Klec duší
Adrian Tchaikovsky (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/458765/bmid_klec-dusi-r4T-458765.png
4
88
88
Sci-fi dystopie z daleké budoucnosti Země. Slunce pomalu vyhasíná a planeta Země už dávno není modrá. Existuje jediné město a v něm přežívá poslední lidská komunita. Za hranicemi města leží buď toxická masa oceánu, nebo divoká temná džungle obývaná příšerami a mutanty. Lidé žijí s vědomím neodvratně se blížícího konce. Ve stínu Zbraně. V touze po nesmrtelnosti provádějí genetické transformace nebo se pokoušejí uchovat zapomenuté umění číst a psát a zanechat zprávu o věku lidí. Nepohodlné a rebely posílají na Ostrov – trestaneckou kolonii v džungli. V jednom transportu je i Stefan Advani, rebel, psanec a hráč šachu, jeden z těch, kteří se snaží rozbít mříže klece duší. Toto je příběh o něm a konci civilizace. Přicházejí noví dědicové Země.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno:
2020
,
Planeta9
Originální název:
Cage of Souls, 2019
více info...
Přidat komentář
Děj Klece duší zpočátku působí docela přímočaře a jednoduše, ale postupně se rozroste do nečekaného a zajímavého rozsahu. Celé to prostředí včetně postav mě hezky vtáhlo do sebe i přes to, že mnoho témat je nedotažených a vyvolává více otázek než odpovědí. Celkově velmi čtivé, za mě zatím nejlepší kniha od Tchaikovského. Určitě časem zkusím něco dalšího, třeba Děti času.
Klec duší mě chvilkama mě nudila a naopak chvilkama bavila. Dobrodružství Stefana Advaniho, které začíná na cestě do vězení, které se přezdívá klec duší. Posléze je několik dějových skoků, kdy knížka vypraví o Stefanově minulosti a jak se na ostrov dostal (škoda, že tato část není víc rozepsaná například výprava do podzemí města měla velký potencionál). Knížka končí zas návratem do reality a finálem, které nechci vyzradit. Celkově má autor potenciál. Začátek knihy mě dost nudil, ale pak přišli části knihy, které byli naopak zábavné. Sem tam mě mrzelo předčasné utnutí kapitol. Celkově hodnotím jako mírný nadprůměr.
S tvorbou Tchaikovskeho se teprve seznamuji (mám za sebou Střepy Země a Pěšky na Aldebaran), takže je pro mě zajímavé zjišťovat, jaké další polohy psaní má. A Klec duší rozhodně překvapila. Musím říct, že dle anotace jsem čekala něco trochu jiného, asi něco víc akčnějšího, řekla bych. Vše zmíněné z anotace se v příběhu objevilo, to ano, jen to hrálo jinou roli než bych čekala. Klec duší je víceméně memoár jednoho muže, který měl tolik štěstí, že se dožil možnosti své paměti odvyprávět. Akademik Stefan Advani, který se dostal do vězeňské kolonie Ostrov, kde člověk neví dne a hodiny. Vzpomněla jsem si trochu na Senlina z Cesty do babylonu, taky taková neohrabaná akademická postavička, která je nucena se přizpůsobit a najít v sobě odvahu. Na pozadí se toho odehrává tolik - svět se rozpadá, slunce umírá, moře je jen masa toxicity, zbylá hrstka lidí se geneticky upravuje a přežívá v jednom městě, volná příroda zdivočela a prohání se v ní nové smrtící živočišné druhy, pro lidstvo budoucnost rozhodně nevypadá dobře. Jak se Země do takové fáze dostala, není asi ani třeba vysvětlovat. Depresivní eko-dystopie jak vyšitá. I když jsem tedy do čtení šla s jinou představou, konečný výsledek se mi líbil, když se mi podařilo naladit na tu správnou vlnu. A líbilo by se mi, kdyby vedlejší postava Sergeje dostala svůj vlastní samostatný román, protože si autor na to připravil skvělou příležitost.... pokud tedy už taková kniha není, protože Tchaikovsky je docela plodný autor a v češtině vyšel jen zlomek jeho děl :))
Tohle mě opravdu chytlo od první stránky. Někdo tu zmiňoval Motýlka či Bas-Lag - s obojím bych klidně souhlasil. Základ celého příběhu se odehrává v osamoceném vězení kdesi uprostřed nelidské džungle. S hlavním hrdinou zkoumáme, jak tento malý sociální systém funguje a jak se v něm udržet co nejdéle naživu. A že právě to druhé největší oříšek. Několikrát zabrouzdáme od hrdinovy minulosti, abychom pochopili, jaké akce stály za tím, že ho jednoho dne odvedli na rezavý starý člun a odvezli sem. Zatím jedna z nejlepších knížek z Planety9.
Klec duší je lehce netradiční román. Prolíná se v něm několik různých témat, která provokují fantaziji čtenáře a vybízejí k četným porovnáním. Mě osobně svět popsaný v této knize asi nejvíce připomíná svět Bas-lagu od Chiny Mievilleviho. Příběh a celkové pojetí jsou však zcela jiné.
Osobně se mi velmi líbilo pomalejší tempo vyprávění a taková neobyčejná "obyčejnost" hlavního hrdiny. Naopak mi nesedl závěr, který byl podle mne zbytečně vyhrocený a chování některých postav mi nedávalo smysl. Celkově mne Klec duší velmi mile překvapila a myslím si, že vysoké hodnocení zde na DB knih si zcela oprávněně zaslouží.
Knihu bych doporučil příznivcům různých postapokaliptických románů. Zde se sice nejedná o čisté "postapo", ale svým pojetím mu kniha odpovídá asi nejlépe.
„Když moje hlava potřetí narazila do mříží, uznal jsem, že přece jen nemám až takový hlad. Je úžasné, jak rychle vás přejde chuť k jídlu, když vám na zádech klečí chlap dvakrát větší než vy a buší vám hlavou o stěnu.“
Na mé poměry trvalo dlouho, než jsem „Klec duší“ přelouskala, což obvykle znamená, že mě to ke knize příliš netáhlo. Tahle je výjimkou z pravidla. Hektická doba bohužel nepřála plynulé četbě, vyšetřila jsem pár minut při jídle a pár minut při … no, vylučování zkonzumované potravy. Kdykoliv se naskytla příležitost hltat příběh déle, oči rychle začaly pálit, víčka padat, prostě výdrž na prd. Přesto jsem byla fascinována pochmurným světem plným fantazie, který svým čtenářům Tchaikovski naservíroval.
Zpočátku pohled Stefana Advaniho, vypravěče, nabízel i humorný odstín - navzdory drsnému prostředí. Vzdálená budoucnost, svět se pravděpodobně blíží k zániku, lidstvo skoro jistě. Zavítáme do jediného města na zdevastované planetě, do Shadraparu, navštívíme Podsvětí, určené vyvrhelům a různé havěti, především však poznáme Ostrov, věznici v nehostinných močálech, hemžících se ne právě přátelskými tvory.
Nabízí se srovnání s Miévillovým Bas-Lagem či VanderMeerovým „Veniss Underground“, zde často zmiňovaný „Motýlek“ mě kupodivu netrknul. Asi pro mou averzi k té arogantní, značně přehánějící osobě. Určitá podobnost tady každopádně je: průvodce nám dělá vězeň a bažiny jsou nejčastějšími kulisami. Ovšem Stefan je opravdu nevinný, revolucionář, co nikomu neublížil, intelektuál, snící o lepším světě, chlapík nedokonalý, ješitný, chybující, lidský, střídající chvíle slabosti s činy hrdinskými. Přežívá díky štěstí a náklonnosti několika druhů v mizérii.
Mohla bych psát celé hodiny o skvělé atmosféře, o zajímavých technologiích a stvořeních, z nichž mrazí v zádech, o dobrodružství, napětí i myšlenkovém přesahu (žádná velká filozofie, pouze nadhozená aktuální témata - dominuje lidstvo a jeho sklon k sebedestrukci, apel na zodpovědnost k životnímu prostředí). Tolik úžasných motivů jen lehce načrtnutých, chtěla bych o všem vědět mnohem víc!
Jednoduše doporučuji, většině příznivců fantastiky by se Adrian Tchaikovski mohl trefit do vkusu. Pro mě je „Klec duší“ jeden z nejlepších zástupců žánru za poslední roky. 90%
Postapo svět - zajímavý. Lidské postavy - zajímavé. Ne(tak docela)lidské postavy - zajímavé. Nosná myšlenka - zajímavá. A přesto už bych tu knihu nikdy znovu číst nechtěla.
Vadil mi vypravěč.
Stefan je špatně zvolený vypravěč dějin poslední etapy soumraku lidstva...a patrně to o sobě ví, neboť své zápisky sám nazývá "...domněnky muže, který u ničeho z toho nebyl." No, tak gratuluju...co aby to celé raději přepsal někdo, kdo se aktivně účastnil?
Neberte mě tak docela vážně, něco tam přeci jen udělal kromě toho, že prostě byl, ale všechny ostatní postavy získaly větší sympatie, ať už svými odvážnými/odpornými činy, vzhledem nebo schopnostmi.
Sci-fi dystopie potkává Motýlka. Na jednu stranu nadsázka, na druhou je Klec duší koncipována trochu jako depresivní a bezútěšná kronika odsouzeného vězně Stefana Advaniho, který míří na místo, odkud se muklové nikdy nevrací. Navíc v době, kdy se svět řítí pomalu ale jistě do záhuby.
Vězeňská kolonie uprostřed džungle je dle očekávání plná roztodivných figurek - od primitivních násilníků po vzdělance zatracené režimem. Právě momenty z podivného ostrovního vězení táhnou celou knihu, tempo zpomaluje jen během relativně dlouhých a trochu zbytečných flashbacků odhalující minulost ústřední postavy. A popravdě právě Advani, který dějem proplouvá a nechá sebou většinu času jen zmítat okolnostmi, je nejslabším článkem.
Vnitřní monology a dialogy o smyslu života a jeho ceně (naprostý favorit je „sním o světě, v němž nemusím být vrah, poněvadž nezbyl nikdo, kdo by se dal zabít“) jsou konfrontovány s realitou místa, kde dozorci občas zabíjejí jen z rozmaru a útěk nedává smysl, protože okolní džungle je plná podivných netvorů. Příběh funguje nejlépe za mřížemi vězení, jakmile se autor vrací do minulosti a opouští prostory zatuchlých cel, kouzlo místa se vytrácí a načrtává linky, které často vyzní do prázdna. Což je škoda, neboť Tchaikovsky je po většinu knihy sakra dobrý vypravěč.
3,5 * Klec duší je uplne iná kniha ako všetko, čo som doteraz čítal, číta sa velmi lahko a začiatok je urobený velmi dobre, postupom čítania ale dej zašne robiť odbočky až sa sám zapletie, koniec mi prišiel velmi slabý, ale stratou času by som to nenazval, svet knihy ma velký potencial, resp keby vyjde pokračovanie by som po nom určite siahol
Životní cyklus lidské civilizace se uzavírá. Žádná expanze do vesmíru, nebo inteligenční revoluce. Naopak, regrese a úpadek na staré, dobré Zemi. Příběh je totálním úletem v značně bizarním, ale funkčním světě. Autor pravděpodobně navštěvuje stejnou hospodu jako pan Miéville. Jak se ke konci píše… opravdové rekviem za lidské plémě.
(SPOILER) Pro mě tentokrát spíš zklamání a dlouho jsem nevěděl, jak hodnotit, hodně jsem to „kousal“. Autora znám díky knize Děti času, z té jsem byl nadšen, a na tuto jsem se, i díky anotaci, velmi těšil. Vůbec to však nesplnilo moje očekávání. Začátek je slibný, cesta lodí, kamsi, skrze šílenou a smrtící džungli, nostalgicky se mi vybavil Kantos Hyperionu, nebo Srdce temnoty. Civilizace postavená na troskách předchozích civilizací mi hodně připomněla Monte Cookovu Numeneru. Prostředí nesmírně zajímavé, hlavní postava zpočátku celkem taky, vše skýtá neuvěřitelný a silný potenciál. A to je bohužel vše. Potenciál zůstane zcela tragicky nevyužit. Jakkoliv se to čte snadno, jakkoliv stránky ubíhají jedna za druhou, jakkoliv je to řemeslně skvěle napsáno, něco tomu chybí. Příběh se posouvá a plyne, brzy však začne být zřejmé, že vůbec není jasné, kam vlastně. Chybí nějaká nosná myšlenka, nějaká hlavní příběhová linie – nechápejte mě špatně, samozřejmě, že nemusí být žádná, ale příběh by v takovém případě neměl čtenáře vést k závěru, že tam nějaká je nebo bude, což tento dělá. Ano, vše se točí kolem Stefana, ale za mě to tedy vůbec nestačí, chybí jakýkoliv přesah, jakýkoliv vývoj, hlubší téma. Stefan jako protagonista jde odnikud nikam, a přestože ze začátku působí celkem nadějně, všechny sympatie později ztrácí, jeho charakter prodělává naprosto minimální vývoj a posun, více ho popisovat nechci, superlativy bych nenašel. Navíc, to málo co v průběhu své životní cesty získává, jakoby zapomněl hned v další kapitole. Popravdě, jako protagonistu ho v sympatiích velmi rychle překoná jeden nejmenovaný dozorce. Příběh je takové typické spotřební zboží – přečíst a zapomenout, a i když v něm pár zajímavých momentů existuje, celkově jsem měl pocit zcela nevyužitého potenciálu naprosto skvělého světa. Co ty mystické dovednosti? Co Podsvětí? Co geneticky upravení jedinci a psychické schopnosti, které se vynoří jen tak, jako deus ex machina? Spousta nelogičností a hloupých motivací. Je to odbytá práce. A rozhodně to není dystopie. Knihu jsem skoro odložil a jsem na hraně myslet si, že to byla ztráta času, což si obvykle u knihy myslet odmítám. Poslední stránka o konci lidského druhu je sice skvělá, ale ani omylem nezachrání celou knihu.
Anotace nevím proč naladila na depresivní epickou sci-fi z konce věků. Tu jsem v knize víceméně nenašel, ale zato jsem byl odměněn mnohem více. To co Tchaikovský servíruje je mistrovská krmě o nespočtu chodech. Z počátku mi trvalo přijmout pravidla, která vedla ke stavu světa a zániku toho, co považujeme za "Zemi". Žádný posun směrem ke hvězdám, kam od pradávna vzhlížíme, nýbrž převážně pod zem a pod stromy, což je s počtem ubývajících stránek víc než jasné a tíha tohoto konce na čtenáře relativně dost dopadá. Anti utopie diriguje poslední město, degradace základních lidských vlastností a schopností, devastace lidí z pohledu fyzického "inženýrství" (pokud se těm vylepšením v knize dá takto vůbec říkat), diskriminace založena na kastovním systému a předání štafety "pánové zbylého tvorstva" za stěny měst nejen Macatharům, to jsou základní stavební kameny. Přidejme k tomu stěžejní část knihy z dob nevolnictví a "trpěné" rebelie v podzemí a máme rozumně a logicky vystavěny svět, ve kterém je radost sledovat počátek konce lidského rodu. Tohle vše podává Adrian neskutečně poutavým způsobem z pohledu hybatele děje Stefana, jemuž zdatně sekundují ostatní charaktery, kdy i ten největší parchant pod sluncem, je vykreslen do posledního puntíku a působí tak lidštějí, než bych kdy očekával (Gaki a Maršál si zaslouží knižního Oskara). Neskutečná lahoda, kterou nijak neruší spousty nezodpovězených otázek a načrtnutých linek, i když spin-off se Sergejem a jeho putováním bych si dal hned. P9 se s provedením knihy taky pořádně vytáhla, i když ten těsnopis by zvládl o trochu větší formát knihy. Depresivní vyhlídka na budoucnost, kdy ne všechny cesty ke hvězdám končí kolonizaci Solu, ale mohou znamenat zpětný chod proti Darwinismu…
Tento styl se mi čte velmi dobře, přesto to docela trvalo - 550 stran "těsnopisu" dá zabrat. Spíše než často vzpomínaného Motýlka mi kniha připomínala Dantovu Božskou komedii, provází nás po všech místech a prostředích z doby konce věků. S hlavním hrdinou tak absolvujeme pobyt v nelidském vězení, v temných skrýších vyděděnců i na plném slunci v centru posledního opravdového města na Zemi.
Vůbec mi nevadilo, že ne všechny záhady tohoto zajímavého světa byly vysvětleny - forma deníku to podle mě skoro vylučuje. Nebylo by asi úplně věrohodné pokud by zrovna hlavní hrdina vše vysvětlil a uspěl tak tam, kde celé generace neuspěly a k tomu na několika frontách...
Za mě palec nahoru, ten svět jsem přes jeho nepříliž vábné vlastnosti opouštěl docela nerad. Poetičtější a lepší nez Děti času.
Román balancující mezi sci-fi, fantasy, steampunkem a dystopií, velmi zvláštní, ale pro mě čtivý mix. Za mě pouze převeliká škoda jisté překombinovanosti v pozdější části věnující se "Podsvětí", zcela zbytečně natažené. Jinak to má spád, čte se dobře a musím ocenit naprosto skvělý překlad - dlouho jsem se tak u češtiny nebavil. Rozhodně doporučuji.
Uf. Hotovo. Je zvláštní, že tohle je po dočetní takovéhle bichle (550 stránek celkem malým fontem) moje převládající myšlenka.
Na "Klec duší" jsem se strašně moc těšil, ale dostal jsem něco úplně jiného než jsem čekal. Alespoň tedy z poloviny. Ona totiž tahle kniha vlastně není román v tradičním slova smyslu. Víc než to je kronikou. Kronikou z konce času, kronikou o konci lidské rasy. Je to vyprávění plné střípků příběhů, historek a vyprávění jiných. A stejně špatně nebo možná lépe řečeno stejně pomalu jako kronika se to i čte. Pořád čekáte něco velkého, ale ono tam nic takového není. Není tam žádný nosný a hlavně ucelený příběh, který by všechna ta témata a tajemství spojil dohromady, dal jim nějaký smysl. Navíc spousta z dějových linek a nakousnutých nápadů se vlastně nijak neuzavře, jen skončí (guvernér a jeho posledlost Trethowanem, čarodějná královna, Víra, Shadraparské politické hrátky, Chrám a další a další.). A tím, jak je ten konec ve většině případů definitivní, ve Vás po dočtení vlastně nehlodají ani žádné otázky. Převládá jen prázdnota. A to je sakra škoda, protože na stranu druhou je "Klec duší" i plná parádních nápadů, zajímavých postav a to prostřední je úžasné, ožívá Vám před očima, ohromuje Vás a bere Vám dech. A přes všechny ty moje výtky je to dobrá kniha a stojí za přečtení. O tom žádná.
Byl to můj první Tchaikovsky. V knihovně mám další dva. Je mi jasné, že po nich dlouho dobu nesáhnu. Je mi ale taky jasné, že jednou jejich čas přijde...
Jedno jediné město uprostřed nepřátelského, lidmi otráveného světa. Jeden ostrov, co není ostrovem, kde váš život řídí náhoda. Svět ovládaný touhami hrstky lidí. Svět, kde by většina z nás nepřežila. Ale i svět, kde si život najde svou vlastní cestu. Krásně mrazivé čtení pro mrazivé měsíce.
Poutavě napsaný dystopický román obydlený obyčejnými lidmi i (ne)lidmi, kteří se vám rychle dostanou pod kůži. Čtivé, veskrze sympatické dobrodružství ve světě, který by stálo za to prozkoumat zevrubněji. Více v odkazu v recenzích.
„Sním o světě, v němž nemusím být vrah, poněvadž nezbyl nikdo, kdo by se dal zabít.“
I s takovouto filozofií se dá přečkat konec civilizace. Obzvláště má-li ji v režii někdo jako Adrian Tchaikovsky. Ten se tentokrát nedrží zkrátka a rozehrává svůj opus magnum v předaleké budoucnosti, ve které lidstvo přežívá v burleskním megaměstě Shadrapar a o své historii neví lautr nic. Morální hodnoty zcela pozbyly na významu, důležitá je pouze moc a kontrola. A protože nepřizpůsobivé je třeba dostat od stáda, aby pokojné ovce mohly dál vykonávat svou práci, existuje uprostřed smrtonosné džungle vězeňská kolonie. Není důležité, čím jste se provinili, nebo zda jste se vůbec provinili – jakmile se jednou dostanete na Ostrov, už pro vás není cesty zpět. O kolik horší však může být život v pekle, když se samotný ráj hroutí pod tíhou degenerace?
Popusťte uzdu své fantazii a představte si, že by China Miéville napsal Motýlka. Získáte tak jasnou představu, o čem Klec duší je. A jak bravurně je napsaná.
Motýlek na konci lidské rasy a na konci světa. Dystopie temná, mrazivá a lidská jak jen může být. Zvláštní kniha, ale zajímavá.
Děkuji nakladatelství za tvorbu tohoto autora a autorů dalších. Je radost číst něco nového a zajímavého(ikdyž vím, že se v knize najde již zmiňovaný Motýlek, tak i Skleník). 4 a kousek *
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie mutanti sci-fi
Autorovy další knížky
| 2018 |  Děti času |
| 2022 | Střepy Země |
| 2020 | Klec duší |
| 2010 | Impérium černé a zlaté |
| 2020 | Psí vojáci |
Skvělý originální příběh, reálie a v neposlední rád skvělý překlad. Kdo má rád fúze více žánrů a prahne po něčem trochu jiném, mohl by být spokojený,já byl a hodně.Doporučuji.