Konec dobrý
Irena Dousková
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/481687/mid_konec-dobry-VHJ-481687.png
3
61
61
Soubor devíti komorních povídek. Časový oblouk klenoucí se jako duha od sovětské okupace naší země v roce 1968 přes pohřeb Václava Havla po covidovou současnost tvoří dějinné pozadí groteskně-melancholických příběhů. Ačkoli je život často fraška, občas - na zlomek vteřiny - probleskne vyprávěním paprsek něčeho, co nás možná přesahuje… Ale jisté to není. A jak by taky mohlo, když se nám možná "všechno jen zdálo a jen ty sny tu nakonec zůstanou".... celý text
Přidat komentář
Několik nadmíru povedených povídek , umístěných dějem v čase od šedesátých let do současnosti . Je zajímavé porovnávat postřehy autorky s vlastními vzpomínkami . Pěkné , doporučuji .
Autorka psala každou povídku jiným stylem, což se mi opravdu moc líbilo. Příběhy nepostrádaly hloubku. Nejvíce jsem si užila povídky: “Za rybičkou” - miluju jak Dousková dokáže vystihnout dětskou mentalitu. Popisuje ji velmi vtipně. “Konec dobrý” - velmi se mi líbil příběh i uvažování protagonisty. A “Bistro B” - parádně vystižené pocity během doby hektických covidových opatření.
Buď nejsem povídkový typ, nebo mi jen tahle kniha nesedla. Mnoho příběhů nemělo žádnou pointu, zaujaly mě asi tak dvě.
Sbírka drobných povídek o obyčejných lidech, českém životě a proměně v čase. Ideální podzimní čtení, pokud na vás ještě nenastoupil podzimní blues... tohle vás tam posune. :) Takovou dávku melancholie jsem už dlouho nezažila a musím říct, že jsem si v tom libovala.
Oceňuji trpké konce i trochu toho pravdivého, syrového humoru. V knížce jsem si značila barevnými lepítky momenty, které mě překvapily, rozesmály nebo zaujaly tím, jak byly krásně popsány. Ta atmosféra! A z desek mi jich trčí hotový duhový trávník. Ráda knihu doporučím, ale rozhodně chápu, že není pro každého.
"Nivu vzal do ruky, aby se přesvědčil, jestli plesniví jen tak, jak má, nebo se urvala ze řetězu. Zdála se mu olezlá, ale asi to bylo v pořádku. Vždycky vypadá takhle."
"Od řeky ho ovanul chlad. Černala se před ním jako stuha na pohřebním věnci, studená a páchnoucí."
Devět povídek o "obyčejných lidech", které tvoří průřez obdobím od 60. let (příjezd tanků v době hospitalizace malého Emila) až po nedávnou pandemii koronaviru. Zatímco dobu dávno minulou charakterizuje všudypřítomný smrad a špína, dobu nedávnou spíše samota a izolace. Ale lidi jsou vlastně pořád stejní...
Jediné, co mne oslovilo, byla povídka Zéba. Jinak opravdu nic moc. Asi komorním povídkám opravdu nerozumím, působily na mne depresivně, některé nesrozumitelně a nepřátelsky.
Tak bohužel tohle ne, vlastně nechápu proč byla nominována na cenu Magnesia litera
Zpočátku pomalý rozjezd, ale poslední povídky se mi líbily hodně. Zejména Krajina s černým lesem. Většinou čtu knihu povídek poskládaných od různých autorů,ale tato kniha byla fajn i jako celek.
Zas a znovu - povídky jsou pro mě velmi ošemetným žánrem a aby mnou nějaká zarezonovala a zapamatovala jsem si ji, musela by být jó výjimečná. Bohužel, v případě knihy Konec dobrý, mě až na tu titulní žádná více nezaujala. Ta jediná dle mého názoru obsahuje skutečně grotestní zápletku, která svou absurditou nutí k hořkosladkému úsměvu. Ostatní jsem spíše prolétla a ony mnou. Plochost a obyčejnost příběhů nezachraňuje ani zajímavý aspekt odlišného historického kontextu přisouzený každému z nich. Zkrátka je to jako když člověk zapomene osolit jídlo, sníst se to dá, ale požitek žádný...
možná tak ještě první povídka, v ní je docela dobře zvládnutá nedořečenost (díky dětskému vypravěči) a vtipná proměna perspektivy, ale jinak slabé, bez nápadu
Krasna kniha povídek, postavena především na atmosféře, kterou navozuje. Útržky ze zivota různých lidi.
Možná jsem měla velká očekávání. Líbila se mi pestrost postav, i promítnutí doby. Některé povídky byly samozřejmě lepší než jiné, ale bohužel jsem se v některých pasážích trochu nudila. Krátká oddechovka.
Střípky místní historie posledních padesáti let… Kdyby je sbíral někdo jiný, snadno by mohla zbýt jen hrst beztvarých úlomků, ale Irena Dousková z nich s lehkostí poskládala pestrý kaleidoskop.
V jednotlivých povídkách promlouvají postavy (dítě, mladá dívka, učitel ve výslužbě a další) vlastně jen ze svého mikrosvěta. Děj se často vejde do jediného okamžiku – části dne, noci, výletu. I emoce převládá pokaždé jen jedna, i když jejich rozpětí je široké. Zahrnuje nejistotu, horečnou činnost, která zastírá strach, soucit, vztek, sarkasmus schovaný za submisivitou… Pointa přichází často nečekaně, někdy koncentrovaná v jedné větě.
Literární svět Ireny Douskové je jedinečný, humorný i teskný, založený na informacích i pozorovacím talentu. Pro mě je autorka především člověk, který má v sobě přes občasnou (ale ne samoúčelnou) jízlivost zakódovaný smysl pro dobro. Nepotřebuje vysvětlovat jeho význam, prostě ho vkládá do slov.
Taková autorčina klasika - popisovat vtipně normalizaci a další zásadní období nedávné historie. Tím, že šlo o povídky, které byly dlouhé tak akorát, můžu dát vysoké hodnocení. Nebylo tam tlačení na pilu, pokus o humor za každou cenu (jako třeba v případě knihy Hrdý Budžes, která je svou infantilitou na úrovni filmů Z. Trošky), soubor se mi líbil a doporučuju.
Štítky knihy
české povídky
Autorovy další knížky
| 1998 |  Hrdý Budžes |
| 2006 | Oněgin byl Rusák |
| 2011 |  Darda |
| 2014 | Medvědí tanec |
| 2008 | O bílých slonech |
Asi u dvou jsem nepochopila pointy, to se přiznám. Ale jinak si asi stěžovat nemůžu. Povídky kvalitky lepšího průměru o životě... a tak vůbec. V paměti zůstanou střípky, zmínky, odlesky z oken, kocour, pes a dlouhé copy, řeka a pestrost světa. Takže vlastně dobrý :).