Klaunovy názory
Heinrich Böll
https://www.databazeknih.cz/img/books/79_/79378/bmid_klaunovy-nazory-5VB-79378.jpg
4
137
137
V románu Klaunovy názory jsou plně zastoupeny nejsilnější stránky Böllova uměleckého mistrovství: jeho nonkonformní společenská angažovanost, jeho moudrost a humanismus, citovost bez sentimentality, vzrušující, čtenářsky vděčný námět i pravdivé psychologické portréty. Kompoziční princip, jehož Böll užil ve svém slavném „Biliáru o půl desáté", je zde aplikován ještě důsledněji: v rozmezí několika hodin se rozvijí příběh nejenom jednoho lidského osudu, ale i celé generace a celé západoněmecké společnosti. Sedmadvacetiletý klaun Hans Schnier, jehož pod vlivem pokrytecké katolické propagandy opustila milovaná žena a který prožívá i uměleckou krizi, sedí po zranění ve svém bonnském bytě a hledá východisko ze svého tragického postavení. Je to jediný vnitřní monolog, vnější děj téměř vymizel — a přece je kniha nabita dynamikou: je to protest umělce i člověka proti měšťácké společnosti frázistů kariéristů a chamtivců. 1. vyd.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1966 , OdeonOriginální název:
Ansichten eines Clowns, 1963
více info...
Přidat komentář
(SPOILER) Zmlsán autory jako Rushdie, Nabokov nebo Grass, byl pro mě tento Böllův román zklamáním. Protivná hlavní postava sebelítostivého klauna, který nevynechá příležitost, aby "plakal" (po epizodě dvojité ztráty panictví jsem knihu málem odložil nedočtenou), obsesivní navážení do křesťanství a katolictví zvláště (nic proti, ale proč tak povrchně, lacině), stále přítomná sentimentalita až k hranici kýče, a nakonec i konvenční jazykové a stylistické zpracování ve výsledku vedou k mému nižšímu hodnocení, které bych snad ještě o jednu hvězdu snížil, nebýt jedné či dvou povedených metafor a jisté (dobou a prostředím podmíněné) projevené odvaze v některých tématech. Ale protože se mohu mýlit, dám ještě autorovi šanci.
První dojem z četby byl: wow, vůbec jsem nevěděl, jak byla německá společnost tenkrát bigotní a jak silnou roli hrálo naboženství... Ale kdoví, jak to opravdu bylo (já ne). Z knihy je vyloženě cítit snaha o vykreslení "individualismu" hlavní postavy, o to říct, že si chce žít po svém, i když všichni okolo byli proti němu. Nakonec mi to příšlo až moc umělé. V knize jsou mimo hrdiny jen dvě sympatické postavy, resp. ke kterým hrdina cítí sympatie či obdiv, sestra (zemřela za války) a přítel Edgar, soused z chudých poměrů, který běžel stovku za deset jedna. Když ten ale hrdinovi jednou dá v nouzi peníze, tak ten ještě před jeho očima odjede drahým taxíkem. Bratrova otázka do telefonu na konci knihy ("co ty jsi vlastně za člověka?") pak dává perfektní smysl, i když ne zrovna v té konverzaci s bratrem. Další postavy jsou jak z lexikonu záporných postav, skrbliví rodiče, zlí katolíci, bývalí nácci, zmanipulovatelní přátelé... ale přece jen je to skvělá kniha, skvěle napsaná, čte se to až v jakémsi transu a nejde přestat. Jednoznačně doporučuji.
„Žijící umělec, který nemá na cigarety, který své ženě nemůže koupit střevíce, je pro lidi od filmu nezajímavý, protože jim ještě tří generace žvanilů před nimi nepotvrdily, že je to génius.“
Antiklerikalistický román jehož hlavní postava, klaun Hans Schnier, se zamýšlí na svojí minulostí, rozchodem se svojí přítelkyní katoličkou Marií a vůbec nad osudem svým především ve vztahu k církvi a Bohu. A tak se mikroskopický osud Schnierův dostává do univerzálnější výpovědi o životě vedle katolíků a o osobním vyznání svobody, která vždy musí být nad autoritativním řádem. Nutno podotknout, že fundamentální antiklerikalismus může být stejně nebezpečný, jak extrémní věřící. Hans je však poklidným revolucionářem, s jehož názory můžete polemizovat, ale svobodu projevu mu upřít nelze. V knize je zachycena poválečná generace Němcu a to takovým způsobem, že autor musel nutně vyvolat kontroverzi, protože si s nikým nebere servítky.
I když se mi román nečetl nejlépe, musím říct, že to bylo hlavně z důvodu mé neznalosti a počátečního zmatení, kdy je příběh Hansův vyprávěn na přeskáčku, a chvíli trvá, než se čtenář zorientuje v ději a tím, kdo je kdo. Knihu mohu určitě doporučit, minimálně si budete moci odškrtnout dalšího nositele Nobelovy ceny za literaturu.
Smutná kniha, melancholická, na dlhé upršané jesenné večery. S pohárom červeného vína. Hlavný hrdina je čistá duša, v tom si všetkých získa. Na počudovanie je to síce nemecká kniha, ale bez akejkoľvek vulgárnosti. Ak je tu spomenutý sex, tak len ako synonymum lásky. Zvrhlosť, ktorá sa tak hojne vyskytuje v súčasnej nemeckej kultúre, zjavne prišla až neskôr. Možno práve ako dôsledok necitlivosti a vyprázdnenosti, ktorých nástup je tak dobre opísaný práve v tejto knihe. Inak, bál som sa, že to skončí samovraždou.
Na první dobrou by snad mohl nějaký srandista říct, že kniha je zapovězena všem, kteří trpí coulrofobií. Tady bych si ale po jednom našem bývalém prezidentovi dovolil parafrázovat: Zde opravdu, ale opravdu pozor na falešné a laciné větičky! I přes toho klauna to rozhodně není žádná velká prča neboli sranda.
Tohle dílko si zcela jistě zaslouží vaši pozornost a nějakou tu hodinu z bytí na tomto paradoxním a občas i klaunovském světě. Ne nadarmo bylo i mnohokráte ztvárněno na prknech, jež znamenají svět tedy v divadlech, ale i v kinech. U nás tento román vyšel poprvé v roce 1966 a jeho reedice pak vyšla v roce 2000. A právě tuto jsem měl možnost si přečíst. Pokud by to byla vaše první kniha od Jindřicha B, tak počítejte s tím, že vám možná chvíli potrvá, než si na jeho styl zvyknete. Jste-li ovšem schopní ho přijmout, pak vás odmění.
Snad ještě jedno moudro z knihy: Jestli si náš věk zasluhuje nějaké jméno, pak by se musel jmenovat věk prostituce. A asi se shodneme na tom, že je to třeba brát nejen po fyzické stránce.
Knihu doporučuji!
Veľmi zaujímavý pohľad na život v povojnovom Nemecku. Hans predstavuje celú jednu generáciu ľudí, ktorých sa vojna dotkla spôsobom, že sa v živote tak nejak strácajú a hľadajú. Snažia sa zachytiť nejakého pevného bodu, niečoho, čo dáva v živote zmysel - u niekoho je to viera, u iného láska alebo peniaze... obdobie plné pokrytectva a pretvárky.
"Otevřel jsem telefonní seznam a hledal Kalickovo číslo. Měl jsem tu pravou náladu, abych se s ním telefonicky pobavil. Napadlo mě, že jsem se s ním setkal později ještě jednou doma při jour fixu, podíval se na mě úpenlivě a potřásaje hlavou, přičemž rozprávěl s jedním rabínem o "židovské duchovnosti". Bylo mi rabína líto.
Byl to velice starý muž, s bílým vousem a velmi dobrácký a tak bezelstný, že mě to znepokojovalo. Samosebou vykládal Herbert každému koho poznal, že byl nacista a antisemita, že mu však "dějiny otevřely oči". Přitom cvičil s kluky v našem parku ještě den předtím, než Američané vpochodovali do Bonnu a říkal jim: "Jak uvidíte první židovskou svini, pusťte se do ní." Co mně na onom jour fixu naší matky rozčilovalo, byla ona bezstarostnost vrátivších se emigrantů. Byli tak dojatí vší tou lítostí a vytrubováním demokratickými konverzemi, že bratření a objímaní nebralo konce. Nepochopili, že tajemství hrůzy je v detailu. Litovat velkých věcí je dětinsky snadné: politické omyly, cizoložství, vražda, antisemitizmus - ale kdo odpustí jednomu, kdo pochopí detaily? Jak se Brühl a Herbert Kalick dívali na mého otce, když mi položil ruku na ramena, a jak Herbert Kalick, bez sebe vzteky, tloukl klouby ruky na náš stůl, zíral na mě mrtvě a pronášel jen: "Tvrdost, nesmlouvavou tvrdost," nebo jak chytil Götze Buchela za límec, postavil ho před třídu, ačkoli učitel tiše protestoval, a řekl: "Podívejte se na něj - jestli tohle není Žid!" Měl jsem v hlavě příliš mnoho okamžiků, příliš mnoho detailů, titěrností - a Herbertovy oči se nezměnily. Bylo mi úzko, jak jsem ho tam viděl stát s tím starým, přihlouplým rabínem, který byl naladěn tak smířlivě, nechal si od Herberta přinést koktail a žvanit o židovské duchovnosti."
Vynikající román o muži, kterého zničil vztah k milované ženě i k sobě samému, časově zasazený do poválečného Německa na přelomu 50. a 60. let minulého století. Obraz jednoho člověka, obžaloba celé jedné generace. Miluju knihy, jejichž děj se odehrává reálně během krátkého okamžiku (v tomto případě několika hodin) a přitom pojímají celé životy, epochy i věky.
Pohled na život z různých stran, láska bída, společnost, naděje- vše v osudu jednoho člověka.
Já občas chodím z kuchyně do koupelny dost často a to především proto, že v kuchyni mám Becherovku a v koupelně záchod a umyvadlo - dobrodružnost mých výprav se rovná Faulknerovým románům, takže jsem horko těžko přemýšlel, jestli může být něco s podobným námětem ještě lepší. Kupodivu, může.
Böllovu knihu si pamatuju matně, zanechala ve mě asi půlroční hledání všech jeho knih v antikvariátech a taky nepředstavitelnou chuť o ní povídat všem, protože "ty vole, ta knížka je vo tom, jak klaun chodí 400 stran po bytě a je to boží," což mi v ten moment připadalo jako ten nejkřištálovitější důkaz toho, že literatura je hned po tankách a Jirkovi Pomejem třetí nejlepší věc všech dob.
No a to je asi tak všechno co si pamatuju.
TOP 10 KNIH EVER
Kniha vyjadřuje rozhodně alternativní názor, směřující proti "establishmentu" tehdejšího Německa. Když jsem ji četl, byl jsem na straně proti "establishmentu východní Evropy" a vnímal, že sice je i tam co kritizovat, ale v duchu si přál, aby Heinrich Böll zažil, co je to žít za "železnou oponou".
Každopádně: literární zážitek. Vždy je třeba vnímat opozici a alternativu, to je pro mě poučení z četby.
Vynikají, vynikající, vynikající! Dlouho jsem neměl ze čtení takový zážitek. Chytré, brilantně napsané.
Jinak po Böllovi jsem sáhnul díky rozhlasové inscenaci Hodina v rodném městě. Doporučuju.
Skutecne zajimavy pruhled do povalecne spolecnosti v Nemecku, pretvarky byvalych nacistu a pokrytectvi katolicke cirkve. Hans si navzdor sve zbohatlicke nacisticke rodine dokazal zachovat zdravy neovlivneny rozum a cit pro prostou lasku a humannost. Vyborny psychologicky roman.
Neznám lepší knihu (proboha, opravte jméno hlavního hrdiny - jmenuje se Hans SCHNIER!!!)
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1962 |  Biliár o půl desáté |
| 1966 | Klaunovy názory |
| 1989 |  Vlak dojel přesně |
| 1993 | A anděl mlčel |
| 1961 | Kdes byl Adame? |
Té sebestřednosti, toho fňukání, skoro jako by to někdo napsal dnes...
Ale snad nejhorší je vypravěčova uštěpačnost - všechno možné z katolické kultury uvádí tak, jako by to bylo směšné, aniž se obtěžuje říct proč. A navíc takhle zesměšňuje město Bonn, kde v době vydání románu působila skutečná teologická a filosofická esa...