Kenotaf
Klára Goldstein
Autorka zkoumá vrstevnatý „ekosystém“ našeho bytí v různých podobách, časech a místech. V senzuální lyrice „latinského“ střihu hledá odpověď na základní otázky lidské existence.
Přidat komentář
05.02.2019
Bohužel nesplnilo má očekávání po výraznější druhé knize následující po skvělém debutu Milíře.
Autorovy další knížky
| 2021 |  Falkenfrau |
| 2022 | Deště Maierniggu |
| 2016 |  Milíře |
| 2018 | Kenotaf |
| 2011 | Úpatí vichřice |
Na první pohled nikterak vybočující kniha v současné produkci, ale zejména díky tématice druhého oddílu jsem musel tento předsudek smést ze stolu.
První oddíl je milostného rázu, byť ta "milostnost" je spíše v konturách, v první řadě je reflektován strach, úzkost a obavy. Tento oddíl končí prostými, ale krásnými verši: "Chci tě zase / slyšet / mluvit k lidem"
Po individuální promluvě se nám dostávají básně, které se vážou k místům a událostem v Latinské Americe. Zde jsem doplatil na své historické neznalosti, i tak lze básně číst i bez chápání aluzí, třeba jako pomíjivost lidských osudů.
Vnímání všemi smysly, které se velmi často kříží, a byť Goldstein nevyužívá nikterak široký slovník (velmi často se opakují motivy ticha, noci, deště), nicméně dokáže vyjádřit skutečnosti pomocí těchto slov velmi neotřele – např. zmiňované ticho je "vylité do ulice", "zpřerážená ticha mezi lidmi, nebo "v tiché půdě vysychají stébla".
Naléhavá skvělá kniha.
V/
Zahrada padla jako první
Brouzdáš šedivou trávou
Občas se dotkneš větve
Netušíš, co jim říct
Po kmenech splývají roky
vystavené rzi
(s. 17)