Konec světa & Hard-boiled Wonderland
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/402729/bmid_konec-sveta-a-hard-boiled-wonderlan-cQn-402729.jpg
4
1111
1111
Kultovní román, odehrávající se ve dvou paralelních světech: v současném nočním Tokiu a v jakémsi světě představ, kde neplatí minulost ani budoucnost. Hrdina, specialista na kódování počítačových dat, přijme na první pohled normální zakázku a vzápětí se stane klíčovým prvkem v podivné hře. Netuší, že se už dávno ocitl na okraji propasti a že ta propast je mnohem hlubší, než by čekal. Mrazivé podobenství o cestě do temnot, skrývajících se za nablýskanou reklamní realitou našeho světa.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2017 , OdeonOriginální název:
Sekai no owari to hádoboirudo wandárando, 1985
více info...
Přidat komentář
Asi jsem čekala trochu víc. Není to moje první Murakaiho kniha a tuto si dovolím označit za tu z těch pro mě trochu jeho slabších. I přesto nemůžu říct, že by kniha byla špatná. Jako vždy zajímavé myšlenky i alegorie
Haruki Murakami s oblibou umísťuje své příběhy do lokalit, které jsou jednak v reálném a jednak v paralelním prostoru. Pohybuje se tak v rámci žánru sci-fi, fantasy a někdy jeho romány se svou dramatičností vyrovnají i těm nejlepším thrillerům. Vždy je to skvělé čtení.
"Konec světa" rozhodně patří k tomu lepšímu, co kdy autor napsal.Zpočátku jsem měl trochu problém sledovat dějové linie, v závěru však vše do sebe hezky zapadlo.
Nebavilo. Nebavilo mě sledovat příběh toho zbytečného člověka, jehož charakter je vyobrazen pomocí nazvu hudebních skladeb, věcí co si koupil, značek piva a whisky. Nebavilo mě sledovat ani jeho myšlenky, když na pozadí jakéhosi fantasmagorického příběhu čtyři stránky řeší kdy si naposledy došel na malou. Abych nebyl nefér, tak se musím zmínit, že kniha má nějakou nosnou myšlenku a až o ní Murakami napíše esej dám jí čtyři hvězdy, ale jinak si múže sebrat svého jalového hrdinu a jít s ním a s lahví whisky třeba pást chcíplé jednorožce.
Pokud řekl někdo něco podstatného k nebezpečím, která na nás číhají v současném světě, potom je to právě Haruki Murakami a jeho Konec světa. Hlavní hrdina a vypravěč se, jak víme, živí tím, že kóduje informace pro organizaci zvanou Systém. Aby se mohl této lukrativní činnosti věnovat, musí nejprve podstoupit speciální operaci mozku, protože data se kódují tak, že je kódman prožene přes své vlastní nitro. Podařené podobenství o člověku a společnosti, ve které by se měl uplatnit. Přísně vzato není ani třeba provádět nějakou operaci. Stereotypy, na které přistupujeme, abychom v systému uspěli, se mnohdy vypálí do mozku tak spolehlivě, že bez problémů splní funkci voperovaného čipu. Člověk se nevědomky samovolně přenastavuje a mění, jeho prostor a možnosti volby se nepozorovaně za chodu zužují. A stejně tak se i vypravěč příběhu vlivem procesů v Systému nakonec nuceně octne v posledním z možných světů, ve kterém se sice netrpí, ale ve kterém taky není duše. Jeho obraz dává čtenáři, ale nikoli už vypravěči, zpětně nahlédnout, kde všude se ve světě, který známe, vlastně tato "postradatelná" komodita nachází a jak tristně chladný a beze smyslu je i při nejlepší vůli svět, ve kterém chybí.
Můj třetí Murakami a rozhodně nejvíce podivuhodný. Po Norském dřevu, kde fantastický motiv jen probleskne (myslím scénu s nahou Naoko během Tóruovy návštěvy v sanatoriu) a hlavně po hodně fantastickém 1Q84 (s kuklami ze vzduchu) jsem nečekal, že Konec světa bude ještě podivnější, nicméně to tak je. Nejenže jsou oba paralelní světy mírně řečeno hodně zvláštní (stačí jen zmínit pokoutníky a jednorožce). Úplně nejvíc mě ale dostaly motivy oddělení stínu a zřeknutí se vlastní duše. Fakt by mě zajímalo, kam na to Murakami chodí. Ani v téhle knize nechybí Murakamiho trojice jídlo-hudba-sex (a pak, že někdo má rád holky, někdo zase vdolky - Murakami má očividně rád oboje ;-). Je to ale zatím nejhlubší kniha od tohodle autora a rozhodně i jedna z nejhlubších vůbec z toho, co jsem četl. Za mně tak 4,5 bodu, ale právě pro tu hloubku se přikláním k plnému počtu bodů. Jediné, co se mi nelíbilo, byla zmínka o izraelském komandu likvidujícím vesnici na Středním východě, protože hlavní hrdina mi nepřišel jako idiot, který věří takovým báchorkám.
Za mě jedna z těch výrazně lepších Murakamiho knih. Dva paralelní příběhy se rozvíjejí pomalu a postupně a hlavně zezačátku je tu mnohem více otázek než odpovědí. Zmatku v hlavě nepomáhá ani to, že ten zdánlivě reálný svět je vlastně taky dost fantaskní a neuvěřitelný. Postupně to však celé střípek po střípku do sebe začne zapadat a konec je absolutně skvělý. Nejen že se víceméně vše vysvětlí a vše do sebe zapadne, ale ještě se na závěr nastolí zásadní filosofická otázka, nad kterou si čtenář už může lámat hlavu sám (bez spoileru se nelze rozepsat víc). A jako tradičně obrovský výsledný dojem dělají popisy všedních maličkostí (například popis večeře, kterou hlavní hrdina vaří knihovnici), tím si mě Murakami ve všech svých knihách získává.
Hvězdičku strhávám jen za jeden podstatný problém, který koneckonců nemusí souviset s knihou, ale se mnou - na rozdíl od jiných jeho knih (třeba Kafky na pobřeží či 1Q84) ve mně tahle i přes důmyslný a dobrý příběh nevyvolávala prakticky žádné emoce. Vůbec jsem se nedokázal ztotožnit s postavami, nezáleželo mi na nich. Zvlášť patrné to bylo v situacích, kdy šlo hlavnímu hrdinovi o život, a mně to bylo tak nějak úplně jedno.
Výborná, akorát hlavní hrdina do sebe leje neskutečné množství alkoholu...místy mě to docela znechucovalo.
„Jenom si teď nějak všímám nejrůznějších maličkostí, co dávají dohromady svět.“
Jsou knihy, které máte po přečtení chuť začít číst znovu. Knihy, kde chcete zjistit, jak na vás budou působit při druhém čtení, hledat další významy, kterých jste si nevšimli.
Jistě ten pocit znáte – knihu dočtete, založíte zpět do poličky a říkáte si, že se k ní brzy vrátíte. Jenže máte ještě spoustu knih, které jste nečetli vůbec, a proto se již ke druhému čtení málokdy dostanete. Uvidíme, jestli a kdy se to v tomto případě povede....
„Člověk se pořád točí v kruhu, aby se znovu a znovu vracel na ta samá místa. Je to docela stejné jako s někým závodit na dřevěných koních kolotoče. Nikdo neujede dopředu, nikdo se neocitne vzadu, všichni nakonec skončíme jen tam, kde jsme vždycky byli.“
Čtenář musí znát Murakamiho knihy, aby dokonale pochopil, jaký význam mají jednotlivé části příběhu, jak dokládá doslov na konci knihy.
Kniha obsahuje dvě dějové linky. Průvodce první linky je zaměstnanec systému, který se živí kódováním informací jako kalkulátor a s nímž si osud pohraje a uvrhne ho do víru událostí, které mu nejsou zprvu milé a které pro něho znamenají „konec světa“. Nakonec se se svým osudem smíří a přijme ho jako něco, co musí nevyhnutelně přijít. Mezi řádky lze vycítit Murakamiho kritický pohled na současnou konzumní společnost. Druhou dějovou linkou nás provází osoba, která se ocitne ve městě obehnaném vysokou zdí na „konci světa“, který byl při vstupu do tohoto tajemného místa zbaven svého stínu a zaměstnán jako čtenář starých snů. Později zjistí, že ztratit svůj stín znamená ztratit svoji duši a žít v zapomnění, rozhodne se proto získat svůj stín zpět a z města uprchnout. Příběh postupně odhalí, že obě dějové linky spolu úzce souvisí.
Knížka je dobře napsaná, zvlášť se mi líbila tajemná až magická atmosféra z města na konci světa, oproti tomu linka kalkulátora, který se smířil se svým osudem, byla na můj vkus ke konci knihy dost táhlá a trochu nudila…
ťažké psycho. keď som dočítal, na jednej strane som bol rád, že som sa z príbehu dostal so zdravou kožou, na druhej by som ešte nejakých 500 strán vydržal. famózne prepletanie reality a fantázie, to asi nevie dnes z producentov farbotlačí nikto.
Přiznám se, že mi tak 30 listů do konce chybí, ale dávám rozhodně za 5. Už jsem párkráte zmiňovala - a tady to platí 100%, že v ,,počátcích,, byl Murakami daleko hravější. Hlavní hrdina rozhodnější, wow efekt překvapení - takové to, že čtete a netušíte, která bije asi dvě třetiny knihy. Tak strašně moc mi to u jeho novějších děl chybí - a tady jsem to opět dostala. Byť mě Murakami baví číst, přijde mi, že už tak nějak ví, proč si jej fanoušci kupují a to jim dost šablonovitě dává. Nedivím se mu, ale pak, když se Vám po 1Q40 a Ptáčku na klíček dostane do rukou Konec světa, nebo Hon na ovci, o to víc Vás mrzí, že ty doby už jsou asi pryč a teď už budete od toho autora číst pořád dokola to samé. Co dodat, mám Murakamiho knížky ráda, takže budu číst dál. Jen by se mohl víc odvázat :-) Opravdu krásná knížka.
Přesně po 10 letech jsem se vrátila ke knize, o které jsem si pamatovala jen toliko: je tam hodně tmy a docela se mi líbila, v rámci Murakamiho tvorby tak nějak průměrně. Po druhém přečtení absolutně nechápu, jak se moje pocity z tohohle díla mohly tak ostudně smrsknout. Po všech stránkách úžasné. Tmy je tam ještě víc a z Města na mě padá hluboká tíseň jako z málokterého literárního obrazu.
Čtrnáctý Murakami, kterého jsem přečetl. Nejradši mám 1Q84 ale teď mne tohle úplně odzbrojilo a asi je to jedna z nejlepších knih co jsem kdy četl. Každý si tam může najít svůj příběh, ta alegorie se dá rozvést do jakéholiv rozhodování se, uvědomnění si sebe sama. Spousta rad a mouder, skvělé dialogy, jízda od začátku do konce. Tohle bych doporučoval každému.
Moje první Murakamiho kniha. Část v "reálném" světě mě děsně bavila, obzvlášť skvělá byla ta část s metrem a následujícím podzemím. Část v kalkulátorově mozku mě bavila méně - čekal jsem, že se to nějak vyvrbí, že se dozvím, o co vlastně jde. Ale to jsem ještě Haruki Murakamiho neznal...
Tato kniha mě příliš neuchvátila, přesto, že je považována za jednu z autorovo nejlepších.
Román, odehrávající se ve dvou paralelních světech. Jedním z nich je (jak už to tak u Murakamiho knih bývá) současné Tokio a tím druhým je nám blíže neznámé Město, kde neplyne čas a jeho obyvatelé jsou obehnáni vysokou Zdí. Hlavním hrdinou je (ano, opět typicky pro autorovo knihy) člověk průměrný, žijící ne tak úplně uspokojivý život. Najednou se ale stává klíčovou postavou ve "hře", které je součástí (aniž by však sám chtěl).
Kniha je celkem depresivní a člověk z ní má takové smíšené pocity. Ale co se jí nedá vytknout, je skvěle popsaná atmosféra, která vás vtáhne do děje a vy máte pocit, že to všechno zažíváte společně s hlavním hrdinou. Tak jak to má u dobrých knih být.
Kdybych ale měla knihu porovnat třeba s Honem na ovci, tak té se vůbec nemůže rovnat. Za mě tedy tři hvězdičky - neurazí, ale ani nenadchne.
Za mně bohužel obrovské zklamání. Na to, jak z počátku kniha měla dle mého názoru obrovský potenciál z hlediska námětu (problém v rovině IT, etiky, biologie/neurologie/ a práva/zásah do tělesné integrity/), tak končí absolutně trapně plytkou love story.
Věk autora v době sepsání knihy odpovídá hlavnímu protagonistovi (možnost autobiografických prvků). SPOILER (celý zbytek tohoto odstavce): Hlavní protagonista se chová arogantně, ženy jsou vykresleny jako pouhý objekt chtíče, přičemž jinou funkci v knize (kromě "tlusté dívky", jež ho provází podzemím) nemají a na konci každé z nich zalže (slíbí něco, čemu nemůže dostát) a zbaběle uteče. Proto chápu, proč mimo jiné do tůně neskočil(náhlá a silná láska u hrdiny v knize líčená mi připadá ne příliš uvěřitelná vzhledem k jeho předchozímu způsobu života, ale mohl procitnout); měl by problém dostát slovu daném oběma ženám. Bohužel milostný trojúhelník je u Murakamiho častý.
Na 499 stranách místy nadbytečné popisy a opravdové zklamání, jak z opakování námětů z jiných autorových knih. SPOILER: Dále mi vadí vykreslení autora, jak mladé holky skáčou do lože hlavní postavě samy a podbízejí se, ať už to mají za úplatu či ne. K tomu mě napadá, leč nechci nikoho bez důvodu osočit, zda si tím autor něco nedokazuje (např. že po pětatřicítce život nekončí-dle mého skromného názoru opravdu nekončí). V „Norském dřevu“ postavě, která je o pouhý rok starší než on sám, vkládá opakovaně do úst: „Jsem stará paní.“ KONEC SPOILERU: Zastávám názor, že po třicítce je člověk stále mladý, avšak oproti dvacetiletým, již zkušený/zkušenější, asi proto mě to lehce dráždí. Navíc mě absolutně nezajímá, zda hlavní postava vyprázdnila močový měchýř či ne, příp. kolikrát, což ve mně vyvolává otázku, zda by se nějaký třicátník (=mladý člověk) takovou věcí vůbec zabýval.
Dle výkladů, popisu a doslovu ke knize má být toto dílo o profesním selháním hrdiny. Bála jsem se, co se mu přihodí a na konci má znovu zasáhnout rána osudu pro hlavního hrdinu. Jestli to má být volba, která je na posledních stránkách knihy, tak mám za to, že svobodné rozhodnutí mezi dvěma alternativami nejsou nijak dramatické, či snad „pošklebování“ autora nad onou 35-letou postavou muže.
Shrnuto a podtrženo: dávám dvě hvězdičky za úsilí, které do knihy autor vložil
Další Murakamiho skvost! Na začátku trochu tápání a sžívání se s dějem. Poté se již naplno rozjedou dva paralelní příběhy a postupem času má člověk dojem, že tuší, jak se bude vše vyvíjet a těší se na konec. Kniha díky střídání dějů rychle plyne, má spád. A ...najednou je konec! Zkouším listovat neexistujícími posledními stránkami. Opravdu to skončilo. Překvapivé. Úplné jiné, než jsem očekávala. Jen tu sedím nad koncem knihy a přemýšlím - nad čím? Těžko říct, příběh je spletitý, dá se najít spousta výkladů. Najít ten můj bude asi ještě chvilku trvat :)
Jen stěží nacházím slova, jež by dokonale vystihla požitek z knihy. Mohla bych to zkusit takhle: opravdu intenzivní, mystické, napínavé, s dokonalou atmosférou... a uspokojujícím koncem. S Murakamiho knihami člověk zažívá naprosto až místy snové dobrodružství. Nad knihou budu ještě dlouho přemýšlet a s Kafkou se řadí zatím mezi nejoblíbenější od autora.
Kniha se mi opravdu velmi líbila, prostě dokonalé propojení snů, vědomí a reality.
Haruki Murakami je opravdu machr. Ještě jsem nenarazila na jeho knihu, která by mě totálně 'nevcucla a nevyplivla' úplně sežvýkanou, ale zato naprosto uspokojenou. Je to jeho nostalgie nebo opravdu jsou Japonci tak vyrovnaní a všechno řeší s takovým nadhledem? Jo, a určitě si přečtu něco od Turgeněva :-)
Štítky knihy
japonská literatura magický realismus
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Moje nejoblíbenější kniha od Murakami. Zpočátku jsem měla problém se do knihy začíst a přiznám, že mě to nebavilo. Chtěla jsem skončit, trápila jsem se. Ale pořád jsem si říkala - je to Murakami, tvůj oblíbenec, ještě to zkus...A jak já jsem ráda, že jsem se hecla - asi po 100 stranách mě to tak chytilo a byla jsem nadšená, totálně polapená.