Kličky na kapesníku přehled

03.06.2020

Tohle, co se tady objevuje v textu, byla na začátku řada velmi otevřených rozhovorů, jež Hrabal vedl na přelomu let 1984-5 u piva v Dunajské Středě s tehdy mladým maďarským novinářem László Szigetim. Szigeti nahrál rozhovor do magnetofonu, a rok poté odeslal spisovateli text. Hrabal se vyděsil. Nemělo to hlavu a patu, a navíc bylo to na různých jazycích. Tehdy sedl k tomu sám, a upravil všechno jako autobiografický román, a zároveň odstranil příliš osobní otázky a citace z zakázaných tehdy v Československu "Domácích úkolů".

Hrabal hovoří m. j. o své oblíbené literatuře a hudbě a táke představuje svůj názor, jak by měli žít spisovatele - alespoň na začátku svého literárního dobrodružství. A tak měli by žít mezi normálními lidmi, a nikoliv v luxuse. Říká taky, že zármutek a melancholie je tvůrčí stav (což si myslel i Jaspers) - blíží se stavu epifanie, a je možné ho navodit umělé pomocí alkohole. Stejně jako Descartes věřil, že pouze skrze negaci můžeme vidět, co je pozitivní, takže jen ateista může pochopit, co je Bůh. Vlastní psání považoval za určitý druh zpověďi.

Název odkazuje na maďarského mistra driblování Nándora Hidegkutiho, kterého obdivoval Hrabal.