Kolíbka
Kurt Vonnegut Jr.
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/553802/bmid_kolibka.jpg
4
390
390
Sci-fi román o lidské zaslepenosti, který dlouho nepustíte z hlavy. Kolíbku, která vyšla v roce 1963, považoval Kurt Vonnegut za jeden ze svých nejlepších románů. Ironicky v něm komentuje stav Spojených států v šedesátých letech 20. století, kdy na Západě rostla obliba hippies, východního náboženství i konzumace drog, studená válka byla v plném proudu a vzrůstala vojenská podpora USA ve válce ve Vietnamu. Vonnegutův vypravěč pracuje na knize o tom, co dělali význační Američané v den svržení první atomové bomby. Pátrá i po fiktivním otci jaderné zbraně a při tom narazí na další ničivý objev – tzv. led typu 9, který mrzne při pokojové teplotě. Další stopy ho zavedou do fiktivního karibského státu, kde nečekaně dosáhne vysokého postavení, schyluje se ale k apokalypse… Vonnegutova kniha je ironickou sondou do lidského nitra, kde se skrývá touha po moci i po něčem vyšším.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno:
2022
,
Tympanum
Originální název:
Cat's Cradle, 1963
Interpreti: Ivan Řezáč
více info...
Přidat komentář
Od Kurta Vonneguta jsem zatím nic nečetl. Moje chyba. Velmi poťouchlé, ale až z toho mrazí.
První půlka knihy byla celkem fajn, ale po příjezdu do San Lorenza se příběh proměnil v celkem velký scifi a to mi už tak nesedělo. Fiktivní náboženství a společnost na ostrově pod nadvládou diktátora slouží jako přirovnání k dnešní době a možným rizikům, které přináší. Vše psané zvláštním stylem, nevím, k čemu bych to přirovnal. Nic jiného jsem zatím od tohoto autora nečetl.
Poprvé jsem četla dávno, když mi bylo dvacet. Asi jsem to tehdy moc nepochopila, protože mi knížka úplně vyšuměla z paměti. Teď, po mnoha letech, napodruhé. A on je to takový skvost! Tím nechci říct, že jsem tentokrát úplně všechno pochopila. Ve všech těch absurdních situacích a obrazech, o kterých se v Kolíbce píše, vidím kritiku náboženství, politiky a sebestředného amerického vnímání světa. Tak snad to tak je. Nádherný jazyk je perličkou na dortu.
„Strávil jsem noc se Sandrou. Vlastní duše mi smrděla jako připálený kočičí kožich.“
„Mrtvá kočka měla na krku cedulku. Stálo na ní: ´Mňau´.“
Moc mě to bavilo.
Čakal som ľahké sci-fi o ľade č.9, no tomu je venovaných len niekoľko málo stránok ku koncu príbehu. Namiesto toho som dostal psychologickú sondu do autorovej mysle a do myslí ľudí okolo neho. Štýl knihy mi pripomínal Účastníkov zájezdu Michala Vieweghu. 70%
Šla jsem do téhle knihy absolutně naslepo s tím, že je to příběh o atomovém vědci, který ve své genialitě byl nepoužitelným otcem. A ze začátku to tak opravdu vypadá. Jenže pak...
...pak to začne byt zatraceně ujeté. Přečíst tuhle knihu, je jak dostat pěstí do žaludku, ale stejne si nemůžete pomoct a musíte číst dal.
Atomová bomba, její praštěný geniální tvůrce, led typu 9, frigidní kráska, ostrovní diktátor potřebující ke svému bezzubému vládnutí nepřítele, Bokonon a jeho náboženství (s dogmaty vyjádřenými infantilními rýmovačkami), to je obraz nesmyslného XX. století. A autor? (Tu společně s Bokononem) "ležím na zádech, děsivě se šklebím a dělám dlouhý nos na Vítekoho." (str. 206)
Připadalo mi to tak ujeté, že jsem to dočetla až do konce, i když jsem si mnohokrát v duchu ťukala na hlavu a říkala si: Haló, haló, je někdo doma?
Nevím, jestli dám autorovi ještě někdy šanci.
Holistická detektivní kancelář pro ty, kterým Adams přijde moc prdlý? Nebo naopak? Je fiktivní náboženství bokononismus, spojené s atomovou bombou, vymyšleným karibským ostrovem a fiktivním vynálezem nebezpečného typu ledu nějak rozdílné od detektivky s mimozemšťanem, robotem a neviditelným duchem? Nebo od Anglie, kde "řádí" severští bohové? Snad mi i přijde, že je Adams dokonce systematičtější a pochopitelnější...
Pro mě je Kolíbka každopádně druhou Vonnegutovou knihou, kterou zkouším a znova jsem překvapen, že to celé nějak moc nedává smysl. Asi rozumím jiným čtenářem, proč jim to přijde zajímavé, já ale tento styl psaní opravdu nemusím. A stejně jako u Jatek č. 5 je použito klišé, které opravdu nemám rád - píšu knihu, tak napíšu o tom, že píšu knihu. Ach jo...
Na druhou stranu jsem rád, že jsem se u Kolíbky prokousal až do konce, který je pro mě odměnou. Takováto zakončení já rád. Nádherně absurdně, krásně dystopicky...
Jako hodnotím docela dobře tenhle příběh pisálka, co chce napsat něco o otci bomby, která dokonale uklidila dvě města v Japonsku. Pídí se po jeho rodině a z ničeho nic se stane prezidentem jednoho zapadlý ostrovní republiky. No neni to skvělý? A ještě do toho praští s největší fešandou ostrova.
Horší teda je, že tam zkejsne ještě s magorem, trpaslíkem, dalšíma pošahancema a zbraní, která uklidila celej ostrov i mořem líp, než se uklidily ty dvě Japonský města za války. Divim se, že tam nečmuchal James Bond, ale možná jenom zaspal po incidentu s kýblem protřepat nemíchat a nějakou štětkou.
Trošku jsem se ztrácel v Bokononismu, ale ten prej neni pro každýho. Ale jednu bokononovu knihu jsem pochopil. Je to kniha čtrnáctá, která se jmenuje: Več může přemýšlivý člověk doufat ohledně lidstva na zemi, na základě zkušenosti uplynulých milionů let?
Celá kniha jsou dvě slova. V nic!!!
Za mě je to hurá...
Začínám mít pocit, že Vonnegut svůj stín jménem Jatka č. 5 již nepřekročí. Alespoň co se mé osoby týče. Kolíbka je zábavnou hříčkou, doplněnou nějakým tím moudrem o nástrahách vědeckého poznání, o etické (ne)citilivosti geniálních mozků a o jisté povrchnosti mnohých náboženských směrů. Jenže příběh je více méně nezajímavý. A totéž platí o postavách a potažmo i knize samotné.
Satiricky pojatý román o mýtech, zbožštění vědy, lidské hlouposti i víře, kterou si může načrtnout kdejaký Bokonon a ona bude opravdu tmelit. Ale možná to bylo úplně o něčem jiném, v každém případě jsem se dobře bavil.
Kniha, kterou jsem začal dospívat. Vůbec nevím kdo byl ten člověk, který knihu začal číst, ale teď jsem tady já. Obraz rozpadlého světa, falešně vymyšleného ale opravdově prožívaného nábožeství. "Já jsem bokononista, ty křesťane smradlavá." Stovky dalších hlášek. Jak to, že se to vejde do kapesní knížky?
Taková ta americká obezřetnost, že zlo je všude kolem. Chybělo mi takové to osobní propojení s knihou, i když to bylo čtivé.
Četba nejen velmi zajímavá, ale i poučná. Poskytuje ponaučení vskutku důležité, které ale nebudu vyzrazovat, abyste si to přečetli. Za znalost knihy vděčím především Principii Discordii, kterou jsem kdysi amatérsky (a hodně špatně) překládal a jejímu sv. Bokononovi. Postav zajímavých a dobře napsaných je tu ale povícero a všechny byly svým způsobem zajímavé a sympatické.
Střídmé. Jeden z dlouholetých restů, kterému jsem se nemohl vyhnout, protože jsem dřív Vonneguta hojně četl. Nicméně 'Kolíbka', kterou sám Kurt považoval za jednu ze svých nejlepších knih (ne-li nejlepší), je taková parodie na absurditu určitých aspektů náboženství a varování před hrozbou zbraní hromadného ničení. ____ Ale možná je vina ve mě, možná, jak jsem už zaznamenal u další Vonnegutovy knihy, kterou jsem nedávno dočetl, už mi tenhle new age autor, dívající se optimisticky, selským rozumem do budoucna, už prostě nic neříká... je těžké se napojit na jeho vlnu, je to jako očekávat tuňáka a objevit jeho ohlodanou kostru. U Kurta jsem s tímhle už zápasil dříve - to mechanické, ne-emocionální, schematické vyprávění... které mě na jednu stranu někdy bavilo, ale u Kolíbky jsem ho vyloženě protrpěl. Je pravda, že Kurt je u mě spojen s mými čtenářskými dětskými lety a jak člověk stárne, nevyhnutelně začne mít jinou perspektivu. Jsem rád, že jsem to sjel, nicméně Kurt napsal "lepší pitomější romány". Je mi samozřejmě jasný, že tady mu šlo hlavně o: "Děti, teď vám něco povím o jaderných zbraních." A to je samozřejmě nanejvýš aktuální téma, ale nesedlo mi celkové pojetí, přístup, obsah. Jde z toho až příliš cítit, že je to jen něčí fabulace na papíře, která se jen snaží prezentovat svoje postoje a myšlenky, které jakkoliv jsou velkolepé, možná měly skončit u přednášek, ne jako román, protože tenhle není moc dobrý. Tím chci i říct, že Kurtovo psaní v tomhle aspektu hodně zestárlo a utvořilo kráter, který dost odděluje 'Kolíbku' od toho, jako co se prezentuje. Ale i proto jsem se jí roky vyhýbal, protože jsem očekával podobnej průser.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Jatka č. 5 |
| 1979 | Mechanické piano |
| 1981 | Snídaně šampiónů |
| 1994 | Groteska |
| 1992 | Matka Noc |
Autor opět přímo hýří nápady (třeba fiktivní náboženství bokononismus, nebezpečný vynález led č.9), zase popisuje celou řadu velmi ujetých situací dovedených až ad absurdum - jak už jsme ostatně u téměř všech knížek Vonneguta zvyklí. Jeho styl psaní je samozřejmě silně nekonvenční, ale pokud na to čtenář přistoupí, pak je to panečku pořádná jízda! Celkově velmi dobré.