Konec experimentu: Přestavba a pád komunismu v Československu

19.12.2020

Rozhodně zajímavé čtení, pro mě celkem netradiční. Je to hodně úvahová publikace, která perestrojku, glasnost a obecně společnost a její reakci na změny od roku 1985 rozebírá ze všech stran. Pozoruhodná doba, kterou jsem nezažila.

30.09.2020

Kauza Pullmann rozčeřila mediální vody české kotliny v létě roku 2020 a ukázala jednak to, jak vlastně minulému režimu málo rozumíme a současně, že racionální a otevřená debata je stále složitá, ne-li nemožná.
Na základě toho jsem si Pullmannovu knihu přečetl abych si udělal obrázek jak o autorovi, tak o samotném tématu "Přestavby" a konce komunismu v Československu. Mnoho lidí vytýká Pullmannovi složitost psaného projevu a špatnou čtivost. Za sebe musím konstatovat, že jsem tento problém neměl a kniha se mi četla velmi dobře. Současně obava, že půjde o nějaký revizionistický text vychvalující normalizaci se také nenaplnil. Pullmann na základě bohaté zdrojové základny rekonstruuje rozpad převládajícího metadiskurzu, tedy jakého si symbolického jazyka minulého režimu, který se dostal pod tlak jak z vnitřních příčin (ekonomická nevýkonost režimu), tak z vnějšku (tlak SSSR na přestabu a tím končící zajištění režimu z rukou "velkého bratra"). Kniha tak vůbec nepůsobí jako nějaká obhajoba normalizace, ale naopak ukazuje velmi dobře v jakých ekonomických, ideových i morálních problémech ten režim byl a jak jednotlivé části společnosti na jeho rozpad regovaly.
S čím mám trochu problém je samotný koncept konsenzu. Nejsem historik, takže nechci a ani nemohu jít do větší hloubky problému, ale pojem konsenzus mi instinktivně evokuje vyrovnaný vztah dvou partnerů, kteří se na něčem dohodli. V normalizaci však šlo spíše o nutné přijetí zhora nadiktovaného stavu. Toto přijetí poměrů mohlo být motivováno strachem (obava z represe), identifikací se symboly (mnoho lidí stále věřilo v socialismus) nebo materiální motivací (životní úroveň byla špatná, nikoliv však katastrofální jako třeba v Polsku).
Hlavní problém, který tak na knize vidím a kvůli kterému ji snížím hodnocení je tak koncept konsenzu, který autor blíže nedefinuje, neuvádí jak a za jakých okolností vznikl a tudíž trochu mate čtenáře. Co je však důležité, nemate ho ve vztahu k režimu samému, jeho negativům a všem projevům, kvůli, kterým jsme rádi, že již neexistuje.

24.05.2020

Opět jedna kniha z kategorie "kdybych nemusela, nečtu". Na druhou stranu i přesto byla docela zajímavá.

10.12.2019

Těžko hodnotit. Čtivost není důvodem, proč bych knihu doporučila, ale přesto bych ji doporučila asi každému, kdo se o historii 20. století zabývá. Jednak proto, že těch kvalitních zpracování rozpadu socialismu moc není. Za druhé proto, že Pullmanovo vysvětlení roku 1989 jako rozpad společenského konsensu založeného na souhlasu s autoritativním diskurzem považuji za hodně inspirativní. A to nejen pro vysvětlení událostí konce 80. let, nýbrž i pro osvětlení jevů v současné společnosti. (Autoritativní diskurz = soubor hodnot vyjádřených ustálenými frázemi, se kterými lidé vnitřně souhlasí, i když jejich každodenní zkušenost jim odporuje). Je s podivem, že od roku 2011, kdy kniha vyšla, se naše vnímání roku 1989 nikam neposunulo. I když asi ani ne. Pullman tehdy sklidil dost kritiky ani ne tak z pohledu vědy, ale protože zpochybnil tehdejší společenský konsensus. Je to vlastně pochopitelné. Když dnes člověk sleduje ty oslavné eposy, které se vyrojily v souvislosti s třicetiletým výročím, je jasné, že naše historická paměť na žádnou revizi ještě ani dnes připravena není.
(1) Pullman zpochybnil příběh o dělení společnosti na hrdinné disidenty a proradné přisluhovače režimu, mezi nimiž byla jen zmanipulovaná nebo utlačená společnost bez vlastní vůle. Upřel národním hrdinům zásluhy, demytizoval démonický útlak a všem, kdo tehdy žili, v podstatě řekl: "I ty jsi svým tichým souhlasem držel režim při životě."
(2) Větší zásluhu na pádu socialismu v jeho podání (podloženém mnoha prameny) než celý disent má jeden komunista a k tomu Rusák. (Gorbačov). A to se nehodilo a nehodí připomínat nikomu. Že to koncem 80. let byl ruský tlak na uvolnění poměrů proti českému vedení státu, které se snažilo pokračovat v normalizačním režimu, to zaznívalo při těch letošních oslavách bolestně málo.
Ale ono to je asi logické. Přiznat většině společnosti zásluhu na pádu režimu totiž znamená nejen hodit na ně zodpovědnost za to, že se držel při životě tak dlouho. Nýbrž také za to, co se dělo potom a kde jsme teď. A i tady se té odpovědnosti rádi zříkáme. Což dokazují i ony oslavné minutové spoty natáčené ČT na téma "Co pro mě znamená svoboda." Většinou se v nich vyslovují stále stejné fráze, kterým často chybí konkrétní obsah. Přečtěte si Pullmanovu knihu, abyste si to dali sami do souvislosti s normalizačním jazykem. V tomto ohledu kniha vážně stojí za zamyšlení, i když určitě nemá autor pravdu ve všem.