Kličky na kapesníku
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/40551/bmid_klicky-na-kapesniku-V4i-40551.jpg
4
73
73
Kniha rozhovorů, které vedl v letech 1984-1985 s Bohumilem Hrabalem maďarský novinář László Szigeti. Formuluje zde postoje k době a světu a zároveň nechává nahlédnout do významných momentů svého lidského i uměleckého vývoje. Volně navazuje na soubor próz Život bez smokingu. 1. vydání.
Přidat komentář
Bohumil Hrabal je neuveritelny ... plynule komentuje dila z renesance i ze soucasneho stoleti, z Ruska i z USA, filozofii, umeni, hudbu ... snad jednou prectu aspon zlomek
Tohle, co se tady objevuje v textu, byla na začátku řada velmi otevřených rozhovorů, jež Hrabal vedl na přelomu let 1984-5 u piva v Dunajské Středě s tehdy mladým maďarským novinářem László Szigetim. Szigeti nahrál rozhovor do magnetofonu, a rok poté odeslal spisovateli text. Hrabal se vyděsil. Nemělo to hlavu a patu, a navíc bylo to na různých jazycích. Tehdy sedl k tomu sám, a upravil všechno jako autobiografický román, a zároveň odstranil příliš osobní otázky a citace z zakázaných tehdy v Československu "Domácích úkolů".
Hrabal hovoří m. j. o své oblíbené literatuře a hudbě a táke představuje svůj názor, jak by měli žít spisovatele - alespoň na začátku svého literárního dobrodružství. A tak měli by žít mezi normálními lidmi, a nikoliv v luxuse. Říká taky, že zármutek a melancholie je tvůrčí stav (což si myslel i Jaspers) - blíží se stavu epifanie, a je možné ho navodit umělé pomocí alkohole. Stejně jako Descartes věřil, že pouze skrze negaci můžeme vidět, co je pozitivní, takže jen ateista může pochopit, co je Bůh. Vlastní psání považoval za určitý druh zpověďi.
Název odkazuje na maďarského mistra driblování Nándora Hidegkutiho, kterého obdivoval Hrabal.
Hrabal je svůj, občas se mi to v hlavě musí trochu porovnat, abych pochopila, co " tím chtěl básník říci", ale suma sumárum čtu jeho knihy ráda. Občas na mě sice mrkne z toho jeho popisu obyčejného života "depréze" , ale i proto, že jsem to jeho Kersko v 80 letech taky milovala (stejně jako on) si zaslouží plný počet *****.
Před touto knihou jsem od Hrabala četl pouze Něžného barbara, který mě však totálně minul a trochu i odradil od jeho dalších knih. Kličky na kapesníku mi však přinesly nový pohled na velmi zajímavého člověka a jeho osobitou tvůrčí duši. Tenhle text mi navíc do hlavy úspěšně zasadil brouka, který pracuje na tom, abych dal Hrabalovu dílu v budoucnu ještě další šanci, a krom toho mi snad bude i jakýmsi pomyslným klíčem k tomuto svérázu české literatury.
"...Mě vždycky všecko, co jde proti mně, tak ohromí, tak zděsí, tak svou krásou poničí, že nejsem schopen se tomu podívat do očí..."
A to si pan Hrabal myslel, že z této knížky nic nebude, byl svým způsoben přesvědčen, že to László Szigeti vzdá. Jenže on to nevzdal. A my se tedy můžeme nechat vyděsit a ohromit specifickou krásou myšlenek a názorů našeho milého pana spisovatele. Jaký je? O čem přemýšlí? Kdo je vlastně ten Bohumil Hrabal?
Vzpomínky na dětství. Vzpomínky na mládí. Hovory o literatuře a oblíbených autorech. Útržky z běžného života. Jeho inspirace. Lidé. Kočky. Psaní. Humorný nádech a krásné fotografie Tibora Hrapky v neposlední řadě. Zkrátka a dobře - nahlédnutí do světa jednoho kouzelného člověka. Obyčejně neobyčejné, neobyčejně obyčejné.
Možná budete mít pocit, že jste si spolu skutečně povídali. A pravděpodobně dostanete nepřekonatelnou touhu ihned přečíst vše, co kdy napsal.
"...A já nemám žádný kód a žádný řád, jsem samoten, avšak ne opuštěný, protože vnímám všechno, co se děje kolem mne, jako úlohu býti zrcátkem, reklamním zrcátkem kulové plochy, nabité krajními událostmi všedního dne..."
Štítky knihy
rozhovory česká literatura fotografie Bohumil Hrabal, 1914–1997 životní moudrost
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 |  Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
I přesto (spíš ale právě proto), že měl pan Hrabal možnost rozhovory upravit, jsou některé jeho odpovědi hutné jako kus černé díry. Někdy jsem si to musel přečíst 2x, abych stíhal. No to víte – nevzdělaný dědek. Dobré to bylo!