Konec civilizace
Aldous Huxley
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/176451/bmid_konec-civilizace-r98-176451.png
4
1717
1717
Huxleyho satirická antiutopie Konec civilizace (1932) je spolu se Zamjatinovou novelou My a Orwellovým románem 1984 jednou z prvních vizí budoucnosti, která domýšlí důsledky formujících se diktátorských režimů meziválečné Evropy. K napsání knihy vedly Huxleyho vlastní zkušenosti s Mussoliniho Itálií a zprávy ze Sovětského svazu. Jeho vize budoucnosti se složitě a pevně strukturovanou společností, v níž je geneticky a psychologicky předem určeno postavení každého jedince, je sice velmi hořká a pesimistická, nicméně realita, zosobněná Hitlerem a Stalinem, byla ještě mnohem horší. Jak sám později přiznal: „Diktatura budoucnosti v mé představivosti byla mnohem méně brutální nežli budoucí diktatura výborně popsaná Orwellem.“ O stálé aktuálnosti této knihy svědčí to, že snahy o naplnění Huxleyho vizí – manipulace jedincem od samého jeho početí především – je možné vysledovat ve výrocích mnoha novodobých „inženýrů lidských duší“ – jak u politiků s diktátorskými sklony, tak i u vědců, bádajících v podmínkách demokratických společností. Vydání třetí, v nakladatelství Maťa první.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1998 , MaťaOriginální název:
Brave New World, 1932
více info...
Přidat komentář
Zpočátku mi to přišlo jako taková trochu praštěná kniha, ale nakonec se z toho vyklubal úžasný filozoficko-sociální román, podobenství, který mě napřed uvrhl do deprese, ale nakonec došlo k porozumění (mimo jiné propasti mezi civilizacemi a jejich různým vnímáním světa či relativitě toho, co je dobré a špatné) a přijetí. Každý máme v sobě kousek predestinovaného jedince i kousek divocha. Heče peče!
“Svět je teď stabilní. Lidé jsou šťastni. Dostanou, co chtějí, a chtějí jen to, co mohou dostat. Daří se jim dobře, jsou bezpečni; nikdy nejsou nemocní, nemají strach ze smrti; netrápí je matka ani otec; nemají ženy ani děti, nemají lásku, kterou by silně prožívali; jsou predestinováni tak, že se prakticky nemohou chovat jinak, než jak se chovat mají. A když se něco nedá, je tu soma. A vy si teď přijdete, pane Divochu, a vyhodíte somu z okna ve jménu svobody. Svobody! zasmál se.”
Konec civilizace je dystopické dílo z pera A. Huxleyho popisující vizi světa budoucnosti, kde se lidé nerodí, ale “klonují” a následně šlechtí v laboratořích, čímž jsou již od samého počátku předurčeni (predestinováni) k příslušnosti do náležitých kast. V rámci těchto kast pak po celý život vykonávají svoji přidělenou roli, díky čemuž je zajištěn hladký chod celé společnosti. Pravda a krása je nahrazena pohodlím a štěstím. Jedinec nemá právo být nespokojený. Kdyby se tak přece jen stalo, je tu naštěstí soma - “Jeden gram vzít - lépe než klít.” jak ostatně naučeně recituje jedna z postav.
V kontrastu s tímto vším působí postava Johna, který je přivezen z rezervace “divochů” jako atrakce. John představuje vše, co je člověku přirozené, cítí lásku, touhu po svobodě a odmítá tupě nastavené pohodlí.
Kniha je často přirovnávána k Orwellovu 1984, podle mě jsou však tato díla odlišná - aneb jak jsem si dohledala: “Orwell se obával, že nás zničí to, co nenávidíme. Huxley se obával, že nás zničí to, co milujeme.”
P.S.: Podle této knihy byl natočen i seriál s názvem Brave new world a je k dispozici na Netflixu.
Huxleyův Konec civilizace tvoří s Orwellowým románem 1984 a se Zamjatinovým My kultovní trojici antiutopických děl. Všechny tři jsou kritikou společnosti, vztyčeným prstem nad lidstvem, které může dopadnout velmi obdobně, pokud si nedá pozor. Konec civilizace a 1984 jsou v tomto ohledu nejvíce zneklidňující, některé skutečnosti popsané v románech, totiž pro naši společnost už platí. V Huxleyho příběhu si lidé zvolili za nejdůležitější pohodlí a štěstí pro všechny. Zaplatili za to pravdou, krásou, vědou a individualitou.
Smutné, že sa súčasnosť k tomuto "svetu-civilizácii" nebezpečne približuje. A ako inak, väčšina si toho vlastne ani nevšíma ... a nikdy nevšimne.
Tato kniha je mistrovské dílo jednoho vizionáře. Sice se četla o něco hůře než Orwellovo 1984, ale to mi nevadilo. Je to přece jen (a to je pouze můj názor) o něco komplikovanější vize, než měl Orwell. Např. u Orwella bylo naprosto jasné; kdo byl zlý a kdo hodný. Kdežto zde to bylo daleko, ale daleko komplikovanější a vlastně doteď nevím, jestli civilizace byla špatná nebo ne…
•••
Sečteno podtrženo. Tuto knihu bych doporučila těm, kteří se chtějí dozvědět z čeho vznikly dnešní dystopie.
„Konec civilizace“ je dalším mezníkem na mé cestě skrze dystopickou literární krajinu. Systematicky si znovu či nově pročítám tzv. klasická díla žánru a tak nějak si je srovnávám a urovnávám, aniž bych měl potřebu sestavovat žebříček nebo cokoliv na ten způsob. Spíš mne zajímá, na co autoři reagovali a co bylo tím strašákem, jehož se báli.
Huxleyho kniha má zvláštní postavení. Není vystavěna na autoritářství a despocii typické pro jiná díla. Ukazuje člověka, jenž se vzdal své přirozenosti, kterou obětoval životu bez starostí v komfortu. To však platí jen pro část populace. Její jiná část byla o svoji přirozenost připravena, aniž by měla možnost si to uvědomit.
Pokud tak přemýšlím o naší současnosti, mám pocit, že způsob kolapsu civilizace, jenž nastínil Huxley, je nám asi nejblíže. Ne proto, že by si to nějaký diktátor vymyslel a uvrhl nás do něho, ale protože jsme ho schopni dosíci přirozenou cestou v demokratické společnosti. Je jen otázkou, co se stane somou, která nemusí mít nutně podobu „pilulek“.
Z literárního hlediska mi to moc nesedlo. Text je velmi fragmentovaný a nesouvislý. Měl jsem pocit, že se mi všechny postavy jen mihly před očima. Koneckonců i příběh jako celek je v podstatě jen jakýmsi fragmentem v životě společnosti. Fragmentem, který se stejně jako část fraktálu může opakovat v různé době, aniž by se dalo usoudit, v jaké etapě se na drogách držená společnost vlastně nachází. Výsledný dojem si každý čtenář skládá sám jako puzzle.
No nic, na své cestě půjdu dál. Čeká mne připomenutí „Zpěvu drozda“.
vela myšlienok nadčasových , mne osobne nesadol štýl písania bol v tom trochu chaos
nech sa okolo seba pozerám, ako a koľko chcem, mám pocit, že ľudstvo to dokázalo aj bez predestinačného brainwashingu a zvláda to aj bez pravidelných dávok somy...
šialená distopia. o to šialenejšia, keď si uvedomíme, kedy bola napísaná. čítal som ju kedysi v prvom vydaní v slovenčine, ale v teľacom veku človek ešte nemá dosť skúseností a vedomostí, aby si celú tú hrôzu vychutnal...
najviac ma šokovalo, ako jednoducho dokázal Huxley odôvodniť, prečo rebelov nebude stádo počúvať.
prihováram sa za návrat povinného čítania. sedemnásťročnému ekoteroristovi a bojovníkovi za práva zvierat by táto kniha nemala uškodiť, ba práve naopak, mohla by mu aspoň trochu pootvoriť oči.
a tak trochu pre pamätníkov - aj vy ste mali pocit, že slávny poľský film Sexmisia bol voľne inšpirovaný týmto dielom?:)
Nás už zachrání jen soma.....
Zvláštní jak člověk vnímá. Poprvé jsem jí četla jako téměř zakázanou spolu s MY a 1984 a smála se utopii. Teď po čtyřiceti letech už mi to jak sranda moc nepřijde
Kniha o tom, jak vlivem předurčení může systém v těchto lidech vyvolat iluzi svobody, vlastní vůle a samostatného rozhodování. To bude aktuální vždy...
První polovina přílišný popis světa bez velkého důrazu na postavy, druhá polovina značně lepší, postavy rozebrané detailněji. Nečernobílost, náhled do hlubších otázek, než jen rozbor utopického světa
Dobrý.
Za mě dobrý.
Půlka knihy takové lehké nijaké, popis světa.
Konec se mi líbil.
Řešení v knize je snadné, protože SOMA je řešením
(SPOILER) Všechno a všichni patří všem, emoce jsou nežádoucí, lidé se stali jednou velkou masou, jejíž vývoj a množení řídí vědci v laboratoři - na pásu, po celých řadách a v přesně stanovených kategoriích. Je potřeba být produktivní. Svět je pro všechny tyhle civilizované lidi krásný, protože musí být, vlastní uvažování si zachovávají pouze nikým neovlivnění a přirozeně se rozmnožující divoši v rezervacích, kam civilizace nedošla. Jednou se tyto dva světy setkají a pak to křísne. Je docela neuvěřitelné, že knížka už je skoro sto let stará, působí jako současná vize nedaleké budoucnosti a zároveň reflexe nedávné socialistické minulosti. Doporučuju.
Pravda a krása nebo pohodlí a štěstí? Dát tyto dvě volby do protikladu se po přečtení Brave New World rozhodně nezdá divné. Dostal se mi do ruky výtisk z roku 1970 se zajímavým doslovem M. Holuba. Knížka dává miliony otázek a nabízí pár odpovědí. O čem je civilizace? Co je víc - jednotlivec nebo celek? Masy určitě je potřeba řídit, ale tady je to teda z gruntu. Určitě se ke knížce někdy vrátím, i po devadesáti letech má co říct.
V první půlce jsem tápal, jakoby až moc roztříštěné a neosobní. Potom už jasnější příběh, i jasnější poselství. Záblesky geniality a vizionářství tam jsou. Zároveň bez mučení přiznávám, že se nezařadí mezi moje nejzásadnější milníky literatury.
Orwell se obával těch, kteří by zakázali knihy. Huxley se obával, že by nebyl důvod knihy zakazovat, protože by nebyl nikdo, kdo by chtěl nějakou číst. Orwell se obával těch, kteří by nám odpírali informace. Huxley se obával těch, kteří by nám jich dali tolik, že by nás uvrhli do pasivity a egoismu. Orwell se obával toho, že by byla pravda před námi skryta. Huxley se obával toho, že by pravda utonula v moři bezvýznamnosti. Orwell se obával, že se staneme nesvobodnou kulturou. Huxley se obával, že se staneme kulturou zcela zaujatou obdobou smyslových filmů, heče peče a her s odstředivým míčem. Jak Huxley poznamenal v Brave New World Revisited, zastánci občanských svobod a racionalisté, kteří vždy varují před tyranií, zapomněli na téměř nekonečnou lidskou touhu po rozptýlení. Huxley dodává, že v 1984 jsou lidé ovládáni způsobovanou bolestí. V Konci civilizace jsou ovládáni způsobovanou rozkoší.
Ve zkratce, Orwell se obával, že nás zničí to, co nenávidíme.
Huxley se obával, že nás zničí to, co milujeme.
Zase jednou knížka, kde anotace nedokáže ani zdaleka vystihnout obsah.
Teprve až o tom teď přemýšlím, napadá mě, kde se asi vzala inspirace pro Sexmisi.
Tohle je její děsivější předchůdce.
Obzvlášť oceňuji, že je knížka napsaná tak, že neutrpěla její aktuálnost ani po 90 letech po napsání a nenarazila jsem tam na žádný úsměvný moment, vzhledem k aktuálnímu stavu technického pokroku.
Za sebe hlásím "zásah, potopená".
U kolika knížek člověk až nějakou chvíli po přečtení pochopí poselství díla, její hlubší význam. Tady tedy, že ideální svět neexistuje a ani v něm nemůžeme být šťastní a svobodní. Protože bylo to opravdu ideální? Na první pohled možná ale jakmile nahlédneme pod pokličku, už tak úžasné to není a naopak je to až děsivé. V díle je taktéž zajímavé sledovat, koho mají určité lidi napodobovat, představovat, čeho je vlastně dílo kritikou...
Na to, v kterém roce to bylo napsané (1931) a vydané (1932) je to až neuvěřitelné. Závěr už jsem četla jedním dechem. Aldous Huxley byl jeden z těch opravdu skvělých spisovatelů!
Osobně tuto antiutopickou vizi vnímám jako silnější a pravděpodobnější odvar toho, co může jednou nastat. Huxley zde vyřešil jednu z nejstarších diskuzí psychologie lusknutím prstu → nativismus X empirismus (dědičnost/vrozenost X výchova). Lidé se rodí v danými genetickými predispozicemi a skrz výchovné kódy, hudbu, jednoduchou zábavu a konečně tlumící drogy naplňují prázdné nádoby těchto predispozic. Celá společnost je hierarchicky rozvrstvena a funguje na principu štěstí a slasti (stejně jako v Bradburryho románu 421 stupňů Fahrenheita). Nicméně kde Orwell boduje, Huxley tápe. V první polovině si Huxley vybral jednotlivé odstavce na sebe nenapojovat, což mě uvedlo trochu do rozpaků. Jeho věty za sebou tak trochu dřou a postrádají šťávu. To samé jsem pociťoval při čtení Brány vnímání.
6,5/10
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie alternativní historie zfilmováno 20. století anglická literatura konzumní společnost rozhlasové zpracování přelidnění kritikaAutorovy další knížky
| 2011 |  Konec civilizace |
| 1996 | Brány vnímání |
| 2001 |  Ostrov |
| 1970 | Raněný slepotou |
| 1998 | Šedá eminence |
Oooo...k tohle bude dlouhé, předem se za to omlouvám. V zásadě mám ke knize jednu jedinou výtku tudíž si dovolím ji zmínit hned na začátku a pak u ž se budu zabývat interpretací. Ta výtka je v zásadě dost hloupá. Kniha je o dost delší, než by nezbytně musela být. A než se zeptáte, ano. Tohle opravdu píši ke knize o rozsahu nějakých trapných 260 stran, či kolika. Problém je asi takový, že v utopických, či dystopických knihách má příběh, už tak nějak z jejich přirozenosti, pomocný charakter. Prostě je to věšáček, na který pověsíme sdělovanou myšlenku. To není nic špatného, ale je pak chybou dávat příběhu příliš prostoru, který nedokáže zaplnit. Tak se to stalo, že se plynulý tok děje několikrát zbytečně opakuje, případně odbočuje do prázdna. Což, nebojme se si to přiznat, člověka nudí. Takových čtyřicet stránek pryč a byl bych spokojen. Ale pryč už od toho, jdu se vyblbnout. Mám tu několik poznámek, pokusím se jich sem narvat co nejvíce a to, pokud možno, v provázaném sledu.
O výkladu této knihy se vedou relativně dlouhé diskuze a v zásadě existují dvě hlavní větve. Jedna říká, novela kritizuje socialismus (Ať už odkazy jmen (Marx, Lenina, Trocká), nebo celkovým systémem – odvržení samoty, nezaměnitelné místo ve velkém kolektivu, zákaz jeho narušování) a druhá větev naopak za kritiku kapitalismu (teze o tom, že se nesmí opravovat, ale kupovat nové, extrémní význam kladený na plynoucí trh, velká pohyblivost v rámci světa, likvidace zábav v nichž by se netočil kapitál (např. botanika)). Ale když v knize najdeme toto všechno, není očividné, že ani jedno není pravda? Že je to ještě jinak? Teď maličko ukročím.
Kniha je zajímavá co do fokalizace. Vypravěč často mění osoby, které nás nechává sledovat. To z toho důvodu, že kniha má celkem asi čtyři hlavní hrdiny. Jedním z nich je John. John je v knize častěji než svým jménem označován, zdá se dosti pejorativně, za „divocha“. To by člověk pochopil stran postav knihy, postav „civilizovaných“, ale pozor, on takto Johna označuje i vypravěč, který se jinak zdá být indiferentní vůči ději. Což je divné. Proč se tak děje? Já osobně si myslím, a nemám to podložené žádnou studií, či rozborem, že je to kvůli tomu, že je autor zastáncem myšlenky Rousseauovského „vznešeného divocha“. To, že kniha je dystopií je jasné – kritizuje tedy to, co popisuje. Pakliže jedna z hlavních postav a to ještě k tomu ta morálně nejčistší, pochází nikoliv z civilizované společnosti (v kontextu našem i kontextu knihy) se tedy zdá ukazovat na to, že společnost obecně je zde pojímána jako cosi, co vnitřně rozkládá charakter osob. Označení divoch se tedy v tomto kontextu stává nikoliv pejorativním, ale adorujícím.
Z toho mi vychází, že autor nekritizuje socialismus, či kapitalismus, ale společnost, ve slova smyslu „civilizace“, jako takovou. Dokážeme to zaměřit konkrétněji? Podívejme se, jaká ta společnost je. Je řízena z centra relativně úzkou skupinou osob, nikoliv však ve zlém úmyslu. Je řízena technicky tak, aby byla stabilní a pokojná – aby každý mohl najít štěstí, aniž by musel omezovat štěstí toho druhého. To je čistokrevná technokracie. Svět v ní není řízen politikou, ale logikou, absolutním precizním souladem všech komponent. Aby technokratická společnost byla možná, potřebuje dokonale poznat přirozenost svých komponent a potlačit jejich individuální specifika. Ano, zní to povědomě? Je to kritika toho, co nazýváme osvícenstvím. Já jsem do značné míry postmodernista, takže jsem si to možná maličko násilně vytáhnul, ale musíte uznat, že jistá logika se v mém výkladu dá najít. Čili ano, obviňuji tu Huxleyho z kritiky moderní společnosti. Huxley byl očividně velice inteligentní člověk a takovým už ve 32. roce docházelo, kam Evropa, potažmo celý svět směřuje. Pohleďme tedy na kritiku absolutní modernity – osvícenstvím ve vrcholně rozvinuté podobě a to ještě před tím, ač těsně, než vznikl první koncentrační tábor - symbol dehumanisace.
Pro nedostatek místa zde nebudu rozvádět žádnou úvahu o střetu svobody a štěstí. Je to každopádně také jedním z hlavních témat knihy. Taktéž jsem očividně pojímal komentář jako můj rozbor dystopického režimu, nikoliv rozbor společenských faktorů, ke kterým vede. V tomto ohledu dovolte mi se odkázat na citaci níže.
A závěrem, kdo jsem já, bych se vzpíral místnímu úzu. Povšimněte si, v dosavadním rozsahu mého komentáře jsem ani jednou nepoužil ono příjmení na O. Samozřejmě mne to lákalo, ale jednak jsem si myslel, že Konec civilizace je dostatečně svébytné dílo, než abychom jej museli hodnotit a priori prostřednictvím komparace s dílem jiným a jednak jsem věděl, že to nedokáži ani zdaleka tak dobře, jako pan Postman ve svém díle Ubavit se k smrti. Budu zde tedy citovat, omlouvám se za délku:
„Orwell se obával těch, kteří zakážou knihy. Huxley se obával toho, že knihy už nebude třeba zakazovat, protože nebude nikdo, kdo by je chtěl číst. Orwell se obával těch, kteří nám zamezí přístup k informacím. Huxley se obával těch, kteří nám jich poskytnou tolik, že nás to dovede k pasivitě a egoismu. Orwell se obával, že před námi bude skrývána pravda. Huxley se obával, že pravda se utopí v moři bezvýznamnosti. Orwell se obával, že se z nás stane kultura zajatců. Huxley se obával, že se proměníme v kulturu trivialit, zaujatou něčím, na způsob pocitového kina, nebo hry s odstředivým míčkem. Jak Huxley poznamenal v pozdějším Návratu do překrásného nového světa, bojovníci za lidská práva a racionalisté, kteří jsou vždy připravení vzdorovat diktatuře, zapomněli vzít v úvahu „takřka bezedný lidský hlad po nejrůznějších formách rozptýlení“. V románu 1984, dodává Huxley, jsou lidé ovládání prostřednictvím bolesti. V Konci civilizace je kontrola zajištěna prostřednictvím slasti. Stručně řečeno, Orwell se obával, že nás zničí předmět naší nenávisti. Huxley se obával, že nás zničí předmět naší lásky.“