Konec civilizace
Aldous Huxley
https://www.databazeknih.cz/img/books/83_/83263/bmid_konec-civilizace-HzE-83263.jpg
4
1703
1703
Úchvatný obraz enormního civilizačního úsilí, které ve snaze zajistit maximální štěstí umělými prostředky vymycuje veškerý cit a zdokonaluje se pouze v čistě laboratorním zajišťování produkce lidských bytostí a ve vědecké ochraně člověkovy fyzické konstituce. Protiklad k takto okleštěnému a úděsně jednostrannému světu v této románové science fiction tvoří rezervace „divochů“, kde zůstávají zachovány lidské instinkty a původní citová oblast člověka. Vylíčení dramatického střetnutí Divocha s onou nadměrnou civilizací je dokladem autorova mistrného spisovatelského umění a myšlenkového bohatství.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1970 , HorizontOriginální název:
Brave New World, 1932
více info...
Přidat komentář
Někteří tady staví proti sobě Orwella a Huxleye. Jenže oni nestojí proti sobě, ale vedle sebe. Zamjatina jsem nečetl, zato bych připomněl, že do této skupiny proroků rozhodně patří Ray Bradburry a jeho 451 stupňů Fahrenheita nebo Kurt Vonnegut a jeho Mechanické piano. Zatímco Huxley psal svoje dílo v době na konci oněch šťastných dvacátých let a bez osobní zkušenosti s válkou, Orwell za sebou měl naopak zkušenosti s totalitou jako hrom - poznal koloniální systém a byl interbrigadista a asi viděl, jak se "dělá" revoluce a jak se bojuje za "svobodu" dost zblízka a následně zažil i onu apokalypsu zvanou druhá světová válka. Huxley tyhle bezprostřední zkušenosti neměl. Viděl to trochu z jiné strany, ale co je nejděsivější, že když dneska vezmeme obě tato díla, zjišťujeme, že se setkáváme s obojím. A obojí - jak ona totalita, tak onen nový svět jdou zejména v euroatlantické civilizaci ruku v ruce. U Huxleyho mě právě fascinuje to, co tady zmiňuje řada komentujících – jeho, že knihy není třeba zakazovat. Stačí vytvořit podmínky, aby se nečetly. A v tom je dneska vidět právě ona pravdivost obou autorů. Dneska vycházejí mraky knih v poměrně malých nákladech, ale lidé čtou méně a méně a čím dál tím větší "blbosti". Nechám stranou internet a hlavně ony nástroje k jeho používání (ale hlavně ovládání). Jednodušší je ukázat, jak fungují třeba odcházející média (televize). Jsou buď ony převážně hedonistické (komerční televize) a nebo převážně (a skrytě) propagandisticko usměrňující (veřejnoprávní televize). A co se týká oněch sociálních sítí, které nějak tak sice explicitně ani Huxley ani Orwell nepředpověděli, tak ty dneska rovněž představují jak onu náhradu lidských citů a klasických sociologických vazeb, tak onu represi v jednom. Kdesi sedí Velký Bratr a maže příspěvky ve jménu Dobra, Pravdy a Lásky. Kdybych vycházel z toho, co jsem si přečetl v množství komentářů, byl bych optimista, protože tady drtivá většina lidí (vlastně všichni, co jsem si přečetl) o věcech uvažují a jsou schopni se rozumně a zatím bez zábran vyjádřit. Jenže, kolik lidí třeba četlo tuhle knihu? Nebo onoho Orwella, u kterého jsem v okruhu svých známých už za socialismu zjistil, že ho měli v "hubě" mnozí, ale když jsem zeptal, kdo ho opravdu četl a ptal jsme se na některé detailnější věci, ukázalo se, že jenom opakují to, co jim někdo řekl. Knihu jsem sám četl jako samizdat a dalo to neskutečnou práci. Tu si s tím většina těch, kteří o knize věděli "všechno" nedala. Pozoruhodné je, že Huxleyho jsem četl poprvé rovněž za komunistů a nejsem si jist, kdy vlastně vyšel, možná snad ještě za první republiky. Orwell píše, že jsme manipulováni a donucováni k tomu, co to chce „někdo“ jiný. Ta míra brutality nebo naopak „soft“ násilí má širokou škálu. Ale Huxley nám ukazuje, jak se těm tretkám a náhradám skutečných zážitků a nejrůznějším šidítkům rádi podvolujeme a nedokážeme bez řady již toho, co v románu předpověděl pomalu ani žít. A patlat se v tom, co předpověděl správně a nebo špatně je zcela mimo. O tom SF není. A jen tak mimochodem – to pocitové kino (včetně čidel) už známe a to v široké škále. Od pornografie až po počítačové hry…
Ke knize jsem se dostala díky čtenářské výzvě, jinak si jsem docela dost jistá, že bych se do ní nikdy nepustila. Nebyl to úplně můj šálek kávy, přece jen mám radši knihy s dynamičtějším dějem a nějakou gradací příběhu. Tohle bylo spíš víc filosofické a popisné. Ale dovedu si představit, že například jako námět na epizodu takových seriálů jako je Black Mirror by to mohlo být velmi zajímavé :)
Netradiční příběh dystopického ražení, kde překvapivě není hlavní hrdina bojující proti špatně fungující společnosti, ale naopak vy v roli diváka zdejších lidských osudů hodnotíte nastavený systém.
Svět, kde všichni patří všem, není tak potřeba zbytečných rozbrojů a když přeci jen se necítíte dostatečně v pohodě, je tady tabletka somy, která vás odnese na dalekou relaxační dovolenou ve vaší hlavě. To vše je konfrontováno s divochy, kteří zde symbolizují tradiční lidské hodnoty a fungování společnosti, jak je známe dnes.
I přesto, že téhle knize táhne pomalu na století, stále má svým čtenářům co předat. Drama nutící čtenáře zamýšlet se a hodnotit lidskou společnost, která je ve svých očích dokonalá.
Po pár stránkách přišlo prozření a nadšení, protože jsem si uvědomil, že jsem vlastně nedávno viděl docela slušný seriál Brave new world, který je zjevně na motivy knihy. Zdůrazňuji, že na motivy, seriál zachovává svět a úplné základy postav a děje, zbytek je ale autorská licence.
Příběh se odehrává v zajímavé distopické společnosti, kde každej může (a vlastně by měl) s každýn, společnost je rozdělena na kasty a duševní pohodu dodávají všudypřítomné tabletky "somy". Zrovna tohle bylo v seriálu super, když někdo řekl něco špatného a hned se ozvalo několikanásobné cvaknutí krabiček na somu.
Potud asi klady. Knížka mě moc nebavila, dějově se až tak moc nedělo a to mi ještě dost silně pomáhaly vizualizace na základě seriálu, bez toho by čtení bylo asi ještě prázdnější. S příchodem divocha to často sklouzávalo na dlouhé úvahy o ničem. A ten závěr? Byla tu jistá snaha o gradaci finále, ale mně to prostě přišlo divný.
Z úcty k době vzniku díla a tím pádem obdivuhodné fantazii autora, ponechávám nadprůměrné hodnocení.
Já nevím. Námět dobrý, ale zpracování horší. Myslela jsem si, že se mi to bude líbit víc, protože třeba 1984 se mi líbilo hodně. Ale zase tohle nebyla moc náročná kniha, stihla jsem jí za den. První půlka lepší než druhá. Konec jsem asi úplně nepochopila.
Nemohu si pomoci, ale kniha se mi nelíbila. Měla slušný začátek a já jsem si říkala, že to je zajímavě rozehrané. Jenže, pak se to celé nějak zvrtlo a druhá půlka knihy po příchodu Divocha je zcela prvoplánová a postava Divocha je křečovitě černobílá. A ten konec?? Nejlepší komentář - Patrik0816.
Hned na začátku u prohlídky líhní mi došlo, jak stará ta kniha musí být. Bylo jasné, že je o hodně starší než objev struktury DNA. Vzhledem k tomu, že jde o dílo z počátku 30. let 20. století, překvapila mě odborná přesnost. Tak jsem zjistila, že autor měl bratra biologa. Kdepak pozdější Orwell, tohle mě bavilo mnohem víc a přišlo mi to i výstižnější. Zároveň tím, jak je kniha stará, bezděčně podtrhuje, jak moc se jedná o společnost, kde se prosadil mužský přístup k... civilizaci. Společnost jako perfektně fungující stroj. Na všechno je prášek. Všechno se dá naplánovat. Všechno je pod kontrolou. Všechno se dá opravit. Co se nedá opravit, dá se aspoň nějak zužitkovat. V knize není snad ani jediná žena alfa. Všechny ženy jsou přinejlepším bety a nijak se nepodílí na řízení stroje. To je výborné. Viděla jsem nedlouho po dočtení první díl seriálu a tam to úplně pokazili. Kdybych na knihu narazila o několik let dřív, asi bych z ní byla úplně nadšená. Dnes už mi tam k dokonalosti něco chybělo. Ale stejně si ji někdy budu muset přečíst ještě jednou.
Je mnoho knih, které se hlásí o kategorii distopie, ale jen málo která si ho zaslouží. Konec civilizace však mezi ty zasloužené patří bez pochyb. Čtenář si nemůže než knihu srovnat s takovými klasikami jako 1984 a 451 stupňů Fahrenheita. Vize budoucnosti je to rozhodně pochmurná. Ale co je na knize nejzajímavější je její rozdíl od dvou výše zmiňovaných knih. V každé z nich nacházíme protagonistu, který rebeluje proti systému. Vyrostl v něm, ale přesto ho začne zpochybňovat. Konec civilizace nám takového hrdinu nedopřává. Spíše bychom mohli říci, že takovým hrdinou jsme my sami. Jsme to totiž my, kteří hodnotíme společnost v knize, my srovnáváme a kritizujeme.
Popravdě si ani po dočtení nejsem jistý zda autor zachycenou budoucnost kritizoval nebo ne. Měl-li bych se odvážit mu přisoudit nějaké hodnocení, tak by to bylo - Je to jiné než jaké to máme my, ale když je většina spokojena, proč jim to brát. Možná, že šlo o kritiku konformity, možná a možná o pouhou fantazii. Tak či onak je to rozhodně kniha hodná přečtení.
Upřímně řečeno jsem se o tomto autorovi a této knize dozvěděl až v tomto roce z knižních videí, v minulosti jsem vůbec nevěděl, že tento autor existuje, což je určitě škoda, poněvadž kniha KONEC CIVILIZACE se mi líbila. Myslím si, že většina čtenářů četla knihu 1984 od Georga Orwella, anebo mají alespoň o této knize nějaké povědomí, kdežto knihu Konec civilizace bude asi znát méně čtenářů, mám takový dojem. Knihu hodnotím na 100 %.
Autor kritizuje komunismus i kapitalismus. Ve světě, který autor vytvořil, je na první pohled všechno v pořádku. „Svět je teď stabilní. Lidé jsou šťastni. Dostanou, co chtějí, a chtějí jen to, co mohou dostat. Daří se jim dobře, jsou bezpečni; nikdy nejsou nemocní, nemají strach ze smrti; netrápí je matka ani otec; nemají ženy ani děti, nemají lásku, kterou by silně prožívali; jsou predestinováni tak, že se prakticky nemohou chovat jinak, než jak se chovat mají. A když se něco nedaří, je tu soma..“ A přesto někteří hrdinové tohoto antiutopického románu nejsou spokojeni s tímto světem a přejí si změnu. Na jedné straně existuje svět, který je odlidštěný, lidé se klonují, probíhá umělé oplodnění, které se ještě v době vzniku této knihy neprovádělo, a na druhé straně existuje civilizace, která se nachází za hranicemi tohoto světa, ve kterém vše probíhá přirozeným způsobem, tak jak jsme zvyklí v současném světě a co považujeme za normální a přirozené. Autor někdy ve vyprávění přeskakuje z jednoho tématu (dialogů) na jiný, což působilo zvláštně, ale příliš mne to nevyrušovalo. V knize se vyskytují také filosofické otázky nad kterými se čtenář může zamyslet.
Kniha se četla celkově dobře, když přihlédnu k faktu, že kniha byla vydána v roce 1932. Myslím si, že kniha je nadčasová a to, co autor v knize popisoval, se může stát v budoucnosti skutečností. Některé věci autor předpověděl a dnes se běžně provádí jako umělé oplodnění, dělají se experimenty s klonováním savců apod. Čtenáři, kteří četli knihu 1984, a líbila se jim, mohou vyzkoušet také tuto knihu a myslím si, že by se jim mohla líbit. Z mého pohledu je čtivá i v současné době a je stále aktuální, aktuálnější než kdy dříve.
V knize se nachází také DOSLOV, který mi trochu zamotal hlavu. Je psaný takovou formou, že si ho musím ještě jednou přečíst, abych do něho hlouběji pronikl. Samozřejmě v knize se nacházely také pasáže, ke kterým jsem se musel vracet a znovu si je přečíst, abych je pochopil. Jsem rád, že jsem se o této knize dozvěděl a mohl si ji přečíst. Vím, že tato kniha je zařazena také do povinné četby na jednom gymnáziu, což si myslím, že je dobrá volba. Knihu si mohou vybrat maturanti, kteří mají rádi žánr sci-fi.
Citáty z knihy, kterém mne oslovily:
Neboť zvláštní, jak známo, přispívá ke zdatnosti a ke štěstí, kdežto obecné je pro mysl jen nutným zlem. Páteří lidstva nejsou filosofové, nýbrž kutilové, kteří si hrají s lupenkovou pilkou, a filatelisté.
Ti, kdo to myslí dobře, si často počínají právě tak jako ti, kdo to myslí špatně.
Tělesná nedostatečnost může vést k přebytku ducha. Ale proces je zřejmě reverzibilní. Přebytek ducha může způsobovat, že člověk jde za svými cíli, a může vést k dobrovolné slepotě a hluchotě osamocení, které si člověk sám zvolil, k umělé impotenci askeze.
Jedna z hlavních funkcí přítele spočívá v tom, aby snášel (v mírnější a symbolické formě) tresty, které bychom rádi uvalili na své nepřátele, ale nemůžeme.
Všeobecné štěstí udržuje kola v neustálém chodu, což pravda a krása nedokáže.
Četl jsem v originále, český překlad knihy je naprosto nedůstojný. V mnohém překonané, ale v mnohém taky nadčasové. Huxley se musel při psaní bavit - narážky na skutečné postavy a charaktery (Henry Ford jako Bůh, Bertrand Russell, Helmholtz atp.), já se bavil také.
With regards,
Bernard Marx
Kniha rozhodně obsahuje spoustu zajímavých myšlenek a filozofických úvah, ale styl psaní mi vůbec nesedl. Dělalo mi velký problém udržet při čtení pozornost a některé věty mi přišly takové zmatené. 1984 u mně 100% vede.
Na knížku jsem se už dlouho těšila, a tak jsem ji přečetla v rekordním čase. Celý námět byl perfektní a kniha nutí čtenáře, aby se zamyslel nad daným tématem. Jediná věc, co mi trochu ale vadila, je český překlad názvu. Originální název Krásný nový svět dodává příběhu třešničku na dortu.
Téměř sto let stará představa o životě na Zemi v daleké, předaleké budoucnosti. V tom hlavním se autor mýlil - neodhadl čas. Lidstvo k mnohému zde předvídanému, kráčí překotnou rychlostí. K mnohému již dospělo. Ve jménu štěstí, nadbytku a zábavy. Jenže v čem spočívá štěstí?
Jednoduše napsaná kniha, skrývající mezi řádky podněty nad čím se zamýšlet, co nepřehánět a co nepodceňovat.
"Ľudia sú šťastní, dostávajú všetko po čom túžia a netúžia po ničom, čo by nemohli dostať. Je im dobre, sú bezpeční, nevedia čo sú choroby, neboja sa smrti... Ak sa vynorí nejaký problém, sú tu tabletky. "
No, niečo mi to pripomína.
Ibaže to nie je kniha, ale realita.
Mám dojem, že toto není dobrá kniha, ať se na to kouknete, ze které strany chcete. Je ale nadprůměrně zajímavá. Rozhodně mne přinutila, abych si šla něco přečíst o autorovi, čili teď vím, že se A. L. Huxley narodil roku 1894 v Anglii, že po úrazu špatně viděl, od dvaceti se živil jako spisovatel, že měl slabost pro drogy a že Konec civilizace napsal mezi válkami. Ve zdrojích se také dočítám, že jsem nepochybila, když mi kniha v mnohém přišla jako reakce na utopie se světovládnou ambicí - na komunismus a nacismus. Navíc, autorův brácha že byl biolog, no, úplně vidím, jak se oba bratři při sklence něčeho ostřejšího hádávali o možnosti rozmnožovat lidstvo uměle, včetně možných následků násilného oddělování pohlavního pudu od těhotenství a rodičovství... Autor napsal o 20 let později novelu Ostrov, která má námět znovu otevírat a má to tentokrát být opravdu utopie, nikoli dystopie, tak se těším, že Ostrov seženu a dám si ho, abych získala srovnání. Potom k tomuto komentáři asi něco připíšu.
Kniha s od jiných historických románů a tím myslím i těch současných, liší tím, že nás zavede do budoucnosti tak vzdálené a v svém systému už tak zavedené, že zde vynechává tradiční prvek všech takovýchto knih. To jest hrdiny nespokojené se systémem. Naději nám nedává ani návštěva rezervace, kde lidé žijí v podmínkách dávno před 20. stoletím. A přestože se připravte na špatný konec, naděje tam přesto je. Možná jednou konec civilizace přijde od těch, kteří přes veškerou genetickou i podmiňovanou výchovu stále přemýšlí příliš.
„Ale já nechci pohodlí. Chci Boha, chci poezii, chci skutečné nebezpečí, chci svobodu, chci to, co je dobré, a chci hřích.“
Když si uvědomím, že to bude brzy sto let od napsání Konce civilizace, tak mi z toho skutečně až běhá mráz po zádech. Tolik toho Aldous Huxley trefil!
Svět v Huxleyově románu nám opravdu může být v mnohém nepříjemně povědomý. Svět, ve kterém je důraz přesunut z pravdy a krásy na pohodlí a štěstí, ve kterém se pěstuje kult mladosti a zdraví, ve kterém se nekonečným proudem zábavy vyplavují z hlavy závažné otázky, kde je odlišnost vnímána jako nepatřičnost a vyvolává opovržení. Bůh v trezoru a Ford v regálech, směje se jeden z architektů toho režimu. Představa, že bych v takové společnosti měl žít... Uf!
Připomínalo mi to Bradburyho (mnohem víc než Orwella), který také do budoucnosti vkládal své obavy. V tom je Huxley opravdu dobrý, myslím, má cit pro nebezpečí, které na člověka číhají, dokáže vyhmátnout slabá místa v nás, skrze která je nás možné ovládat a udržovat v apatické poslušnosti. Jeho vize neztrácí na naléhavosti a je stále užitečné ji číst.
Ale nechtěl bych pro samou chválu zapomínat, že v radě aspektů míří Huxley totálně mimo terč. V otázce vztahu ke smrti (v románu si na ni děti od mala zvykají, v realitě ji vytěsňujeme), vztahu k dětem (v románu jsou vychovány státem, v realitě je naše péče o ně osobní a velmi, velmi úzkostlivá), samotě (v románu je člověk trávící čas sám netolerovanou úchylkou, v realitě jsou lidé vinou virtuality často dlouho bez fyzického kontaktu s ostatními) i partnerských vztazích (v románu platí heslo „přece si všichni navzájem náležíme“, v realitě máme převážně párové uspořádání). A tak dále.
Nejzásadnějšího minutí se ovšem Huxley dopouští v představě, že názorovou manipulaci s lidmi je možné provádět v zásadě transparentně. Postavy v knize vědí, že byly vystaveny hypnopedii a nijak proti tomu neprotestují. My to máme právě naopak. V našem světě je, obávám se, vcelku proveditelné donutit nás nakoupit zboží, které nepotřebujeme, anebo volit politika, který nám škodí. To známe. Ale aby to fungovalo, nesmíme si toho být vědomi. Vždyť na internetu to vidíme pořád: Zdá se snadné přesvědčit mnohé z nás jeden měsíc kritizovat EU, další měsíc školní inkluzi a o chvilku později třeba hejtovat Gretu. Spustí se vyzkoušené procesy, zahraje se správné cílovce na správně struny a jde to jako po másle. Jenže podmínkou je právě to, že oběti manipulace nevědí, že jsou obětí manipulace (slovy Václava Havla z Žebrácké opery: Kdo neví, že slouží, slouží vždycky nejlíp), to by se ten systém zhroutil. Jinak řečeno: projevů konformity lze dosáhnout podporováním pocitu výlučnosti. Ještě jinak řečeno: pokud chcete přimět někoho, aby plaval s proudem, přesvědčte ho, že plave proti proudu.
Aldous Huxley ve svém románu nepopisuje, jak režim zařídil, aby rodiče předali péči o děti státu (je zde jen povšechně zmíněna válka a propaganda proti rození živých mláďat). Nepopisuje, jak stát zajišťuje svoji ekonomickou prosperitu (spokojení lidé v zajištěných funkcích většinou nebývají příliš produktivní). Nepopisuje, jak stát provádí kontrolu nad společností (připouští se vcelku velký počet nespokojených nespolupracujících lidí – potenciálního rizika pro stabilitu -, ale nevíme nic o způsobu jejich vyhledávání a eliminace). Odpovědi prostě nemáme a Konec civilizace tak zůstává jen karikujícím náčrtem, parodií, spíš intuitivní uměleckou vizí než politologickou a společenskou předpovědí – říká co, ale neříká jak. Na pomyslný souboj s románem 1984 o titul nejpropracovanější dystopie tak ani nedojde – Huxley se ho vlastně ani seriózně nezúčastňuje.
Nejslabší prvek románu je v mých očích samotný příběh – Huxley to se slovy a větami moc neumí. A s výjimkou Bernarda se mi všichni protagonisti jevili značně nepřirozeně, lidsky nevěrohodně – měl jsem pocit, že s nimi Huxley svévolně posouvá dějem podle toho, co chce zrovna demonstrovat, bez ohledu na jejich vnitřní integritu. To sice autoři, kteří mají něco důležitého na srdci, dělají docela často (i ten Orwell je toho dobrým příkladem), přesto by se nemělo stát, aby zápletky a dialogy svou úrovní připomínaly instruktážní videa Besipu ;-)
Přestože jsem se s Huxleyem jako spisovatelem-beletristou dost natrápil, tak jsem setkání s ním nelitoval. Minimálně proto, že mi odpudivá uniformita Huxleyho dystopie připomněla, co mám na světe nejraději: lidi! Nedokonalé lidi v jejich různosti, se svými bolestmi, rozmary a nešvary. Nečekaně se mi při čtení vybavil úžasný Saroyanův dr. Pingitzer a okouzlení z toho, kolik zábavy, fantazie, kouzel a čárymárů mi do života vnáší všechny ty mé nepochopitelné, šílené, zraněné, nemocné a zlomené, krásné lidské originály!!
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie alternativní historie zfilmováno 20. století anglická literatura konzumní společnost rozhlasové zpracování přelidnění kritika
Autorovy další knížky
| 2011 |  Konec civilizace |
| 1996 | Brány vnímání |
| 2001 |  Ostrov |
| 1970 | Raněný slepotou |
| 1998 | Šedá eminence |
Sci-fi není můj top žánr, ale tohle se mi líbilo.
Je libo štěstí a pohodlí, nebo raději pravda a krása? Je lepší zažívat bolest a osamění, nebo dát přednost životu v neustálé společnosti lidí, kde bolest je něco naprosto nevhodného? Preferovat odříkání a zásady, nebo jednoduché uspokojování svých potřeb?
Docela by mě zajímalo, kolík procent populace by se přiklonilo na jednu nebo druhou stranu :-)