umí. Nestvořila lacinou tretku plnou zbabělých nespokojenců, ale přesvědčivou, koncentrovanou životní frustraci a trudomyslnost, z níž systém ani společnost člověku nenabízí východisko, ale spíše jej zatlačují stále níž. Jako by vás Bolavá chtěla nechat pohřbít. Nebo možná, že tak úplně ne. Člověk musí dočíst až do samého konce.
Tento druhý díl série se mi četl o něco lehčeji než první. Chválím překvapení s hřebenem.
Zatímco kniha "Do tmy" mi dokonale sedla, tahle přesně naopak. Snažila jsem se moc, ale nebyla jsem schopná ji dočíst až do konce.
První kniha mi zlomila srdce. Na tuto jsem se vrhla hned po dočtení té první. První polovina mě hrozně moc bavila, potřebovala jsem vědět, jak to dopadne s Maruškou a doktorem Divišem. Milada z drůbežáren zprvu působila jako mrzoutka, ale nakonec mi ji bylo trošku líto, protože bych ji to s Jardou moc přála. Anička byla boží.
Kniha se mi líbila i přesto, že jsem se u druhé poloviny musela do čtení maličko nutit. Jen si teď dám na chvíli od Bolavé pauzu a pak se pustím do třetí knihy :)
příliš hysterických, zechtěných či rozmazlených ženských postav (oproti nevýrazným, plochým mužským postavám), depresivní mi vyprávění nepřišlo, prostě líčení běžného života, jen ten konec kapku literárnější; díky stále se zkracujícím kapitolám a rychlejšímu střihu obrazů jsem udržel čtenářskou pozornost, je to opravdu spíš "ženské" čtení
oceňuju vtipnou paralelu drůbežárny/masokombinátu se světem povrchních a hloupých ženských, drben, jejich předstíraného kamarádství
Kniha byla zajímavá, ale něco mi tam chybělo. Asi nějaký normální život, protože ten jsem tam nějak neviděla, vše bylo přetažené ad absurdum. Znovu bych jí nečetla a tím je pro mne hodnocení jasné.
Dlouho po dočtení jsem nemohla usnout. Autorka má dar vcítit se do svých postav a úsporně popsat jejich vnitřní smutky, trápení a tajemství, která se nikdy nemají dostat z nitra na povrch. V první knize hrály roli voňavé byliny, zde vdechla život samým odpudivým místum - rozpadajícímu se domu, v němž sídlí duchové minulosti, močálům plným nevysvětlených záhad a drůbežářským závodům poskytujícím smutný azyl vesměs nenaplněných životů žen, které už toho mnoho nečekají. O postavách nemá příliš cenu psát, je jich tolik, které by stály za zmínku, ale nejvíc vyčnívají malá Anička, Milada, Jarda a Hanka, které spojí blížící se nebezpečí. Zkrátka a dobře, kniha byla absolutně jiná než první, ale výborná, aspirantka na jednu z nejlepších, co jsem letos četla, a to je leden. Mimochodem, když už jsme u toho ledna. Doporučuju přečíst si ji zrovna v tuto dobu, protože ještě umocní zážitek ze čtení.
velice těžko se mi kniha zavírala po jejím dočtení. autorka opět dokazuje svoje metamorfní tvůrčí schopnosti a v retrospektivně laděném vrtu do lidských osudů a myšlenek vyzývá čtenáře k pokračování příběhu.
Myslete si o čemkoli, co chcete. Vždycky to bude váš úhel pohledu. V téhle knize doslova bije do očí, že nic není černobílé. Jak snadno si vytváříme neúplný obraz o druhých, bez ohledu na to, jaká by mohla být skutečnost! Ani jedna z postav v knize není dobrá nebo špatná. Všechny jsou velmi lidské... Já kamarádím s Aničkou. Ale...
Jo a ten hřeben mě fakt dostal.
Volné pokračování knihy Do tmy. Autorka se nevrací k hlavní linii předchozí knihy, ale rozvíjí příběhy některých vedlejších postav a přidává postavy nové. Musím ocenit práci s detaily a náznaky, které vykreslují děj i osobnost jednotlivých postav. Nechybí temné až hororové prvky, které jsou někdy velmi konkrétní, jindy nevíme jistě, jestli se to tak skutečně děje nebo to jsou jen metafory vyjadřující vnitřní prožívání postav. Velmi doporučuji.
Ponurost dovedená skoro ad absurdum. Styl autorky je sice zajímavý a vlastně celkem čtivý, dokáže vytvořit napětí a charaktery postav vykresluje celkem uvěřitelným způsobem, ale v jejím repertoáru mi chybí nějaká alespoň náznakem normální figura. Možná to byl záměr. Mysteriózní motivy budiž, celkem knihu ozvláštňují, a že je nemám ráda je můj problém. Stejně jako otevřené konce. Chápu, asi to bude ještě pokračovat, ale mě to prozatím stačilo. Co mi opravdu vadí, a to není jen záležitost této knihy, je urputné používání spisovného jazyka i v mluvené řeči. Takhle přece nikdo normální nemluví a dialogům to ubírá na přirozenosti.
Bohužel nezaujalo. Děj rozvleklý a hlavně druhořadý. Chyběla mi lepší práce s atmosférou a zajímavější postavy. Škoda.
Opět velice zdařilé dílo autorky. Do tmy se mi líbila o maličko více, ale i tato kniha má čtenáři mnoho co sdělit. Děj knihy je jakoby neohraničený, čtenář se tak ocitá uprostřed plynoucího příběhu několika postav. Těch je v knize opravdu dost, ale autorka umí skvěle vykreslit jednotlivé charaktery všech postav, že jsem se mezi nimi dobře orientovala. Mnohé v knize, jak už to u Bolavé bývá, je řečeno mezi řádky či jen naznačeno. Ale to vůbec knize na čtivosti neubírá, spíše naopak. Psychické rozpoložení postav a jejich životních příběhů krásně a úchvatně dokresluje (i zrcadlí) okolní příroda, vše působí spíše ponuře až depresivně, životní příběhy postav nejsou totiž vůbec jednoduché, naopak, prožívají nelehké životní etapy, každého člověka něco trápí a snaží se s tím vyrovnávat po svém. Kniha se mi moc líbila a už se těším na autorčinu další knihu.
Druhé čtení bylo lepší, a nejen kvůli odpovídající roční době. Poprvé jsem dávala pozor na jednotlivé linie a zákruty příběhu. Postav, linek i náznaků je hodně a vyžadují pozornost. Ovšem nechat je plynout a všímat si spíš "jak" než "co", byl intenzivnější zážitek. Bolavá je obrovsky sugestivní a její přírodní metafory jsou bohaté, výstižné, přitom originální. Navíc se příroda jako živá entita projevuje různě vůči různým lidem, sobě přátelské i mlha příjemně ochlazuje a skrývá, nepřátelským tvoří málem fyzickou zábranu a prostředí na ně když ne přímo útočí, tak alespoň čeká na každou jejich chybu.
Postav je hodně a jmenují se podobně. Jejich jazyk a myšlení se ale odlišuje a dá se v nich orientovat na základě jejich projevu. Ženy jsou opravdu ženské, citové, uzavřené, dva muži jsou aktivní a otevření, třetí je psychicky tak na půl cesty, jenže taky nepůsobí dospěle mužně ani v jiných ohledech. Ženám myslím přeje autorka trochu víc, ale i tak má každá postava své opodstatněné názory, které se můžou míjet s pojetím jiného. V těch míjeních, otevřených i skrytých konfliktech je síla knihy, jsou srozumitelné, věrohodné a často zoufalé. Přepracovaná, drsná Milada by byla tak starostlivá a možná i něžná, jen kdyby si to dovolila, jen kdyby měla pocit, že se jí to dovolilo. Rodinnou tragédii řeší Miluška i Marek smysluplně a nejlépe, jak dovedou, jenže právě opačně. A další a další. Není to příjemný svět, zato fascinující.
Štítky knihy
česká literatura tajemství maloměšťáctví vztahy psychické problémy psychická traumata jižní Čechy rozhlasové zpracování Vodňany Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2015 |  Do tmy |
| 2017 | Ke dnu |
| 2020 |  Před povodní |
| 2022 | Vypravěč |
| 2013 | Černý rok |
Ošklivé životy lidí v močálu nevlídného města, které pomalu klesají ke kalnému dnu, od něhož se nejde odrazit; mimořádně nepříjemná kniha, od které se nejde odtrhnout. Mnohé části nekompromisně strhávají závěsy, kterými sami před sebou zakrýváme realitu, abychom se na ni nemuseli dívat. Protože je děsivá (ano, takové nemocnice u nás existují!), nepříjemná (kdo by chtěl skončit u pásu v drůbežárně?), vzbuzuje v nás bezmocný vztek (co může napáchat jeden slizký pisálek!) a mizérii (nejsme nakonec jen lístky, které unáší bahnitá stružka kdovíkam?). Z knihy dýchá chlad, zkažený vzduch a tíseň, tíseň z konkrétních věcí i z těch, které člověk nechce zformulovat ani v zákoutích mysli.