Konec světa & Hard-boiled Wonderland
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/43253/bmid_konec-sveta-a-hard-boiled-wonderlan-nO4-43253.jpg
4
1125
1125
Kultovní román, odehrávající se ve dvou paralelních světech: v současném nočním Tokiu a v jakémsi světě představ, kde neplatí minulost ani budoucnost. Hrdina, specialista na kódování počítačových dat, přijme na první pohled normální zakázku a vzápětí se stane klíčovým prvkem v podivné hře. Netuší, že se už dávno ocitl na okraji propasti a že ta propast je mnohem hlubší, než by čekal. Mrazivé podobenství o cestě do temnot, skrývajících se za nablýskanou reklamní realitou našeho světa.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2010 , OdeonOriginální název:
Sekai no owari to hádoboirudo wandárando, 1985
více info...
Přidat komentář
Post Scriptum:
Věc co tu nehybně ustrnula ve světě,
ve tvaru hodinové věže,
rafije hodin nehybně stojí na místě,
původní smysl se vytratil.
Švestky umeboši se salátovou zálivkou,
smažené tofu a misky s dušeným celerem,
zelené fazolky a plechovka piva,
lehká večeře k poslechu Mozartova koncertu,
nejlepší zážitek v podání Roberta Casadesuse,
posloucháš ze starých nahrávek.
Jenže musíš do Knihovny,
za dívkou s dlouhými vlasy,
kam Město tě vyslalo,
číst staré sny.
Odteď už nemáš jméno,
jsi Čtenář snů.
A přišel jsi o svůj stín.
Nemám ve zvyku psát dva komentáře k jedné knize, jenže, tohle mi pořád leží v hlavě, a vlastně to ani není komentář, jen se slova poskládala do řádků, aby naznačila … čtenářský zážitek :-).
„Jak dlouho ale tuhle práci budu dělat?“
„Jak asi dlouho? To sám dobře nevím. Nejspíš až do chvíle, kdy přijde pravý čas,“
„… co se mě týká, ochotně si ušetřím veškeré nepotřebné trable. Co chci, je život tak klidný, jak je to jenom možné.“
Jenže … cosi proniká duší, zamlženou, napůl spící, pokrytou tichem, jako když se snáší jemný prach,
.... je tu spousta detailů, ovšem celkový dojem zdá se ztracený, jako když se mlha snese a zahalí vše do jemného závoje,
… čím víc se snažíš (porozumět?), tím víc se uvnitř tebe cosi rozechvívá, cosi na dně vědomí, jako měkká látka sotva se dotýkající povrchu, zaznamenáš jen letmý náznak dotyku,
... slova zůstávají pohřbená, víš přeci jak nestálé a nejisté jsou tu vzpomínky …
Příběh Konce světa, je příběhem hodně o tichu, a míň o mluvení, taky je příběhem s vážně divně ujetým a vážně zajímavě chytlavým začátkem (a to jsem u pana Murakamiho na leccos zvyklá, tento se vážně vyvedl), zaujal okamžitě, stačilo jen pár slov a byla jsem zase zpět, a hned se pomalu rozhlížela v dalším jednom z paralelních mnohosvětů (multisvětů, alternativních světů, kdo, jak si to nazvete, pojmete), kde, pro tentokrát, žijí třeba zvířata s krásně čistě zlatou srstí a kde se musíte hned z kraje trochu bát pokoutníků, a kde mluvení a ticho, lépe řečeno, zvuk, ve všech jeho podobách, hrají svou významnou roli.
Na scénu přichází jeden osamělý kalkulátor (jak jinak než rozvedený pětatřicátník) pracující pro Systém a jeden podivínský stařík s jen o trochu méně podivínskou (ovšem sympatickou) vnučkou - tedy klasické murakamiovské schema – vlastně jedno z prvních (toto je 4. autorova kniha), které se natolik osvědčilo, že je Murakami využívá téměř ve všech svých příbězích (osamělého mladého muže a nějakého podivína najdete vždy) – a víte co, nevím, jak to pan Murakami dělá, přečetla jsem jich už hodně, a stále mě to baví! Vlastně se na to vždy těším, na ten návrat do známých a přeci jiných kolejí, na bezbřehou autorovu fantazii, která vymýšlí stále nové a nové varianty příběhů (nekonečně světů má přeci k dispozici a on je obdivuhodně zaplňuje novými a novými kulisami, scénami, postavami … příběhy).
Hmm, a pak je tu ten záhadný (pštttt … je totiž zakázaný) … brainwash – v této verzi světa (kde jde hlavně a především o informace) to je teda taky něco! Jak to jen říct? Klíč (a radši vám to jen pošeptám) hledejte ve způsobu, jakým jsou od sebe oddělené levá a pravá hemisféra (bráno zjednodušeně, poněvadž ve skutečnosti samozřejmě oddělené nejsou), nebo jinak, pamatujte si, že „pokud do sebe obě ty zubaté poloviny přesně nezapadnou, nikdo už jakživ nedostane z výstupních cifer původní hodnoty.“
Ten malý podivín, o kterém jsem říkala, že se objevuje snad v každém murakamiovském příběhu, ale nemá v úmyslu o tom kdekomu vykládat (takže buďte rádi, protože jste se právě ocitli mezi skupinou těch málo vyvolených, kterým se tyto záhadné informace dostaly).
Pocítíte podivnou tíhu vzduchu, jako by se mlčenlivost právě rozlévala do všech stran a pak, pak se nad vámi začne vznášet podivně neurčitý dojem … ztráty. Ale čeho?
„Ale víte, někdy mi připadá, že jsme kdysi dávno žili všichni někde na docela jiném místě a vedli tam docela jiné životy než teď. A pak na to z nějakého důvodu úplně zapomněli a teď tu žijeme a nevíme nic.“
Tak, ještě pár drobných (nevýznamných, i když tady jeden nikdy neví, a mě se líbily) indicií na cestu …
„Je jen tvoje věc, na co se zeptáš, moje věc zas je, jestli ti na to odpovím,“
„Na něco si člověk vzpomene a na něco ne. A zdá se, že právě na vás si zrovna nevzpomínám.“
… a můžete vyjít vstříc dalšímu záhadnému multižánrovému příběhu, který se větví do více linií, jejichž spojnici si musíte nalézt každý sám, nikdo vám s tím pomáhat nebude, na cestě vás ale samozřejmě bude provázet …
… dokonalý popis prostředí (další indicie, že jde o Murakamiho),
… známá větná spojení (jako např. nijak zvlášť ),
… tajemné budovy (se spoustou chodeb a dveří, různého vzhledu a vždy pečlivě popsané – tedy labyrinty)
… zvláštní (jednoduchý) propojovací předmět, který pojí jednotlivé nitky dohromady (hledej např. kancelářské sponky)
… poklidný běh času (v těchto světech vždy vše plyne tak, jak má, tedy beze spěchu (nic akčního v žádném případě nehledejte) …
„Tohle je velice tiché město,“ řekla dívka. „Jestli jste sem přišel hledat klid, určitě se vám tu bude líbit.“
– a to je přesně to, co mě na murakamiovských příbězích tolik baví a co obdivuji!
PS:
„Mluvení – je úplně jedno o čem – je ten nejlepší prostředek k odbourání mozkové únavy.“
Toto poučení, kterého se vám dostane někde zkraje příběhu, se mi dost líbilo, teď totiž vím, že nejsem upovídaná, já vlastně … relaxuju! :-)
I Kdyby Murakami napsal jen tuto jedinou knihu, měl by dostat Nobelovu cenu za literaturu. Přála bych si, aby jeho tlusté knihy byly ještě obéznější. Dělá mi dobře už jen knihami zprostředkovaná jeho blízkost- blízkost jeho slov, myšlení, duše.
/“Duše má své vlastní principy, podle kterých jedná. A právě to je tvé já..”s-317/
“Poté, co jsem tu píseň mnohokrát v sobě přehrál, odložím nástroj na podlahu, opřu se o zeď a zavřu oči. Ještě v sobě cítím pohyb. Připadá mi pojednou, jako bych všechno v tomhle Městě byl vlastně jen já sám. Zeď, brána, zvířata. Lesy, řeka, větrná jáma i Tůň, všechno to jsem já. Všechno to mám v sobě. ..I tahle dlouhá zima i ta bude nakonec jen kus mne samotného. Poté, co sundám z rukou harmoniku, zavře dívka oči a vezme mou ruku pevně do svých. Z očí jí tečou slzy…s.458
Stín se posadí do sněhu a zavrtí párkrát hlavou…
“…musím ale nést odpovědnost za to, co jsem udělal. Tohle je totiž můj svět…” s.498
(SPOILER)
Jsem ohromena.A opět za to může Murakami. V knize se vzájemně prolínají dvě linie.Jedna je poměrně akční,napínavá i vtipná,s vědecko-fantastickým nádechem a ta druhá je absolutně snová,tvořena "Městem".Město je obklopené zdí,ve městě žijí lidé a každý má svůj úkol.Město je dokonale,město je zvrácené.
Obě linie se postupně propojují a je jasné, že jeden svět bude muset zaniknout.
"Uzavřel jsem svoje slova,uzamkl jsem svoji duši.Ty opravdu nejhlubší smutky jsou totiž takové,že je nejde změnit ani na slzy"
Asi toto není druh knih pro mě. Ani jedna z dějových linek mě nechytla, celé mi to přišlo na jednu stranu příliš složité a nepravděpodobné, na druhou stranu příliš éterické.
Ani mezi filmy nemám ráda ty, kde jsou vyobrazené dva světy, z nichž jeden působí dost halucinogenním dojmem, přičemž se divák až postupně dozvídá, jak spolu vlastně souvisí.
Takže asi tak.
Moje prvni kniha od autora a byla velmi zajimava. Skvěle popsané i linky hodně zajimave.
Povedený, spletitý příběh s prolínáním dvou světů.
Každá z dějových linek byla skvělá, obě byly důkladně propracované.
Od autora je toto třetí kniha, kterou jsem četl, už jsem byl připraven na Murakamiho styl, takže jsem nebyl ani zklamán, ani zaskočen. Jde o nevšední, nápadité a zajímavé čtení, nemusí úplně sednout každému. Četlo se mi chvílemi trošičku hůř, ne úplně jsem byl vtažen a pohlcen. 75%, 28. 11. 2021.
"Představivost lidská je volná jako pták. Bezbřehá jako oceán. Kdo by se odvážil ji zastavit?" (s. 161)
Murakamiho představivost opravdu odpovídá citaci, která se mi vryla do paměti. Konec světa & Hard-boiled Wonderland pro mě byla prozatím asi nejobtížněji uchopitelná kniha, jakou jsem od Murakamiho měla v rukách.
Dvě dějové linky, každá z jiného světa. Světa, který je tak odlišný od všech světů, které znám. Jeden až příliš dokonalý ve své nedokonalosti a druhý děsivý, i když možná o chlup reálnější.
Dlouhou dobu mi trvalo zjistit, kdo je kdo, stejně jako pochopit časovou posloupnost a propojit si oba příběhy do jednoho. Náznaky přicházely teprve ve druhé polovině knihy.
Co ale na Murakamiho knihách zbožňuji, jsou jeho detailní popisy prostředí, kde se odehrává děj, popisy zdánlivě jednoduchých a všedních činností a také hluboký ponor do myšlenkového světa hlavní postavy (napsat jen stránku o tom, kdy muž přemýšlí, kdy byl naposledy močit, to dokáže tímto způsobem jen Murakami - ano uvědomuji si, že stylem skládání minulosti a stavění si jednotlivých dílků jako do skládanky často přemýšlíme všichni, o to víc pro mne ale bylo zajímavé vidět ten myšlenkový proces v psané podobě).
Myslím, že každý z nás má ve svém podvědomí nějaký druhý svět, do kterého utíká ve chvílích, kdy mu ve světě, ve kterém žije jeho tělo, není příjemně. A i když o světě s jednorožci neměl Murakamiho hrdina ani ponětí, i přesto ho stvořil a pak...
Ale to už bych prozrazovala mnohé těm, kteří se na knihu teprve chystají.
"... naprostá většina problémů je zaviněná tím, že se někde někdo nevyjádří přesně. A věřím tomu, že na světě mluví tolik lidí vyhýbavě a nejasně proto, že si někde v hloubi duše koledují o problém." (s. 61)
(SPOILER)
Je to taková divná kniha a celkem dlouho jsem nevěděl, co si o ní mám vlastně myslet :-). Nevím, která z těch dvou linek se mi líbila více, chvílemi jedna, chvílemi druhá. Nebudu vypisovat o nějakém poselství o konzumním světě, to si můžete přečíst v doslovu, ale ta ujetina okolo (v "reálné" lince) byla docela zajímavá. Čtu divnosti rád, takže jsem spokojený.
Závěr nezávěr mě moc nepřekvapil, člověk vlastně neví nic, ale tak to má být :-).
Murakami ho mám od rád hned od první knihy, kterou jsem od něj přečetl (Kafka na pobřeží), ale tentokrát vážně nevím... Přestože mám rád plynulost děje, tak tentokrát mi v hlavě zůstala spíše ona "městská" snová linie. Hlavně závěr opravdu chytl za srdce (tohle ti Asiati fakt umí). Tématika, kterou zvolil pro děj příběhu mi není nikterak blízká a ani celé pojetí příběhu mě příliš neoslovilo. Přesto je to kniha čtivá a stojí za to si ji vzít do ruky...
Moje třetí setkání s Murakamim. Opět jsem zavřel knížku s celkovou spokojeností. Vyprávění ve dvou liniích se pěkně doplňuje – jednou vtáhne více do čtení dějová linka v současnosti, později naopak přebírá otěže snový svět. Snaha o exaktní vysvětlení přepisu paměti působí do dnešní moderní doby již trochu úsměvně. Od jistého zlomu ději „spadl řetěz“, thrillerové, až by se dalo říci akční pojetí příběh postupně ztrácí. A zůstává jen to magicko-melancholické… Je to špatně? Určitě ne! Jen jsem se s tím již setkal u Kafky na pobřeží...
Přes všechny nezpochybnitelné hodnoty knihy, jak se o nich pěkně píše v doslovu, mě tahle knížka ani zdaleka tak nezaujala jako předchozí knihy, které jsem od Murakamiho četl. Možná jsem už trochu přesycený jeho tvorbou. Přece jen - jako mnozí jiní spisovatelé - stále využívá stejných či alespoň podobných motivů, postupů, postav, jazyka ... Zvláště motiv paralelních světů jej zřejmě fascinuje - mně se ale líbilo více, jak jej zpracoval v knize 1Q84.
"Kdyby teď někdo vrazil do mého okna hlavu a zařval na mě, že můj život stojí úplně za hovno - nezbylo by mi, než s ním tiše souhlasit."
U mě nastejno. :D Přesto, tato je zatím má nejoblíbenější od Harukiho Murakamiho, uvidíme, zda ji trumfne některá z těch co jsem ještě nečetla.
Pro mě asi nejlepší kniha od Murakamiho. Poprvé jsem ji přelouskala asi před 10 lety, a již tehdy jsem ji odkládala s vědomím, že jsem nic lepšího (co se moderní literatury týče) asi nikdy nečetla. Ani teď tomu nebylo jinak.
Fascinující příběh, vyprávěný ve dvou rovinách - z pohledu pracovníka firmy, která se stará o kódování a ochranu informací, a z pohledu "čtenáře snů" - opět bezejmeného muže, který se ocitá ve Městě, zbaven svého stínu. Ve chvíli, kdy člověk ztratí svoji duši (svůj vlastní stín), stává se součástí nesvobodného světa, avšak zdánlivě zbaveného všech problémů a starostí. Dilema, zda je lepší žít jednoduchý život bez bolesti a být nesvobodný, nebo zažívat bolest, ale být svobodný, jsme měli možnost zažít na vlastní kůži, v době, kdy naše hranice obepínaly ostnaté dráty. Vybrat si mezi "jednoduchým" životem, podlehnout a podepsat, nebo být "svobodný" alespoň ve svém nitru, ale prožívat mnohá utrpení. Na jednu stranu to vypadá jedodušše a téměř jednoznačně, ale myslím si, že to tak jednoduché není.
Podobenství duše a stínu je prostě úžasné! Stín umírá a člověk se pomalu stává tělem bez duše.
Co je v knize naprosto fantastické, jsou popisy Města. Tak barvité, skoro až impresionistické. Když jsem si je četla, měla jsem pocit, jako by přede mnou někdo maloval obraz.
Druhá dějová rovina - muž, který si nechá "upravit mozek", aby se mohl živit zvláštním typem kódování informací. Za svoji práci si však nechá vždy velmi dobře zaplatit. Žije si tak svůj pohodlný život, bez závazků, bez rodiny. Když dojde na konec života, něco se v něm zlomí, ale je už pozdě...
V knize jsem si založila spoustu úryvků, které se mi líbily, tak alespoň malý zlomek:
"Myslím si, že už jsem ti říkal úplně na začátku, že je tohle Město divné a zvrácené," začne znovu stín. "Jsem o tom přesvědčený i těď. Je to tu nenormální, je to tu zvrhlé. Problém ale je, že je to nepřirozenost a zvrácenost dovedená do dokonalosti. Protože je v tomhle Městě divné a pokřivené úplně všechno, má to pak na výsledek systém, kde do sebe jedno s druhým dokonale zapadá. Všechno je v něm uzavřené. Takhle." Stín opíše podpatkem na zemi kruh. "Ten kruh v sobě propojil všechno bez výjimky. Čím delší dobu v něm proto člověk je a zamýšlí se nad tím, co vidí, tím víc se mu jejich způsob začíná zdát správný a jeho vlastní způsob pomýlení. Právě proto, že se zdá, jako by z té uzavřenosti nebylo nikde úniku. Chápeš, co ti chci říct?" str. 305
"I když třeba z mého odchodu nebude nikomu smutno a nikomu po mně nezůstane v duši prázdno, i když si ho třeba ani nikdo nevšimne, šlo tu přeci o mě, o mě jako takového. Ztratil jsem toho už vážně trochu moc, tolik, že mi připadalo, že už mi nezbylo skoro nic jiného než já sám. Stále však ve mně jako nějaký usazený kal zůstávala dohasínající záře všeho, oč jsem přišel, a ta mě poháněla, abych žil, co nejvíc to půjde." str. 489
Tak tohle bylo pro mě celkem zklamání. Nevím, já prostě na ty vyloženě nereálný nebo sci-fi story nejsem. Jako věrný fanoušek Murakamiho vím, že je to celkem často jeho motivem, nicméně jsem se až na pár vyjímek takovým knihám od něj vyhýbala. Tady mě přesvědčila kamarádka, která knihu označila za nejlepší, kterou od něj kdy četla...
No... nejdřív mě to nebavilo vůbec, asi prvních 100 stránek... Svět ve skutečnosti ještě docela ano, ten svět ve Městě vůbec. Pak to začalo být zajímavější a bavily mě oba světy. Nicméně hned jak začal hl. hrdina putovat podzemím s dívkou, aby zachránili dědečka, se to otočilo a mnohem zajímavější mi přišlo vyprávění z Města. Složité vysvětlování dědy, úvahy hlavního hrdiny na nezajímavá témata (ano, i močení jak tu někteří zmiňují) mě celkem otravovaly. Ke konci už to začalo být opět zajímavé jako celek, ale nemůžu si pomoct, kolikrát jsem se opravdu nutila pokračovat v četbě, anebo nepřeskakovat některé odstavce, takže nemůžu jinak než pouze 3*.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Haruki Murakami je moje srdcovka, přestože po přečtení pár jeho knížek jsem si začal uvědomovat, jak se jeho postavy, motivy i celé dějové kostry v různých románech velmi podobají.
Tentokrát jsem byl ale docela překvapen, Konec světa sice nezapře Murakamiho styl a některé motivy, ale je to asi nejvíc vymykající se román z těch, které jsem zatím četl. Jestliže ostatní romány jsou spíše realistické s více či méně výraznými fantastickými prvky, tady se jedná čistokrevnou fantastiku, navíc rozdělenou na dva samostatné příběhy, z nichž každý se odehrává v jiné realitě. Je to také jedna z Murakamiho prvotin, takže nenechává tolik věcí nevysvětlených a tolik dějových linek neuzavřených, jako je obvyklé v jeho pozdějších dílech.
I když je Konec světa určitě velmi zajímavý a skvěle napsaný román co má hloubku, nebyl to úplně můj šálek čaje. Té fantastiky na mě bylo nakonec moc, mám raději civilnější příběhy. Nepomohlo tomu ani to, že jsem ho četl ve čtečce, vždycky když jsem měl pár minut času, nakonec jsem se pak nemohl pořádně začíst.