Pád světla
Steven Erikson (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/362776/bmid_pad-svetla-Ism-362776.jpg
4
47
47
Zima je zlá. V Kurald Galain hrozí občanská válka, protože Urusanderova armáda již vytáhla proti Charkanas a pod velením nelítostného Hunna Raala hodlá svrhnout Chotě Matky noc Dracona a na trůn po boku živoucí bohyně chce dosadit samotného Urusandera. Ti, kdo se mohou postavit vzbouřencům do cesty, jsou oslabení a nejednotní - a bez vedení, protože Anomander se vydal hledat ztraceného bratra. Silchas Zmar se tedy rozhodne shromáždit domovoje vysoce urozených rodin místo něj a také vzkřísit legendární Hustskou legii, ale čas není na jeho straně. A daleko na západě se sbírá podivné vojsko. Hledá nepřítele bez těla, na místě, které nikdo nedokáže najít. Přesto volání mistra Kápě vyslyšeli mnozí a dávno opuštěné město v Omtose Phellack se stává novým domovem hordě příchozích: Psím běžcům z jihu, džheckým válečníkům i cizincům s modrou pletí, připlouvajícím přes moře, aby mistrovi Kápě nabídli své meče. A ze vzdálených hor a osamělých údolí na severu přicházejí Thel Akai, aby se mohli zúčastnit této zdánlivě nemožné války. Brzy se s tasenými zbraněmi a pod praporci živých vydají pronásledovat samotnou smrt. Takové události věstí chaos a do této říše navíc proniká magie jako krev z mnoha ran. Magie nespoutaná, tajemná a divoká, která začíná bezuzdně řádit, a po její stopě se vydávají nové i prastaré bytosti. Bude ještě ve světě zkaženém kouzly existovat skutečná čest?... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2017 , TalpressOriginální název:
Fall of Light, 2016
více info...
Přidat komentář
Poměrně velké zklamání. Nevadí mi "užvaněnost" díla, proto Eriksona čtu, nevadí mi filosofování, rozsah knihy ani "tajnosnubnost" autora, ale když dojde na logičnost, soudržnost a návaznost na epos Malazské knihy padlých, tak jsem fakt naštvaný. Najednou je kallorovo panství předchůdcem tistejské invaze na Wu, z čehož vyplývá, že lidé existovali dříve než imassové, protože ti teprve měli vzniknout z psích běžců, tartheno telomen toblakai už nejsou potomci tel Akai, ale jejich současníci a navíc jako dvě samostatné rasy s tak by se dalo pokračovat do nekonečna.... Prostě co se týká časové osy a logiky řádně odfláknutá kniha na maximálně tři hvězdy.
Opět Erikson nesklamal jen kdyby tam bylo míň filozofických úvah.Docela mě pobavily rozhovory Prazeka s Darhenarem
Za mě super, nemohu se dočkat třetího dílu. Ano, souhlasím s názory, že filozofického brebenteni je tam příliš, knížka by šla o čtvrtinu stáhnout. Podotykam, že jen o čtvrtinu, zvykla jsem si na Eriksonovu rozevlacnost a beru ji jako samozřejmost. Naopak s pouhými 200 stranami bych si připadala ochuzena, zajímalo by mne, jestli to tak ma více jeho příznivců. Závěr mě překvapil a bude mi dlouho ležet v hlavě. Cením si knih, které to dokáží.
Na to že to je pěkná bichle, se tam toho zas tak moc neděje. Převládají tam duchaplne rozhovory a rozpravy nad nesmrtelnosti brouka, až to unavuje. Často jsou tyto rozpravy a vubec situace tak abstraktní že smyslu unikají. Ze začátku jsem je četla znovu a znovu, abych je pochopila, pak jsem to vzdala. Oni zas tak důležitý nejsou, jen natahujou knihu. Dalším problémem je, že pokud se to nečte hned po přečtení prvního dílu, tak se člověk ztrácí. Já si musela vyhledávat spoustu informací ohledně postav na netu a abych si oživila dej z knihy předešlé. Nejlepší z celé knihy byl Prazek s Darhenarem, ty jejich rozhovory byly aspoň vtipný.
Tak tohle byla kombinace utrpení a nadšení. Bohužel, utrpení převládlo.
Ačkoli první knihou jsem se bavila, druhou knihou jsem se prokousávala horko těžko a mám pocit, že jsem se snad málem i utopila v té obří záplavě filozofie. V podstatě mám pocit, že si poslední díl (do kterého je stejně ještě spousta času, takže budu muset tohle martirium podstoupit znovu abych si všechno připomněla) přečtu vlastně jen ze setrvačnosti. Jasně, kdyby mne to nezaujalo, tak vůbec neuvažuji o dočtení a znovupřečtení, nicméně pořád jsem z toho zatím více zklamaná než nadšená.
Tak snad se posledním dílem předvede....měl by.
Pořád uznávám, že Eriksonův svět je originální, ale pomalu pro mě ztrácí své kouzlo v záplavě prázdného nekonečného filozofování, přemíry postav a nedostatku emocí. Všechno je takové sterilní a upjaté. Tajemná minulost Tisteů, o které jsme se dozvídali v Mazské knize padlých, je vlastně docela úmorně nudná záležitost. Navíc spouštěčem celé řady události jsou Azathanai, o kterých skoro nic nevíme a hlavně nechápu jejich motivace. Celý příběh stojí na hodně vratkých nohách. I mé oblíbené postavy z předchozích knih – Chmur, Anomander, Silchas v této knize jakoby přišly o svoje charisma.
„Pád světla“ (dvojsmysl, který dokonale vystihuje podstatu) pokračuje přesně tam, kde „Stvoření temnoty“ skončilo. Občanská válka v Kurald Galain se mění v náboženský konflikt Tiste Andii a Liosan, Světla a Temnoty. Zbývající Odpírači, zoufalí a zlomení, se chápou zbraní a pod velením prokletého proroka se stávají nepřáteli úplně všech. Dar K´Rullovy krve se šíří světem, stále více lidí, dobrých i zlých, v sobě objevuje talent používat magii, která navíc jako hrnec medu láká i všelicos jiného, draky počínaje. K´Rull sám, znepokojený některými vedlejšími účinky svého daru, se snaží se svérázným novým společníkem udělat pořádek. Daleko na opačné straně kontinentu se v troskách jaghutského města Omtose Phellack sbírá obrovská armáda připravená vytáhnout proti samotné smrti. K tomu přibyly dvě nové linie: Trojice thelakaiských „podpantofláků“ stíhá uprchlou manželku, zatímco odsouzený zbabělec se stává důstojníkem nové Hustské legie – pokud se tedy její členové dřív nepozabíjí všichni navzájem.
Hlavní problém „Pádu světla“ je, že Erikson to tentokrát opravdu přehnal. Problém není ani tak v tom, že by bylo filozofování příliš – není ho o moc víc, než třeba v „Dani pro ohaře.“ Potíž ale je, že ve snaze prozkoumat ústřední problém, kterým se kniha zabývá, tedy smysl civilizace a náboženských systémů, ze všech možných stran a úhlů, se časem úvahy začnou opakovat. Ano, řada postřehů je trefných, až to bolí a z hlavy je jen tak nevyženete. Poslední třetina knihy je mrazivě děsivou studií morálních šedých zón, i chyb v úsudku, a úvahy „kdo za to může“ vedou k jediné kruté odpovědi: MY VŠICHNI. Anomanderova odpověď na nabídku Caladana Chmura před rozhodující bitvou však v jediné větě shrnuje smysl knihy líp, než desítky stran úvah, a TO je problém. Erikson se neuhlídal, a v závěru jsem se navíc nedokázal zbavit dojmu, že i trápil. Zakončení bylo viditelně přepisováno víckrát, a přesto není optimální, kniha prakticky končí jen jedním zoufale pochopitelným činem.
Přesto dávám znovu absolutní hodnocení, a to ze tří důvodů: Je opravdu požitek číst fantasy, která je naprosto nekorektní, od pitvání politické mizérie, až po otázky manželského života či sexuality. Trampoty tří nešťastných manželů, kteří vůbec netuší, co si počnou, až svou manželku chytí, nadržené dračice nebo kostějky vybírající si od chlapů za léčitelské služby honorář hned a bez ptaní, prostě nejde nemilovat. Za druhé, je stále fascinující sledovat, jak věci v Malazu zapadají na své místo. Jako bychom stáli na lodi, sledovali, jak se ze závoje mlhy vynořuje známé pobřeží, a přesto v něm stále dokázali najít něco nového. To je ukázka autorského mistrovství, jaká snad nemá obdoby. A za třetí: JAGHUTI! V „Pádu světla“ poprvé vystupují pohromadě úplně všichni, jaké známe z Malazu, plus několik nových, a je to místy naprostý „masakr.“ U scén z azatského domu nebo odhalení, v jaké že to armádě dosáhl Haut hodnosti kapitána, které si tak cenil, když Jaghuti nikdy žádné vojsko neměli, jsem byl pár minut totálně „mimo provoz.“ Každá kniha, která takhle dokáže fungovat, si prostě 100% zaslouží.
„Pád světla“ je v jistém ohledu „esenciální Erikson“, v dobrém i špatném. Počítejte s tím, a nebudete zklamaní.
Pád světla je masívní vyprávění u kterého se občas zapomíná na děj. Užíval jsem si filozofických úvah, psychologických sond všech charakterových linek a epické šíře vystavění svého vesmíru. Jen jsem občas měl pocit, že se nic moc neděje... A pak rána přes nos! :)
Miluji knihy Eriksona , jen mne mrzí že na 3 díl si asi počkáme déle , a občas méně filozofických úvah :)
Tak a je to za mnou. Hodně jsem se na tu knihu těšil a musím říct, že mě nezklamala. Mnoho věcí se zase objasnilo, ale na určité zakončení si ještě musíme počkat. A že to asi bude ještě dlouhé čekání.
Samozřejmě tam byly opět ty pasáže, kdy to Erikson zbytečně natahuje a ne zrovna se u toho člověk baví, střídající se s chvílemi kdy jsem hltal každé slovo. Každopádně jako fanda MKP mám z knihy více než dobrý dojem, jak jinak.
Konec knihy byl celkem zajímavý. Čekal jsem, že se schyluje k nějakému velkolepému zakončení s pokračováním, ale...
Autorovy další knížky
| 2002 |  Měsíční zahrady |
| 2004 | Vzpomínky ledu |
| 2009 | Vichr smrti |
| 2012 | Chromý bůh |
| 2008 | Dům mrtvých |
Přečíst Pád světla byla práce. Leckdy zajímavá, podmětná a poutavá ale stále jen práce, která postrádá lehkost zábavy. Při čemž hlavním nedostatkem této knihy nejsou dlouhé filozofické rozhovory o Něčem a o Ničem, ani přílišná rozvleklost děje, nebo absence akce, ale neustálé opakování základních otázek a jejich odpovědí na ně, jen abychom se dobrali k tomu, co bylo již nesčetněkrát naznačeno, nebo dokonce řečeno.
Pád světla bohužel jako známá a bezpečná cesta, která nás zavede přesně tam, kam jsme očekávali. Ale co dál? Sejdeme z cesty a zažijeme dobrodružství, možná i smrt? Nebo se budeme dál bahnit po rozježděných silnicích, které jsou jasně dané?
To je otázka, jejíž odpověď teprve dotvoří moje hodnocení tohoto dílu. Prozatím za 4, protože příslib je velký přece jen je to Erikson!