Kočičí životy
Eda Kriseová
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/49064/bmid_kocici-zivoty-642d8e30ae539.jpg
4
98
98
Příběh matky a dcery, které se na Volyni narodily a opustily ji až během 2. světové války, kdy byly repatriovány do Čech. Na osudech jedné rodiny a příbuzných i přátel polského, židovského a ukrajinského původu je popsán strašlivý chod dějin. ISBN 80-85906-40-22 (chybné)
Přidat komentář
Asi jsem čekala něco jiného, zpočátku jsem měla velký problém se jmény, časovým ukotvením, nemohla jsem se začíst. A tak jsem si ani nedokázala vytvořit k hlavním postavám náklonnost.
Literární práce po jazykové stránce určitě perfektní, autorka velmi citlivě, vnímavě popisuje osudy jedné volyňské rodiny během minulého století.
Zároveň se příběhem táhne taková ta jakoby východní odevzdanost osudu, pasivita a beznaděj, která mu spolu s popisy ukrajinských lidových zvyků a pověr dává zvláštní příchuť.
".....Líza je opět na konci,zahnaná k východní zdi,za níž se může všechno stát. Třaskavá směs komplexů méněcennosti a velikášství,strašidlo celého jejího života. Cítí se jako malá myška,před kterou se tyčí veliký medvěd. Myška piští:"já bojus "
A medvěd se kymácí ze strany na stranu a dobrotivě praví "Něbojsa, ty privykněš "....
Volyňské téma, mrazivé, smutné a trošku romantické, nádherně zpracované. Člověk obdivuje odvahu našich předků sebrat se a odejít s rodinou do neznáma. Opustit jistoty. Život po sovětskou a německou správou musel být strašný, přesto šel dál. Měla jsem radost, že Liza s maminkou nakonec skončily ve své staré vlasti. Tu si ovšem zidealizovaly.
Knížka se četla sama. Nemohla jsem se odtrhnout.
Kam vstoupí Rudý medvěd tam sto let tráva neroste,přináší jen hrůzu,zmar,bídu a hlad.
Tohle je jedna z nejhezčích knih co jsem kdy četla.
O tom, jak mlýnské kameny historie semelou celé rodiny (a ani si toho nevšimnou). Knížka je psaná krásným, bohatým jazykem, nádherné jsou odkazy na místní legendy a tradice. Přesto byla pro mě hodně náročná na čtení. Obsahuje moc a moc smutku, ztrát, odloučení a pohřbených nadějí.
Velmi čtivá knížka, napsaná tak nějak něžně, poeticky a s nadějným pohledem na svět, ačkoliv se dotýká hrůzných etap 20. stol.
Fiktivní příběh o nefiktivnich osudech. Krásné čtení, při kterém si člověk uvědomí spoustu věcí
Neskutečné co někteří lidé museli prožít....moc zajímavá kniha plná nových informací
Zase jiné téma pro mě. Knizka je velice poutavě napsana. Dobře jsem se zacetla a občas mi ukapla i slza. Knížka mi byla doporučena v knihovně a vůbec nelituji, že jsem ji přečetla
Velice citlivě popsány všechny hrůzy válek. Neustále vystěhování, nikam nepatřím, všude jsem cizinec, Rodina rozbitá a rozuteklá do všech koutů země. Nic nemám a to co mi zbylo musím schovávat před každým.
Místy mě kniha dojala k slzám, obdivuji sílu a vytrvalost všech poláků, volyńských
čechů , ukrajinců s jakou silou a odvahou přežívali tak těžkou dobu.
Výjimečné slovní obraty a střídmé střídání časů často nevídané vnesly lehkost do témat neuchopitelných bez třesu. Trčí tu opět otázka, zda je smutné nebo pokorné pro všechny se rozdat a svůj život nevědomky(?) nevybarvit. A fotograf na konci byl zářivou perličkou.
"Asi přežil proto, že byl tak neosobní, tak dokonale prost vší sebelítosti."
"Jak mu má vysvětlit, že nezasáhl do její každodennosti a tedy jí ho nebude nic připomínat."
Na knihu jsem natrefila náhodou a jsem mile překvapená. Byla pro mě, i přes svůj sentimentální děj, kdy jsem mnohdy měla při čtení sevřené hrdlo a slzy v očích, balzámem pro duši. Autorka při psaní díla nic nepodcenila a zřejmě si udělala dokonalou rešerši, zvyky a tradice Volyňských Čechů byly popsány velmi věrohodně, stejně tak byly autentické i postavy a jejich charaktery.
Oceňuji spisovatelčin cit pro jazyk, poetické obraty, kterými byla kniha protkána, byly jako pohlazení a musela jsem je číst opakovaně. Střídání časových rovin a retrospektivní pojetí zde vůbec nepůsobilo rušivě. Popisky Karlových Varů, návštěvy hřbitovů a hrobek slavných karlovarských rodů byly pak už jen třešničkou na dortu.
Jsem potomkem Volyňských Čechů a část života jsem prožila v Karlových Varech, o to silnější ve mně kniha zanechala otisk. Hledání vlastní identity a pocit vykořenění nemohl být popsán lépe. V mysli mi vytanul rozhovor s třídní učitelkou na konci základní školy:
"Nezapomeň, že tě vychovala česká škola!"
"Ale já jsem Češka."
"Ne, ty jsi přišla ze Sovětského svazu."
Knihu jsem měla půjčenou, ale mám potřebu ji mít i ve vlastní knihovně a příležitostně se k ní vrátit.
„Pane Bože, děkuji ti, že mám co jíst, že jsem živá, že nikdo není zavřený a že se nestřílí.“
Kočičí životy mě překvapily, a to velmi příjemně. Autorku jsem sice znala, ale kromě dětské knihy Prázdniny s Bosonožkou a dospělácké Křížové cesty kočárového kočího jsem od ní nic nečetla. Ke Kočičím životům mě nasměrovala naše čtenářka, která je potomkem volyňských Čechů, a já jsem jí za to velmi vděčná, protože tohle čtení opravdu stálo za to.
Pohnutá historie „Volyňáků“ je podaná krásným jazykem a prodchnutá láskou. Místa, kde kdysi zněla – a často se v řeči lidí střídala - polština, ukrajinština, ruština, jidiš a překvapivě také čeština, popisuje autorka s láskou, pochopením a nostalgií. Nejednou se dozvíme, že „za Polska“ se na Volyni žilo lépe, naopak nejhůře vycházejí právě sověti a černí, Ukrajinci. Co jen to dědečka Jana Sládka napadlo, odstěhovat se do carského Ruska? Příběh se dotýká i černobylské tragédie a Lízino odsouzení Gorbačova je neúprosné, ovšem zcela pochopitelné; ani rozpad SSSR, resp. Gorbačovova role v něm, to pro ni nevyváží.
Mně se moc líbily kapitoly z Karlových Varů – jaké byly před rokem1989, chátrání na jedné straně a generalita VS na druhé, a hlavně návštěvy karlovarských hřbitovů: českého, německého, židovského, ruského včetně bělogvardějského. Pokud je ovšem pravdivý popis konce války ve Varech v roce 1945, nechápu, jak tohle mohla česká vláda dopustit.
Každopádně na Volyň se asi hned tak nevypravím, ale při mé příští návštěvě v Karlových Varech si vezmu Kočičí životy místo bedekru!
P.S. Děkuju za skvělý komentář Apo73, ten se povedl!
„Jaké to bývaly dřív krásné časy, když lidé nechávali postavit pomníky v lesních zátiších anebo na kopcích jen pro radost. Zastav se, poutníku, a pomysli, že tu hraběnka krásně chvílela. Němci mají pro prodlévání přiléhavé sloveso weilen.“
Věděl jsem, že paní Kriseová je dobrá spisovatelka. Ale nevěděl jsem, že vynikajicí! Román o třech generacích Volyňských Čechů/Češek je podle mne nedoceněným klenotem české literatury. Četl jsem ho v letošním novém vydání, a pod dojmy románů Kateřiny Tučkové (například) žasnu, že takové spisovatelky ženy tu máme už dávno před ní. Kriesová román napsala v roce 1997, ještě než Tučková nastoupila svoji hvězdnou kariéru.
Je to strhující vyprávění, které je psáno velmi realisticky a zároveň se smyslem pro nevyřčeno a nepopsatelno, které ale prostupuje naše životy. Chtěl bych říci duchovno, ale aby to nepůsobilo příliš nábožensky. To v tomto textu není - spíš nalezneme odkazy na dobré a zlé víly, "andělky strážné", ale také na pověsti a báchorky, a na mrtvé vojáky na bitevních polích vylézajících ze svých hrobů, případně se jedna scéna odehrává na oživlém hřbitově. Postava Aňa má v sobě schopnost býti vědmou, kterou ale sama nechce a ke svému štěstí o ni přijde sňatkem se svým mužem. Jsou situace mezi nebem a zemí, které jí dají pochopit, dají ji impuls - například k okamžité evakuaci z Volyně do Čech prvním německým transportem. Není to ale žádná samoúčelná "duchařina", je to přirozené vnímání svého života jako celku s nejen racionálními a hmotnými (hmatatalenými) projevy.
Tři generace Čechů, kteří se na Volyni ocitnou v epicentru válečných konfliktů a tak se vracejí do zaslíbené domoviny, aby tady zažili zklamání z Čechů jako takových, to je v kostce naše 20. století, ještě s koncem devatenáctého. Kniha pojednává o silných a slabých charakterech, o pospolitosti, vědomí kořenů a hledání identity, o životní naději a mezních životních situacích, přicházejících odkudkoliv. Styl Edy Kriseové je spíše věcný, píše až s lehkou samozřejmostí o situacích, které samozřejmé vůbec nejsou. Má nesmírný cit pro hraniční situace, například umírání, které pokud se odehrává u kladných hrdinů, je prodchnuto dokonce krásou - nemluvím o vraždění, ale o odchodu a odpojování těla a duše. Je to dojemné a ani to nemusí být smutné - i když plakat je nutné.
Oceňuji, do jaké hloubky musela autorka prostudovat problematiku. Kniha je napsána jakoby snad sama Volyňskou Češkou byla, pamatuje na nejmenší detaily, aby přiblížila životní i mentální prostor Čechů na Volyni. Členění románu pomáhá volit různé perspektivy vyprávění, není to ale jen pro efekt, jak si na to pomalu zvykáme u současné české historické prózy (např. Morštajnová), je to zcela přirozené a takto nově nahlížený příběh se díky tomu může posunout. Krieseové se podařilo podle mě vtisknout svým postavám pravdivost, autentičnost a už na padesáté stránce mi bylo líto, že tento román jednou bude muset skončit. Napojil jsem se na tuto rodinu tak, jako bych s nimi žil. Myslím, že tato mnohovrstevnatost a přitom vypravěčská lehkost je autorčiným mistrovstvím. Klobouk dolů!
Pár vět, které mi uvízly v paměti:
"Nenarozené dítě je statečnější než my všichni, protože bere na sebe břemeno života a nese v sobě smrt."
"Myslela, že bude plakat, ale copak pláčeme, když prožijeme vrchol svého života? Vrchol života je ve ztrátě sebe sama, v dávání, a ona dávala hned dvakrát..."
"Aňa by byla nejraději rozpřáhla náruč slunci vstříc a volala: jsem šťastná. Zdálo se jí, že se dál nemůže nic stát, protože všechno už se stalo."
"Budou ještě někdy lidé pokornější? ptávala se Líza, a co se jim všechno ještě bude muset stát, když dvě světové války na to nestačily?"
Ke knize mě přivedla teta, která měla za manžela volyňského Čecha a o Volyni hodně věděla. Chtěla si knihu přečíst, proto jsem jí koupila, bohužel mezi tím se teta dostala do takového zdravotního stavu, že si ji už nepřečte (95 let).
Je velice zajímavé si přečíst o obyvatelích Volyně, žili zde na "malém" území Češi, Poláci, Ukrajinci, Rusíni, židé..... a každá skupina těchto obyvatel je úplně jiná, má jiné tradice a zvyky.
I historické události zase jiným pohledem bylo velice přínosné se dozvědět, doporučuji přečíst.
Kniha je rozdělena do třech částí. První se mi líbila nejvíce. Byla o vystěhování Jan Sládka na Volyň a pak o jeho potomcích. Druhá část, byla z pohledu Lízy a jejího otce a třetí byla o životě Lízy.
Kniha je plná věcí k zamyšlení. Nejvíce mě dostal popis karlovarského hřbitova. Bylo to jenom pár stránek, ale ty mě dostaly z celé knihy nejvíce.
Není to úplně nejlehčí čtení, ale jakmile si vás podmaní a přlilnete k autorčinu stylu, odmění vás zajímavým, poučným a hlavně fascinujícím příběhem jedné rodiny volyňských Čechů. Dozvěděla jsem se spoustu věcí, moc se mi líbily jejich tradiční verše a zvyky.
Uvažoval jsem nad tím, jestli se do této knihy mám pustit či nikoliv. Jako první si knihu přečetla mamka a později já. První vydání knihy vyšlo v roce 1997, druhé vydání vyšlo u nakladatelství Práh v roce 2023.
Dozvěděl jsem se hodně informací o volyňských Čechách na Ukrajině. Kniha se četla celkově dobře, i když autorka všechno dopodrobna popisuje. Z knihy se dozvíme hodně o historických událostech.
Líbilo se mi hodnocení knihy od Aleny Mornštajnové, které se nachází na zadním přebalu: Příběh je popsaný s nádechem magického realismu, a přitom velmi realisticky. Napsala knihu o vykořenění a neustálém hledání domova, o odvaze, osudu, předurčenosti a vědomí, že každý má svou vlastní představu o naplněném životě a klíč k němu si nese v sobě.
Kniha obsahuje černobílé ilustrace.
Úžasná knížka. Pro mě první setkání s autorkou a taky s Volyňskými Čechy, nevěděla jsem o nich téměř nic... Poutavý příběh několika generací jedné rodiny, kde není nouze o statečné ženy. Vhled do složité doby a taky nečekaná setkání po letech. Navíc jsem měla možnost se v rámci Knižního festivalu v Praze setkat s paní Kriseovou, která tam četla úryvky z téhle knížky. Na první pohled velmi zajímavá žena, která mimo jiné pracovala i pro Václava Havla, když byl prezidentem. Jsem si jistá, že v budoucnu určitě sáhnu ještě po další knížce od této dámy.
Autorovy další knížky
| 1997 |  Kočičí životy |
| 1991 |  Václav Havel - životopis |
| 2001 | Perchta z Rožmberka aneb Bílá paní |
| 1990 | Křížová cesta kočárového kočího |
| 2014 | Duši, tělo opatruj |
Mimoriadna knižka, krásna a smutná zároveň, ukazuje aký krehký je náš život, ako ľahko sa môže zrazu všetko zmeniť, ako ľahko môžeme o všetko, na čom nám záleží, prísť, ako sa s tým vyrovnávame - alebo aj nie. Závisí, ktorá Dolja pri vás stojí, či ste v spojení so svojou posestrimou, či máte Vieru... Hlboko pravdivé je toto rozprávanie, odporúčam.