Knihomol
Stefan Zweig
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/454047/bmid_knihomol-pDh-454047.png
4
149
149
Opakujícím se motivem psychoanalýzou ovlivněných novel Stefana Zweiga je vše stravující posedlost postav nějakou specifickou činností či objektem. Díky této „monomanické“ vášni dosahují hrdinové mistrovství ve svém oboru, jehož odvrácenou stranou je však netečnost k okolnímu světu a každodennímu životu.
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2020 , Take Take TakeOriginální název:
Buchmendel, 1929
více info...
Přidat komentář
Zweiga jsem měl dlouho v hledáčku, nicméně tato novelka mě donutila vytahat z regálu po mami i ostatní jeho díla. Na pár stránkách jsem poznal úžasnou osobnost z jiných časů a její okouzlující život a neokouzlující zánik. Až nepříjemně jsem si znovu uvědomil, jak nicotný je život člověka.
*Nač žijeme, když vítr zavane stopu hned za naším střevícem.*
Pro autora typicky střídmými prostředky vystavěný silný příběh s protiválečnou tématikou, krásný čtenářský zážitek za pět hvězd.
Jedno z mnoha literárně úžasných (a, žel, zbytečných) vyjádření názoru, že válka je vůl. Prostinký děj podávaný výsostně uměleckými postředky je v doslovu prvního českého vydání z roku 1957 ještě korunován myšlenkově a jazykově pozoruhodným doslovem z pera Pavla Eisnera.
(SPOILER)
Krátký literární počin od Stefana Zweiga a první kniha od tohoto autora, kterou jsem četla.
Předně musím vyzdvihnout jeho schopnost popisu zdánlivě jednoduchých věcí tak lyricky ... zřejmě to dělá z člověka dobrého spisovatele. Tam, kde já (jako osoba bez talentu) bych napsala větu "Nemohla jsem se rozpomenout na ...", tak Zweig napíše: "Ale čím víc jsem poháněl svou vůli, aby se té vzpomínky zmocnila, tím zlomyslněji a klouzavěji mi vzpomínka unikala - neurčitě záříc jako medusa hluboko na dně vědomí a přece nezachytitelná, neuchopitelná."
Na příběh Jakoba Mohla se můžete dívat buď jako čtenář Bazdiriq o pár komentářů níže (a také jako Pavel Eisner - autor doslovu), nebo ho pro jeho encyklopedické znalosti a paměť můžete obdivovat. Já jsem se zařadila do té druhé skupiny čtenářů. Příběh hrdiny této novelky je tak dojemný, že člověk má chuť rozjet se do Vídně a najít alespoň hrob Jakoba Mohla, aby na něj mohl položit květinu.
Zřejmě tam od autora budou skryté významy (zmiňovaný název Buchmendel v originále a konotace vysvětlené v doslovu). Pro mě ale hlavní poselství příběhu spočívá v tom, že se tady na světě každý jednotlivec pinoží jak umí a nakonec kdo si na něj bude za pár let (generací) pamatovat? Kam zmizí všechny vzpomínky? A je rozdíl, jestli tu vzpomínku uchová akademik nebo hajzlbába?
Už se těším na další knihu od Stefana Zweiga.
Krátká, leč skvěle napsaná povídka o člověku, který žil ve svém malém vesmíru vídeňské kavárny bez ohledu na svět kolem.
Krátká a velmi čtivě napsaná povídka o životě jednoho malého, ale duchem velkého člověka, který si chtěl pouze žít ve své bublině...
Krátký a vydatný zážitek, podobný, jako při čtení Šachové novely. Zweig je skvělý vypravěč, i na hodně malém prostoru dokázal předestřít pochmurný lidský osud jednoho zdánlivě bezvýznamného člověka...
Jakou vnitřní paniku, pocit bezvýchodnosti, zmatku a nemožnosti postarat se sám o sebe asi musel zažívat nebohý Jakob Mohl, definitivně vyhoštěný z jediného místa na světě, kde mohl přežívat. Přes veškerou svou genialitu to byl vlastně člověk neschopný žít v normálním světě, odkázaný na lidský soucit, který nakonec ztratil...
Mimochodem, soucitu se Zweig věnuje ve svých dílech opakovaně...
Skvělé! Dávám plný počet a doporučuji.
„... ne, Jakob Mohl nikdy nezapomněl název, číslo, znal každou rostlinku, každého nálevníka, každou hvězdu v neustále kroužícím a přeskupujícím se kosmu knižního vesmíru.“
Studie jedné psychologické (a lidské) anomálie. Zweigovi se podařilo napsat charakterovou črtu Jakoba Mohla tak poutavě, že si ve zbytku povídky suverénně vystačí s minimem děje (navíc většinou ne probíhajícího, nýbrž vzpomínaného), a přesto nenudí. Text dostatečně oživuje odlišnost postav a jejich úzů: autobiografického vypravěče-básníka, „toaletbáby“ paní Spořilové a haličského Žida, handlíře s knihami Mohla. Obecnější platnost pak povídce dodává melancholie nad pomíjivostí člověka, ale i nad zánikem podunajské monarchie — a vůbec Evropy belle epoque, onoho „Světa včerejška“ z titulu Zweigových pamětí.
Názorově se s autorem zase naprosto míjím, tentokrát pokud jde o internaci občanů znepřátelených států ve válečném stavu, ale nijak mi to nepřekáží. Tohle je halt pacifista, humanista Zweig zcela ignorující „Realpolitik“, no. :)
Vídeňská kavárna, zastrčený stolek a Jacob Mohl "registratura všech knih" se svou "vznešenou monomanií, která je ve svatém svazku s šílenstvím." Krásně napsaná kniha - povídka - o lidské vášni a světě, který dokáže ublížit ve své zaslepenosti i úplně neškodnému, nevinnému člověku. Moc pěkně napsané.
(2/22)
Kraťoučké, milé, trochu nostalgické a trochu starosvětské vzpomínání na svět, který už není, na zajímavého človíčka a jeho osud.
O zanikajícím světě židovského handlíře s knihami, který je duchem doby vyvlečen na mráz a ohlodán na kost. Protože žil ve světě, který se bez jeho vědomí změnil.
To vše dobarvuje autorův květnatý jazyk.
Kratičká próza, do které se hodně vešlo. Čtenářsky vycepovaná povídkami, které jen nakoukly někomu do života a hned přistiženě ucukly, hlavně aby neprozradily, jak to dopadlo, jsem s úžasem přečetla tuto krutomilou drobnost. Příběh o naplněném životě, který probíhal „dokonale uzavřený v duchu“, uvnitř hlavy, jemuž dal vypravěč jednu z nejlaskavějších konečných teček, jakou jsem četla, byl navíc velice čtivý a mě uchvátil vším: postavami, dějem, stylem i vyzněním.
Krátká, svižná, ale svým způsobem smutná povídka z pera mého oblíbeného spisovatele. Charakter Jakuba Mohla mi v mnohém připomínal povahové rysy lidí s autismem či Aspergerovým syndromem - měl svůj zaběhnutý řád v životě, než mu jej zkazili druzí, disponoval naprosto odzbrojující pamětí a přehledem v literární oblasti, ale nejen v ní. Kdo ví, zda měl autor předlohu v někom skutečném...
Jenze povídka je i plná hlubokých myšlenek o životě... Dovolím si vybrat dvě.
"... tajemství, že všechno výjimečné a mohutné v našem žití lze dokázat jen vnitřním soustředěním, vznešenou monomanií, která je ve svatém svazku s šílenstvím." (s. 19)
"... nač žijeme, když vítr zavane stopu hned za naším střevícem?' (s. 19)
Stefan Zweig mě překvapil už mnohokrát - třeba svou Schachnovelle nebo svými esejemi o Kakanien. I tato povídka byla svým způsobem jedinečný zážitek. Je zvláštní dívat se na svět očima dvacátých let, kdy si snad člověk myslel, že ty největší hrůzy a utrpení má už Evropa za sebou. Trochu mě mrzelo, že Jakob Mohl vlastně nebyl úplně knihomol, ne v tom smyslu, jak jsem si to představovala. Ale v této povídce měl své kouzlo. A svou myšlenku. Myslím, že se tím mé vnímání ledasčeho trochu proměňuje.
A ještě úryvek z poslední strany:
„Jen si to klidně nechte, náš starý přítel Mohl by měl jenom radost, že aspoň jeden z těch mnoha tisíc, kteří mu vděčí za knihu, si na něj ještě vzpomíná.“ A pak jsem šel a styděl jsem se před tou hodnou starou paní, která zůstala mrtvému věrná prostoduchým a přece tím nejlidštějším způsobem. Neboť ona, neučená, ona opatrovala aspoň jednu knihu, aby na něj mohla lépe vzpomínat, já však, já jsem na Mohla na léta zapomněl, právě já, který jsem měl přece vědět, že tvoříme knihy jen proto, abychom byli spojeni s lidmi i po svém posledním vydechnutí a tak se ubránili neúprosnému protivníku veškerého života: pomíjejícnosti a zapomnění.
Skvelá, úžasná kniha, ktorá vo mne vyvolala tajomný, milujúci pocit k literatúre. Ku knihám.
Zosmutnel som pri konci,
ale jedno uvedomil.
Kto niekoho alebo niečo miluje, ten s ním naveky zosta(r)ne.
Zajímavá povídka o tom, jak válka dokáže člověku převrátit život naruby, ne-li ho úplně zničit, aniž by chtěl a to se jí nemusí ani přímo účastnit.
Asi budu jediná s negativním komentářem.. příběh je dobrý, ale nevyhovuje mi styl, jakým je psaný. Na prvních dvaceti stránkách se neustále opakuje to, jak Knihomol miluje knihy, jaký v nich má přehled.. až mě to unavovalo. A další půlka příběhu je sice smutná, ale podle hodnocení čtenářů jsem čekala něco víc. Bohužel mne to nezaujalo ani trochu
mistrovská miniatura nalezena v nabídce e-knih Městské knihovny v Praze. díky. byla to radost.
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) Židé povídky Vídeň rakouská literatura kavárny osudy lidí knihovníci, knihovnice lidskost, lidstvíČást díla
Knihomol
1929
Autorovy další knížky
| 2006 | Netrpělivost srdce |
| 1979 | Amok |
| 1999 | Svět včerejška |
| 1966 | Marie Stuartovna |
| 1993 | Marie Antoinetta |
O tom, že niektorí Židia to nemali ľahké ani za 1. svetovej vojny.
Každý už zažil ten pocit, keď sa na niečo nevedel rozpomenúť, tak v preklade do Zweigovej reči sa to povie: „Čím víc jsem poháněl svou vuli, aby se té vzpomínky zmocnila, tím zlomyslněji a klouzavěji mi vzpomínka unikala – neurčitě zářící jako medúza hluboko na dně vědomí, a přece nezachytitelná, neuchopitelná.“
Jedinečná knižná miniatúra, žiaľ príliš krátka na to, aby dokázala zasýtiť hlad knihomoľa.