Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka 1
Miloslav Švandrlík
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/42435/bmid_neuveritelne-prihody-zaku-kopyta-a--yqs-42435.jpg
5
356
356
Kopyto a Mňouk série
< 1. díl >
V této knize jsou chronologicky seřazeny všechny povídkové příběhy. Samotné příběhy jsou doplněny kompletními ilustracemi Jiřího Wintera-Neprakty, z nichž mnohé už v originále dávno neexistují.
Přidat komentář
Buranský a místy poněkud na sílu přestřelený Švandrlíkův humor mi vždycky přišel jako taková esence devadesátek. Jestli je to výhoda, nebo nevýhoda, záleží na čtenáři. Já se celkem bavil, někde v půlce jsem ale knihu na nějakou dobu odložil, protože se mi zdálo, že se žáci začínají se svými kousky trochu opakovat. Když si to ale budete dávkovat postupně, může z toho být dobré oddechové čtení.
Kopyta a Mňouka jsem jedním dechem četla jako malá holka. A konečně jsou ty moje malé holky dost velké na to, abychom je četly znova :) Návrat to dětství, milý Švandrlíkův humor.
Syn má všechny knížky Švandrlíka. Když se chci zasmát, tak po nich opakovaně sáhnu. Jsou velmi zábavné a vtipné.
Zábavné čtení, které nejen pobaví ale i ponaučí a vrátí vás do dětských chvil :).
Skrze tuto knihu jsem si dovolila takový "malý návrat do dětství", za což jsem opravdu ráda. Ve společnosti žáků Kopyta a Mňouka jsem vyrůstala, pokaždé jsem se nemohla dočkat jejich dalších alotrií a navíc jsem je s chutí ještě převyprávěla i dědovi. Zpětně je mi ho tak trochu líto, že mě musel poslouchat, avšak do řeči mi nikdy neskákal :-)
Po letech jsem se ke čtení vrátila - a jejich příhody mě pořád bavily, přestože jsou založené na jednom a tom samém principu: dva malí "věční zlobilové", kteří vlastně vůbec nejsou zlí, pořád baží po pozornosti a slávě, ovšem jejich snahy se neustále míjejí účinkem. Dychtiví všemožných objevů touží nalézat poklady, chytat lupiče, nacházet nepoznané druhy fauny a flóry... chtějí konat i dobré skutky, ale úplně nejvíc prahnou po jakémkoliv dobrodružství. Mnohdy mi jich bylo spíše líto - zvlášť když se k něčemu nachomýtnou náhodou, a díky tomu, že jednají na vlastní pěst, tedy podle vlastních pravidel, jejich snahy o dobrodiní vyjdou vždy zcela naprázdno. Nejsou však vyložení klaďasové typu Mirků Dušínů: jakožto správní "antihrdinové" jednají občas naprosto vypočítavě, jenže takové činy se jim vymstí obzvláště silně. Z těch dvou je Kopyto ten "akčnější" a odvážnější; právě on svým zápalem strhává nebohého Mňouka, jenž mu bezmezně důvěřuje. Ti dva jsou prostě neodolatelní: když prozkoumávají tajné chodby, hasí požár, vrací domněle kradené věci původním majitelům, zachraňují tonoucí, když si prostě "jen tak hrají na hrdiny"... Jako protiklad vůči nim vystupují výrazné postavy kapitána Ošmery a pana učitele Pěničky. Ošmera představuje ideální prototyp vyšetřovatele a úřední osoby, Pěnička zase přímo modelový případ "vzorného, čestného, správného muže a skvělého badatele".
Jednotlivé příběhy jsou velmi vtipné a humorné, občas mne skutečně rozesmály, hlavně díky umně vypointovaným a zcela nečekaným závěrům. Knihu můžeme číst jako velmi zdařilou parodii převážně klasických detektivek, indiánek a dobrodružných románů. Autor si také dělá legraci i z amatérských archeologů, písařů, historiků a všemožných "záhadologů" a dospělí čtenáři zde mohou objevit i něco víc - dovedně zamaskovanou kritiku tehdejšího vládnoucího systému /našla jsem i narážku na Krále Šumavy/.
Příběhy se odehrávají v reáliích socialistické ČSSR, pravděpodobně v 70. - 80. letech. Setkáváme se s pojmy a artefakty, které tyto roky charakterizují: VB, Bezpečnost, JZD, MNV, SNB, cigarety Astra, embéčko, nanuky Eskymo... Některé pobaví, některé vzbudí nostalgii: skleněné kuličky, závorář, ručně zvedající závoru, zmínka o mladé Janě Brejchové, desky kapel Beatles, Olympic a Flamengo...
Kniha se mi líbila paradoxně i díky užívání zastaralých obratů, např. četných přechodníků a příčestí trpných, které jsou pro autora typické. Obávám se však, že tento lehce krkolomný styl spolu s reáliemi dané doby bude pro dnešní mladé čtenáře představovat velký oříšek, takže nezbývá než doufat, že oba hrdinové si své další přívržence i přesto najdou. Plánuji si postupně přečíst celou sérii.
... Poskakovali asi dvě hodiny, míjejíce spoustu zajímavých, ba přímo pozoruhodných věcí. Na dně potoka viděli zkamenělé listy, větvičky, ale i žáby a několik ryb. Šlo zřejmě o ryby, které z řeky otrávené fenolem hledaly spásu v Brumbálci a přepočítaly se. O kus dál našli Kopyto a Mňouk zkamenělou veverku, držící v pracičkách kousek zkamenělé muchomůrky. Nejspíš se opojnou houbou přivedla do nálady, v opojení vrávorala po břehu, uklouzla a spadla do potoka. Což se jí stalo osudným. "Mám takový dojem, že dneska zažijeme nějaké dobrodružství." A když minuli třetí vykotlanou vrbu, šestou dutou olši a devátý svítící pařez, strnuli a zachvěli se děsem. Uprostřed potoka, téměř po pás ve vodě, stál zkamenělý člověk. Urputně zíral před sebe do vody, jako by ještě sledoval vlastní pravici, která, jsouc ponořena pod vodou, svírala zkamenělý zouvák. Žáci Kopyto a Mňouk vytušili, že se zde odehrával tragédie, s níž je nutno seznámit Bezpečnost.
..."Probádáme všechny chodby pod hradem a zjistíme, kam vedou!" "Všechny asi ne," krotil ho Kopyto, "protože podle místní kroniky měří dohromady šedesát až osmdesát kilometrů!" "To je taky dost," připustil Mňouk. "Co když tam zabloudíme a umřeme hlady?" "Vezmeme si s sebou křídu," vysvětloval Kopyto, "a budeme si po stěnách dělat značky. Kromě toho mám dlouhosvítící baterku a pro případ potřeby i píšťalku." "V podzemí se nikoho nedopískáš," mínil Mňouk, "i kdyby ses upískal." "Tak jdeš, nebo nejdeš?" zeptal se Kopyto. "Samozřejmě že jdu," odvětil Mňouk, "buďto společně zahyneme, nebo objevíme veliké věci!"
... "Ona mě totiž smrtelně urazila!" "Smrtelně? Opravdu smrtelně?" "Představ si, že mi tuhle řekla: Ty, Mňouku, u mne nejsi hrdina, nýbrž salát! Měl by ses někdy slyšet, jak vyvádíš při vejprasku! Já jsem jen slabá žena, ale když jsem bita, tak pouze nepatrně kvičím." "Jindra Benecká je závistivá holka, které vadí naše sláva a proslulost. Jde ovšem o to, aby své názory dále nešířila a nekazila naši dobrou pověst!" "To ji neznáš," řekl Mňouk, "ta si ještě nikdy nenechala nic pro sebe. Je schopná všeho." "Tak jí nařežeme," navrhl Kopyto, "a uvidíme, jestli bude jen nepatrně kničet!" "Nebudu tlouci dámu," řekl Mňouk, "neboť to nemám v povaze."
... "Viděl jsi film Král Šumavy? Tam jeden diverzant nosí ve futrálu na housle samopal. Proč by tam nemohl Mistr Johanides mít ukrytou pušku?"
... Ze silnice se ozývalo tiché vrzání a kodrcání. Opatrně vyhlédli z úkrytu a spatřili zavalitého muže středních let, kterak za sebou táhne vozík. "To je on!" zašeptal Kopyto. "Neměj s ním slitování a prašť ho pořádně!"
"Buď bez starosti!" řekl Mňouk a pevně sevřel v ruce dubové poleno. "S takovým banditou se mazlit nebudu!"
Knihu jsem četla před rokem, možná dvouma a nic moc ? Zápletky povídek se neustále opakují a nic nového a převratného se tam neděje, kdyby to nebyla povinná četba tak ji nedočtu.
Kopyto a Mňouk byli mými spolužáky po celou základku, i na gymplu. Potkávali jsme se na stránkách časopisů Ohníček nebo Pionýr. Oproti Rychlým šípům nebo Hochům od Bobří řeky to byli skuteční pankáči a rebelové!
Tak nějak jsme si připomněla svoje dětství. Co jsme jako děti vymýšlely za lotrovinky a hledaly různá dobrodružství. I když zdaleka ne jako tihle Švandrlíkovy vykutálení hrdinové. :-) V rámci výzvy jsem jí přečetla, ale jinak, pro mě už né to pravé.
Mňoukovci jsou klasikou své doby, stejně jako Švandrlík a ilustrace pana Neprakty. Humorné vzpomínkové počtení na pohodu. Silné 4.
Protože jsem knihu nečetla jako dítě, tak jsem si jí přečetla teď. Je hezky napsaná ke své době a já myslím, že i zajímavá pro určenou generaci.
Kopyta a Mňouka jsem v dětství milovala. Teď jsem po knize sáhla nostalgicky, pro večerní čtení synovi. Potřebovala jsem něco, co má jednotlivé kapitoly, aby syn neměl potřebu dočítat mnou nedočtené příběhy do konce a neodvádělo ho to od jeho rozečtené knihy. Přiznám se, že mně už čtení moc nebavilo, místy mi přišlo hloupé a humor moc na sílu, ale syna čtení bavilo moc a (většinou nepovedená) dobrodružství si užil. A to je hlavní.
Včera jsme vytáhli Baskarvilla, který mě v této sérii bavil nejvíc. Jsem zvědavá, jestli mě potěší i po letech :-)
Tyhle knihy byly celé moje dětství, pamatuji si, že jsem jich přečetl tak 8 nebo 9 a vždycky na ně budu vzpomínat. Bylo to moje první setkání se Švandrlíkem a jeho humorem. Samozřejmě nemůžu zapomenout na audioknihu skvěle namluvenou Liškou a Matonohou.
Mám knihu starou ještě po rodičích a za mě moje první seznámení s panem Švandrlíkem a jeho humorem. Knihu jsem jako holka zhltla na první zátah a stala se na dlouhou dobu moji stálicí. Ještě v dospělosti se k ní občas vracím a s láskou vzpomínám na školní léta, kdy jsem knihu poprvé dostala do ruky a začetla se.
Tyto "první" díly žáků Kopyta a Mňouka (původně vydávány v časopisech Pionýr a Větrník) byly zdaleka nejlepší. Jednalo se o veselé povídky, kde snahy kluků o detektivní pátrání nebo odhalení tajemna končily takřka výhradně nějakou humornou blamáží či fiaskem. Tím se tyto první povídky lišily od pozdějších, které se postupně stávaly více "detektivní" a s úspěšným vyřešením případu.
Postrach Posázaví - to jsou Kopyto s Mňoukem a jejich legendární příhody. Ještě pamatuji, když jejich eskapády vycházely v časopise Pionýr, poté Větrník a zase Pionýr, než byl Švandrlík zbaven možnosti publikovat. Souborné vydání ukazuje, jak postupně slábly nápady, které později přešly ve vyslovenou degradaci dvojice, ale většina zdejších epizod je klasikou a mnoho fanoušků obyvatel městečka, kde žáci základní školy řádili, bude určitě spokojena.
Vtipné, nenáročné, oddechové čtení u kterého není potřeba nijak zvlášť přemýšlet - tyto knihy jsou dle mne sázka na jistotu - doporučuju :o)
Štítky knihy
humoristické povídky
Autorovy další knížky
| 2006 |  Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka 1 |
| 2009 | Draculův švagr |
| 1990 | Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky |
| 2004 | 100 nejlepších hororů |
| 1991 | Říkali mu Terazky |
Milé oddechové čtení.