Kleopatra
Henry Rider Haggard
Slavný makedonský vojevůdce Alexandr Veliký vytvořil během velmi krátkého života jednu z největších říší historie. Po dobyvatelově smrti se rozpadla na menší státy, v nichž moc převzali jeho generálové. Egypt ovládl Ptolemaios a založil zde mocnou dynastii faraonů, která pod pyramidami vládla po tři staletí. Posledním a nejznámějším z řeckých panovníků v Egyptě byla krásná a fascinující Kleopatra. Její život popisuje poutavý román známého britského spisovatele Haggarda. Je to dobrodružný příběh o touze po moci, lásce i zradě, který vypráví kněz Harmachis, v jehož žilách kolovala krev pradávných egyptských faraonů.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 2014 , OmegaOriginální název:
Cleopatra, 1889
více info...
Přidat komentář
Dávám 2 hvězdy za originalitu a pár historických zajímavostí. Jinak styl psaní katastrofální a děj samotný velmi břitký. Škoda.
Bylo spoustu momentů, kdy jsem chtěla knihu nadobro odložit. Prokousala jsem se zdárně ke konci, ale bylo to teda utrpení.
Kniha se sice jmenuje Kleopatra, ale hlavní postavou je Hermachis a je to kniha o něm. Kleopatra tam hraje druhé housle a krom toho, že je mrcha se toho čtenář o ní moc nedozví. Hermachis je protivný, což vlastně většina postav, alespoň z těch co se tam objevují nejčastěji. Bohužel mi byl protivný i příběh jako takový, jelikož jsem čekala úplně něco jiného. Trochu to vylepšil závěr, docela se mi to četlo i s chutí, takže nakonec ty 2 hvězdičky Hermachisovi dám.
Děj byl rozhodně zajímavý - bylo to zas něco jiného než stále číst příběh Kleopatry z jejího pohledu, nebo z pohledu její dcery :-).
Co se týče stylu, jakým je tato kniha napsána - nejdříve jsem se upřímně zděsila :-). Je to celkem složitě napsáno. Ale, světe div se, já se do toho začetla!! A líbilo se mi to! Na konci už mi ten styl psaní vůbec nevadil.
Abych to shrnula, kniha je opravdu hezká. Byly tam i zajímavosti, o kterých jsem nevěděla. Harmachis mě celkem štval tím svým přístupem (,,Když ji nemám já, nebude ji mít nikdo!'')
zuza.floderova: Naprosto s tebou souhlasím, taky jsem měla sto chutí to zabalit.... Mně to moc oddechové nepřišlo, text se mi zdál takový hutný, ale to je samozřejmě věc názoru =) Mimo jiné jsem pociťovala akutní nedostatek kladných hrdinek.
Autorovy další knížky
1994 | Doly krále Šalamouna |
1907 | Ona |
1914 | Děti mlhy |
1923 | Allan Quatermain |
2011 | Nefra - sjednotitelka Egypta |
Tedy, ať už jsem čekal cokoli, rozhodně to předčilo veškeré očekávání. Ačkoli obálka nakladatelství Omega poněkud velmi zkresleně slibuje "život" Kleopatry, Haggard svým čtenářům nabídl jinou verzi tragédie Kleopatry a Antonia. Zmíněné nakladatelství se z mého pohledu dopustilo ještě jednoho bolestivého přehmatu, který může mnoho současných čtenářů odradit od jinak výborného příběhu. Jde totiž o překlad. Ten není původní, ale jedná se o upravenou verzi překladu z roku 1899. Nešťastná volba. Snaha o vznosný jazyk v kombinaci mixu moderní češtiny a archaické verze dává vzniku jistému paskvilu, který se novodobému čtenáři může velmi špatně číst. Což je znát především v první úvodní knize, u níž, doznávám, jsem sám celkem zápasil. Lepší by bylo buď vytvořit opravdu moderní překlad a nebo, ačkoliv jsem je v ruce neměl, verze z let 1899 nebo 1920. Což je jen technická vsuvka. Pokud se podaří čtenáři začíst, bude odměněn opravdu nádherným příběhem!
Hrdinou, či spíše antihrdinou, Haggardova historického románu je Harmachis. A antihrdinou tak trochu nešťastným, neboť je spíš loutkou než čímkoli jiným. A loutkou v rukách ženských postav, které knize skutečně kralují. Zatímco zprvu je zachráněn chůvou Atonou, je posléze připravován jako želízko v ohni velkého spiknutí na svržení Kleopatry a stane se knězem a milcem bohyně Isis. Následně se dostane do moci Kleopatry, která je skutečně "tygří ženou", kterou čtenář bude střídavě obdivovat a nenávidět pro její oportunismus a celkem hadí povahu. Tou nejvýraznější osobností je tu ovšem žárlivostí šílená Charmiona, která je, vzdor všem vládcům a bohům, tím faktorem, který je motorem celého příběhu. Ženský element je tudíž leitmotivem Haggardova příběhu zcela jednoznačně a nepopiratelně; a taky se na něj často naráží v dialozích mnoha zajímavými postřehy.
Zvolený jazyk vyprávění je složitější a projevuje se spíš divadelní přepjatostí, jistým patosem, vznosným jazykem a hyperbolou. Je-li to špatně nebo ne, budiž otázkou vkusu. Jako divadelní kus by tato Kleopatra rozhodně obstála. Především díky mystickým scénám a vrcholícímu dramatickému závěru, který si nic nezadá s divadelní tragédií. Dokonce natolik, že na mnoha místech jsem si vzpomněl na Shakespearovu verzi.
Za sebe tak mohu říci, že jsem byl mile překvapen a příběhem pohlcen v každé jeho části. Především od počínajícího Harmachisova pádu a následné cestě k pomstě. A taky kvůli Charmioně, jejíž postava byla velmi pozoruhodným jevem. Přestože mou obrazotvornost trochu potrápilo egyptské prostředí vzdálené mé fantazii a ono nikoli zcela zdařilé "přeložení" starého překladu do nové verze, tato Haggardova kniha byla velmi příjemným čtením a zážitkem.