Konkláve
Robert Harris
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/401749/bmid_konklave-f18-401749.jpeg
4
208
208
Papež je mrtvý. Za zavřenými dveřmi Sixtinské kaple se okamžitě roztáčí soukolí katolické mašinérie. Sto a osmnáct kardinálů k tomu z celého světa zasedne, aby během následujících hodin zvolili příštího nejmocnějšího duchovního vůdce planety. V jejich rozhodování je má provázet boží vůle a Jeho hlas jim má odhalit, kdo je ten pravý. Avšak i když jsou kardinálové oslavování jako muži ctností a víry, jsou to především lidé. Každý z nich má své touhy, své rivaly. A také hříchy, které už nyní nedokáží skrývat...... celý text
Přidat komentář
Kniha mě velmi zaujala. Byla velmi čtivá a celkem jsem ji zhltla. Nicméně mě trochu zklamal konec.
Církev je svatá, ale lidé v ní ne. Co je bez chvění není pevné. To jsou asi dvě základní myšlenky, které ve mě po dočtení knihy zůstaly.
Kniha je napsaná velmi dobře, byť se přiznám, že některé delší odstavce jsem jen letmo projela. Velmi zajímavý je náhled na pozadí konkláve, co a jak a hlavně proč. Oceňuji znalost vnitřních záležitostí i hierarchie církve, a to jak dobrých, tak špatných.
Hojně zmiňovaný konec mě překvapil, musela jsem trochu hledat, abych se lépe zorientovala :) Osobně si myslím, že v naší ukecané době by to nebylo reálné. Na druhou stranu, proč ne?
„ - …. my potřebujeme jednotu ve víře i v poznání Krista, abychom nebyli zmítanými a unášenými závanem kdejakého učení. Toto je bárka svatého Petra, naše svatá katolická církev, která, jako nikdy předtím, je unášena lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu. Větry a vlny, s nimiž naše loď zápolí, mají mnoho jmen, ateismus, nacionalismus, agnosticismus, marxismus, liberalismus, individualismus, feminismus, kapitalismus, přičemž všechny tyto „ismy“ se nás snaží odvrátit od stezky pravé. Vaším úkolem, kardinálové-volitelé, je zvolit nového kapitána, který bude ignorovat pochybovače mezi námi a bude pevně svírat kormidlo. Každý den se vynoří nějaký nový „ismus“. Ne všechny ideje však mají stejnou hodnotu. Ne každému názoru lze přiznávat náležitou váhu. Jakmile podlehneme diktátu relativismu, jak se to správně nazývá, a budeme se snažit přežít tak, že se přizpůsobíme každé pomíjivé sektě a přechodné módě modernismu, bude naše loď ztracena. Nepotřebujeme církev, která bude plout se světem, nýbrž církev, která pohne světem. - “
Autor, který mne doposud málokdy zklamal. Nezklamal ani svým „Konkláve“. I v tomto fiktivně nefiktivním románu poskytl potěchu z četby zaručenou svým nadáním vymýšlet příběhy, který nenudí a zpravidla i nenásilně poučí. Zvěděla jsem vše podstatné o mechanismu volby hlavy římskokatolické církve. Ocenila představení základních myšlenkových pozic, které se v současné katolické církvi vyskytují a které se utkávají v klání o její budoucí podobu. Do příběhu vklíněné politikaření, účelové aliance, intriky nepřekvapí, tyto „neduchovní“ vlivy byly při volbě hlavy římsko katolické církve účastny vždy, málokdy byli otcové kardinálové vedeni pouze Duchem svatým. Potěšilo mne, že se pan Harris vyvaroval nešvaru mnoha soudobých autorů – trapně se podbízet neo-marxistické ideologii (skrývající se pod škálou zdánlivě nesouvisejících „ismů“ a zkratek), která ovládá myšlení a bohužel i jednání soudobé sebevražedné euroamerické civilizace. Robert Harris nezesměšňuje, neponižuje proti-koncilní restaurační konzervativní směr. Třebaže zakončení románu by mohlo vyvolat pochybnost o jeho nestrannosti. Libovala jsem si zejména při četbě pasáží, prezentujících postoje, které jsou kritické vůči závěrům druhého vatikánského koncilu. Povznesla mne scéna demonstrující svornost, nezlomnost a odvahu nejvyšších reprezentantů Církve tváří tvář jejím nepřátelům.
„ - „ …. než jsem byl vůbec vysvěcen, moc rád když jsem se díval na obrázky z těch konkláve. Ve všech novinách byla umělecká zpodobnění. Vzpomínám si, jak kardinálové během volby sedávali pod baldachýnem na trůnech rozestavených podél stěn. A když volba skončila, jeden po druhém s pomocí páky baldachýn shodili, všichni kromě kardinála, který byl zvolen. Umíte si to představit? Představte si je, jak sedí na trůně a muži, kteří jim byli ještě před pár minutami rovni, se před nimi řadí, aby se jim mohli poklonit! “ - Věděl, že ho poslouchají ze zdvořilosti. Mluvil jako stařec. Nicméně byly to dojemné vzpomínky. Trůny byly zrušeny v roce 1965 na druhém vatikánském koncilu, jako tolik dalších starých církevních tradic. Dnešní sbor kardinálů byl prý příliš velký a příliš mezinárodní na takové renesanční nesmysly. Přesto po těch renesančních nesmyslech toužil a domníval se, že zesnulý papež občas zašel ve svém nekonečném naléhání na jednoduchost a pokoru příliš daleko. Nakonec přehnaná jednoduchost byla jen jinou formou okázalosti a pýcha na vlastní pokoru hříchem.“
„ ….. protesty: tisíce hlasů společně vykřikujících za zvuků klaksonů, bubnování a hvízdání. Snažil se porozumět, na co si stěžují. Nepodařilo se mu to. Zastánci sňatků homosexuálů nebo odpůrci registrovaného partnerství, obhájci rozvodů a rodiny pro katolickou jednotu, ženy dožadující se vysvěcení na kněze a ženy dožadující potratů a antikoncepce, muslimové a antimuslimové, imigranti a ti proti imigrantům … splývaly v jedinou nerozlišitelnou kakofonii vzteku. Kdesi kvílely policejní policejní sirény … Jsme v arše, pomyslel si, obklopeni stoupající potopou nesvárů.“
„ „ - …. změna má téměř nevyhnutelně opačný účinek, než zlepšení, které měla přinést, a to bychom měli mít na paměti, až budeme volit papeže. Kupříkladu zřeknutí se latiny. Podívej se kolem sebe. Všimni si, jak podvědomě, instinktivně jsme se sesedli podle našich rodných jazyků. … A přece, když jsme byli my dva ještě chlapci, a tridentská mše byla stále liturgií celého světa, kardinálové na konkláve spolu dokázali rozmlouvat latinsky. Jenže v roce 1962 trvali liberálové na tom, že se máme zbavit mrtvého jazyka, abychom usnadnili komunikaci, a co vidíme dnes? Podařilo se jim komunikaci jedině ztížit! “ - „ - To je možná pravda v malém případě konkláve. Totéž ale už neplatí o misii katolické církve. “- „ - Katolické církve? Jak ale může být považována za univerzální, když hovoří padesáti různými jazyky? Jazyk je důležitý. Protože z jazyka časem vystoupí myšlenka a z myšlenky vystoupí filozofie a kultura. Od druhého vatikánského koncilu je to šedesát let, ale to, co znamená být katolík v Evropě, není totéž, jako to, co to znamená v Africe nebo v Asii nebo Jižní Americe. Stala se z nás přinejlepším konfederace.- “ “
Az mna sameho prekvapilo ako ma takato ,,nezujimava'' tema zaujala. Banda starcov intiguje, kto sa stane papezom. Precitane za 4 dni. A ten koniec?...... no na konci som sa iba zasmial.
Uff, dočteno. V půli jsem se rozhodoval, jestli dočíst, místy mi to připomínalo literaturu faktu pro podrobné informace o průběhu tradičního konkláve, volení papeže v Římě. Nakonec jsem byl rád, že jsem dočetl, ale ten konec ! Ne, nebudu prozrazovat, jenom naznačím, že Jára Cimrman vedl autorovu ruku.
Nedočteno, pletla jsem si funkce, jména a nečetlo se mi to dobře. Nehodnotím, prostě mi to nesedlo.
Nejsem přesvědčen o tom, že bych věřil, ale žijeme v Evropě, v Křesťanském světě, takže nejsem k náboženství zcela lhostejný. Myslel jsem si, že mě to nadchne, ale bohužel nestalo se. Příliš mnoho postav, příliš mnoho ticha a modliteb. Čekal jsem, že mě to vtáhne - podobně jako film Dva papežove, který vřele doporučuji. Tohle jsme bohužel nedočetl.
třiapůl minus.
Autorovi lze vyčítat kdeco, čtivost však ne. V románu se vyskytuje 118 hlavních postav, z nichž kdo ještě nesfouknul 80 svíček z narozeninové hostie, je považován takřka za mladíka. A urbs e orbus div se, ono je to zábavné.
Ne, určitě nečekejte od p. Harrise podobný výkon, který předvedl v Ciceronovské trilogii. Dostanete solidní chicken big tasty s jahodovým shakem (moje oblíbená kombinace).
Nebýt závěru, dala bych plný počet hvězd a knihu bych doporučovala. Ale takhle...to opravdu ne. Závěr opravdu hodně zklamal.
Velmi čtivé, velmi zajímavé. Ale ten závěr. No nevím, to mi nesedělo = hvězdička dolů.
Čtivá miniexkurze po Vatikánu s exkluzivním vstupem do Sixtinské kaple. Bavilo mě napětí, které se celou knihou táhlo a cením si množství zajímavostí, které se autorovi podařilo do knihy naskládat.
Konkláve je odpočinkové čtení s jednoduchou dějovou linkou přizpůsobenou popisu výjimečné události. Z knihy jsem se dozvěděla spoustu zajímavostí o volbě papeže, historii, Vatikánu i problémech, které současná církev řeší.
Za příběh bych 5* nedala, ale za originalitu a čtivé zpracování si je tato kniha zaslouží!
Volba papeže mě vždycky fascinovala, a tak mě potěšilo, že jsem narazila na knihu, která mi tento proces přiblíží formou beletrie. Kniha se četla skvěle a současně jsem se dozvěděla spoustu informací nejen o volbě papeže, ale i jak to ve Vatikánu a na nejvyšších postech v katolické církvi funguje. Jen ten úplný závěr mi přišel přehnaný, za to dávám půl hvězdičky dolů. Ale jinak pro ty, kteří se o tuto tématiku zajímají, můžu jen doporučit.
Ked som si tuto knihu objavila v kniznici (odporucal ju niekto na IG), brala som si ju s tym, ze ved mozno ju ani nedocitam. Moja predstava bola, ze to bude nieco nudne, taky suchy skor faktograficky prehlad volby papeza a banda starych cirkevnikov sa u mna nespaja so zaujimavymi postavami, ale som rada, ze som sa mylila. Neuvedomila som si totiz, to, co vsetci velmi dobre vieme, ze cirkev je institucia, kde sa tocia velke prachy, bojuje o moc, panuje tam nesmierne prisna hierarchia a kde sa nespocetne mnozstvo skandalov tutle ako sa len da. Takze nakoniec som to zlhtla behom jedneho dna, pretoze to bolo take citave, ze to islo samo a bola som velmi zvedava, kam sa prepracujeme.
Dala by som aj 5 hviezdiciek, ale ten uplny koniec bol taky....zvlastny.
Mám ráda literární práci Roberta Harrise - jeho knihy řeší pro mě zajímavá témata a mají spád. Ani v případě Konkláve tomu nebylo jinak. Fiktivní příběh plný zvratů a překvapení nás provede Vatikánem, seznámí nás s hierarchií a pravidly v katolické církvi, a poučí nás o tom, jak probíhá volba hlavy církve. Na pozadí děje autor naráží rovněž na neřesti církevních hodnostářů a připomíná, že to jsou pořád jenom lidé, z nichž většina také v různém rozsahu hřeší. Kniha se mi dobře četla a byla napínavá, akorát ten konec mě trochu zaskočil.
Je to fikce, přesto bych místo meditace použivala výraz kontemplace.Možná chyba v překladu ?
Je to fikce s prvky reality, což je kombinace, která je v poslední době populární a rovněž se dobře prodává (viz např. z poslední doby kniha Listopád), takovéto hraní na "coby kdyby". A že tento žánr autor skvěle ovládá, to dokázal už v slavné knize Otčina. V podstatě vzít reálné prostředí a určitou situaci ať již z minulosti nebo současnosti a děj vystavět na možném dalším vývoji, který sice reálně nikdy nenastal, ale teoreticky mohl. Postavy kardinálů jsou sice vymyšlené, ale v některých nelze přehlédnout předobraz skutečných osob, a zdaleka nejde jen o schémata typu tradicionalista vs. progresivista, nebo pravověrný vs. nepravověrný (zednář, ekumenik, heretik - dosadit lze mnohé), popřípadě rodilý Ital vs. zástupce z Jižní Ameriky nebo odkudkoliv. Je vidět, že autor musel načerpat hodně informací a znalostí z prosředí Vatikánu, takže čtenář po přečtení knihy má silný pocit pravděpodobnosti (takhle nějak by to asi mohlo být). Asi jen někdo, kdo v těchto kruzích dlouho žije a důvěrně to prostředí zná, by mohl zodpovědně říct, kde to autor případně přeťápl. Zkrátka netradiční sci-fi, velmi čtivé a napínavé, s překvapivými zvraty. Přečteno za dva večery. Bohužel zážitek z četby degraduje spousta překlepů. Koho tato problematika zajímá na seriózní bázi, tomu mohu doporučit knihu historika církevních dějin - autora Huberta Wolfa, a jeho knihu Konkláve, vyšlo i jako audiokniha. Ta čtenáře nebo posluchače zasvětí do skutečné podoby papežské volby.
Čtivé, zajímavé a poučné. Cum clave, to mě nikdy nenapadlo, a už vůbec ne jmenování in pectore, skvělé! A jak někdo trefně poznamenal: katolická církev je zřejmě jediná instituce, kde voliči i zvolení mohou být pouze muži - není to v dnešní době přežitek?
Kdo by to byl řekl - sto osmnáct pánů v požehnaném věku, a přesto jsem měla problém se od jejich příběhu odtrhnout. Děkuju především za komentáře Set123 a zejména za druhý odstavec komentáře Rihatama.
"Nikdo, kdo se řídí svým svědomím, nemůže udělat nic špatně, Vaše Eminence. Sice to nemusí dopadnout tak, jak jsme zamýšleli, časem se může dokonce ukázat, že jsme udělali chybu. Ale to není totéž, jako udělat něco špatně. Jediným ukazatelem jednání člověka může být pouze jeho svědomí, protože v našem svědomí nejjasněji slyšíme hlas Boha."
P.S. Chybičky se vloudily poměrně často, korektoři asi vymřeli. Nebo Knižní klub šetří?
Moje prvé stretnutie s týmto autorom a pre mňa skvelé čítanie. Voľba pápeža napínavá do poslednej chvíle. Len ten koniec mi pripadal trochu poplatný súčasným "trendom". Ale určite si ešte niečo od tohto autora prečítam.
Štítky knihy
křesťanství Řím thrillery intriky Vatikán papežství kardinálové konkláve
Vynikající: chystala jsem se na ni dlouho a teď mi mimořádně padla do noty. Zajímavé, informativní, napínavé a hlavně psychologické. Jakkoli mám zásadní výhrady ke katolické církvi, všem jejím obřadům a temným skvrnám na pozlátku od jejího počátku, tak konkláve je nesporně fascinující proces, o kterém nikdo pořád vlastně moc neví (i když už jich pár v posledních dekádách bylo). Tady se nám objasnily veškeré procedury, omezení, cíle a způsoby, jak jich dosáhnout - tedy zvolit za zamčenými dveřmi "toho správného" mezi kardinály za budoucího nedotknutelného papeže. Kliky, lobování, podplácení, podvrhy, prostě jako mezi "obyčejnými lidmi", s milióny věřících za humny, miliardami po celém světě, a navrch s islamisty vzdorujícími i těsně za hradbami u Sixtinské kaple tím jediným, co opravdu umí - terorismem.
Hlavní hrdina byl báječný, jeden z kardinálů, volitel, ale současně děkan, který měl celé konkláve procedurálně na starosti a vedl jej podle přísných pravidel, včetně své počáteční homilie, kde zaznělo to, co většině přítomných bylo proti srsti - otázka pochybností. A osobních i církevních pochybností si během dlouhých několika náročných dní konkláve užil opravdu hodně.
"Jeden hřích, jehož jsem se během dlouhého života ve službě začal bát víc než ostatních, je jistota. Jistota je velkým nepřítelem jednoty. Jistota je smrtelným nepřítelem tolerance. Dokonce ani Ježíš Kristus si nakonec nebyl jistý. ... 'Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?' Naše víra je živá věc právě proto, že že kráčí ruku v ruce s pochybnostmi. Kdyby existovala pouze jistota, kdyby neexistovaly pochybnosti, nebyla by žádná tajemství, a tudíž by nebylo zapotřebí víry."
Kniha má nečekaný závěr, trochu "bulvární", ale celkově je úžasná nejen jako thriller, ale jako připomenutí otázek dnešního světa ve světle víry, nebo obráceně víry a jejího místa ve světě. A nemluvím samozřejmě (jen) o kardinálech...
"Ordinérní lidé vždycky předpokládali, že je nejlepší vědět všechno. Podle jeho zkušeností však bylo často nejlepší vědět co nejméně."
Co mne překvapilo o skutečných zmiňovaných postavách, byly nepříjemně nečekané dílčí informace o Janu Pavlu II., kterého jsem tak nějak vnímali jako hodného staříka držícího ochrannou ruku nad Polskem, ale i přilehlými socialistickými satelity... A těžko si zrovna tohle Harris vymyslel. Wojtyła asi musel být hodně tvrdý až despotický (nejen fyzicky zdatný), když se prosadil.
Autorovy knihy miluji, pouze jediná se mi nelíbila (Druhý spánek) a těším se na další kousek. A o zaujetí touhle knihou svědčí i to, že jsem si vůbec nevším(a)la nějakých překlepů a chyb, což u mne opravdu není zvykem!