Klára a Slunce
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/535765/bmid_klara-a-slunce-661007459e2a7.jpg
4
523
523
Chápou umělé bytosti věci, které jejich tvůrcům unikají? Až doteď robotka Klára, umělý přítel generace B2, čekala ve výloze obchodu na puberťáka, jemuž by sloužila jako submisivní společnice. Přitom vůbec nepatří do výprodeje: snad trochu divně mluví a nerozumí plně souvislostem světa „tam venku“, zato je všímavá a má i solidní kapacitu emocí, byť stále neodpovídají běžné lidské spontaneitě. Pak se jí konečně poštěstí. V rodině dospívající Josie se však střetne s realitou z masa a kostí – dívka trpí nevyléčitelnou chorobou a zbývají jí poslední měsíce Noblesní britský nobelista Kazuo Ishiguro znovu tiše přitvrdil v kritice elitářství a diskutuje s odkazem Raye Bradburyho a Arthura C. Clarka o tom, kde hledat meze robotiky a kde kaňky na obrazu lidskosti. A mezitím jeho nejnovější svědomitá služebnice Klára bere publiku dech. S utkvělou vírou v solární pohon totiž hodlá požádat Slunce – odnepaměti považované za zjevení boží tváře –, aby její svěřenku uzdravilo. Bude to na spásu stačit?... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno:
2022
,
OneHotBook
Originální název:
Klara and the Sun, 2021
Interpreti: Klára Suchá
více info...
Přidat komentář
Dojemný příběh robotky Kláry a její mladé majitelky Josie.
Kdo má v sobě více lidskosti, lidé či roboti?
I když se mi Klára a slunce líbila, víc než tři hvězdy jí nedám. Jednoduše proto, že v tomhle příběhu není vlastně nic nového ani překvapivého. Robotické chůvy, které už nejsou k ničemu, jelikož jejich svěřenci vyrostli, to přece najdete už u dinosaurů scifi typu Isaaca Asimova. Robotizace a nahrazování lidské práce automaty, nepsal jste o tom třeba vy, pane Vonnegute? Rozdělení společnosti na "vylepšené" a "zastaralé", kde už jsme to všude četli?
To nejzajímavější a důvod, proč tuhle knihu přečíst, je ale způsob, jakým nám Klára všechno vypráví. Vidíte tenhle svět pohledem androidky, která všechno bedlivě pozoruje a zpracovává, ovšem zdaleka ne všechno správně pochopí, někdy uvažuje roboticky neosobně, někdy bezmála lidsky. Sledujete, jak se pobytem v lidské rodině postupně učí a v mezích svého programování se mění. Svět viděný jejíma očima přesto je a bude vždycky jiný, než jaký vidí lidé kolem ní.
Nakonec uvažujete, kdo je vlastně lidštější, a co je to vlastně to "lidství".
Tady Ishiguro potvrzuje, že je pořád vynikající spisovatel a že tu nobelovku nedostal proto, že na něho zbyla.
Dojmný příběh ukrytý na pozadí futuristické společnosti. Klára je úpéčko - android, který je tak neuvěřitelně lidský a laskavý, až to jednomu nejednou nahrne slzy do očí. Oproti tomu "jejího teenagera" Josii jsem si neoblíbila. Nelíbilo se mi povětšinou její chování a v závěru už vůbec ne. Tato kniha je skvost emocí, jazykového pohlazení, dojemného a tajemně vystavěného příběhu. Zkrátka by tato kniha neměla minout nikoho, kdo má rád dobré čtení, nad kterým také trochu zapojí mozek.
V literatuře existuje široká škála dystopických světů. Od těch nejtemnějších, mezi nimiž vyniká nad jiné Cesta Cormaca McCarthyho, až po ty méně děsivé s jistou kolísavou dávkou naděje. Představitele těch druhých jsem právě dočetla.
Ve světě nepříliš vzdálené budoucnosti v knize Kazua Ishigura se společnost rozdělila na privilegovanou třídu s geneticky vylepšenými dětmi a kariérou, a na ty ostatní, více či méně živořící, žijící v komunitách či jenom na okraji společnosti, jejichž děti nejsou „pozvednuty“.
Školy jako instituce s budovami a žáky neexistují, děti bohatých rodičů se vzdělávají prostřednictvím „obdélníků“ v rukou a stýkají se mezi sebou pouze občas, organizovaně, pod dohledem a s následným vyhodnocením. Aby se stresované, deprivované děti necítily osaměle, rodiče jim kupují nejnovější modely „úpéček“, dětských solárně napájených androidů, kteří jim dělají společnost v jejich osamění. Rodiče pochopitelně celé dny generují prachy v křeččím kolečku.
Klára je jedním z takových biorobotů a jejím posláním a úkolem je být přítelkyní a ochránkyní dospívající Joshii, jež je poškozena prodělanou genetickou manipulací, která s sebou nese značné a onou vyšší třídou akceptované riziko.
Knížka je retrospektivním vyprávěním samotné Kláry vzpomínající na svůj krátký, leč naplněný život, zatímco pomalu vyhasíná na městském sběrném dvoře spolu s ostatními úpéčky.
Klára věří, že Slunce je živá bytost poskytující běžnou a zcela výjimečně i mimořádnou výživu. Svévolně vykoná symbolicko-magický rituál spojený s obětí, aby chřadnoucí Joshii zachránila před smrtí.
Román před nás staví odvěké otázky, kterými se všichni zabýváme – co definuje lidství? Do jaké míry, a zda vůbec, jsme měřítkem všech věcí? Jsme jediní, kdo dokáže vnímat zázrak, když k němu dojde?
Atmosféra knihy by se dala shrnout jedním slovem – dojemná.
V možná až příliš mnohomluvném doslovu překladatelka Alena Dvořáková trefně píše: „Kupodivu nemáme potíž věřit, že existují roboti významně vnímavější a chytřejší, než jsme my sami, a zároveň nepochybovat o tom, že i přesto víme všechno líp než tito roboti.“
A nakonec cituje Simone Weilovou: Je jen jedna vina: neschopnost živit se světlem.
A mě ještě napadá, možná trochu paranoidně – proč vzniká tolik knih stavících umělou inteligenci do tak příznivého světla?
Knihu mám z knihovny, ale uvažuji o jejím zakoupení, je dobrá.
Nobelista Ishiguro byl mým dlouhodobým restem. Klára a Slunce mě však okamžitě přesvědčila o kvalitách tohoto spisovatele. Málokdy se mi stane, že mě kniha naprosto upoutá už pár úvodními odstavci, této se to ale podařilo s naprostou lehkostí. Vážně jsem se upřímně těšila na každou chvilku, kterou s ní strávím.
V první řadě upozorním odpůrce žánru, že sci-fi element je to poslední, o co v knize jde. Je to především společenská próza zkoumající otázku lidství, otázku (ne)nahraditelnosti lidské duše napsaná tak precizně, chytře, zároveň ale jednoduše, až vám spadne čelist. Ishiguro mistrovsky využívá Kláry jako vypravěče příběhu pro účely použitého jazyka a mění její vyjadřování na základě prožitých zkušeností. Ona sama jako postava je nesmírně charismatická a rozhodně na ni po dočtení budete dlouho vzpomínat. Děj je svým způsobem přímočarý, po cestě ale přesto narazíte na spoustu zajímavých myšlenkových odboček. Kdybych měla letos (nebo i obecně) doporučit jen pár knih k přečtení, tahle bude figurovat někde hodně vysoko. Je chytrá, nutí k zamyšlení, je výjimečně dobře napsaná, přesto "se čte lehce". Je smutná i nadějeplná, obsahuje mnoho aktuálních témat zakomponovaných do děje zcela mimochodem, takže nedělá že čtenáře blbce a doslovně nevysvětuje "co a jak". Je prostě skvělá, tak si ji přečtěte a já jdu od Ishigura číst něco dalšího!
Knížka napsaná s velikým citem, láskou a porozuměním pro všechno lidské. Celá je vyprávěna Klárou - „úpéčkem“, které pořizují rodiče svým teenagerům, aby se necítili osamělí. Autor roztomile vystihl Klářino vnímání běžných věcí, čímž nenápadně obrátil čtenářovu pozornost na drobnosti i hluboká témata.
Moje třetí kniha autora a zase paráda. Rozhodně doporučuji.
---
„Ti dva řidiči se prali tak, jako by ze všeho nejdůležitější bylo co možná nejvíc toho druhého poškodit.“
---
„Matka se často neusmívala, ale když už na to došlo, celá tvář jako by jí přetékala laskavostí a stejné vrásky, které jí obvykle dodávaly tak přepjatý výraz, se přeskládaly v pobavení a něhu.“
---
„V Anglii, tam, odkud pocházím, jsou pastviny k vidění všude kolem a vždycky je dělí živé ploty. Je to tak spořádané. A teď se koukni tady. (...) Pastviny jsou rozdělené ploty. (...) Jenže plot se dá ve vteřině strhnout. Krajina plná plotů je tak provizorní. (...) To je na Anglii to pěkné. Že živé ploty vyznačují minulost patřičně zapuštěnou do země.“
Neurčitě poházené zlověstné rysy tohoto ishigurovsky znepokojivého světa nedopřály mojí mysli jediný moment spočinutí... smutná podstata lidství v celé své široširé neutěšené pomíjivosti mi burcovala záložku... a pak je tu Klára... bezelstně naprogramované úpéčko, které mi vypolstrovalo duši vlídností a úplně nejvíc jsem ho potřebovala uchránit před nemilosrdně komplikovanou člověčí nestálostí a rozmarem... přála bych si najít kousek takové Kláry v každém z nás.
"It’s not faith you need. Only rationality."
Ishigurovi tahle kombinace sci-fi a psychologického vyprávění opravdu perfektně sedí. Je to kniha plná kontrastů a hloubky.
Nálada i vyznění knihy se v průběhu času mění. V prvopočátku se kniha jeví spíše jako další sci-fi příběh, který se postupně dotýká vícero žánru a do popředí se víc a víc dostává citová část příběhu.
Zajímavá a skvěle napsáná směsice, která je chvíli depresivní a tisnivá a za nedlouho pro změnu milá a hřejivá.
"We’re both of us sentimental. We can’t help it. Our generation still carry the old feelings. A part of us refuses to let go. The part that wants to keep believing there’s something unreachable inside each of us. Something that’s unique."
Stále přemýšlím nad tím, kolik je v knize hloubky, jak píše doslov, a nakolik si to na hloubku hraje. A nevím. Zdá se mi, že se autor sem tam dotkne důležitých témat, avšak zase od nich rychle unikne do Klářina vnitřního světa. A tak ty klíčové etické otázky jsou jen tak nahozeny. Vlastně mě nezajímá lidství robota, ale lidství moje. A po přečtení (mimochodem, podezřele snadném) si nejsem jist, zda jsem se o něm něco dozvěděl.
Navzdory tomu je kniha pozoruhodná svými dystopickými motivy - motiv "pozdvižení" je inspirativní, i když nevím, zda nám nehrozí spíš elitářské "ponížení".
tohle je pěkná sci-fi pohádka o vnímavé robotce Kláře ....
O jejím pohledu na svět lidí a snahu se jej pochopit ....
Klářino postavení je jasně dáno - ona přichází do rodiny, aby byla nápomocná nemocné Josii---
Otázka robotizace společnosti je zde vyslovena :
" Věda už dnes nade vši pochybnost dokázala , že na člověku není nic jedinečného ....
Nic, co by se moderními nástroji nedalo vykutat, okopírovat či přenést .... "
Rozdíl mezi člověkem a robotem je dán nemožností svobodné volby a neschopnosti vývoje ....
Klára, milující solární energii, se snaží naplnit svoje poslání.... její postava je sympatická a prosta zloby .... nebyla jí naordinována ....
Kdo je zde vlastně android ?
Není i člověk naprogramován - prostředím, kterému podléhá a konformitou, v níž se pohybuje ?
Klára se mi líbila a závěr knihy byl pro mne smutný .... co se strojem, který splnil svoji funkci ?
Je to naprosto jiný Ishiguro, než jej znám ze Soumraku dne či Vybledlé krajiny ....
Zde uvažuje o poslání člověka a nahlíží do budoucnosti .... ale je to optimistický náhled ?
Podnětné čtení - doporučím.
V Ishigurových knihách je vždy něco znepokojivého – něco je špatně se světem, společností, nebo v samotných hrdinech. Klára a Slunce není výjimkou.
Musím ale říct, že od té doby, kdy se Ishiguro začal přesouvat do sci-fi, fantasy nebo třeba absurdna (Klára a Slunce, Pohřběný obr, Neutěšenci) na mě nepůsobí jeho romány takovou silou, jako např. Soumrak dne, nebo Neopouštěj mě, protože tím tak nějak ztratily na bezprostřední a šokující pararele k dnešní realitě.
Sní androidi o elektrických ovečkách podle Kazuo Ishigury.
Klára jako nespolehlivý vypravěč.Bez vzpomínek.Prožitků a skutečností ze kterých se skládá veškeré vnímání.Pro někoho jen naprogramovaná mikrovlnka.
Nemůže snad i mikrovlnka milovat ? Ta nejprostší lidská věc zdá se.Přirozená,ale jak komu.Není to jen důvod a pohnutka k rozmnožování zachování rodu.Obyčejná láska a přitom patří k jedněm největším tajemstvím vesmíru.Já robot.Učím se-tedy jsem.
Svět viděný jejíma očima.Vybledlá krajina s kopci vnímaná jejím kyber mozkem.
Aktualizované pocity hacknuté světlem paprsků vycházejícího slunce.
Ishigurovský Ishiguro čistý malíř pomíjivého světa.Zdánlivě stejný.Ale znovu dokazující své kvality nejenom v tištěných spojích jednotlivých souvislých vět jeho textů.
Studený svět v hřejivých barvách neutěšenců.
Dobráckost,upřímná naivita,otevřené srdce,vnímavá duše nezkažené Kláry.Nevyhnutelnost k jakémusi lidskému až nábožnému uctívání.Čím více prožitků,sociálních kontaktů,tím více pokroucená realita.
Některé pasáže i postavy nedají nevzpomenout na jiná dílka.Třeba hospodyně (majordomus Soumrak dne).
Kam až zajdou.Kdy se přiblíží.K nerozeznání od nás.Stávají se lidštějšími než lidé ? Není to naopak ? Nejsou lidé čím dál více robotičtějšími.
Kdo nás naprogramoval k obrazu svému ? Svobodná vůle.Předurčenost.Vnímání skutečnosti.Iluze za iluzí přikrytá dalšími a dalšími iluzemi.Zrcadlovými odrazy,opona za oponou.
Ten kdo Ishigura někdy poznal má se na co těšit i tentokrát.Tento román by se dal číst a vnímat mnoha způsoby.Pohádka,bajka,sci-fi,existencionální vyprávění,zamilovaný příběh,o lásce a obětování atd.
Klára a slunce,Kazuo v kostce.
A nejsou všechny jeho knihy právě takovými.
Je na tom mnoho co obdivovat a mít rád.
Jaký vám byl nastaven váš operační systém na to at si každý odpoví sám.Levelování spuštěno.Možná budete právě Vy patřit do správné kasty.Někam patřit.A o to tu právě běží ...
Ne náhodou se stal Ishiguro Kazuo definitivní srdcovkou.
Neopouštěj mě-připoj svůj port k mému.
Ishiguro mě nepřestává udivovat. Většina autorů dostane Nobelovku takříkajíc za zásluhy, za díla napsaná v minulosti a málokterý autor dokázal i po obdržení tohoto "břemene" napsat něco opravdu hodnotného a originálního. Ishiguro je, domnívám se, jeden z mála, kterému se to zatím daří a je to asi i tím, že si dává s každým novým románem pěkně načas.
Provokativní, ale přitom stylově rozpoznatelný. Kombinace vláčných souvětí a popisů alá Henry James a potemnělých vizí ve stylu Franze Kafky. Podobný jeho předchozím románům, ale zase tak nějak jiný. Román, který lze číst mnoha způsoby, a který svým jemným předivem obrazů, domněnek a někdy až snových představ vyvolává spoustu otázek po povaze lidského života; po tom, co je to být člověkem. Nebudu asi psát víc, jen snad - a uznávám, že je to klišé, ale u Ishigura to prostě musím napsat, protože u něj (alespoň pro mě) to platí víc, než u jiných autorů - že je potřeba mít na tuhle knihu náladu, jinak se vám může lehce stát, že ji po pár stránkách odložíte. Nebo ještě jinak: do Ishigura je nesmysl se nutit a číst ho z povinnosti, nebo protože dostal nějakou zaprášenou cenu. Na Ishigura ve skvělém překladu Aleny Dvořákové je potřeba si udělat čas i místo.
Na tenhle, ale dalo by se říct, že vlastně na všechny autorovy romány skvěle sedí citát na záložce: Jemný, podmanivý příběh, prodchnutý smutkem a nadějí. Doporučuji.
Milej, dojemnej, znepokojivej. Takovej je novej Ishigurův román.
Vtahuje čtenáře do neurčitý budoucnosti, která se jeví děsivě blízko. Tajuplně pomrkává, pomalu odhaluje tušený. A já většinu času cítil nepříjemný mrazení. Mrazí mě z Kláry. Ze stroje, kterej je natolik inteligentní a vnímavej, že v podstatě dokáže napodobit člověka. A možná se jím i dovede stát. Mrazí mě z představy, že budeme svým dětem kupovat roboty, aby se necítily samy. Ale pokud takovýho robota jednou koupím, chci, aby to byla Klára.
⭐️⭐️
Bohužel musím jít proti proudu a přiznat se, že mne kniha ale vůbec neoslovila a nebavila.
Celý příběh, byť si samozřejmě jsem vědoma jeho přesahu, působil jako slátanina, která jako celek skoro nedávala smysl. Naprosto nechápu, že tohle je autor knihy Neopouštěj mě, která je naprosto geniální a niterná. Postavy tam opravdu měly hloubku a vy jste opravdu věřili, že mají duši i city. Kdežto Klára tady působí pouze jako pokažený stroj. O úpéčkách se mluví jako o inteligentní entitě, která lidem bere práci a má pomáhat geneticky upraveným “povzneseným” teenagerům na jejich cestě za vysněnou vysokou školou. Klára mi ale přijde úplně mimo tuto definici, jelikož její myšlenkové pochody jsou dosti podobné těm, které má tak pětileté dítě. Možná, že když byl Kláře vložen prvek větší emocionální a pozorovací schránky, tak se trochu pozapomnělo na ten inteligenční.
Zajímavými prvky kniha příliš neoplývala, ale mohu zde zmínit alespoň tyto:
- Rozdělení společnosti na ty lepší a horší lidi
- Postupná robotizace a automatizace v rámci trhu práce a “odzaměstnání” lidí v některých odvětvích
- Otázka, zda je člověk sám o sobě originál či je možné jej přenést na umělou entitu …
Kathy, Tommy, Ruth i Střihoruký Edward jsou rozhodně lepšími a důstojnějšími příklady pro podobné téma. Jakýsi zvrat, který se objevil cca v polovině knihy mne také nezaujal a konec příběhu mi připomněl pohádku Lotrando a Zubejda, byť bez toho romantického konce, ale spíše ve stylu alá svůj k svému :D.
Doslov se mi většinou u těchto typů knih lidí, zde jsem ale zklamaná a škatulkování pisatelky mi přišlo mimo mísu.
Zaplať bůh, že jsem četla od autora jako první Neopouštěj mě. Tuto knihu mohu s klidným srdcem doporučit, Kláru a Slunce nikoliv. Ale jak můžete vidět na mnoha předcházejících recenzích, asi budu v tomto ohledu spíše vyjímkou, takže pokud Vás dané téma zaujalo, pak se do knihy naváhejte pustit.
Určitě jsem už několikrát zmínila, jak moc mám ráda Kazua Ishigura. A taky jsem uváděla, že nejvíc si mě zatím získal jeho Pohřbený obr, i když hned v těsném závěsu byste našli Soumrak dne. Jenže pak přišla Klára, oba tyhle mé oblíbené tituly z pomyslného piedestalu lehce vyšoupla a teď se na výsluní v mém srdci hřeje ona.
I když je tu upozaděno pro Ishiguru typické téma paměti, je tu naopak k dokonalosti vybroušený jeho styl psaní, s kterým vám bez sentimentu podává po jednotlivých soustech docela velkou porci silného příběhu. Je to román plný skutečné i symbolické hry světla, při které sledujeme stíny přelévající se městskou i venkovskou krajinou, pokojem i tvářemi a dušemi lidí. A pak je tu robotka Klára, která se hned v několika okamžicích jeví být o dost lidštější než dospělí hrdinové – je oddaná, neobvykle vnímavá, touží po pochopení a náklonosti, a především se nevzdává naděje. I když se stará o dívenku, jež pozbývá zdraví, Klára se s veškerou naději upíná k tomu, co si zbožšťuje a v čem vidí jedinou možnou spásu – ke Slunci.
Ishiguro dal Kláře nejen hlas a plné, takřka až lidské vědomí, ale především ji zde postavil do role vypravěčky. Její ochota sloužit a být oddána svému úkolu není nepodobná smýšlení Stevense ze Soumraku dne. A na pozadí onoho boje za Josiin život, do kterého se Klára pouští s veškerou možnou urputností, se odehrávají ještě další malé a velké příběhy světa, který je technologicky vyspělejší, ale rozhodně ne lidštější než ten náš dnešní.
Až se mě zase někdo zeptá, jakou knihu od Ishigura mám nejradši, řeknu určitě, že je to Klára a Slunce.
4,5*
Moje první srážka s Ishigurem a nakonec se z toho vyklubalo milé překvapení.
Hlavní protagonistkou knihy je Klára, robotka, takzvané úpéčko, která se stará o svého človíčka, který si ji vybral. Já tyhle náměty aktivně vyhledávám (umělá inteligence, nejlépe se sentiencí), takže jsem snadno měla nakročeno k tomu, aby se mi to líbilo. Pokud by se na příběh Kláry díval člověk povrchně, dostal by minimálně zajímavý příběh. Ale tady je potřeba zabrousit do hloubky, číst mezi řádky, ponořit se pod povrch. Kniha obsahuje úžasný závěrečný doslov paní překladatelky, který je na několik stran. Moc pěkně vysvětluje určité aspekty knihy a symboliku v příběhu obsaženou, nabízí taky zdařilou úvahu ohledně tématiky lidství, co nás dělá lidmi... Věřím tomu, že tento doslov pomůže čtenářům příběh více docenit.
Jinak pohled UI je zdařile zpracovaný, její myšlenkové procesy, vnímání prostoru a dění kolem sebe, její úvahy....(I zde je na místě vypíchnout povedený překlad). Trochu mě mrzí začátek anotace, která vyzrazuje, že se jedná o vyřazenou robotku - úplně zbytečná věta, která je předzvěstí konce příběhu... Jinak nemůžu jinak, než hodnotit pozitivně :)
(SPOILER) Ishigurova jemnokresba je dílo mistrovského, vyzrálého psaní, na jaké jen tak nenarazíte každý den a myslím si, že tohle je, pravděpodobně, jeho nejlepší kniha. Skrze oči Klary, pokročilé ve vnímání, učení a chápání, pomalu a postupně odkrýváte život okolo nemocné dívky, její rodiny, blízkých a všechny malé tragédie mezilidských vztahů a života, pořád stejné, ač v dystopické budoucnosti. Je zvláštní mít spoustu věcí jen naznačeno a zjišťovat je, odkrývat, postupně, domýšlet, protože hlavní postava je umělá bytost, která se snaží - pochopit - , má to mnohdy větší dopad a sílu, než mít vše naservírováno na talíři a přesto sdostatek, aby člověk tak nějak tušil, pod povrchem, co přesně se děje. Jak se postupně dostáváte hlouběji do knihy, zasáhnou vás v ní právě i malé detaily, změny, jak se vrstvy odkrývají, aby vás pak zasáhly ještě ty větší odhalení (tady vysloveně narážím na scénu s "portrétem" - matka, která už si tím nechce projít znovu a jaký je specifický smysl Klary a toho, proč byla vybrána pro svůj úkol). Dá se na to dívat z mnoha úhlů (otázka racionality a víry), chápat to, v mnoha ohledech, vzít si z toho, co v tom kdo vidí. Láska, sebeobětování, být lepším. Navzdory mě, mým zkušenostem a jaký jsem... jsem byl za směr, který Ishiguro zvolil v rámci konce příběhu, rád; abych pak byl ale zasažen opět v jiné sféře na konci... celou dobu, soustředěn na jednu věc a pak cítil víc empatii pro konec výjimečné bytosti, stvoření, jeho voleb a nesobeckost jeho činů, jakým je AF Klara.
Štítky knihy
roboti anglická literatura umělá inteligence, AI nevyléčitelně nemocní
Autorovy další knížky
| 2018 |  Neopouštěj mě |
| 2017 | Pohřbený obr |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Život je smutný. Kazuo Ishiguro to ví. Kazuo Ishiguro nepíše knihy, aby vyprávěl velké příběhy, nepíše sci-fi, aby nám představoval své vize apokalyptické budoucnosti nebo aby hluboce diskutoval filosofické otázky. Ve svých knihách sahá po různých tématech, různých prostředích, různých historických okolnostech, aby zas a znovu připomněl a v různých souvislostech ohledal jednu věc: že život je smutný a že si za smutek můžeme sami. Kazuo je mistr psychologie, mistr dialogu a mistr popisu, mistr budování scén, během kterých se nic moc nestane, které nejdou pořádně převyprávět, které by v jiných knihách byly shrnuty v jedné větě: a on na nich postaví celou kapitolu, v níž toho o lidech prozradí více než nekonečné police s knihami v obchoďácích. Kazuo je mistr jazyka. Tolik lásky a péče, kterou lze cítit za každým slovem, za každou větou! Až se mi chtělo plakat štěstím nad krásou jazykové stránky (knihu jsem četl v originále). Nakonec jsem opravdu plakal: ale smutkem. A lítostí nad neuskutečněnými a neuskutečnitelnými lidskými touhami, nad zklamáním a nenaplněním, které přináší mezilidský kontakt a které Kazuo tak přesně vystihl, aniž by o nich někde přímo psal.
Je to více než rok, co jsem knihu dočetl. Už bych nedokázal zrekonstruovat, o čem přesně byla, jak postupoval sled událostí. Ale pamatuju si ten pocit: pocit Kláry za výlohou v obchodě, která s naivní nadějí vzhlížela ke kolemjdoucím, pocit Kláry, která se snažila přinést štěstí své nové rodině a nechápala vyvstanuvší překážky, pocit Kláry, snažící se zachránit svět a člověka cestou za sluncem, a můj pocit, pocit člověka, který ví vše, co Klára ne, a chtěl by ji mít u sebe a obejmout ji a obránit ji před zklamáním: ale nemůže, protože nemůže obránit ani sebe.
P. S. Nerad srovnávám, zvlášť ne u mého nejoblíbenějšího autora. Ale tohle je dost dobře možná nejlepší Ishiguro.