Klára a slnko

13.09.2022

Určitě jsem už několikrát zmínila, jak moc mám ráda Kazua Ishigura. A taky jsem uváděla, že nejvíc si mě zatím získal jeho Pohřbený obr, i když hned v těsném závěsu byste našli Soumrak dne. Jenže pak přišla Klára, oba tyhle mé oblíbené tituly z pomyslného piedestalu lehce vyšoupla a teď se na výsluní v mém srdci hřeje ona.
I když je tu upozaděno pro Ishiguru typické téma paměti, je tu naopak k dokonalosti vybroušený jeho styl psaní, s kterým vám bez sentimentu podává po jednotlivých soustech docela velkou porci silného příběhu. Je to román plný skutečné i symbolické hry světla, při které sledujeme stíny přelévající se městskou i venkovskou krajinou, pokojem i tvářemi a dušemi lidí. A pak je tu robotka Klára, která se hned v několika okamžicích jeví být o dost lidštější než dospělí hrdinové – je oddaná, neobvykle vnímavá, touží po pochopení a náklonosti, a především se nevzdává naděje. I když se stará o dívenku, jež pozbývá zdraví, Klára se s veškerou naději upíná k tomu, co si zbožšťuje a v čem vidí jedinou možnou spásu – ke Slunci.
Ishiguro dal Kláře nejen hlas a plné, takřka až lidské vědomí, ale především ji zde postavil do role vypravěčky. Její ochota sloužit a být oddána svému úkolu není nepodobná smýšlení Stevense ze Soumraku dne. A na pozadí onoho boje za Josiin život, do kterého se Klára pouští s veškerou možnou urputností, se odehrávají ještě další malé a velké příběhy světa, který je technologicky vyspělejší, ale rozhodně ne lidštější než ten náš dnešní.
Až se mě zase někdo zeptá, jakou knihu od Ishigura mám nejradši, řeknu určitě, že je to Klára a Slunce.

04.09.2022

4,5*
Moje první srážka s Ishigurem a nakonec se z toho vyklubalo milé překvapení.
Hlavní protagonistkou knihy je Klára, robotka, takzvané úpéčko, která se stará o svého človíčka, který si ji vybral. Já tyhle náměty aktivně vyhledávám (umělá inteligence, nejlépe se sentiencí), takže jsem snadno měla nakročeno k tomu, aby se mi to líbilo. Pokud by se na příběh Kláry díval člověk povrchně, dostal by minimálně zajímavý příběh. Ale tady je potřeba zabrousit do hloubky, číst mezi řádky, ponořit se pod povrch. Kniha obsahuje úžasný závěrečný doslov paní překladatelky, který je na několik stran. Moc pěkně vysvětluje určité aspekty knihy a symboliku v příběhu obsaženou, nabízí taky zdařilou úvahu ohledně tématiky lidství, co nás dělá lidmi... Věřím tomu, že tento doslov pomůže čtenářům příběh více docenit.
Jinak pohled UI je zdařile zpracovaný, její myšlenkové procesy, vnímání prostoru a dění kolem sebe, její úvahy....(I zde je na místě vypíchnout povedený překlad). Trochu mě mrzí začátek anotace, která vyzrazuje, že se jedná o vyřazenou robotku - úplně zbytečná věta, která je předzvěstí konce příběhu... Jinak nemůžu jinak, než hodnotit pozitivně :)

04.09.2022

(SPOILER) Ishigurova jemnokresba je dílo mistrovského, vyzrálého psaní, na jaké jen tak nenarazíte každý den a myslím si, že tohle je, pravděpodobně, jeho nejlepší kniha. Skrze oči Klary, pokročilé ve vnímání, učení a chápání, pomalu a postupně odkrýváte život okolo nemocné dívky, její rodiny, blízkých a všechny malé tragédie mezilidských vztahů a života, pořád stejné, ač v dystopické budoucnosti. Je zvláštní mít spoustu věcí jen naznačeno a zjišťovat je, odkrývat, postupně, domýšlet, protože hlavní postava je umělá bytost, která se snaží - pochopit - , má to mnohdy větší dopad a sílu, než mít vše naservírováno na talíři a přesto sdostatek, aby člověk tak nějak tušil, pod povrchem, co přesně se děje. Jak se postupně dostáváte hlouběji do knihy, zasáhnou vás v ní právě i malé detaily, změny, jak se vrstvy odkrývají, aby vás pak zasáhly ještě ty větší odhalení (tady vysloveně narážím na scénu s "portrétem" - matka, která už si tím nechce projít znovu a jaký je specifický smysl Klary a toho, proč byla vybrána pro svůj úkol). Dá se na to dívat z mnoha úhlů (otázka racionality a víry), chápat to, v mnoha ohledech, vzít si z toho, co v tom kdo vidí. Láska, sebeobětování, být lepším. Navzdory mě, mým zkušenostem a jaký jsem... jsem byl za směr, který Ishiguro zvolil v rámci konce příběhu, rád; abych pak byl ale zasažen opět v jiné sféře na konci... celou dobu, soustředěn na jednu věc a pak cítil víc empatii pro konec výjimečné bytosti, stvoření, jeho voleb a nesobeckost jeho činů, jakým je AF Klara.

26.08.2022

Moc se mi líbí tento Ishiguorův styl, kdy nejdříve čtete sci-fi o umělé inteligenci, ale najednou je to pohádka o lásce a přátelství dvou mladých lidí, pak je to najednou kritika společnosti a nakonec je to hluboký příběh pojednávající o vztazích a naději. Téma se mění nenápadně a po malých krůčcích. Postupně se odkrývají drobné detaily, které nám ukazují zatím skryté celky. ÚPéčko - umělý přítel (Artificial Friend) vypráví "jednoduchý" příběh na lince obchod, rodina, smetiště. Čtenář se ale neubrání otázkám, které sice vypravěčka nepokládá přímo, ale asi každého napadnou.
Může robot a AI nahradit člověka? Může robot s AI mít city? Může milovat? Může nás ohrozit? Co s robotem, který je ochoten se pro nás objetovat? Jak se k nim máme chovat? Jako k věcem? Jako ke zvířatům, nebo jako k sobě rovným? Jak se lidé postaví k lidem s vylepšením? Jaká práva mají mít jednotlivé skupiny, jaké mají být mezi nimi vztahy? Otevírá se tady ta věčná otázka MY a ONI, ale je to otázka my PROTI nim, nebo je ta otázka my SPOLU s nimi? Taková budoucnost je za rohem a je dobře, že se kladou takové otázky, protože ona to nebude jen otázka lidí a robotů, ale bude to i otázka lidí a "vylepšených lidí".

22.08.2022

Něco tak jiného jsem dlouho nečetla. Do knihy se mi nejprve nechtělo, ale jsem moc ráda, že jsem změnila názor a do knihy se pustila. Nádherné, povznášející, dojemné, krásně smutné.

09.08.2022

Skvělé čtení o víře a naději, jejichž nositelem je především stroj. A o tom, že třetí vrchol trojúhelníku - láska - není hodnotou už vůbec, ať už ji vnímáme jako partnerskou či třeba mateřskou; v našem (ne budoucím) světě ji nahradilo ratio a nezbytnost uspět jako základní podmínka přežití... Depresivní? Ano. Protože vypravěčka, úpéčko Klára, je na rozdíl od lidí schopna oběti, byť z důvodů, které jsou mimo rozumové chápání, a cítí (?) i ve Dvoře. Triviální? Ano. Příběh i jeho zpráva o robotech vypadá tak čitelně a sdělně. Jednoduché? V žádném případě. Klára je nespolehlivý vypravěč, a to nejen proto, že je naladěná hlavně na "svého člověka" Josii, při některých událostech je vzdálená nebo při nich není vůbec, a její záměrné (sebe)poškození a opotřebení časem taky vedou ke zkreslení. Jednoznačné? Vůbec. Když si některé situace promítám zpětně, vidím "díry" z logického i smyslového hlediska... Upozorňuji na skvělý doslov Aleny Dvořákové, plný spíše otázek než odpovědí (zejména úvahy o samozvanosti subjektu jako míry všech věcí je inspirativní)... Tahle kniha zarezonovala jako celek až neskutečně, i když důvody ne zcela chápu. A těším se, až se k ní časem vrátím...

02.08.2022

Čirá krása.

25.07.2022

Nádherná kniha. Kdybych měl volně parafrázovat Friedricha Nietzscheho, napsal bych o tomhle románu, že Kazuo Ishiguro jest provaz natažený mezi Isacem Asimovem a Georgem Orwellem, mezi definováním zákonů robotiky i jejich provázání s osobností robota a varovnou dystopií - provaz natažený nad propastí...ta kniha ale záměrně překračuje žánr sci-fi a je rozkročena mnohem šířeji - pokusem o definování jedinečné osobnosti ,,umělého člověka" - robota se Ishiguro vlastně pokouší podat definici člověka, což je úkol opravdu nesnadný a sahá až někam do ranku filosofie...u takovéhoto mistra pak není překvapením, že se mu to daří. V kontextu románu je nečekané, že dystopická rovina se netýká výhradně robotů, umělé inteligence a jejího pronikání do běžného života lidí, ale že vychází z ,,fašizace" společnosti a jejího genového upravování. Ishiguro je mistr jemného náznaku a tvorby atmosféry, tíživost totality jemně nastiňuje a čtenář ji v podstatě cítí jen kdesi za obzorem rastru robotické vypravěčky - a je třeba zdůraznit, že velmi ,,nespolehlivé vypravěčky" - což je autorův oblíbený umělecký prvek použitý už úspěšně třeba v románu Malíř pomíjivého světa - kdy vypravěč, tedy prostředník mezi obsahem sdělení a čtenářem, je z autorova záměru nespolehlivý a jeho rastr má nějaké limity (v Malíři pomíjivého světa to byly limity autocenzurní a ideologické, v Kláře a slunci jsou tyto limity dány odlišnostmi lidské a robotické percepce, odlišnými smysly, receptory i vědomím). A když to vzáhnu k celé Ishigurově tvorbě - obdivuhodná je též autorova tvůrčí metamorfoza - ta lehkost, s jakou Ishiguro střídá žánry a pokaždé přinese nějaký neortodoxní nový pohled, ať už zkouší nově rekonstruovat historický román z Japonska, memoáry stárnoucího majordoma, alegorizující absurdní román, artušovské fantasy a teď nově i dystopické sci-fi... Mimochodem je krásné vidět výsledky literární evoluce, na jejímž začátku stál náš Karel Čapek a jeho R.U.R....