Klub nenapravitelných optimistů

12.09.2018

Velmi bohatá, plná, mnohovrstevnatá kniha, nabitá emocemi a hlubšími myšlenkami a mnoha zajímavými příběhy, úžasný čtenářský zážitek! Není to čtení pro konzumní a líný typ čtenářů, kteří se chtějí při četbě jen bavit... autor zde nadhazuje spoustu témat k přemýšlení... příběh začíná pohřbem známého francouzského filozofa spisovatele, dramatika a literárního kritika, představitele existencialismu a marxismu Jeana-Paula Sartra v roce 1980, kde dojde k setkání dvou dřívějších přátel, členů utajeného Klubu většinou politických uprchlíků z východního bloku, kteří tohoto filozofa znali, jelikož čas od času navštěvoval stejnou restauraci, kde se jejich Klub nacházel. Následně je pak retrospektivně vyprávěn příběh tohoto Klubu a jeho jednotlivých členů, většinou z pohledu Michela, dospívajícího francouzského žáka Lycea, který v tomto klubu najde pocit sounáležitosti a přátelství, které mu tolik chybí v běžném školním a rodinném životě... Poslední kapitola je třešničkou na dortu a až husí kůži nahánějícím a dojemným vyústěním celého příběhu ! Úžasná kniha!

Tahle knížka mě nezaujala vůbec. Po přečtení prvních 20 stran jsem si řekla, že počkám ještě dalších dvacet, ale nepomohlo to.
Zařazení do "Přečteno jedním dechem" nerozumím.

14.08.2018

Krásná kniha, předčila mé očekávání. Bohužel nedovedu přesně popsat, proč mě tolik oslovila a čím byla výjimečná. Možná tím, že se autorovi podařilo výborně navodit atmosféru tehdejší doby? Jak pasáže ze života dospívajícího hlavního hrdiny, tak osudy emigrantů z východního bloku byly velmi dobře zpracované. Zajímavé pro mě byly i informace ohledně války v Alžíru.

11.07.2018

Klub nenapravitelných optimistů je pro mě jednou z těch výjimečných knih, které čtenář potká párkrát za život a v nichž se skloubí s příběhem jeho život, společenské okolnosti i momentální nálada. Ale popořádku. V první řadě je to úchvatný, pestrý, obohacující román plný silných témat, zamyšlení a moudrosti. Zcela přesný je ve zvoleném stylu. V příběhu Michela, vypravěče, až strohý a přitom velmi osobní. Jediná krátká kapitola, která pak stylisticky vybočuje a Michel je v ní mimo děj, je jak prásknutí bičem.
Osobní, ale bez strohosti postřehů hlavního hrdiny, jsou pak příběhy uprchlíků, které Michel poskládal nebo jsou mu vyprávěny. Čtenář je vtahován do nevyhnutelnosti prožitků. Jediné, co nás může mrzet, je, že se všem příběhům nedostalo stejné možnosti vypovídat. A opět účinek kontrastu, když je v závěru jeden příběh vyprávěn bez uvolňujícího vypravěče v ich formě a stává se z něj výkřik.
Silná kniha, u níž jsem se často zastavila a rozhlížela se po řádcích. Tato kniha je přesně tím důvodem, proč každou knihu otevírám s rozechvěním a očekáváním, protože jednou za čas se to prostě stane a já zažiji mimořádnou radost z čtenářství.

11.07.2018

Hlavní postavy Guenassiova románu mají společné, že jejich život není jednoduchý, a navíc se nemají o koho opřít. Část z nich za svůj osud do značné míry nemůže, neboť ho způsobily vnější (politické) okolnosti, což je případ východoevropských imigrantů sdružených v pařížském Klubu. Na druhou stranu Michel a jeho dobře situovaná západoevropská rodina ilustrují, že do podobné životní situace je možné se dostat i vlastními silami.

"Kolem mě bylo pusto a prázdno. Ti, které jsem miloval, jeden po druhém zmizeli, zemřeli nebo mě opustili. Možná je to moje chyba? Nevzbuzoval jsem v nich nic, co by je zadrželo. Za nic nestojím. Od těch, které milujeme, neodcházíme. Padal jsem do propasti a neměl jsem nikoho, koho bych se mohl zachytit."

28.06.2018

Také chodím po ulici s otevřenou knihou, stejně jako Michel Marini. V tom mi byl hned blízký. Kniha plná silných osudů přistěhovalců ze střední a východní Evropy i mě často donutila zastavit na rohu, abych zjistila, jak se ten který příběh pohne dál. Fotbálek, šachy, tajné služby, ideály nejen politické, knihy, hudba, první láska, rodinné peripetie, Michelovo dospívání v šedesátých letech 20. století v Paříži.
Přečteno jedním dechem.

10.06.2018

Velice dobrá kniha... na tři týdny k moři, kde chce člověk číst něco jednoduchého, nad čím nemusí přemýšlet. Jde o dílo velice nesourodé, plné různých příběhů, které sjednocuje snad jen Michel a jeho přátelé z Klubu. Tu jsme v Paříži 60. let, tu jsme v Leningradě 50. let, místy skáčeme tam a zpět. Jednou mluvíme o tom, podruhé o onom, pak zase o tom, pak o Michelovi, pak o onom... S mou velice špatnou pamětí na jména jsem chvílemi nevěděla, o kterém z Rusů se tedy vlastně bavíme. Historky byly někdy zajímavé, někdy méně. Ale nic je nepojilo dohromady. Jako by autor nevěděl, kam chce vlastně dojít. Tedy věděl, k Sašově smrti, to bylo řečeno již na začátku, ale jednotlivé historky se na sebe vršily pravděpodobně tak, jak autora napadly. Tomu odpovídá i podivný styl díla, tu tak, tu onak, tu se hrdina střídá po části kapitoly, tu mu dáme celou kapitolu...

Knihu nebudu hodnotit, žel jsem ji nedočetl. Dle místních nadšených komentářů jsem čekal '' zázrak'', nepodobný třeba Malému princi, plný hlubokých myšlenek, které nutí k zamyšlení. Ale opak je pravdou. Kniha mě nudila a v půlce jsem ji odložil, což nedělám. Každý kniha stojí za dočtení, ale zde bych se prostě trápil dalších 300 stran.

20.05.2018

Román s více zavádějícím názvem snad neznám...četla jsem sice anotaci i komentáře předem, ale Guenassiova nálož životních ran všem postavám bez výjimky dalece předčila má očekávání. Přesto na mne dokázal tento román o složitém dospívání i o těžkých osudech emigrantů z Východu ve Francii nepůsobit depresivně - snad díky věcnému tónu vyprávění, snad díky nenásilně vloženým Michelovým glosám, z nichž je cítit autorova vyrovnanost a nadhled s vyváženou porcí smutku s humorem.
K požitku z četby jsem se propracovávala postupně, zkraje to bylo spíše jako na poznávacím zájezdu s nabitým programem, zahlcena neustávajícím proudem informací... ale zvolna jsem se přesouvala blíž a blíž k příznivcům románu, a tuším, že proces doceňování ještě bude pokračovat.

15.04.2018

V téhle knize je prostě všechno. Tolik nádherných vět a tolik příběhů. A vypráví je vypravěč všech vypravěčů. Nedokázala jsem se od knihy odtrhnout.
"Raději budu žít jako optimista a mýlit se, než žít jako pesimista a mít vždycky pravdu."

14.04.2018

Knihu jsem četla již podruhé. A opět to byl zážitek. Stejně jako poprvé mám pocit, že jsem se stala přímo aktérem příběhu, ne čtenářem. Tak blízký mě Michel je.Přála jsem si,aby kniha ještě pokračovala.Těžko se mě s Michelem i všemi nenapravitelnými optimisty loučilo. Jean-Michel Guenassia napsal krásný román.Nevím jak dlouho jej psal,kolik mu to dalo práce. Působí však tak, jako by jen tak lehce mávl rukou nad papírem a stvořil příběh.

Klub nenapravitelných optimistů mohu jen doporučit.

05.04.2018

Název trochu klame. Člověk by čekal, že zde potká partičku nezdolných optimistů, kteří i přes nepřízeň osudu nepřestávají věřit v život a jeho světlé stránky. Setká se ale spíš se zahořklými uprchlíky z východního bloku, kteří si s sebou do nové země přitáhli spoustu traumat a bolestí, se kterými se i po letech jen těžko vyrovnávají. Zpočátku je těžké se s nimi naladit na společnou vlnu, ale kniha je dostatečně obsáhlá, aby si k nim čtenář cestu přece jen našel. Příběh míchá témata rodinná, politická i sociální, některé motivy (např. zmizení blízkých) se opakují a není jasné, zda je to účel, nebo jen nedostatek vypravěčské konvence. Francie vždy tíhla k levici, k revoluci, a mladí Pařížané jsou stále plní radikálních myšlenek a teorií o odstranění třídní nerovnosti. Jejich idealismus je zde poměřován s realitou skutečných emigrantů, které pokus o nastolení vlády lidu stál jejich životy a donutil je žít ve vyhnanství, daleko od vlasti a od svých blízkých. Každý se mohl provinit nějak jinak a v exilu nakonec skončili jak odpůrci režimu, tak i jeho vyznavači. I hrdinové se v minulosti mohli zachovat zbaběle a přisluhovači v sobě najít kousek lidskosti. Mladý Michel se v těch složitých vztazích snaží zorientovat a zároveň se plácá ve složitém propletenci vlastních rodinných a milostných vztahů. Po počátečním tápání naštěstí kniha dospěje k zajímavému rozuzlení, které ve čtenáři ještě dlouho rezonuje. Je to tak, a ne jinak.

str 26: "Dětem se nevykládá, co se stalo před jejich narozením. Nejdřív jsou moc malé na to, aby tomu rozuměly, pak jsou moc velké, aby to poslouchaly, pak nemají čas a pak už je příliš pozdě. To patří k rodinnému životu. Žijeme vedle sebe, jako bychom se znali, ale nic o sobě navzájem nevíme. "

str. 241: "Existují nepřekonatelné úkoly jako čelit realitě, říkat pravdu nebo uznat vlastní omyly. Člověk kolem toho chodí, vyhýbá se tomu, dělá něco jiného a přejímá jezuitskou morálku: zamlčovat pravdu neznamená lhát."

str. 257: "Velcí romanopisci mnohdy zaznamenali, že ženy se neodbytně dožadují jistot. Značná část jejich příběhů spočívá v získávání slibů. Naléhají, nedají pokoj, udělají z toho záležitost života a smrti, a muži nakonec ustoupí."

str. 334: "Lidé se bojí, že ztratí paměť. Ale vždyť ona je zdrojem našeho trápení. Dobře se žije jen v zapomínání. Paměť je nejhorším nepřítelem štěstí. Šťastní lidé zapomínají."

str. 501: "Říká se, že šance vám na dveře zaklepe jen jednou, že se jí musíte umět chopit. Pak je pozdě. Odejde jinam a nevrátí se."

22.03.2018

Nemám slov, kniha mě nenechávala usnout, byla krásně barvitá a složitá z tolika lidských osudů. Dlouho po jejím dočtení se k ní v myšlenkách vracím, mluvím o ní a doporučuji lidem. Myslím, že v současné době by si ji měl přečíst každý, už jen proto, aby se minulost neopakovala, aby nemuselo docházet ke stejným osudům lidí. Přesto je to napsáno téměř až poeticky (romanticky?), není to žádný politický manifest, nemusíte se bát detailů a historických údajů - krásně ladí s příběhem. Guenassia dokazuje, že je mistrem slova!

25.02.2018

Ano, souhlasím s většinou zde zveřejněných komentářů. Milá kniha, příjemné vyprávění, zajímavé osudy. Klidně bych si autorovo povídání četla dál. Jen se mi nechtělo věřit, že Michelovi je pouhých dvanáct let. Opravdu dospěl rychle a předčasně. Je dobře, že dnešní dvanáctiletí už mohou mít jiné starosti.

20.01.2018

Podle mě byla kniha zbytečně dlouhá, místy nezáživná. Jen proto, že měla tak skvělé recenze jsem ji dočetla do konce.

08.01.2018

Po dočtení knihy jsem měl takový zvláštní pocit, že jsem přečetl zase něco jiného, něco výjimečného. To se mi příliš často nestává. Z knihy byla cítit šedesátá léta, strasti a radosti dospívajícího chlapce a jeho přátel z řad emigrantů. Moc hezké a příjemné čtení ze života bez ohledu na počet stran.

14.12.2017

Guenassia má obrovský dar vyprávění. 560 stran uplynulo jako voda, přirozeně, bez hluchých míst. Chtělo by se mi pokračovat pořád dál, ale ráda se budu probírat stránkami a číst na přeskáčku jen pro radost ze čtení. Historické pasáže by Východoevropan-pamětník asi popsal drsněji a ne tak romantizujícím způsobem, ale v rámci stylu jsou uvěřitelné, musí za nimi být podrobné studium; ohromnou šířku záběru si autor může bez pochyb dovolit.
Místy mi drhly příliš umělé zápletky a nerealistické náhody, navíc mám pocit, že se bez některých dalo dobře obejít a byly jen na efekt. Samotný fakt, že se s (extrémně vyspělým) náctiletým hrdinou baví o generaci starší muži od první chvíle jako rovní s rovným a zrovna jeho si někteří vyberou jako důvěrníka, je poněkud nepravděpodobný, ale ráda to pomíjím - tak krásné, literárně i emocionálně krásné studie charakterů, jemnou nostalgii, nejednoznačné postavy a dobré konce v rámci mezí životního realismu stojí za to číst.
Nevím, jestli čtyři nebo pět hvězd, jestli přiznat větší váhu rušivému šustění papírem nebo kráse zážitku, ale vím, že se k těm příběhům, ke všem, chci někdy vrátit a že ve mně dlouho zůstanou.

10.11.2017

Kniha byla moc hezká. Moudrá, poučná a dobře se četla.

14.10.2017

Do tejto knihy som sa zamilovala na prvú stranu. A s ich rastúcim počtom sa náš vzťah ešte viac zintenzívňoval. Už v polovici som bola smutná, že ju raz asi budem musieť dočítať. Dávkovala som si ju preto pomaly. Tešiac sa z každej vety.

Román o Sovietskom zväze a východnom bloku. Román o Alžírskej vojne. Román o živote emigrantov žijúcich v Paríži. Román o dospievajúcom chlapcovi, ktorý rád číta počas chôdze. Román o priateľstve a láske. Román o zrade a sklamaniach. Román o šachu. Román o fotografovaní.

Všetko podávané s citom. S úsmevom. Aj keď sú to príbehy nie vždy úsmevné. Prerozprávané cez postavy, ktoré sú také naozajstné, že ich máte chuť potľapkať po pleci.

Michel Marini a členovia Klubu mi budú ešte dlho chýbať. Boli skvelými spoločníkmi.

"Deťom sa nerozpráva, čo sa stalo predtým, ako sa narodili. Najprv sú príliš malé na to, aby tomu porozumeli, potom sú príliš veľké, aby to počúvali, potom nemajú čas a potom je už príliš neskoro. To patrí k rodinnému životu. Žijeme vedľa seba, akoby sme sa poznali, ale nič o sebe nevieme."