Klára a slnko

26.08.2022

Moc se mi líbí tento Ishiguorův styl, kdy nejdříve čtete sci-fi o umělé inteligenci, ale najednou je to pohádka o lásce a přátelství dvou mladých lidí, pak je to najednou kritika společnosti a nakonec je to hluboký příběh pojednávající o vztazích a naději. Téma se mění nenápadně a po malých krůčcích. Postupně se odkrývají drobné detaily, které nám ukazují zatím skryté celky. ÚPéčko - umělý přítel (Artificial Friend) vypráví "jednoduchý" příběh na lince obchod, rodina, smetiště. Čtenář se ale neubrání otázkám, které sice vypravěčka nepokládá přímo, ale asi každého napadnou.
Může robot a AI nahradit člověka? Může robot s AI mít city? Může milovat? Může nás ohrozit? Co s robotem, který je ochoten se pro nás objetovat? Jak se k nim máme chovat? Jako k věcem? Jako ke zvířatům, nebo jako k sobě rovným? Jak se lidé postaví k lidem s vylepšením? Jaká práva mají mít jednotlivé skupiny, jaké mají být mezi nimi vztahy? Otevírá se tady ta věčná otázka MY a ONI, ale je to otázka my PROTI nim, nebo je ta otázka my SPOLU s nimi? Taková budoucnost je za rohem a je dobře, že se kladou takové otázky, protože ona to nebude jen otázka lidí a robotů, ale bude to i otázka lidí a "vylepšených lidí".

22.08.2022

Něco tak jiného jsem dlouho nečetla. Do knihy se mi nejprve nechtělo, ale jsem moc ráda, že jsem změnila názor a do knihy se pustila. Nádherné, povznášející, dojemné, krásně smutné.

09.08.2022

Skvělé čtení o víře a naději, jejichž nositelem je především stroj. A o tom, že třetí vrchol trojúhelníku - láska - není hodnotou už vůbec, ať už ji vnímáme jako partnerskou či třeba mateřskou; v našem (ne budoucím) světě ji nahradilo ratio a nezbytnost uspět jako základní podmínka přežití... Depresivní? Ano. Protože vypravěčka, úpéčko Klára, je na rozdíl od lidí schopna oběti, byť z důvodů, které jsou mimo rozumové chápání, a cítí (?) i ve Dvoře. Triviální? Ano. Příběh i jeho zpráva o robotech vypadá tak čitelně a sdělně. Jednoduché? V žádném případě. Klára je nespolehlivý vypravěč, a to nejen proto, že je naladěná hlavně na "svého člověka" Josii, při některých událostech je vzdálená nebo při nich není vůbec, a její záměrné (sebe)poškození a opotřebení časem taky vedou ke zkreslení. Jednoznačné? Vůbec. Když si některé situace promítám zpětně, vidím "díry" z logického i smyslového hlediska... Upozorňuji na skvělý doslov Aleny Dvořákové, plný spíše otázek než odpovědí (zejména úvahy o samozvanosti subjektu jako míry všech věcí je inspirativní)... Tahle kniha zarezonovala jako celek až neskutečně, i když důvody ne zcela chápu. A těším se, až se k ní časem vrátím...

02.08.2022

Čirá krása.

25.07.2022

Nádherná kniha. Kdybych měl volně parafrázovat Friedricha Nietzscheho, napsal bych o tomhle románu, že Kazuo Ishiguro jest provaz natažený mezi Isacem Asimovem a Georgem Orwellem, mezi definováním zákonů robotiky i jejich provázání s osobností robota a varovnou dystopií - provaz natažený nad propastí...ta kniha ale záměrně překračuje žánr sci-fi a je rozkročena mnohem šířeji - pokusem o definování jedinečné osobnosti ,,umělého člověka" - robota se Ishiguro vlastně pokouší podat definici člověka, což je úkol opravdu nesnadný a sahá až někam do ranku filosofie...u takovéhoto mistra pak není překvapením, že se mu to daří. V kontextu románu je nečekané, že dystopická rovina se netýká výhradně robotů, umělé inteligence a jejího pronikání do běžného života lidí, ale že vychází z ,,fašizace" společnosti a jejího genového upravování. Ishiguro je mistr jemného náznaku a tvorby atmosféry, tíživost totality jemně nastiňuje a čtenář ji v podstatě cítí jen kdesi za obzorem rastru robotické vypravěčky - a je třeba zdůraznit, že velmi ,,nespolehlivé vypravěčky" - což je autorův oblíbený umělecký prvek použitý už úspěšně třeba v románu Malíř pomíjivého světa - kdy vypravěč, tedy prostředník mezi obsahem sdělení a čtenářem, je z autorova záměru nespolehlivý a jeho rastr má nějaké limity (v Malíři pomíjivého světa to byly limity autocenzurní a ideologické, v Kláře a slunci jsou tyto limity dány odlišnostmi lidské a robotické percepce, odlišnými smysly, receptory i vědomím). A když to vzáhnu k celé Ishigurově tvorbě - obdivuhodná je též autorova tvůrčí metamorfoza - ta lehkost, s jakou Ishiguro střídá žánry a pokaždé přinese nějaký neortodoxní nový pohled, ať už zkouší nově rekonstruovat historický román z Japonska, memoáry stárnoucího majordoma, alegorizující absurdní román, artušovské fantasy a teď nově i dystopické sci-fi... Mimochodem je krásné vidět výsledky literární evoluce, na jejímž začátku stál náš Karel Čapek a jeho R.U.R....