Konec civilizace
Aldous Huxley
https://www.databazeknih.cz/img/books/59_/59620/bmid_konec-civilizace-bh1-59620.jpg
4
1703
1703
Huxleyho satirická antiutopie Konec civilizace (1932) je spolu se Zamjatinovou novelou My (1920) a Orwellovým románem 1984 (1949) jednou z prvních vizí budoucnosti, která domýšlí důsledky formujících se diktátorských režimů meziválečné Evropy. K napsání knihy vedly Huxleyho vlastní zkušenosti s Mussoliniho Itálií a zprávy ze Sovětského svazu. Jeho vize budoucnosti se složitě a pevně strukturovanou společností, v níž je geneticky a psychologicky předem určeno postavení každého jedince, je sice velmi hořká a pesimistická, nicméně realita, zosobněná Hitlerem a Stalinem, byla ještě mnohem horší. Jak sám později přiznal: „Diktatura budoucnosti v mé představivosti byla mnohem méně brutální nežli budoucí diktatura výborně popsaná Orwellem." O stálé aktuálnosti této knihy svědčí to, že snahy o naplnění Huxleyho vizí – manipulace jedincem od samého jeho početí především – je možné vysledovat ve výrocích mnoha novodobých „inženýrů lidských duší" – jak u politiků s diktátorskými sklony, tak i u vědců, bádajících v podmínkách demokratických společností.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2011 , MaťaOriginální název:
Brave New World, 1932
více info...
Přidat komentář
Diktátorský režim dovedený k dokonalosti. Satira, antiutopie, sci-fi? Ať je to, co je to, zažít to nechci. I číst o tom bylo utrpení. Na jedné straně "šťastní" jedinci v pevně dané hierarchii a to tak, že od embria. Na straně druhé divoši, přijduvší na svět standardní cestou a vyhoštění neposlušní. Autor popisuje systém, ve kterém se vyrobí ten správný počet lidí pro potřebnou činnost, aby byla zajištěna výroba pro stále se zvyšující spotřebu. A je samozřejmě pošetilé mít u toho nějaké negativní pocity, od toho je tu soma. Droga, která uklidní a pokud si ji vezmeš víc, ona Tě vezme na snovou dovolenou. Příběh musel být ve své době nadčasový a možná i nepředstavitelný. Nyní skoro realita. Vždyť v systému jde hlavně o blaho lidstva a nikoliv jedince. Popisovat postavy není potřeba, jsou jen na dokreslení situace. Hlavní je myšlenka. A ačkoliv vznikla před 100 lety, dnes z ní mrazí.
Tak tohle byla celkem silná káva. Vadil mi poněkud zmatený začátek, kde se "bez střihů" pendlovalo mezi řadou postav, ale pak si to sedlo. Každopádně se mi (ne)líbí, jak se řada modelů chování "postfordovské" společnosti stává dneska standardem - hlavně se bavit, nevázat se a mít "právo" na štěstí... :/
WTF momenty: V organizované společnosti nemá nikdo důvod být vznešený nebo hrdinný. Krása je přitažlivá a my nechceme, aby lidé byli přitahováni starými věcmi. Chceme, aby měli rádi věci nové.
V některých bodech dobrý odhad budoucnosti. Na jednu stranu popis systému zcela odlidštěné predestinace realizované multiplikovaným genetickým inženýrstvím, na druhou stranu nadhození otázky, zda je to zcela neakceptovatelné, pokud se predestinované lidské bytosti cítí šťastné.... Na to je navázáno: je to akceptovatelné, pokud je to za cenu drogové závislosti (soma)? Do protikladu k odlidštěné společnosti je položena původní „současná / naše“ společnost, ale ani ta není v knize líčena jako „to pravé ořechové“. Řekl bych, že autor nakonec nevidí rozdíl (ve smyslu lepší/horší) mezi odlidštěnou budoucností a minulostí reprezentovanou násilnickým divochem z rezervace. Minulost má alkohol, budoucnost má drogu somu. Úskalím knihy je, že minulost je reprezentována neurotickým násilníkem z rezervace a budoucnost odlidštěnou společností „šťastných“ (či skutečně šťastných ?) zdrogovaných bytostí. Ve výsledku bezútěšná kniha. Je na čtenáři, jak se k tomu postaví. Tak snad ten neurotický násilnický divoch desinterpretující z objektivního důvodu své nevědomosti (rezervace a jedna kniha od Shakespeara jsou už z podstaty věci jen omezenými vzorky světa) pojmy láska, společnost, mezilidské vztahy, Shakespearovo dílo apod. není typický představitel „staré dobré společnosti“. Ale člověk/čtenář má důvody k pochybnostem..... Jinak knihu jsem sice přečetl, ale bezprostředně mě do děje moc nevtáhla. Přistupoval jsem k četbě většinou čistě „pragmaticky“ uvažujíce, co asi autor zrovna chtěl v jednotlivých pasážích „říci“. Je to čistě můj pohled, nikomu ho nevnucuji :-).
Kniha Konec civilizace byla napsána už v roce 1932!
Já jsem zahlédla tohle komiksové zpracování a musím se přiznat, že jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu!
No a teda, tohle byl mazec!
Komiks je kolorovaný, mě se grafika líbila, ale samozřejmě nesedne všem.
Ocitáme se v prostředí, kde se lidé nerodí, ale vytváří a už od počátku své existence jsou předem rozděleni do kast. Jsou pomoci fyzické i psychické manipulace "vloženi" do své role.
Je zde svět, kde zdánlivě neexistují pocity jako štěstí, smutek, zlost, vztek, láska. A především rodina. Každý patří každému. Všichni jsou spokojeni, dělají svou práci, ke které byli určeni a ve volných chvílích se baví pomocí jisté drogy a užívají si orgie, ať už řízené či neřízené.
V každém takovém systému je však někdo, kdo pochybuje a jinak tomu není ani zde.
Navíc stále existuje Divočina a divoši, kteří žijí zastaralým způsobem a ke kterým se dá zajet na jakousi exkurzi. A jeden z nich je potomkem ženy, která z civilizace zmizela a nyní se i se synem vrací zpět.
Ale je možné, aby člověk, který vnímá lásku a rodinu a má city chápal lidi, kteří jakoby city neměli?
Velmi silné a dle mého (bohužel) reálné! Šílené, že dílo pochází z roku 1932! Rozhodně doporučuji se po přečtení podívat i na komentáře na DK nebo na to, proč autor toto dílo napsal!
My lidé bohužel v životě potřebujeme neštěstí a smutek. Bez nich by totiž štěstí a radost byly jen prázdné pojmy, uměle se vznášející ve vzduchu. I tak si dokážu představit spoustu lidí, kterým by se tato budoucnost líbila. Já mezi ně nepatřím. Život dokáže ublížit, ale bolí nás to proto, že jsme zažili něco opravdu krásného.
Významné, dnes už klasické dílo britské literatury. Bylo velmi zajímavé v knize hledat skryté významy v rámci semináře Literatury na VŠ. Nicméně bohužel nemám v oblibě dystopie, tudíž jsem se při čtení docela dost trápila =(
To je konec tohle. Kdyby mě někdo vypěstoval, vsadil bych se, že bych byl parádní obluda kategorie epsilon a žil bych si svůj úděl s ostatníma stejnejma obludama, jako já. V dnešním světě, kterej se mi i tak moc nelíbí, můžu bejt obluda typu epsilon, ale jen a pouze vlastní vinou. Taky by nehrozilo, že když dostanu chuť utratit devatenáct korun u Cortése za knížku, tak bych měl vyhlídku leda tak na elektrošok a hledání vlastní lopaty.
Ze společnosti, kde se dějou tyhle věci se mi vždycky chce blejt. Vždycky se děsím toho, že někomu rupne v kouli a přesvědčí většinu lidí, že takhle je to tip ťop a eňo ňuňo. Doufal bych pak, že mě separujou do nějaký obory a budou mi tam posílat basy Arguse až bude v akci, samozřejmě na státní útraty. Tady v tý knížce o všem rozhoduje nějakej guru Jára, nejspíš proto, že to byl zrovna největší vymaštěnec.
Víc se mi teda líbilo mechanický piano, kde o všem rozhodovala plná místnost elektronek. Taková poválečná forma umělý inteligence.
Knížky tohohle typu si musím dávkovat pomalu. Při představách musím užívat starý zásoby kinedrilu. K tomu mám destrukční náladu a sebedestrukční sklony, při kterých se dá udusit kebabem, nechat se přejet noční tramvají, nebo se utopit v Botiči, ve kterým teče deset čísel vody.
To by asi stačilo...
Jak udržet stabilní společenské uspořádání? Zajistit, aby měl každý své místo na světě, cítil se dobrý a měl k dispozici spoustu zábavy. A pokud se přecejen občas vyskytne hloubavý člověk, tak je o něj taky postaráno. Ale hlavní úsilí směřuje k tomu, aby nikdo zbytečně nepřemýšlel a jen přijímal radosti, vhodné k jeho pevně danému společenskému postavení. Žádná pestrost, žádné konflikty, žádné riziko - to je ten krásný nový svět.
Další dobrý antiutopisticky Roman o společnosti kde má každý předem určený místo od narození až do smrti. napsaný už v roce 1932.
Miluju knížky, které jsou ryzí antiutopie. Které na nás křičí, jaké to může být, a jaký je krůček k takovým scénářům. Z fleku bych za ně do závorky dopsala horor. Až takto mě rozemelou.
V roce 1932 tato knížka vyšla. Před Hitlerem a Stalinem, o nichž sám autor prohlásil, že vytáhli jeho vizi hrůz na vyšší level.
Nicméně i tak tento text pro mě byl děsivý, odstrašující a tudíž povinný!
Vize budoucnosti, kde je s tebou manipulováno od narození, blokuje se svobodné myšlení a demokracie je sprosté slovo.
A ano, i tady nakonec někdo prohlédne tu blbost celého konceptu a začne pokládat otázky. A takové režimy nemají otázky rády, pozor!
Poslouchala jsem jako audiknihu. Má jen cca 8 hod a hlas Marka Holého je na nějakou cenu. Počkat, však ji v roce 2015 za Tichý dech dostal.
Forma a styl odpovídá době vzniku, mně ta krkolomnost místy nevadila, nicméně upozorňuju na pozvolný rozjezd, hodně přeskakující text z osoby na osobu a poslední třetina knihy je hodně filozofující.
.Každé doplnění sci-fi klasiky byl pro mě zatím neuvěřitelný zážitek. Teď je čas na Bradburyho a Asimova.
Někdy i hodně stará kniha může být navýsost aktuální. Aneb rychle to přečtěte, než to zakážou!
Náročné čtení, však také kniha vyšla poprvé před devadesáti lety. Na motivy románu byl natočen seriál Nový krásný svět. Oproti textu však brutálně zcenzurovany, zjemnělé nuance, které však jsou nosnou linkou příběhu o civilizaci, kde se děti již nerodí, jsou vytvářeny a dělený do kast. Příběh vypráví o Lenine, bety plus a její konfrontaci pohodlného života předurčeného již ve výrobě embryí s životem v rezervaci, kde ještě žijí lidé postaru. Následný návrat však nepřináší onen konflikt viděný v seriálu. Konec knihy je hodně filozofický a poplatný době. Určitě stojí za přečtení, ale nečekejte emoční estrádu.
Velké překvapení pro mě. Čekal jsem takového trochu H. G. Wellse. Starodávný jazyk a trochu naivní představy o sci-fi. Ale byl jsem naprosto uchvácený, jak moc to funguje pořád, jak je to pořád aktuální a jazyk díla vůbec nezestárnul. Naopak jsem si uvědomil, jak moc z Konce civilizace vycházel Viktor Pelevin v knize Snuff (hlavně ta ironie a motiv „divochů“ zatažených do „normálního“ světa). A ta ironie a sarkasmus a satira je na tom to nejlepší. „Ó, Forde, Freude, kterýž jsi dvojjediný!“ Divoch, který cituje Shakespeara a ukazuje civilizaci, jak by měla žít. Konec je silný a chvilku mi trvalo, než mi došel. Huxley je fakt třída.
V dnešní době by asi kniha s takovým námětem opravdu někde zapadla a nebyla by žádnou senzací. Ale na dobu, kdy byla napsaná, je to slušná a propracovaná dystopie, která zpracovává zajímavé téma.
No. S ohledem na to, že kniha byla napsána před 90 lety, tak asi fajn. Teď už jsem příliš uchvácena nebyla, protože pravěk z děje mírně cítit byl. Nicméně příběh super, medicínské technikálie mě bavily velmi. Je i zajímavé, jakou Huxley cítí hrozbu z diktatury, protože dnes by měl vhled doopravdy jiný.
Kniha, kterou musí přečíst každý. Vynikající absurdita úžasného světa, který chce být tím nejlepším. Společnost je predestinovaná, každý má svoji funkci v pevné hierarchii. Postavení jedince je dané již v embryonálním stadiu, všechno se děje in vitro i když sexu je více než libo. Výchova stojí na hromadných sugescích, drogy jsou normální. Lidskost, jak ji snad známe, je fuč. Vše padá na příběhu, který je prostý a v něm se nejvíc podepsala doba vzniku. Zestárl a zdětinštěl. Hodně podnětu na přemýšlení a diskuze:)
Myslím, že knihu objektivně nemusím popisovat, neb patří mezi jedno z nejvýznamnějších sci-fi 20. století a rozhodně si myslím, že je to jedno z děl, které je známé široké veřejnosti.
Pokud bych ji měla přirovnat ke knihám psaným v podobným stylu - 1984, 451° Fahrenheita, pro mně byla suverénně nejlepší.
Ostatně jako spoustu knih, neuspokojí tato kniha každého. Má velmi pomalý rozjezd, kde se spíše popisuje běžné dění světa, to jak ten svět funguje, kdo má jakou pozici a co to obnáší, a tak dále. A návrh na konzumní společnost, ze které prakticky zmizela lidskost, je skvělý. Samotná zápletka byla docela prostinká, avšak líbí se mi, že se díky ní čtenáři rozklíčuje fungování Nového světa. Postava Johna (divocha) na mě působila příliš uhlazeně. Moc nechápu, odkud pramenily jeho romantické myšlenky (zcela pochybuji, že od indiánů či Lindy, a že by to opravdu zmohly "pouhé" knihy mi přijde přehnané). Jednoduše byl zcela odtržen od reality, nejen té, kterou prožíval 16 let, nicméně i té, která se mu otevřela v Novém světě.
Jinými slovy, tato kniha má své mouchy, avšak má i své klady a pokud vás zaujalo Bradburyho 451° F, myslím, že je velká šance, že i toto dílo se vám bude v lecčems zamlouvat.
Knížku jsem poprvé četl v sedmdesátých letech. Od té doby se k ní čas od času vracím. Je to nadčasové podobenství světa v němž každý ví, kde je jeho místo a všichni jsou předurčeni ke štěstí. Nejsme k tomu Krásnému novému světu blíž a blíž? Kdyby to bylo v mé moci, uvedl bych tuto knížku v seznamu doporučené četby pro střední školy.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie alternativní historie zfilmováno 20. století anglická literatura konzumní společnost rozhlasové zpracování přelidnění kritika
Autorovy další knížky
| 2011 |  Konec civilizace |
| 1996 | Brány vnímání |
| 2001 |  Ostrov |
| 1970 | Raněný slepotou |
| 1998 | Šedá eminence |
Konečně jsem se dostal k třetímu z nejznámějších antiutopistických románů (vedle Orwella a Zamjatina). Pokud porovnám čistě jenom povahu nesvobodné společnosti v těchto třech dílech, pak Huxleyho vize z toho vychází jako ta nejméně děsivá, a to ze dvou důvodů. Předně zde alespoň existuje možnost úniku pro všechny, kdo s režimem nesouhlasí (tj. vyhnanství mezi divochy) a dále nedochází k likvidaci historie (ta je spíše vysmívaná než cenzurovaná).
Huxley tímto dílem nekritizoval pouze komunismus nebo jenom kapitalismus, jak se často tvrdí, nýbrž jakoukoliv snahu o ideální společnost. Velice se mi líbilo přenesení fordovských metod do porodnictví a výchovy jednotlivých kast. Stejně úsměvně působí i střet mezi barbarem, hovoříci jazykem Shakespeara a civilizovaným člověkem, který se vyjadřuje jenom ve slaboduchých říkankách.
Rozhodně doporučuji přečíst všechny tři romány (Konec civilizace, My a 1984), nicméně bych je neporovnával měřítkem Orwellova románu, protože potom budete všechny ostatní považovat za méně povedené.
Aldous Huxley tímto románem ovlivnil pozdější autory podobně jako G. Orwell, ačkoliv mu chybí ono brilantní zpracování technokratické stránky totalitního režimu. Tíha, která dolehne na čtenáře v tomto díle je jiné povahy, protože autor nastínil dobrovolný zánik lidstva preferující komfort a zábavu před svobodou, tudíž i svobodou být nešťastným.