Stvoření temnoty
Steven Erikson (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/239896/mid_stvoreni-temnoty-239896.jpg
4
93
93
V Kurald Galain nastaly těžké časy. Ona prastará země, říše noci, v níž vládne Matka noc, se stala domovem řady mocných bytostí a dokonce ani smrt zde není věčná. Vathu Urusandera, hrdinu prostého lidu, jeho stoupenci nutí, aby se s Matkou nocí oženil, jenomže v cestě takové ctižádostivosti stojí její choť pán Draconus. Nadcházející střet trhá celou říši, a jak se všichni chystají na občanskou válku, vychází z dávno mrtvého moře prastará magie. A První synové noci - Anomander, Andarist a Silchas Zmar z držby Purake - jsou lapeni přímo uprostřed... Steven Erikson se vrací s prvním dílem trilogie odehrávající se tisíce let před událostmi Malazské Knihy Padlých. Nový výpravný příběh líčí události z říše Kurald Galain, které sehrály klíčovou roli v historii světa Malazské říše.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2015 , TalpressOriginální název:
Forge of Darkness, 2012
více info...
Přidat komentář
Erikson má presne ten tak jedinečný štýl, že čitateľ ho spozná už na prvej strane. Je fakt až úchvatné ako pekne vie opisovať vyslovene niekedy až hrôzostrašné veci.
Jednu vec by som čitateľom odporúčil už na začiatku, resp. dve. Prvá je, že túto sériu neodporúčam čítať pred samotným Malazským dekameronom. Druhou je rada ohľadom očakávaní. Veľa z nás, ktorí sme čítali už základnú sériu sa určite nemohlo tešiť na prequel k postavám, ktoré poznáme ako božské (alebo minimálne ascendantské), no tu sa treba pozastaviť a sústrediť sa na to o čom je táto kniha a nie o čom je základný Malaz.
Veľa ľudí vyčíta Charkanasu obrovské množstvo filozofie, na ktoré neboli zvyknutí. Áno, tej filozofie tu prisypal (asi tak ako Profesor Utonium chemikáliu X) naozaj viac. Naozaj je jedno kto sa baví, či roľník na poli alebo vrchný úradník, Jaghut alebo Tiste - každý sa tvári ako Empedokles s Herakleitom na tržnici v Efeze riešiac podstatu kozmosu. Áno, je to rušivým elementom, ale ono to nakoniec úprimne celkom dáva zmysel. Taktiež veľa ľudí vyčíta knihe málo bojovej akcie. Určite tu sú nejaké tie bitky, ale nič klimaxovského charakteru. Čo ale akciu posúva je politika a nakoniec presne aj, možno paradoxne, tá filozofia. A samozrejme postavy, ktoré sú vykresľované neskutočne - humánne s emóciami a konaním, ktoré sú nádherne uveriteľné.
Stvoření temnoty je naozaj výborná kniha, ktorá vytvára morálne dilemy na pozadí až naozaj Shakespearovskéj štruktúry príbehu a deja. Osobne Eriksona mám presne aj kvôli tomuto rád - on svoje príbehy vrství ako lasagne, s jemnou štruktúrou, ktorá po zapečení vytvára dokonalú symfóniu. A táto kniha mi to opäť rozhodne ponúkla.
Asi půjdu proti proudu, ale musím říct, že mě tedy kniha nijak neuchvátila. Jen co jsem uviděla obálku a přečetla si anotaci,myslela jsem, že to bude sázka na jistotu, ale bohužel. Obvykle mi velké množství postav ani nevadí, ovšem tady mi to přišlo hodně na škodu. Bylo to už opravdu moc. Ne, že by mi dělalo problém pamatovat si kdo je kdo, ale spíše jde o to, že o žádné z postav se vlastně nedozvíme skoro nic, protože než se vystřídají všechny a dojde na ni v příběhu zase řada, tak je polovina knihy pryč. To zároveň znemožňuje si postavy nějak oblíbit, když v příběhu skoro nejsou. Další věc je zdlouhavé filosofování - tady jde pouze o můj subjektivní pocit, protože je to vlastně dobře napsané, jen mě to prostě vůbec nebavilo. Svět, který autor vytvořil, je jinak hodně poutavý, díky tomu mi ani nevadilo že se toho v knize vlastně až tolik nedělo. Shrnula bych to asi tak, že kniha má velký potenciál, propracovaný svět, zajímavý děj (i když děje zde není mnoho), ale přesto byla velkým zklamáním kvůli tolika postavám a vůbec autorovu stylu psaní, který mi nesedl, nebyl pro mne zajímavý. Na další díl se nejspíš nechystám, ale možná dám šanci ještě Malazské Knize padlých.
Opět dobře vybrané téma prostředí.Je zde opět mnoho postav,ale na to jsem si už u Etiksona zvykl.No čekal jsem lepší vypravěctví.Uvidíme co přinese dalí díl .
Dostala jsem, za co jsem si zaplatila. V plné míře. Musím za sebe uznat, že i přes novou nálož postav, jsem se velmi zdařile orientovala a tím více jsem si čtení užívala a pak už jen odpocitavala, kdy,, to začne,, a kdo mi asi tak přežije do konce. Tohle jsem se naučila na Eriksonovych knížkách mít ráda, ale člověk musí mít správnou náladu. Proslulé sbihani zde není, tedy ne v takové míře, ale já osobně to vnímám, a teď mě za to slovo neukamenujte, za ,, komorní,, román. Prostě začátek a úvod do nové série. Hvězdičku dolů dávám, protože mám od autora už své oblíbence, jako Půlnoční vlny nebo Vichr smrti. Nicméně solidní dílko. SPOILER:Úsměvné je, že přes veškerou vážnost a temnotu a výživných rozborů o marnosti a o válce, jsem si nejvíce užila řádění Draconovych dcer. Děly se tam věci, že kterých mi opravdu nebylo lehko, ale části s nimi jsou perfektní.
Malazská série nasadila laťku hodně vysoko :) tohle je trochu slabší, zase spoustu filozofování, jak již jsme od Eriksona zvyklý, to mě tak z půlky bavilo, z půlky štvalo, asi dle nálady a hloubky filozofie. SPOILER zajímá mě, jak Anomander přišel k tomu že se z něj stal eleint a taky jak Dracon stvořil dragnipúr a proto si tuto sérii asi někdy dočtu, snad se to v ní objeví! Ale teď se nejdřív vrhnu na potoky krve :) konec a některé zvraty hezky překvapily, ale celkově co se fantasy, ras a tvorů týče, tak to bylo slabší
Nebudu objektivní – jako obvykle. Na další Eriksonův příběh jsem se těšil. Hodně těšil. Malazká série dává prostor k mnoha dalším dějovým pokračováním. No a když jsem narazil na tohle předkračování a ještě navíc s Anomanderem, jeho bratry a historií Tistejského národa, neváhal jsem ani minutu.
Hned po prvních stránkách jsem si vybavil ten pocit, když jsem bral do ruky Měsíční zahrady …… Postavy! Mraky postav! Jména! Mraky jmen! Byl tu ale jeden rozdíl. Tyhle jména mi byla povědomá. Detail? OMYL, kterého se dopustí jen ten kdo to nezažil. Skoro v každé kapitole se objevilo jméno postavy, nebo jeho variace (což mohlo znamenat všechno od přezdívky přes prapředka po prostě a jednoduše jiný překlad). Scenérie, kdy se mi hlavou honily myšlenky „DOPRDELEKDEJSEMTOJMÉNOJEMONVIDĚL“ doprovázené hlasitým „DOPRDELE…..“ a listováním v jednom z desíti svazků Malazké série, se opakovala hodně často. Skoro do poloviny knihy. Proč jen do poloviny? Prostě jsem to vzdal! Jinak bych to četl ještě za rok.
Velká očekávání plodí velká zklamání. Kdyby byly v prdeli ryby, a kdyby neexistovala již zmiňovaná MS (čti Malazká série), bylo by hodnocení mnohem pozitivnější. Nicméně, jak ryby tak i MS existují.
Příběh je dokonale propracovaný, otomanipotom. Souvislosti promyšlené a vše do sebe pěkně zapadá. Vše je naprosto logické, věrohodné a přirozené. Postavy parádně vykreslené. Hned si najdete sympatické padouchy kterým budete přát dlouhý a šťastný život (a brzo umřou), i zmetky kterým budete přát dlouhou bolestivou smrt (a budou s vámi až do konce). Tohle všechno je okej!
ALE! Jsou pasáže které se strašně vlečou! Nudné filozofické kecy, které pomálu nevadí a tak trochu tam i patří. Ale tady je toho prostě moc. Žoldáci se na jedné stránce sekají na kusy a na další vedou řeči, že by jeden plakal. Některé pasáže jsou tak nudné a nezajímavé, že jsem je prostě přeskakoval. A když už to vypadalo že se děj pořádně rozjede a já se nebudu stačit držet křesla … BUM … další kýbl nudy. A já se ptám PROČ?!
Kdyby byla kniha poloviční, vůbec by jí to neuškodilo. Šetřili bychom naše lesy a možná i peněženky.
Vůbec nevím, jestli si pořídím druhý díl. JO, až tak.
Už dlouho jsem neměl pocit, že nemám absolutně ánung kdo je tahle postava, proč se chová takhle a jak to vlastně celkově souvisí se světem knihy. V případě Stvoření Temnoty, jsem se takto cítil 672 stran! Nemůžu tedy tak docela prohlásit, že jsem pochopil mytologii světa, protože si nejsem tak docela jistý, že autor nějakou vytvořil, případně ji vytvořil tak, aby se ve světě čtenář vyznal.
Stvoření temnoty (FoD), dlouho očekávaný první díl trilogie Kharkanas, se vrací v Malazském světě hluboko do minulosti, kdy lidská rasa sotva vznikla a říše Tiste je dosud jednotná. Přesto se v mnoha ohledech od knih MKP liší. Erikson jako by udělal krok vstříc pohodlí čtenáře, dočkáme se třeba dokonce popisů vzhledu postav. Současně obsahuje obrovskou porci odhalení „záhad Malazu“ v jeho kořenech, odpovědí na otázky jak zásadní (proč se Andarist rozešel se svými bratry, čím začala válka jednoho Jaghuta proti smrti), tak drobné „špeky“ pro skalní fanoušky jako původ jistých tří létajících opiček. Rovněž je velmi málo magická. Ve FoD je magie teprve v začátcích, většina děje proběhne úplně bez kouzel, až výsledek místy připomíná Hru o trůny – ovšem s Eriksonovými přednostmi a bez Martinových chyb. Postav je jako obvykle velký počet, některé už známe, u jiných je zábava naopak dumat, kdo to asi "v budoucnu" může být. Erikson se přitom dokázal vyhnout zbrklosti v jejich přidávání – startuje pomalu, splétá jedno vlákno po druhém jako trpělivý pavouk. Zřetelně vidíme, jak vypadali staří hrdinové mladí a nezkušení, chybující, váhající nebo naopak zbrklí v momentě, kdy by měli přemýšlet. Zejména u Anomandera toto hraničí až s dekonstrukcí mýtu jaký má jeho postava v knihách Malazu, a v tom ohledu je FoD prakticky dokonalý prequel provedením i účelem.
Veselé čtení to ovšem není ani trochu. Jaghutské hlody tria Haut – Gothos – Varandas se sice vyrovnají nejlepším produktům Buggova stavitelství, a jisté tři Mařenky, které si vystačí bez Jeníčka i Ježibaby, stačí jim pec, pobaví, ale nazvat ten humor černý, by bylo ještě příliš lichotivé - z těch vtípků spíše tuhne krev. Erikson nelítostně pitvá konzumní společnost, která sice vyhrála války s nepřáteli, ale nedokázala zacelit jejich následky, živené navíc náboženským konfliktem kolem nového kultu Matky noci. Valící se katastrofa občanské války, kterou všichni vidí přicházet, ale přesto nejsou ochotni či schopni ji zastavit, moment kdy si naplno uvědomíme, že tohle prostě NEMŮŽE skončit dobře, stejně jako mikropříběhy postav typu Osserkův útěk z domova nebo Orfantalova anabáze, to je naprostý vrchol psaní bez ohledu na literární žánr. Erikson si ze čtenáře udělá hadr, kterým nelítostně vytírá všechno špínu, krev i slzy. U Kadaspalovy scény nad zavražděným dítětem jsem si musel i já dát chvíli pauzu. Patrný leitmotiv knihy, jímž je konec dětství a ztráta nevinnosti, funguje jako dokonalá třešnička na dortu trpčím než pelyněk – který přesto zhltáte do posledního drobku.
Zde je patrně jediný nedostatek FoD: Otevřený konec. Trilogie Kharkanas bude evidentně mnohem sevřenější, než díly Malazské knihy padlých, takže se nekoná žádné sbíhání či katarze. Kniha končí jednou očividně přelomovou událostí v dějinách malazského světa, přesto vysloveně uprostřed děje – a zanechá jen pocit hluboké nespravedlnosti. Ačkoliv většina hlavních postav se (zatím) poslední stránky dožije, po všem, co je potká, v tom není úleva, spíš smutek – a myšlenka, že život umí být odporná svině. Zejména když mu vydatně "pomohou" lidé sami.
Ach.....uff....
Ach, jaká to báječná kniha! Zajímavě napsána, vzletné slovní obraty, poutavé postavy...
Uff, tak to byl hardcore! Kniha je super, když vám nevadí filozof vykukující v každé větě (na druhou stranu, min. vás to donutí fakt přemýšlet a nelouskat knihu rychlostí světla, kdy nevíte, co se dělo na začátku) a natahování (někdy teda, nutno podoknout) již tak hutné atmosféry. Taktéž je to mazec i s postavama, tam mi p(d)ošla buzola a chvílema jsem byla v lese.
Každopádně přes to všechno mne něco nutí číst dál (přesněji - jet si pro druhý díl zpátky do práce když za 10 hodin bych byla zpátky v práci :-D ) a děsím se chvíli, kdy dočtu druhý díl a budu s pláčem čekat na třetí a poslední díl.
Bylo to skvělé - takové seznámení s mnoha - se nemůžu dočkat dalšího dílu . Dechberoucí dílo .
Kniha celkově nebyla špatná, ale je asi nutnost přečíst další díly. Zatím jsem z dílu poněkud v rozpacích. Mnoho postav, a dalo by se říct, že málo děje. Velmi obdivuji autora, že to zvládl i s časovou linií a propojeností postav takto sepsat. Opravdu bych chtěla vidět autorovy poznámky :-D já je totiž mám. Mám totiž pocit, že než se dostanu k dalším dílům, již mi všechny postavu na A (Anomander, Andarist, Arathan) splynou. Tuším, že mi slynou i strážci. Ale bohužel musím říct, že děj mi nepřišel nijak akční, mnohdy nezajímavé pasáže, které byly až moc protahovány.
Další povedený výlet do temných zákoutí Eriksonovy duše. Tentokráte tisíce let před události z Malazské říše. Děj je značně syrový, sedřen pomalu na kost, Eriksonův černý humor si vzal dovolenou a před vámi se zvedá šílený vír postav, ať už těch, které znáte nebo těch nových. Hřiště Kurald Galain je otevřené, magie se teprve probouzí a Matka noci pomalu objevuje svou sílu.
Je pravda, že v některých částech se děj docela táhne, filosofování by se tady dalo přehazovat lopatou, ale pak vždycky přijde něco, co vám to dlouhé čekání vynahradí. Mám totiž pocit, že Stvořením temnoty se Steven jenom zahřívá, sem tam pošimrá své brutální já a švihne nám na stránky řádně krvavý flák masa, přičemž nám jemně naznačuje, že tohle všechno je teprve začátek. Bude hůř, milánkové.
Steven je pořád ve formě a jeho pohled na historii, kterou několikrát naťuknul v MKP, je jako vždy originální a nenudí.
Moje první setkání s Eriksonem. V postavach jsem mel zmatek, navic nebyly zrovna moc popsané (ale tak to má u Eriksona asi každý, co jsem tak vysledoval). Některé pasáže byly poněkud nudné. Naopak s brutalitou a syrovostí problem nemám, právě naopak. Dám Stývovi ještě šanci, třeba mne nadchne stejně jako většinu z vás.
Od té doby, co jsem dočetla Malazskou knihu padlých, mi všechny knížky přišly tak nějak jednoduché, obyčejné a nudné. Stvoření temnoty konečně uhasilo můj absťák po pořádně tlusté bichli se záplavou postav, chaosem a věčným filozofováním. Přiznávám, chyběli mi Malažané, ale i tak to bylo skvělé a čekání na další díl bude zatraceně dlouhé.
Na první knihu Charkanaské trilogie jsem se moc těšil. MKP je můj top, co se temné fantasy týče a každou knihu, která z tohoto krutého a nesmírně zajímavého světa vyjde si rád přečtu. Rozhodně tento díl nemohu doporučit začínajícím čtenářům Malazského světa, jelikož knihu cca. po sto stranách odloží a nejspíše se k ní nikdy nevrátí. Matadoři a fanoušci MKP si však knihu užijí. Příběh má pomalý rozjezd, z logiky věci kouzla skoro neexistují, postavy ač známé se jmenují občas jinak a i Anomander je prostě jiný :) Kniha má neskutečně silné pasáže, bohužel i dost nudnějších částí, které tempo knihy (ač není příliš vysoké) zpomalují. Na druhý díl se však hodně moc těším, jelikož příběh končí v nejzajímavější části a čekání na pokračování bude nesmírně dlouhé. A také bych rád další odpovědi na otázky, kterých mám více než dost (a to je prosím pěkně v tomto díle Erikson více než prozrazující a popisující).....
Čteno v originále.
Asi budu muset číst znovu, nepohltilo mě to jako MKP a ani mě to tak nebavilo. Dělala jsem hodně pauzy a když si to tak uvědomuji, stěží si vybavuji, jak to dopadlo... Ale je to Erikson a je tam hnědovlasý (myslím, že měl nějaký odstín hnědé) Anomander, takže:).
Autorovy další knížky
| 2002 |  Měsíční zahrady |
| 2004 | Vzpomínky ledu |
| 2009 | Vichr smrti |
| 2012 | Chromý bůh |
| 2008 | Dům mrtvých |
Jak je u Eriksona obvyklé, skvěle napsaná kniha. Překvapivě hodně vysvětluje z historie světa Malazu a vztahy mezi postavami, rasami či bytostmi. Mnohdy to však nebylo příjemné čtení. Myslím, že takový nepříjemný pocit zhnusení umí vyvolat fakt jen Erikson.