Kolo, kolo mlýnský

Kousek ze zastávkové knihovny. Rychlá četba románku o neukotvenosti mladých v Itálii cca kolem roku 1990. Příliš hluboký dojem dílo nezanechalo...

Walter je italský outsider, který v ulicích města natrefuje na konzum, pokřivené hodnoty, prázdnotu, osamělost či povrchnost. Pochází z dělnického prostředí, které není zrovna idylické (cholerický otec a věčně vařící matka), vykonává civilní práci u Vlka, konzumuje zaprášené bagety, potkává bývalé sjeté spolužáky a nakonec se nechá zaměstnat u majitelky knihkupectví, která má pásovce Kasouška. Přičemž si hrdina všímá četných problémů velkoměsta, buď je prostě popisuje, nebo v lepším případě sarkasticky glosuje. Ve všem se tak sám mátoží, graduje jeho pasivní znuděnost.
Vlastně to je na román docela málo, ale kupodivu mi to vůbec nevadilo. Z informativního hlediska to shledávám jako cenné, osmdesátá léta Itálie úplně ve školních učebnicích nenajdete. Navíc mi ta celková znuděnost a věcnost, s kterou je kniha napsána, korespondovala s celkovou atmosférou díla. A jasně, není to asi nějaká hluboká analýza italské společnosti, není to ledajak invenční, postavy jsou jen letmo načrtnuté. Nabyl jsem dojmu, že o víc se Culicchia ucházet ani nechce, což mi nějakým způsobem připadá sympatické.

"Promiň, co jsi říkala? třeba jsem dobře nerozuměl.
"Ráda bych si s tebou po jídle zašoustala."
V minutě mi magické slovo ŠOUSTAT ztuhlo v mozku. Zmocnila se mě totální panika.
(...)
"Co kdybysme si zahráli stolní tenis dole u minigolfu. Co ty na to?" odpověděl jsem.
(s. 67)

Culicchia umí psát i lépe.