Kontinuita parku
Petr Šesták
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/471900/bmid_kontinuita-parku-JhM-471900.jpg
4
111
111
Všechno se zrychluje. Jen stromy zarputile trvají na tom, že porostou pomalu. Josef už nemá čas ztrácet čas. Po letech studií a pobytu v cizině se vrací do svého rodiště vést tzv. zodpovědný život coby středoškolský profesor. Malebné příhraniční městečko na něj čeká s doširoka otevřenou náručí jako čerstvě nalíčená past. Svět se sice mění v globální vesnici, ale maloměsto zůstává maloměstem. Josefovy kořeny i historii města zrcadlí starý park. Číhají v něm zákeřné vzpomínky, ale ve sluncem prozářené budoucnosti se už s keři nepočítá. Park totiž čeká revitalizace. Román je groteskně existenciálním vyprávěním o jedné generaci v bezdomoví mezi normalizační výchovou a kapitalismem, analogovým dětstvím a vpádem nových technologií, o jednom městě a zemi někde na periferii mezi Východem a Západem.... celý text
Přidat komentář
Chyběl mi příběh. Chápu autorův záměr, mně to ale nesedlo. Možná by to bylo jindy jinak. Teď jsem ale přelétával řádky a dočetl jsem to proto, abych v tom našel smysl. Působilo to na mě jako nekonečný proud stereotypů a karikatur... Mnohdy mě mrzelo, že i když se objevila nějaká zajímavá myšlenka, ihned jsme zase odskočili k nějaké vzpomínce, k někomu dosud nezmíněnému, k nějakému tomu rýpnutí si do Malých životů a Malých lidí, a já se v tom ztrácel. K hlavnímu hrdinovi jsem si nedokázal vytvořit vztah. Celkově zajímavý námět, pokud by tam ale bylo více průběhu a méně názorů, bavilo by mě to mnohem víc.
Generační výpověď, která mi sedla. Cítím v tom Figurky Jana Nerudy (ale samozřejmě z moderní doby a s vypravěčem, který není tak naivní) a pak něco z obrazotvornosti a sarkasmu Vonneguta nebo Patrika Ouředníka.
Audio ČRo: Po celé té délce si nejsem vlastně moc jist, co jsem to slyšel. I tak mohu jen říct, že přes zvláštní rozjezd mě to vlastně chytlo. Tahle kniha se od všech ostatních liší v tom, že je v ní hodněkrát zmíněná Víra.
Sarkastická, trefná, leč někdy příliš ukecaná, generační výpověď. Ironický náhled na maloměsto a sebeironický pohled na sebe samého, Josefa, který se vrátil "pěstovat citlivé duše maloměsta". Posloucháno jako radiokniha v podání Viktora Kuzníka, kterou osekal Jan Němec.
Kniha, kterou jsem chtěl napsat sám. Byť děj příliš nestojí za řeč, knize v poslední třetině trochu dochází dech a závěr vyšumí do ztracena.
Kontinuita parku je konečně moderní český společensky kritický román napsaný na základě vlastního prožitého života a pozorování světa kolem sebe. Neohlíží se na čtenářskou poptávku, neutíká do minulosti, do fantasmagorií, nesmrdí umělostí (to jsem tak nějak shrnul moje výhrady k novodobé české "literatuře"). Svět, který jsme si kolem sebe vytvořili, je poněkud divný a jeho pravidla velice diskutabilní. Petr Šesták bourá jednu po druhé chatrné budovy této Potěmkinovy vesnice, neokapitilistické, stále ještě postkomunistické a nekonečně povrchní a vylhané. Ke cti autora slouží, že stejně kriticky a sarkasticky se vypořádává i se svým hrdinou Josefem, se všemi intelektuály, artisty, nositeli pokrokové kultury a samozvanými spasiteli obecně. Troufnu si říct, že tím i tak trochu sám se sebou.
Petr Šesták v rozhovoru o knize řekl, že naše životní zkušenosti a postoje nejsou zas tak jedinečné, jak si myslíme. Vnímám to jako dobrou zprávu. Děkuju za tuto knihu.
Příběh Josefa (archetypu mileniála), který se po světáckých cestách vrací do rodného města (prototypu maloměsta), najde si tam práci na místní "starosvětské instituci" (alias gymnáziu) a snaží se žít "klasický maloměstský život" se všemi jeho strastmi a slastmi. Josefovi to ale vůbec nejde, dost se v tom plácá a celý příběh je o tom, že jde odnikud nikam. Na konci zbývá jen marnost. Bezcílnost.
.
Každopádně vypravěč je tak vtipný a trefný, že mu dávám čtyři hvězdy. :D Myslím, že kniha slouží jako dobrá výpověď jedné (půl)generace a stojí za pozornost. :)
Posloucháno v Rozhlase. Jsem nadšen, konečně něco "ze současnosti", co je přesné, trefné a zábavné. Radost.
[čerba ČRo]
Hrátky se slovy.
Hrátky s češtinou a s významy slov a slůvek - i s těmi hlubšími . . .
Lehká ironie i sebeironie, humor i sebekritika
Nadhled, co lze získat nomádstvím i vzdělaností . . .
Chvilku mi trvalo než jsem se naladila na styl myšlení a způsob psaní autora, ale i proto, že miluju a malinko znám Znojmo optikou Louckého kláštera a místní fary s kamarádem farářem, co dnes už slouží dávno v Jihlavě . . .
A taky proto, že nesnáším maloměstskost a sebezahleděnost ve všech podobách . . . Zkrátka a dobře, existencionalismus je mi cizí i v literatuře, ale tahle svým způsobem generační výpověď se mi moc líbí hlavně pro svou hravost a nadhled. Josefa bych za kamaráda možná i brala a určitě jsem nepřišla díky knize o soucit s podobnými postavami současnosti :o)
5/4
Posloucháno jako audio na čro. Konečně zpověď jedné generace, která mne zaujala. Obdivuji ženy, které ji dokáží přečíst, protože já obdoby od ženských autorek nedávám a už jsem to definitivně vzdal.
Na tento titul jsem narazila vlastně náhodou na jednom z představení literárně hudebního programu EKG v Divadle Archa, kde pan autor četl ukázky právě z této knihy. A mne to dost zaujalo, takže jsem si knihu chtěla přečíst celou.
Příběh se odehrává v blíže neurčeném městě, ale to absolutně nevadí - naopak tím autor podtrhuje fakt, že tenhle příběh by se mohl odehrát na jakémkoliv menším českém městě. Jako by tím naznačoval, že podobnou situaci, podobné ladění, podobné smýšlení a zabřednutí v nějakých vyjetých kolejích, z nichž se lidem jen těžko vybředává, najdete všude možně - není to případ jen jednoho konkrétního místa, ale spíše "diagnóza" malých českých měst obecně. Tak to na mne dělalo dojem.
Autor tu nastavuje zrcadlo naší společnosti. Zanášení "velkoměstských manýrů" jednoho intelektuálního idealisty do malého města tu naráží na zábrany. To, co jde ve velkém městě snadno, jako by v malém městě nešlo vůbec? Kultura a intelektuální povznesení jako by se na malém městě nenosilo? Stojí malá města vůbec o něco takového? Jsou na to malá města připravená, nebo to jsou jen falešné naděje a ideály jednoho snílka, co chce měnit svět? A když se nějaká snaha o změnu uchytí, není to nakonec jen nějaká faleš, hraní si na "velký svět", do kterého se malí lidé nehodí? Přetvářka? Faleš? A má to vůbec smysl?
Spousta otázek, na které si čtenář musí odpovědět sám. Myslím, že autor určitý postoj zastává, jako by se snažil zobrazit malost některých komunit, ale je jen na čtenářích, zda budou s autorem souhlasit. Celý text je dle mého třeba chápat jako kritiku některých aspektů dnešní doby. Je to určitý druh satiry, možná tak trochu výsměch. Asi je třeba nebrat to zas tak vážně a zcela do slova. Po dočtení knihy mne napadlo, do jaké míry tu také hraje povýšenost velkoměšťáků? Autor se tu do některých věcí dost dobře strefuje a vysmívá se.
Ta zdánlivá propast mezi velkými a malými městy mi jako téma přišla velmi zajímavá a přineslo mi to zase pár věcí k zamyšlení. Přesto nedokážu hodnotit plným počtem hvězd. Zatím nedokážu úplně říct proč. Ale za pozornost tato kniha podle mne určitě stojí.
Tato kniha mě nezaujala, takže ani nebudu hodnotit hvězdičkami. Nějak jsem se nemohla začíst, takže jsem ji nedočetla. Určitě si své čtenáře najde, ale já to nebudu. Styl tohoto současného autora je pro mě příliš didaktický a těžkopádný...
Mám z knihy smíšené pocity. Na jednu stranu je tu dost zajímavých postřehů a neobvyklý jazyk, na stranu druhou chybí nosný příběh a hlavní hrdina je často na facku. I když přece jen o trochu méně než Josefovy vrstevnice (plus mínus) z Bezpečně nešťastných nebo Amáliiny nehybnosti.
Rodáky z Našeho města asi kniha osloví víc než jiné čtenáře, ale i pro mě - z větší vesnice - se tu našla spousta trefných poznámek na adresu vedení obce, pořádání kulturních akcí, konzumu a pod.
Nemůžu se zbavit dojmu, že si autor potřeboval hlavně postěžovat na svět okolo. Podařilo se mu sice vystihnout spoustu maloměstských neduhů, ale na konci svého hrdinu opustil, aniž bychom se dozvěděli odkud kam vlastně směřoval. Takže, co tím vším vlastně chtěl říct?
Jako rodilý Znojmák plesám! Už jsem myslel, že z tohoto koutu naší země nikdo nikdy nic nenapsal - a nakonec toto! Román, značně kritický ale i nostalgický, ve kterém důvěrně poznávám místa a dokonce i osoby. A bohužel i celkovou náladu tohoto (jinak nádherného) maloměsta. Jeden můj kamarád, co odešel ze Znojma také už dávno, poznamenal, že tady začíná ostblok, no, momentálně sedí na radnici SPD, Ano a Svobodní…
Kniha je doslova nadupaná myšlenkama, které se nemusí líbit všem (maloměšťákům). Mě se líbily a hlavně bavily prakticky všechny, být o tři roky mladší, možná bych autora znal z Věčnosti či ze Světa osobně.
Josef se vrací do svýho rodnýho města, který zde nemá reálnej název. Ono s těmi reálnými názvy se to má všelijak i v realitě. Nic tu není na furt. Ani názvy, ani města. A tohle Josefovo Znojmo jakbysmet. Josef se v tomhle svým bezejmenným Znojmě pokouší začít novej život tím, že naváže na ten starej. Naváže tam, kde jsou jeho kořeny, který se mu dařilo ignorovat lítáním po světě. Jenže kořeny nezapřeš, nezpřetrháš, ony si tě jednou přitáhnou zpět.
Josef prochází starými místy. Spousta z nich se časem změnila. I Josef se změnil. Z každýho toho místa na něj však promlouvají ozvěny minulosti. Taková už holt minulost je. Je vlezlá, prosakuje všude. Do přítomnosti zejména. Josef postupně zjišťuje, že ačkoliv se toho navenek spoustu změnilo, je to jen zdání, podivnej klam času. Některý věci se prostě nezmění nikdy.
V samotným románu se toho moc neděje, za to se v něm hodně myslí. To je panečku myšlenek. Myslí se snad na všechno. Aby se většinu zase raději zapomnělo. Kniha je napsaná zvláštně, originálně. Nemusí sednout každýmu, já se v ní však usadil vcelku pohodlně. I když není bůhvíjak pozitivní, Petr Šesták ji protkal nostalgií a humorem. Nostalgie je všudypřítomná, je to taková sušenka namáčená do hořkýho kafe reality. A na patře pak zůstane pachuť. Ne každý ji snese.
Hlavní protagonista zřejmě trpící čím dál tím méně snesitelnou lehkostí bytí vyslyší volání svého rodného města a vrátí se, aby je spasil. Jenže co to? Ono zřejmě po žádném spasení netouží, a tak se nekoná ani spása hlavního protagonisty. Ten je tím mírně řečeno rozladěn, ale tak to v životě chodí. V jednu chvíli sice dojde k jakési katarzi, která ale vede zpět do výchozího bodu. Nic převratného se neděje ani v oblasti jazyka. Těch pár velkých písmen na začátku některých slov to nevytrhne. Spíš je to na škodu. Román byl, myslím, nominován na Magnesii literu, čímž byl dle mého názoru dost nadhodnocen.
Prostředí maloměsta, stejně jako téma návratu a hledání kořenů, nejsou ničím převratným, ovšem autorův styl originální je. Oceňuji, že našel odvahu se pustit právě do takhle provařené látky a pokusit se ji pojmout jinak. Citelná je především jeho sebeironie, suchý humor a promyšlená práce s jazykovou rovinou díla. Úskalí pro mě osobně ale tkví v tom, že se tento styl, ač vytříbený, po nějaké době "okouká" a už ničím novým nepřekvapí. Kniha pak začíná trochu drhnout. Ve zhuštěné podobě, např. v rozsahu povídky, by to fungovalo mnohem líp. Přesto času, který jsem na čtení vynaložila, rozhodně nelituju.
Štítky knihy
česká literatura životní prostředí učitelé, učitelky zahrady, parky rozhlasové zpracování maloměsto české romány
Autorovy další knížky
| 2021 |  Kontinuita parku |
| 2023 | Vyhoření |
| 2015 |  Štvanice |
| 2014 | Kočovná galerie |
| 2023 | Cesta je pes |
Brilantně popsaná znojemská marnost i krása.